Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) JEROME KLAPKA JEROME AUTORŮV PROPAGAČNÍ ÚVOD K této knize se svět chová velice laskavě. Jen z různých edicí vydaných v Anglii se už prodalo přes půldruhého miliónu výtisků. A v Chicagu se mi už před mnoha lety dostalo ujištění - z úst jistého podnikavého piráta nyní v. v. - že víc než milión výtisků se prodalo ve Spojených státech; vzhledem k tomu, že tam má kniha vyšla ještě před mezinárodní dohodou o ochraně autorských práv, nepřineslo mi to sice pražádný zisk hmotný, ale věhlas a obliba, které jsem si tím vysloužil u americké veřejnosti, to jsou aktiva, nad nimiž nelze ohrnovat nos. Přeloženo bylo toto mé dílo snad do všech jazyků evropských, a nadto do několika asijských. To mi vyneslo mnoho tisíc dopisů od lidí mladých i od lidí starých; od lidí zdravých i od lidí nemocných; od lidí veselých i od lidí smutných. Přicházely ze všech končin světa, od mužů i žen všech zemí. A i kdyby nebylo jiného efektu než těch dopisů, byl bych rád, že jsem tu knihu napsal. Schoval jsem si několik zčernalých listů z jednoho výtisku, které mi poslal mladý koloniální důstojník z Jižní Afriky; vzal je z torny mrtvého kamaráda, kterého našli na bojišti na Spionskopu. Tolik k doporučujícím dokladům. Zbývá jen ještě objasnit, jakými přednostmi se dá ospravedlnit tak mimořádný úspěch. Já sám to objasnit nedovedu. Napsal jsem knihy, které mi připadají mnohem chytřejší, knihy, které mi připadají mnohem humornější. Ale pokud si mě čtenářská obec vůbec připomíná, pak jedině jako autora "Tří mužů ve člunu (o psu nemluvě)". Jistá část kritiků naznačovala, že ta kniha má proto takový úspěch u lidí, že je tak neuhlazená, že postrádá jakýkoli humor; ale dneska už má člověk dojem, že takhle se ta hádanka rozluštit nedá. Slabé umělecké dílo se může prosadit jen v jisté době a jen u omezené skupiny publika; ale nedokáže okruh toho publika téměř po celou polovinu století stále a stále rozšiřovat. Ale ať už je vysvětlení jakékoli, já jsem došel k závěru, že napsání té knihy si smím připočíst k dobru. Ovšem, jestli jsem ji doopravdy napsal. Moc se na to psaní totiž nepamatuji. Pamatuji se jenom, že jsem se cítil velmi mladý a z důvodů čistě osobních nesmyslně sám se sebou spokojený. Bylo to v létě a v létě je Londýn tak krásný. Ležel pod mým oknem jako nějaké město z pohádky, v závoji ze zlatého oparu, neboť pokoj, kde jsem pracoval, byl vysoko nad cylindry komínů; a za nocí zářila světla z dálek pode mnou, takže jsem shlížel dolů jako do Aladinovy jeskyně s drahokamy. A v těchhle letních měsících jsem psal tuto knihu; měl jsem dojem, že nic jiného se dělat nedá. AUTOROVA PŘEDMLUVA K PRVNÍMU VYDÁNÍ Hlavní krása této knihy nepočívá ani tak v literárním stylu nebo v obsáhlosti a užitečnosti informací, které podává, jako spíš v její čiré pravdivosti. Její stránky vytvořil záznam událostí, které se skutečně zběhly. Já jsem je pouze přibarvil, ale za to jsem si nenaúčtoval žádný příplatek. George a Harris a Montmorency, to nejsou plody básnické obrazotvornosti, ale bytosti z masa a krve, zvláště George, který váží dobrých šestaosmdesát kilo. Existují možná díla, jež nad toto dílo vynikají hloubkou myšlenek a znalostí lidské povahy; existují možná knihy, jež jsou schopny soupeřit s tou mou v originalitě a v objemnosti; ale ani jediný spis, aspoň z těch, které byly až dodnes objeveny, ji nemůže překonat, pokud jde o beznadějnou a nevyléčitelnou pravdomluvnost. A to právě, ještě víc než všechny ostatní jeho půvaby, zvýší bezpochyby cenu tohoto svazečku v očích seriózního čtenáře; a dodá ještě větší váhu naučení, které ten příběh poskytuje. V Londýně, v srpnu 1889 Tři marodi - Čím strádají George a Harris - Oběť jednoho sta a sedmi fatálních nemocí - Užitečný recept - Léky na jaterní neduhy u dětí - Jsme zajedno, že jsme přepracováni a že si potřebujeme odpočinout - Týden nad vzdouvající se hlubinou? - George navrhuje řeku - Montmorency vznáší námitku - Původní návrh je prosazen většinou tří hlasů proti jednomu. I Byli jsme čtyři - George, William Samuel Harris, já a Montmorency. Seděli jsme u mě v pokoji, kouřili jsme a každý z nás vykládal, jak je špatný - špatný z hlediska zdravotního, pochopitelně. Ani jeden jsme se necítili ve své kůži, a to nám šlo na nervy. Harris říkal, že chvílemi se s ním všechno začne tak prapodivně motat, že si stěží uvědomuje, co dělá; a pak říkal George, že s ním se taky chvílemi všechno motá a že i on si stěží uvědomuje, co dělá. A já, já zas měl v nepořádku játra. Věděl jsem, že jsou to játra, to, co mám v nepořádku, protože jsem si zrovna přečetl prospekt na zázrační jaterní pilulky, kde byly podrobně popsány příznaky, podle nichž člověk pozná, že má v nepořádku játra. Já měl ty příznaky všechny. Prapodivná věc, ale já když si čtu reklamní oznámení na nějakou zázračnou medicínu, tak vždycky dojdu k závěru, že tou dotyčnou nemocí, o které se tam pojednává, trpím v té nejvirulentnější podobě. Pokaždé odpovídá diagnóza přesně všem pocitům, které mám odjakživa já. Vzpomínám si, jak jsem si jednoho dne zašel do knihovny Britského muzea, abych se poučil, co má člověk podnikati proti jakési nepatrné chorůbce, která se o mě pokoušela - mám dojem, že to byla senná rýma. Vyhledal jsem příslušnou publikaci a prostudoval jsem si všechno, co jsem si prostudovat přišel; a potom jsem tak nějak bezmyšlenkovitě a bezplánovitě obracel listy a naprosto lhostejně si začal číst o jiných nemocech, jen tak povšechně. Už si nepamatuji, co to bylo za chorobu, do které jsem se poprvé víc zahloubal - vím jenom, že to byla nějaká strašlivá, zhoubná metla lidstva - ale ještě jsem ani zpolovičky nepřelétl očima výčet "varovných symptomů", a už na mě dolehlo poznání, že tu chorobu mám. Na chvilku jsem úplně zkameněl hrůzou; a pak jsem, už v naprosté apatii zoufalství, zase obrátil pár stránek. narazil jsem na tyfus - pročetl jsem si příznaky - objevil jsem, že mám i tyfus, a už ho mám zřejmě řadu měsíců a že to vůbec nevím - a ptal jsem se v duchu, co mám ještě; nalistoval jsem tanec svatého Víta - zjistil jsem, jak jsem očekával, že ten mám taky - začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl jsem se prozkoumat ho důkladně, a tak jsem se do toho dal podle abecedy. Prostudoval jsem Addisonovu chorobu a dověděl se, že na ni stůňu a že se do čtrnácti dnů může vystupňovat v addisonskou krizi. O Brightově nemoci jsem se ke své úlevě dočetl, že ji mám jen ve formě zcela mírné, takže v mém případě se s ní snad dá ještě nějaký čas žít. Zato cukrovku jsem měl s vážnými komplikacemi a s cholerou jsem se zřejmě už narodil. Svědomitě jsem probádal všechna písmena abecedy a pouze o jediném neduhu jsem mohl s jistotou usoudit, že jím netrpím, a to o sklonu k samovolným potratům. V první chvíli mě to dost zamrzelo; připadalo mi to jako urážlivé přezírání. Jak to, že netrpím sklonem k samovolným potratům? Jak to, že zrovna já mám být takto omezován? Po nějaké chvíli však ve mně převládly pocity méně chamtivé. uvážil jsem, že mám všechny ostatní ve farmakologii známé nemoci, začal jsem se na celou tu věc dívat méně sobecky a došel jsem k rozhodnutí, že se bez sklonu k samovolným potratům obejdu. Záškrt, jak se ukázalo, mě zachvátil, aniž jsem si toho povšiml, rovnou ve svém nejzavilejším stádiu a žloutenkou infekční jsem se očividně nakazil už ve věku jinošském. Po žloutence už tam žádné další choroby nebyly, usoudil jsem tudíž, že ani ve mně už nic jiného nehlodá. Seděl jsem a dumal. Přemítal jsem, jaký to musím být z lékařského hlediska zajímavý případ a jak cennou akvizicí bych byl pro kandidáty veškerého lékařství. Kdyby medici měli mne, nemuseli by dělat žádnou klinickou praxi. Já sám vydám za celou kliniku. Úplně by jim stačilo párkrát si mě obejít, a hned by si mohli doběhnout pro diplom. Pak mi v mysli vyvstal problém, kolik asi mi ještě zbývá let života. Zkoušel jsem sám sebe vyšetřit. Chtěl jsem si spočítat puls. Nejdřív jsem si vůbec žádný puls nenahmatal. Potom se zčistajasna roztepal. Vytáhl jsem hodinky a odpočítával. Napočítal jsem sto čtyřicet sedm tepů za minutu. Pak jsem chtěl vědět, jak mi tluče srdce. Ale ani srdce jsem si nenahmatal. Úplně se mi zastavilo. Od té doby jsem už byl sice přinucen přiklonit se k názoru, že na svém místě být muselo a zastavit se nemohlo, ale vysvětlení mi chybí pořád. Proklepal jsem si celé své průčelí, od míst, kterým říkám pás, až k hlavě, vzal jsem to i kousíček do stran a kousíček přes ramena na záda, ale na nic podezřelého jsem nenarazil a nic podezřelého jsem neslyšel. Ještě jsem se pokusil kouknout na jazyk. Vyplázl jsem ho, jak nejdál to šlo, zavřel jsem jedno oko a tím druhým jsem se snažil jazyk prohlédnout. Viděl jsem mu jenom na špičku a jediné, co mi ta námaha vynesla, bylo ještě důkladnější ujištění, že mám spálu. Vešel jsem do té čítárny jako šťastný, zdravím kypící člověk. Ven jsem se vybelhal jako zchátralá troska. Odebral jsem se k svému lékaři. Je to můj dobrý, starý kamarád, a když si vezmu do hlavy, že stůňu, tak mi vždycky sáhne na puls, mrkne mi na jazyk a popovídá si se mnou o počasí - a to všechno zadarmo; tak jsem si řekl, že tentokrát mu prokážu znamenitou službu, když k němu zajdu. "Doktor nesmí vyjít ze cviku," povídám si. "Ať má tedy mne! Na mně se pocvičí mnohem víc než na sedmnácti stech obyčejných, běžných pacientů s jednou, nanejvýš dvěma nemocemi." A tak jsem zašel rovnou k němu a on povídá: "Tak co tě trápí?" "Líčením, co mě trápí," řekl jsem, "nebudu mařit tvůj čas, milý příteli. Život je krátký, takže bys mohl vydechnout naposled, než bych s tím líčením byl hotov. Povím ti raději, co mě netrápí. netrápí mě sklon k samovolným potratům. Proč mě sklon k samovolným potratům netrápí, to ti říci nemohu; spokoj se s faktem, že mě netrápí. Zato mě trápí všechno ostatní." A pověděl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel. On si mě otevřel tam, kde mám ústa, nakoukl do mě, chňapl mi po zápěstí, pak mě, zrovna když jsem to nečekal, praštil přes prsa - tomu říkám zbabělost - a hned vzápětí mi do prsou trkl skrání. Načež se posadil, napsal recept, složil ho a podal mi ho a já si ho strčil do kapsy a šel jsem pryč. Ani jsem ten recept nerozložil. Šel jsem s ním do nejbližší lékárny a tam jsem se s ním vytasil. Lékárník si ho přečetl a vrátil mi ho. Řekl, tohle že on nevede. "Jste přece lékárník?" zeptal jsem se. "Ano, jsem lékárník," řekl on. "Kdybych byl potravní konzum a k tomu ještě rodinný penzión, pak bych vám snad mohl být k službám. Co mi v tomto případě hází klacky pod nohy, je skutečnost, že jsem pouze lékárník." Přečetl jsem si ten recept. Stálo v něm: 1 půlkilový biftek, k tomu 1 půllitr piva pravidelně po 6 hodinách, 1 patnáctikilometrová procházka každé ráno, 1 postel přesně v 11 každý večer. A neláduj si do hlavy věci, kterým nerozumíš. Řídil jsem se podle těchto pokynů, což mělo ten šťastný výsledek - mluvím jenom za sebe - že můj život byl zachován a běží dokonce dodnes. Tentokrát, abych se vrátil k tomu prospektu na jaterní pilulky, jsem však měl všechny příznaky zcela nepochybně, především ten hlavní, totiž "naprostou nechuť k jakékoli práci." Co já si v tomhle směru vytrpím, žádný jazyk není s to vypovědět. To je u mě už od nejútlejšího dětství učiněné mučednictví. Když jsem byl větší chlapec, nebylo snad jediného dne, aby mě ta nemoc nechala na pokoji. Lékařská věda nebyla tenkrát ještě tak pokročilá jako dnes, a tak to naši napořád přičítali lenosti. "Tak necháš už konečně toho válení, ty kluku líná, ulejvácká, a začneš dělat něco pořádného, aby sis zasloužil byt a stravu?" křičeli na mě, nevědouce samozřejmě, že jsem nemocný. A nedávali mi pilulky; dávali mi pohlavky. Ale ty pohlavky, ať to zní sebeneuvěřitelněji, mě často vyléčily - na nějakou chvíli. Teď už dovedu posoudit, že jeden takový pohlavek měl mnohem zdárnější účinek na má játra a mnohem hbitěji povzbudil mou chuť skočit sem nebo tam a bez dalšího otálení udělat, co se po mně chtělo, než dneska celá krabička pilulek. A to je častý zjev, poslechněte - tyhle obyčejnské, staromódní medicíny jsou kolikrát účinnější než všechny serepetičky z lékáren. A tak jsme seděli aspoň půl hodiny a popisovali si navzájem svoje nemoci. Já jsem líčil Georgeovi a Williamu Harrisovi, jak mi je, když ráno vstávám, a William Harris nám vykládal, jak mu je, když jde večer spát; a George stál na rohožce před krbem a vtipně a působivě nám mimicky předváděl, jak jemu je v noci. George si ovšem jenom namlouvá, že je nemocný; ve skutečnosti mu - mezi námi - nechybí vůbec nic. V tom okamžiku nám zaklepala na dveře paní Poppetsová; chtěla vědět, jestli už máme chuť na večeři. Smutně jsme se jeden na druhého pousmáli a odpověděli jsme, že bychom se snad měli pokusit vpravit do sebe ždibec potravy. Harris řekl, že nějaké to soustečko v žaludku často průběh choroby poněkud zmírní. A tak paní Poppetsová přinesla podnos a my jsme se dovlekli ke stolu a nimrali se ve filátkách na cibulce a v několika kouscích reveňového koláče. Musel jsem být v té době velice zesláblý; vzpomínám si totiž, že asi po půlhodině nebo tak nějak jsem ztratil všechnu chuť k jídlu - případ u mě neobvyklý - a že jsem už nechtěl ani sýr. Když jsme tu povinnost měli konečně s krku, naplnili jsme si znova sklenice, zapálili dýmky a opět jsme se rozhovořili o svém zdravotním stavu. Co to s námi doopravdy je, to nemohl s jistotou říci ani jeden z nás; ale jednomyslně jsme došli k náhledu, že ať už máme cokoli, máme to z přepracování. "Potřebujeme si zkrátka odpočinout," prohlásil Harris. "Odpočinout si a důkladně změnit způsob života," dodal George. "Přílišné mozkové vypětí ochromilo celou naši tělesnou soustavu. Když změníme prostředí a nebudeme nuceni neustále myslet, zrestaurujeme opět svou duševní rovnováhu." George má bratrance, který je v trestním rejstříku veden jako studující medicíny, a po něm se pochopitelně vyjadřuje tak trochu jako rodinný lékař. Já jsem s Georgem souhlasil a navrhoval jsem, abychom si vyhledali nějaké odlehlé, starosvětské místečko, daleko od běsnícího davu, a abychom tam prosnili slunečný týden v ospalých alejích - nějaký polozapomenutý koutek, který si někde mimo dosah hlučného světa schovaly víly - nějaké dravčí hnízdo, důmyslně přilepené na útesech času, kde by převalující se vlnobití devatenáctého století bylo slyšet jen slabounce a z velikých dálav. Harris řekl, že to by podle jeho názoru byla pěkná otrava. Zná prý taková místa, jaká mám na mysli; kdekdo tam chodí spat už v osm, ani za peníze, ani za dobré slovo tam člověk nesežene Milovníka sportu, a pro kuřivo aby jeden chodil patnáct kilometrů. "Kdepak," řekl Harris, "když chcete odpočinek a změnu, tak není nad výlet po moři. Já jsem proti výletu po moři vehementně protestoval. Výlet po moři vám udělá dobře, když na něj máte pár měsíců, ale na jeden týden je to nepředloženost. Vyplujete v pondělí, v nitru pevně zakořeněnou představu, jak si užijete. S lehkým srdcem zamáváte na rozloučenou mládencům na břehu, zapálíte si svou nejmohutnější dýmku a chvástavě si vykračujete po palubě, jako kdybyste byl kapitán Cook, sir Francis Drake a Krištof Kolumbus v jedné osobě. V úterý si říkáte, že jste se nikam plavit neměl. Ve středu, ve čtvrtek a v pátek si říkáte, že by vám bylo líp, kdyby bylo po vás. V sobotu jste už schopen pozřít kapku čistého hovězího bujónu, posadit se na palubu a s mírným, malátným úsměvem hlesnout v odpověď, když se vás dobrosrdeční lidé zeptají, jak se cítíte dneska. V neděli už zase můžete udělat pár kroků a sníst trochu hutné stravy. A v pondělí ráno, když s kufrem a deštníkem v ruce stojíte na boku lodi u zábradlí a máte už vystoupit na břeh, začíná se vám to ohromně líbit. Vzpomínám si, jak můj švagr se jednou vypravil na krátkou cestu po moři, aby si upevnil zdraví. Zajistil si kabinu z Londýna do Liverpoolu a zpět; a když dorazil do Liverpoolu, měl jen jedinou snahu: prodat ten zpáteční lístek. Nabízel ho prý s ohromnou slevou po celém městě a nakonec ho za osmnáct pencí prodal nějakému mládenci, který vypadal, jako kdyby měl žloutenku, a jemuž lékaři doporučili, aby jel k moři a hodně se pohyboval. "Moře!" zvolal můj švagr, lýskyplně mu tiskna lístek do dlaně. "Jéje, toho si takhle užijete, že vám to vystačí na celý život. A co se pohybu týče? Když na téhle lodi budete jenom sedět, tak budete mít víc pohybu, než kdybyste na souši dělal kotrmelce." On sám - můj švagr totiž - jel zpátky vlakem. Prohlásil, že pro nějo je až dost zdravá severozápadní dráha. Jiný člověk, kterého jsem znal, se zase vydal na týdenní plavbu podél pobřeží, a než odrazili od břehu, přišel se ho zeptat stevard, jestli bude platit po každém jídle zvlášť, nebo jestli si přeje celé stravování rovnou předplatit. Stevard doporučoval to druhé řešení, přijde prý o mnoho laciněji. Za celý týden to prý bude dělat dvě libry pět šilinků. K snídani prý bývá ryba a pak nějaké rožněné maso. Oběd je v jednu a skládá se ze čtyř chodů. Večeře v šest - polévka, ryba, předkrm, porce masa nebo drůbeže, salát, sladkosti, sýr a ovoce. A v deset je lehká masitá večeře na noc. Můj přítel usoudil, že by se měl rozhodnout pro to předplatné (on je pořádný jedlík), a taky se pro ně rozhodl. Oběd se podával, sotva odpluli z Sheernessu. Můj přítel neměl takový hlad, jaký myslel, že mít bude, a tak se spokojil s kousíčkem vařeného hovězího a několika jahůdkami se šlehačkou. Odpoledne byl značně zadumaný; chvílemi měl pocit, jako by už dlouhé týdny nejedl nic jiného než vařené hovězí, a chvílemi si zase říkal, že se určitě už dlouhá léta živí jedině jahodami se šlehačkou. A ani to hovězí ani ty jahody se šlehačkou nedělaly spokojený dojem. Chovaly se spíš rozmrzele. V šest přišli tomu mému příteli oznámit, že se podává večeře. Ta zpráva v něm nevzbudila pažádné nadšení, uvědomoval si však, že by bylo záhodno odjíst něco z těch dvou liber a pěti šilinků, a tak se přidržoval lan a všeho možného a sestoupil do podpalubí. Na nejspodnějším schůdku ho uvítala lahodná vůně cibule a horké šunky, smíšená s vůní smažených ryb a zeleniny; a tu už k němu přistoupil stevard a se servilním úsměvem se zeptal: "Co mohu pánovi nabídnout?" "Nabídněte mi rámě a vyveďte mě odtud," zněla mdlá odpověď. A tak s ním honem vyběhli nahoru, na závětrné straně ho zaklesli do zábradlí a tam ho nechali. Celé příští čtyři dny vedl prostý a bohulibý život pouze ve společnosti lodních sucharů (myslím tím opravdové suchary, nikoli členy lodní posádky, kteří měli všichni veliký smysl pro humor) a sodovky. Ale takhle k sobotě mu zase narozsl hřebínek a zašel si do jídelny na slabý čaj s toastem bez másla a v pondělí se už přecpal řídkým kuřecím vývarem. V úterý vystoupil z lodi, a když se plnou parou vzdalovala od přístavního můstku, zíral na ní pln lítosti. "To se jí to pluje," říkal si. "To se jí to pluje, když si odváží za dvě libry jídla, které patří mně a z kterého jsem nic neměl!" Tvrdil, že kdyby mu byli přidali jeden jediný den, byl by si ten dluh zinkasoval. A proto já jsem byl proti výletu po moři. Nikoli kvůli sobě, to jsem řekl rovnou. Mně nanic nebývá. Ale měl jsem starost o Geortge. George zas tvrdil, že jemu by se zle neudělalo, a že by se mu to dokonce líbilo, ale mně a Harrisovi že to nedoporučuje, my dva že bychom to určitě odnesli. A Harris prohlásil, že co se jeho týče, pro něho je to odjakživa učiněná záhada, jak se někomu může podařit dostat mořskou nemoc - on prý je přesvědčen, že to lidi schválně předstírají, aby vypadali zajímavě - on prý si už mockrát přál mořskou nemoc dostat, ale nikdy to nedokázal. A potom nám vyprávěl historky, jak se plavil přes Kanál, když se moře tak divoce vztekalo, že cestující museli být připoutáni k lůžkům, a jak on a kapitán byli jediné dvě živé bytosti na palubě, kterým nic nebylo. Pak zas to byl on a druhý kormidelník, kterým nic nebylo. Prostě vždycky to byl on a ještě někdo. A když to nebylo on a ještě někdo, tak to byl on sám. To je stejně divná věc, že nikdo nedostane mořksou nemoc - na suché zemi. Na moři, tam vidíte spousty lidí, kterým je hrozně zle, tam jsou jich plné lodě; ale na suché zemi jsem ještě nepotkal člověka, který by věděl, co je to mít mořskou nemoc. Kde se ty tisíce a tisíce lidí, co nesnášejí plavbu po moři a co se jimi každá loď zrovna hemží, schovávají, když jsou na suché zemi, to je namouduši záhada. Kdyby se jich většina podobala tomu chlapíkovi, kterého jsem jednou viděl na lodi do Yarmouthu, pak bych tu zdánlivou šarádu dovedl rozlousknout docela snadno. Jen jsme odrazili od southendské přístavní hráze, už se ten člověk nebezpečně vykláněl z jednoho okénka na boku. Běžím k němu, abych ho zachránil. "Hej, nevyklánějte se tolik!" povídám a tahám ho zpátky za rameno. "Sletíte do vody!" "Ach bóže, už abych tam radši byl!" To byla jediná odpověď, kterou jsem z něho dostal. A tak jsem ho nechal být. Za tři neděle jsem ho uviděl v kavárně jednoho hotelu v Bathu. Vyprávěl o svých cestách a nadšeně vykládal, jak miluje moře. "Mně prostě to houpání vůbec nic nedělá," pravil zrovna v odpověď na závistivý dotaz jakéhosi dobře vychovaného mladíka. "Pravda ovšem je, že jednou, jedinkrát mě bylo kapánek divně, to přiznávám. U Hornova mysu. To ráno potom naše loď ztroskotala." "A nebylo vám jednou trošku nanic u southendského mola?" zeptal jsem se ho. "Tam jste si přece přál, aby vás radši hodili do moře." "U southendského mola?" opáčil a tvářil se, jako by nevěděl, oč jde. "Ano. Při plavbě do Yarmouthu. V pátek to byly tři neděle." "Á! No ovšem," zvolal v šťastném osvícení. "Už si vzpomínám. To mě tlačil žaludek, tenkrát odpoledne. To po těch kyselých okurkách, poslechněte. Na žádné slušné lodi jsem jakživ nejedl tak mizerné kyselé okurky. Vy jste si je taky dal?" Já jsem si proti mořské nemoci vymyslel sám pro sebe znamenitý preventivní prostředek: já se kolébám. To se postavíte doprostřed paluby, a jak se loď kymácí a houpe, pohybujete tělem tak, abyste pořád stáli svisle. Když se zvedá příď, nakláníte se celým tělem dopředu, až se nosem skoro dotknete paluby; a když jde nahoru záď, tak se nakláníte dozadu. Hodinu nebo dvě to jde moc dobře, celý týden se ovšem takhle kolébat nemůžete. Najednou povídá Jiří: "Tak pojeďme na řeku." Tam bychom měli čistý vzduch, povídá, pohyb i klid; ustavičná změna scenérie by zaujala našeho ducha (i to, co místo toho má Harris) a po té tělesné námaze bychom s chutí jedli a výtečně spali. Harris na to řekl, že podle jeho mínění by George neměl dělat nic takového, co by v něm probouzelo ještě větší chuť spát, než jakou má v jednom kuse, jelikož to by už pro něho bylo nebezpečné. Nedovede si prý dobře představit, jak by George dokázal prospat ještě víc času, než prospí teď, když přece den má pouze čtyřiadvacet hodin, a to jak v létě tak v zimě. Ale kdyby to přece jen dokázal, pak už by to prý bylo totéž, jako kdyby byl mrtvý, a tím by aspoň ušetřil za byt a za stravu. Pak ale Harris dodal, že přesto přese všecko by mu řeka seděla. Já sice nevím, jak by řeka mohla sedět, ledaže by seděla modelem, a ani potom mi není jasné, na čem by seděla, ale mně řeka seděla taky, a tak jsme oba, Harris i já, řekli, že to je od George výborný nápad, a řekli jsme to tónem, z kterého byl dost jasně znát náš údiv nad tím, že se z George najednou vyklubal člověk tak rozumný. Jediný, komu ten návrh nepadl do noty, byl Montmorency. Jemu se ovšem řeka nikdy moc nezamlouvala, jemu opravdu ne. "Copak vy, mládenci, vy si tam na své přijdete," povídá, "vy máte řeku rádi, ale já ne. Co já tam budu dělat? Scenérie, to pro mě není nic a kuřák nejsem. A když uvidím myš, tak mi nezastavíte; a když se mně bude chtít spát, tak budete s lodí všelijak blbnout a shodíte mě do vody. Jestli se ptáte na moje mínění, tak já to považuju za úplnou pitomost." Ale byli jsme tři proti jednomu, a tak byl ten návrh přijat. Rozvíjíme plány - Požitek z táboření pod širým nebem za krásných nocí - Dto za deštivých nocí - Rozhodujeme se pro kompromis - Montmorency a první dojmy z něho - Obavy, jestli není příliš dobrý pro tento svět, obavy to, vzápětí odsunuté jako neopodstatněné - Jednání se odročuje. II Vytáhli jsme mapy a rozvíjely plány. Dohodli jsme se, že vyrazíme příští sobotu z Kongstonu. Harris a já tam pojedeme hned ráno a loď dopravíme do Chertsey a George, který se může utrhnout ze zaměstnání až odpoledne (chodí denně od deseti do čtyř spát do jedné banky, denně s výjimkou soboty, kdy ho vždycky probudí a vyšoupnou ven už ve dvě), se s námi sejde až tam. Máme "tábořit pod širým nebem", nebo spát v hostincích? George a já jsme hlasovali pro táboření pod širým nebem. Říkali jsme, že by to bylo takové romantické a nespoutané, takové skoro patriarchální. Ze srdcí chladných, smutných mraků zvolna vyprchává zlatá vzpomínka na zemřelé slunce. Ptáci už nezpívají, ztichli jako truchlící děti a jen plačtivý křik vodní slípky a chraptivé vrzání chřástala polního čeří posvátnou hrůzou strnulou tišinu nad vodním lůžkem, na němž umírající den dýchá z posledního. Z potemnělých lesů na obou březích se bezhlučným, plíživým krokem vynořuje stradšidelná armáda noci, ty šedé stíny, které mají zahnat stále ještě otálející zadní voj světla; tichýma, neviditelnýma nohama postupují nad vlnící se trávou při řece a skrze vzdychající rákosí; a noc na chmurném trůnu rozkládá své černé perutě nad hasnoucím světlem a ze svého přízračného paláce, ozářeného sinalými hvězdami, kraluje v říši ticha. A my zajíždíme s lodičkou do nějaké poklidné zátočinky, rozbíjíme tábor a vaříme a jíme střídmou večeři. Pak si nacpáváme a zapalujeme statné dýmky a melodickým polohlasem rozpřádáme příjemný potlach; a do zámlk v našem hovoru nám řeka, dovádějící kolem lodi, šplouchá podivuhodné starobylé zkazky a starobylá tajemství a tichounce zpívá tu starobylou dětskou písničku, kterou už zpívá tolik tisíc let - a kterou tolik tisíc let ještě zpívat bude, než jí vysokým věkem ochraptí hlas -, tu písničku, o níž si my, kteří jsme se naučili milovat na řece její proměnlivou tvář, my, kteří tak často hledáme útočiště na jejích pružných ňadrech, myslíme, že jí rozumíme, i když bychom nedokázali vyprávět pouhými slovy obsah toho, čemu nasloucháme. A tak tam sedíme, nad lemem té řeky, a měsíc, který ji má taky rád, sestupuje níž, aby jí dal bratrské políbení a objal ji svýma stříbrnýma pažema a přitulil se k ní. A my se na ni dáváme, jak plyne, věčně ševelící, věčně rozezpívaná, na schůzku se svým králem, s mořem - až se naše hlasy ztratí v mlčení a až nám vyhasnou dýmky - až i my, mládenci tak všední, tak tuctoví, máme najednou neuvěřitelný pocit, že jsme plni myšlenek, napůl rozteskňujících, napůl rozjařujících, a nechceme už a ani nepotřebujeme mluvit - až se zasmějeme, vstaneme, vyklepáme z vyhaslých dýmek popel, řekneme si "dobrou noc" a ukolébáni šuměním vody a šelestěním stromů usneme pod velkolepými tichými hvězdami a máme sen, že země je zase mladá - mladá a líbezná, jaká bývala, než jí staletí rozhořčení a starostí zbrázdila sličnou tvář, než jí to milující slunce zestárlo nad hříchy a zpozdilostmi jejích dětí - líbezná, jako by v těch dávných dnech, kdy jako nezkušená matka nás, své dítky, živila z hlubokosti svých prsů - než nás svody nalíčené civilizace odlákaly z její schovívavé náruče a než jsme se kvůli jedovatým posměškům a afektovanosti začali stydět za ten prostý život, co jsme vedli u ní, a za ten prostý, ale důstojný domov, v němž se lidstvo před tolika tisíciletími zrodilo. "A co když bude pršet?" povídá Harris. Harrise jakživi ničím nedojmete. V Harrisovi není kouska poetičnosti - ani ždibec divého prahnutí po nedosažitelnu. Harris jakživ "nepláče, nevěda proč". Má-li Harris v očích slzy, můžete se vsadit, že buď zrovna snědl syrovou cibuli, nebo si nakapal na kotletu příliš mnoho worcesterské omáčky. Kdybyste s Harrisem stanuli v noci na mořském břehu a zašeptali: "Zmlkni! Což neslyšíš? To nemůže být nic jiného než mořské panny pějící v hlubinách těch zvlněných vod. Či to truchlící duše lkají žalozpěvy nad svými umrlými těly, zachycenými ve spleti chaluh?" Harris by vás vzal pod paží a řekl: "Já ti povím, co to je, kamaráde. Leze na tebe rýma. Pojď hezky se mnou, já znám tadyhle za rohem podniček, kde dostaneš nejlepší skotskou whisky, jakou jsi kdy ochutnal, a ta tě v cuku letu postaví na nohy." Harris totiž vždycky ví o podničku za rohem, kde člověk dostane něco vynikajícího z oblasti nápojů. Jsem přesvědčen, že kdybyste Harrise potkali v ráji (za předpokladu, že jeho byste tam potkat mohli), hned by vás vítal slovy: "To jsem rád, kamaráde, že jsi tady. Já tadyhle za rohem našel rozkošný podniček, kde dostaneš nektar - no doopravdy prvotřídní." V tom případě, o němž je řeč, když totiž běželo o to táboření pod širým nebem, byl však Harrisův praktický názor velmi vhodnou připomínkou. Tábořit pod širým nebem za deštivého počasí, to není žádná radost. Je večer. Jste promoklí na kůži, v lodi je dobrých pět centimetrů vody a všecky vaše věci jsou vlhké. Spatříte na břehu místo, kde je o něco málo míň kaluží než na ostatních místech, která jste ohledali, a tak přistanete a vylovíte z lodi stan a dva z vás se ho pokoušejí postavit. Je prosáklý vodou a těžký a plácá sebou a hroutí se a lepí se vám na hlavu a šíleně vás rozčiluje. A přitom nepřetržitě leje. Postavit stan, to je i za sucha dost obtížné; ale když prší, tak je to práce herkulovská. A ten druhý chlapík, místo aby vám pomáhal, si z vás očividně dělá blázny. Sotva se vám podařilo tu vaši stranu jakžtakž vypnout, on vám s ní ze svého konce cukne, a zas je všecko na draka. "No tak! Co to vyvádíš?" voláte na něj. "Co ty to vyvádíš?" odpovídá on. "Pusť to!" "Ty tam za to netahej! Vždyť ty se v tom vůbec nevyznáš, ty trumbero!" křičíte. "Já se v tom vyznám," ječí on. "Ty to tam máš pustit!" "Povídám ti, že se v tom nevyznáš," řvete a nejraději byste po něm skočil; škubnete lanem a vytáhnete mu ze země všecky kolíky. "Ách, ten pitomec pitomá!" slyšíte ho cedit mezi zuby. A vzápětí následuje prudké trhnutí - a vyletí kolíky na vaší straně. Odložíte palici a vykročíte kolem stanu, abyste tomu nemehlu pověděl, co si o tom všem myslíte, ale současně i on vykročí, stejným směrem jako vy, aby vám vyložil, jak on se na to dívá. A tak běháte za sebou, pořád dokolečka, a nadáváte si, až se stan sesuje na hromadu a vy se přes jeho trosky kouknete jeden na druhého a oba jedním dechem rozhořčeně zařvete: "Tady to máš! Co jsem ti říkal?" A tu váš třetí kamarád, který zatím vybíral z lodi vodu a lil si ji do rukávů a posledních deset minut nepřetržitě klel, začne být zvědav, proč si u všech ďasů takhle hračičkaříte a proč jste ještě nepostavili ten zatracený stan. Nakonec ho - tak či onak - přece jen postavíte a vynesete z lodi svéí věci. Chtít si rozdělat oheň z dříví, to by byl pokus naprosto beznadějný, a tak si zapálíte lihový vařič a sesednete se kolem toho. Převládající složkou večeře je dešťová voda. Chléb, to je dešťová voda ze dvou třetin, nesmírně bohaté na dešťovou vodu jsou i taštičky se sekaným hovězím, a máslo, džem, sůl a káva daly dohromady s dešťovou vodou polévku. Po večeři zjistíte, že máte vlhký tabák, a že si nemůžete zakouřit. Naštěstí máte s sebou láhev nápoje, který požit v náležitém množství rozveseluje a rozjařuje, a ten ve vás natolik obnoví zájem o život, že vás přiměje jít spat. Načež se vám zdá, že si vám zčistajasna sedl na prsa slon a současně že vybuchla sopka a svrhla vás na dno moře - i s tím slonem, který vám dál klidně spí na prsou. Probudíte se a okamžitě pochopíte, že se vskutku stalo něco strašlivého. V prvním okamžiku máte dojem, že nastal konec světa; pak si uvědomíte, že to se stát nemohlo, ale že se na vás vrhli zloději a vrahové nebo že vypukl požár, a toto mínění vyjadřujete obvyklým způsobem. Pomoc však odnikud nepřichází a vy víte jen jedno: že po vás šlapou tisíce lidí a že se co nevidět udusíte. Nejste však zřejmě sám, kdo je na tom bledě. Slyšíte přidušené výkřiky, ozývající se zpod vašeho lůžka. Rozhodnete se, že ať se děje co se děje, prodáte svůj život draho, a začnete se zuřivě rvát, rozdávaje doprava i doleva rány a kopance a v jednom kuse přitom divoce ječíte, až konečně někde něco povolí a vy máte najednou hlavu na četstvém vzduchu. Ve vzdálenosti asi půl metru od sebe matně rozeznáte nějakého polooblečeného halamu, který se vás chystá zavraždit, připravujete se na zápas na život a na smrt, ale vtom se vám v mozku rozbřeskne, že je to Jim. "Á ták to jsi ty!" povídá, neboť vás v tom okamžiku taky poznal. "No!" odvětíte a protíráte si oči. "Co se stalo?" "Ale ten zatracený stan se zřítil," povídá Jim. "Kde je Bill?" Pak oba hlasitě hulákáte "Bille!" a pod vámi se začne vzdouvat a zmítat půda a z těch zřícenin se ozývá ten přiškrcený hlas, který jste už před chviličkou slyšeli: "Přestaň se mi, ksakru, válet po hlavě!" A ven se vyškrábe Bill, zablácený, pošlapaný lidský vrak, a zcela bezdůvodně má útočnou náladu - zjevně se domnívá, že to všechno jste udělali jemu naschvál. Ráno ani jednomu z vás tří není valně do řeči, neboť jste se v noci strašně nachladili; kvůli každé maličkosti se hned hádáte a po celou snídani jeden na druhého sípavým chrapotem nadáváte. Proto jsme se rozhodli, že venku budeme spát jen za pěkných nocí; a když bude pršet nebo když zatoužíme po změně, přespíme jako pořádní lidé v hotelu, v hostinci nebo v krčmě. Montmorency přivítal tento kompromis s velikým uspokojením. On si v romantické samotě nelibuje. On horuje pro místa hlučná; a je-li to tam kapánek obhroublé, tím víc se mu tam líbí. Kdybyste Montmorencyho viděli, určitě byste měli dojem, že je to andílek, který z nějakého člověčenstvu utajeného důvodu byl seslán na zem v podobě malého foxteriéra. Montmorency má takový ten výraz, říkající "Ach, ten svět je tak zkažený a já bych si tolik přál ho zlepšit a zušlechtit," takový ten výraz, jaký dovede vehnat slzy do očí zbožných starých dam a pánů. Když se ke mne přistěhoval, aby žil na mé útraty, nevěřil jsem, žře se mi podaří uchovat ho při životě. Sedával jsem u něho a pozoroval ho, jak leží na dece a vzhlíží ke mně, a říkával jsem si: "Ach jé, tenhle pejsek tady dlouho nebude. Toho mi jednou unesou v nebeské káře k janým výšinám, nic jiného ho nečeká." Ale když jsem pak zaplatil dobrého půl tuctu kuřat, která roztrhal; když jsem ho vrčícího a rafajícího vyvlekl za zátylek ze sto čtrnácti pouličních rvaček; když mi jedna rozběsněná ženská přinesla ukázat mrtvou kočku a říkala mi vrahu; když mě soused, co bydlí ob dům, pohnal před soud, poněvadž prý nechávám volně pobíhat krvelačného psa, který ho za chladné noci zahnal do jeho vlastní kůlny a přes dvě hodiny mu nedovolil vystrčit ze dveří nos; a když jsem se dověděl, že náš zahradník se vsadil, že Montmorendy zakousne ve stanovené době tolik a tolik krys, a vyhrál třicet šilinků, začal jsem věřit, že ten můj pejsánek bude přece jen ponechán na světě o něco déle. Potloukat se kolem stájí, shromažďovat hordy těch nejvykřičenějších hafanů, jaké lze ve městě sehnat, pochodovat v jejich čele po perifériích a vodit je tam do bojů s dalšími vykřičenými hafany - task si Montmorency představuje "život". A proto, jak jsem prve poznamenal, schválil tak emfaticky ten návrh týkající se krčem, hostinců a hotelů. Když jsme takto k spokojenosti všech nás čtyř rozřešili problém noclehů, zbývalo už pouze projednat, co všechno si vezmeme s sebou; i zahájili jsme o tom rozepři, když tu Harris prohlásil, že on se už toho na jeden večer nařečnil až dost, a navrhl, abychom si někam vyšli a rozjasnili tváře; objevil prý kousek za náměstím podniček, kde si můžeme dát kapku irské, která stojí za ochutnání. George řekl, že on žízeň má (co ho znám, tak jaktěživ neřekl, že žízeň nemá), a ježto já měl takovou předtuchu, že trocha whisky, pěkně teplé, s plátečkem citrónu, mi značně uleví v mé nevolnosti, byla debata za všeobecného souhlasu odročena na příští večer a celé shromáždění si nasadilo klobouky a vyšlo z domu. Děláme přípravy - Harrisova pracovní metoda - Jak postarší hlava rodiny věší obraz - George má rozumnou připomínku - Požitek z koupele za časného jitra - Opatření pro případ, že by se loď převrhla. III A tak jsme se příští večer opět sešli, abychom prohovořili a projednali své plány. Harris řekl: "V první řadě se musíme dohodnout, co si vezmeme s sebou. Ty si vem kousek papíru, Jerome, a piš, ty Georgi, ty si vem k ruce katalog z toho obchodu se smíšeným zbožím a mně někdo půjčte tužku a já potom sestavím seznam." To je celý Harris - ochotně vezme sám na sebe bířmě veškeré práce a vloží je na bedra těch druhých. Vždycky mi připomene chudáka strýce Podgera. V životě jste neviděli takový blázinec po celém domě, jako když se můj strýc Podger pustí do nějaké práce. Od rámaře přijde obraz, stojí opřen o stěnu v jídelně a čeká, až ho někdo pověsí. Teta Podgerová se zeptá, co s ním, a strýc Podger řekne: "Á, to nechte na mně. S tím si nikdo z vás nedělejte starosti. To všechno zařídím sám." A sundá si sako a dá se do toho. Služku pošle koupit za šest pencí hřebíků, a vzápětí za ní žene jednoho z podomků, aby jí řekl, jak ty hřebíky mají být dlouhé. A tak postupně zaměstná a uvede v chod celý dům. "Ty jdi pro kladivo, Wille," volá, "a ty mi přines pravítko, Tome; a pak budu potřebovat štafle a taky bych tu měl mít nějakou kuchyňskou stoličku; a Jime! ty skoč k panu Gogglesovi a řekni mu: ,Tatínek se dává pěkně poroučet a doufá, že s tou nohou to už máte lepší, a půjčil byste mu laskavě libelu?' A ty tady zůstaň, Marie, někdo mně bude muset posvítit. A až se vrátí to děvče, tak musí ještě doběhnout pro kus pořádného špagátu. A Tome! - kde je Tom? - pojď sem, Tome, ty mi ten obraz podáš." Potom obraz zvedne, upustí ho, obraz vyletí z rámu, strýc se snaží zachránit sklo a pořeže se; načež poskakuje po pokoji a hledá svůj kapesník. Ale nemůže ten kapesník najít, protože ho má v kapse saka, které si sundal, a nemá ponětí, kam si to sako dal, a tak celá domácnost musí nechat shánění nářadí a dát se do shánění strýcova saka, a strýc zatím tancuje po celém pokoji a kdekomu se plete pod nohy. "Copak v celém baráku není ani jediná živá duše, která by věděla, kde to moje sako je? V životě jsem neviděl takovou hromadu budižkničemů, na mou duši, že ne. Je vás šest! - a nejste s to najít sako, které jsem si sundal ani ne před pěti minutami! To vám teda řeknu, že ze všech..." Zvedne se, zjistí, že si na tom saku seděl, a křičí: "No, teď už hledat nemusíte, už jsem to sako našel sám. Od vás tak chtít, abyste mi něco našli! To bych to rovnou mohl chtít na naší kočce!" A když se po půlhodině, věnované obvazování strýcova prstu, sežene nové sklo a snesou se všechny nástroje a štafle a stolička a svíčka, a celá rodina i se služkou a s posluhovačkou stojí v půlkruhu připravena pomáhat, strýc se znovu pustí do díla. Dva mu musejí držet stoličku, třetí mu na ni pomůže vylézt a dává mu tam záchranu, čtvrtý mu podává hřebík, pátý k němu zvedá kladivo a strýc sáhne po hřebíku a upustí ho. "No prosím," řekne dotčeným tónem, "a hřebík je v tahu!" A my musíme všichni na kolena a plazit se a hledat, zatímco on stojí na stoličce a remcá a přeje si vědět, jestli ho tam míníme nechat stát celý večer. Hřebík je konečně na světě, ale strýc zase ztratil kladivo. "Kde mám kladivo? Kam já jsem to kladivo dal? Kristepane! Čučí vás na mě sedum a ani jeden z vás neví, kam jstem dal kladivo!" Vypátráme kladivo, ale on zase najednou ne a ne najít na stěně znamínko, kam se má zatlouci hřebík, a my všichni musíme jeden po druhém vylézt k němu na stoličku a snažit se to jeho znamínko objevit. Každý je vidíme někde jinde a on nám postupně všem vynadá, že jsme pitomci a ať radši slezeme dolů. A pak se chopí pravítka a stěnu přeměří a zjistí, že od rohu to má dělat polovinu ze sedmdesáti sedmi centimetrů a devíti a půl milimetru, a pokouší se to vypočítat z hlavy, a to ho dožene div ne k nepříčetnosti. Pak se to i my pokoušíme vypočítat z hlavy, každému vyjde něco docela jiného a jeden druhému se pošklebujeme. Načež ve všeobecné vřavě upadne v zapomenutí původní číslo a strýc Podger musí měřit znova. Tentokrát si na to vezme kus provázku a v kritickém okamžiku, když se z té své stoličky vyklání v pětačtyřicetistupňovém úhlu do strany a snaží se dosáhnout bodu ležícího o sem a půl centimetru dále, než kam vůbec může dosáhnout, provázek se mu vysmekne z prstů a ten blázen stará uklouzne a zřítí se na otevřené piáno, a tím, jak znenadání třískne hlavou i tělem do všech kláves současně, vyloudí vskutku pěkný hudební efekt. A teta Marie prohlásí, že nedovolí, aby děti poslouchaly takové výrazy. Posléze si strýc Podger znovu označí příslušné místo, levou rukou na ně nasadí špičku hřebíku a pravou rukou se chopí kladiva. Hned prvním úderem si rozmačká palec a s vřískotem upustí kladivo na prsty něčí nohy. Teta Marie vysloví mírným hlasem naději, že příště jí snad strýc Podger zavčas oznámí, kdy zas bude zatloukat do zdi hřebík, aby se mohla domluvit s matkou a strávila ten týden u ní. "Ách, vy ženské! Vás všecko hned vyvede z míry!" odvětí strýc Podger, sbíraje se na nohy. "To já, já tyhle drobné domácí práce dělám rád." A poté zahájí další pokus; při druhém úderu proletí hřebík skrze celou omítku a půlka kladiva za ním a strýc Podger naletí tak prudce na zeď, že si málem rozplácne nos. I musíme opět vyhledat pravítko a provázek a ve zdi vznikne nová díra; obraz visí až někdy k půlnoci - značně nakřivo a nespolehlivě - stěna na metry kolem dokola vypadá, jako kdyby po ní byl někdo jezdil hráběmi, a kdekdo je k smrti utahaný a umlácený - jen strýc Podger ne. "No - a je to!" praví, těžce sestoupí se stoličky na kuří oko naší posluhovačky a obhlíží spoušť, kterou natropil, s očividnou pýchou. "A to prosím existujou lidi, kteří by si na takovou maličkost někoho zjednali!" A Harris, to já vím, bude zrovna taková, až bude starší. Však jsem mu to taky řekl. A prohlásil jsem, že nepřipustím, aby si sám nabral tolik těžké práce. "Ne, ne! Ty si vezmeš papír a tužku a ten katalog, George bude zapisovat a tu hlavní práci udělám já." První seznam, který jsme sestavili, jsme museli zahodit. Bylo nám jasné, že horním tokem Temže by neproplulo plavidlo tak velikánské, aby mohlo pobrat všechny věci, které jsme uvedli jako nepostradatelné; a tak jsme ten seznam roztrhali a podívali jsme se jeden na druhého. A George povídá: "Poslouchejte, my na to jdeme úplně špatně. Nesmíme myslet na věci, které s sebou mít chceme, ale jenom na věci, které s sebou mít musíme." Čas od času se George projeví docela rozumně. Což člověka překvapí. A tomuhle říkám přímo moudrost, nejen s ohledem na ten tehdejší případ, ale i se zřetelem na celou naši plavbu po řece života. Kolik lidí si na tuhle cestu přetíží loď, že se s nimi div nepotopí pod nákladem hloupostí, o nichž si leckdo myslí, že jsou pro zábavu a pohodlí na tom výletu nepostradatelné, které však ve skutečnosti nejsou nic jiného než bezúčelné haraburdí! Až po vršek stěžně přecpou ten ubohý korábek skvostnými obleky a velikými domy; zbytečným služebnictvem a davem nastrojených přátel, kteří o ně ani za mák nestojí a o které oni sami nestojí ani za máček; nákladnými radovánkami, při nichž se nikdo nebaví, okázalostmi a obřadnostmi, konvencemi a předstíráním a hlavně - a to jsou ty nejtěžší, nejnesmyslnější kusy toho haraburdí! - strachem, co si pomyslí soused, přepychem, který se už přejídá, zábavičkami, které už nudí, nicotnou parádou, pod níž - jako pod tou železnou korunou nasazovanou za dávných časů zločincům - obolavěná hlava krvácí a klesá do bezvědomí. To je haraburdí, člověče, samé haraburdí! Hoď to všecko přes palubu! S tím je loď tak těžká, že u vesel div neomdlíš. S tím je tak nemotorná, její řízení tě přivádí do tolika nebezpečí, že si ani na okamžik neoddychneš od úzkostí a starostí, ani na okamžik si nemůžeš odpočinout v lenivém zasnění - nemáš kdy se zahledět na prchavé stíny, ve vánku lehce těkající nad mělčinami, na sluneční paprsky, jiskřivě prosakující mezi vlnkami, na vznešené stromy na břehu, shlížející na své vlastní podoby, na lesy, které jsou samá zeleň a samé zlato, na lekníny a stulíky, na zádumčivě se vlnící rákosí, na houštiny ostřice, na vstavače, na modré pomněnky. To haraburdí hoď přes palubu, člověče! Ať loď tvého života je lehká, naložená jenom tím, co nutně potřebuješ - domovem, kde jsi doopravdy doma, prostými radostmi, jedním nebo dvěma přáteli, hodnými toho označení, někým, koho můžeš milovat a kdo může milovat tebe, kočkou, psem, dýmkou - nebo i dvěma -, dostatečnou zásobou jídla a dostatečnou zásobou šatstva - a o něco víc než dostatečnou zásobou pití; neboť žízeň je věc nebezpečná. Na takové lodi se ti pak bude snadněji veslovat, ta se s tebou hned tak nepřevrhne, a když se převrhne, tak to nebude taková pohroma; dobrému, solidnímu zboží voda moc neuškodí. A budeš mít čas na přemýšlení, zrovna tak jako na práci. Čas nalokat se slunečního jasu života - čas zaposlouchat se do té eolské hudby, kterou boží vítr vyluzuje ze strun lidských srdcí kolem nás - čas... Jé, moc se omlouvám. Dočista jsem zapomněl. No tak jsme ten seznam přehráli na George, a on ho začal sepisovat. "Stan si s sebou brát nebudeme," prohlásil, "opatříme si na loď natahovací střechu. To bude o moc jednodušší a taky pohodlnější." Ten nápad se nám zamlouval a byli jsme pro. Nevím, jestli jste to, o čem teď mluvím, už někdy viděli. To překlenete loď železnými žebry, zahutými do oblouků, přes ně napnete velikánskou plachtu, tu dole připevníte k oběma bokům po celé jejich délce, a tím vlastně loď proměnte v takový domeček, kde je krásně útulno, i když kapánek dusno. Jenomže všechno na světě má svou stinnou stránku, jak poznamenal ten chlapík, co mu umřela tchýně, když na něj přišli, aby zaplatil útraty na její pohřeb. George řekl, že v tom případě musíme mít s sebou tři deky, lampu, nějaké mýdlo, kartáč a hřeben (společný), kartáček na zuby (každý svůj), zubní pasty, holicí náčiní (to je, jako když se učíte slovíčka na hodinu francouzšitny, viďte?) a dvě veliké osušky ke koupání. Často si všímám, jaké se dělají gigantické přípravy na koupání, když lidi jednou někam k řece, ale jak se potom, když tam jsou, moc nekoupou. To je zrovna tak, jako když jedete k moři. Já si pokaždé umiňuju - když o tom přemýšlím ještě v Lonýdně -, že si denně ráno přivstanu a půjdu se namočit do moře ještě před snídaní, a vždycky si zbožně zapakuju plavky a osušku. Kupuju si výhradně červené plavky. Červené plavky se mi líbí nejvíc. Výtečně mi jdou k pleti. Ale když potom k tomu moři přijedu, tak můj pocit, že tu časnou ranní koupel tolik potřebuju, není už najednou tak výrazný, jako byl v Londýně. Naopak, spíš mám pocit, že potřebuju zůstat do posledního okamžiku v posteli a pak rovnou sejít dolů ke snídani. Jednou nebo dvakrát ve mně zvítězí čest, vstanu před šestou, trochu se přiobléknu, seberu plavky a ručník a ponuře doškobrtám k moři. Ale rozkoš mi to nepůsobí žádnou. Zřejmě tam chovají zvlášť řezavý východní vítr, který mají nachystaný speciálně pro mě, až se časně ráno půjdu koupat; k té příležitosti taky seberou kdejaký trojhranný kámen, všechny položí hezky navrch, zašpičatí skaliska a ty špice zasypou trochou písku, abych je neviděl, a navíc vezmou moře a posunou je o tři kilometry dál, takže musím, schoulený do svých vlastních zkřížených paží a drkotaje zimou, přebrotit lán patnácticentometrové hloubky. A když konečně dorazím k moři, to moře se chová neurvale a vysloveně mě uráží. Drapne mě obrovská vlna, složí si mě, že vypadám jako vsedě, a pak nejsurovější silou, jaké je schopna, se mnou práskne na skalisko, které tam dali schválně kvůli mně. A dřív než stačím zařvat "Au! Júúú!" a zjistit, co mám pryč, už je ta vlna zpátky a smýkne se mnou doprostřed oceánu. Zběsile sebou plácám směrem k pobřeží, pochybuju, že ještě někdy uvidím domov a přátele, a vyčítám si, proč jsem nebyl hodnější na svou sestřičku v klukovských letech (když jsem já byl v klukovských letech, pochopitelně, nikoli ona). A přesně v okamžiku, kdy jsem se vzdal veškeré nadsěje, vlna se dá náhle na ústup a nechá mě rozcabeného jako mořskou hvězdici na mokrém písku; vyškrábu se na nohy, ohlédnu se s vidím, že jsem plaval o život v sotva půlmetrové hloubce. Po jedné noze doskáču na břeh, obléknu se a dopotácím se domů, a tam musím předstírat, že se mi to líbilo. I v tomto případě jsme všichni vedli řeči, jako kdybychom se chystali každé ráno si pořádně zaplavat. Georte pravil, že není nad to, probudit se za čiperného rána v lodi a hned se ponořit do průhledné řeky. Harris pravil, že nic tak nezvýší chuť k jídlu, jako když si člověk před snídaní zaplave. U něho prý to vždycky zvýší chuť k jídlu. Na to řekl George, že jestli po koupeli spořádá Harris ještě víc jídla než obvykle, pak on, George, musí být ostře proti tomu, aby se Harris koupal. I tak to prý bude perná dřina, táhnout proti proudu tolik jídla, aby to stačilo pro Harrise. Já jsem však George přiměl k zamyšlení, oč bude pro nás příjemnější mít v dodi Harrise čistého a svěžího, i kdybychom vážně museli s sebou vzít o pár metráků proviantu víc; a George musel to mé hledisko uznat a svou námitku proti Harrisovým koupelím vzal zpátky. Posléze jsme se dohodli, že osušky si s sebou vezmeme tři, aby jeden na druhého nemusel čekat. Pokud šlo o věci na sebe, mínil George, že nám úplně postačí dva flanelové obleky, protože ty si můžeme sami vyprat v řece, až je ušpiníme. Ptali jsme se ho, jestli už někdy zkoušel vyprat v řece flanelový oblek, a Georte odvětil, že on sám to sice nezkoušel, ale že zná pár mládenců, kteří to zkusili, a že to prý byla hračka. A já s Harrisem jsme si bláhově mysleli, že George ví, o čem mluví, a že si tři úctyhodní mladí muži bez vliveného postavení a bez jakýchkoli zkušeností s praním mohou vskutku kouskem mýdla vyprat vlastní košile a kalhoty v řece Temži. Teprve ve dnech, které byly před námi, v době, kdy už bylo příliš pozdě, jsme se měli dovědět, že George je ničemný podvodník, který o té věci neví zřejmě vůbec nic. Kdybyste ty šaty byli viděli, když jsme je - leč nepředbíhejme, jak se to říká v šestákových krvácích. George nám rovněž kladl na srdce, abychom si vzali dost rezervního spodního prádla a spoustu ponožek pro případ, že bychom se převrhli a potřebovali se převléknout; a taky spoustu kapesníků, ty že se budou hodit jako utěrky, a kromě lehkých veslařských střevíců ještě jedny vysoké botky z pořádné kůže, ty že taky budeme potřebovat, kdybychom se převrhli. Otázka stravování - Námitky proti petroleji jako atmosféře - Výhody sýra jako spolucestujícího - Vdaná žena opouští domov - Další opatření pro případ, že bychom se převrhli - Jak balím já - Zavilost kartáčků na zuby - Jak bylí George a Harris - Hrozné chování Montmorendyho - Ukládáme se ke spánku. IV Pak jsme vzali na přetřes otázku stravování. George povídá: "Začneme snídaní." (George je velice praktický.) "Tak tedy k snídani budeme potřebovat pánev," (Harris řekl, ta že je těžko stravitelná; ale my jsme ho prostě vybídli, aby neblbnul, a George pokračoval) "konvici na čaj, kotlík a lihový vařič." "Jen ne petrolej!" dodal s významným pohledme George a Harris i já jsme přikývli. Jednou jsme si s sebou vzali vařič petrolejový, ale to "již nikdy více!" Ten týden jsme měli dojem, jako bychom žili v krámě s petrolejem. Plechovka s tím petrolejem totiž tekla. A když odněkud teče petrolej, to si teda nepřejte. My jsme tu plechovku měli v samé špici lodi, a ten petrolej tekl odtamtud až ke kormidlu a cestou se vsákl do celé lodi a do všeho, co v ní bylo, a natekl do řeky a prostoupil celou scenérii a zamořil ovzduší. Někdy foukal západní petrolejový vítr, jindy východní petrolejový vítr; ale ať už přicházel od sněhů Arktidy nebo se zrodil v nehostinné písečné poušti, k nám vždycky doletěl stejně prosycený vůní petroleje. A náš petrolej tekl dál a poničil i západy slunce; dokonce i měsíční paprsky určitě už zaváněly petrolejem. V Marlow jsme se mu pokusili utéci. Loď jsme nechali u mostu a přes město jsme se vydali pěšky, abychom tomu petroleji unikli; táhl se však za námi. Za chvilku ho bylo plné město. Pustili jsme se přes hřbitov, ale tam zřejmě nebožtíky pochovávali v petroleji. I Hlavní třída smrděla petrolejem; divli jsme se, jak tam lidi dokážou bydlet. A tak jsme ušli kilometry a kilometry po silnici k Birminghamu; ale ani to nebylo nic platné, i ten venkov se koupal v petroleji. Na konci tohohle výletu jsme se o půlnoci všichni sešli na opuštěné pláni pod takovým olysalým dubem a zakleli jsme se strašlivou přísahou (kleli jsme kvůli tomu neřádu samozřejmě celý týden, ale jenom tak normálně, středostavovsky, kdežto teď to byl úkon slavnostní) - zakleli jsme se tedy strašlivou přísahou, že si už jakživi nevezmeme na loď petrolej. Proto jsme i tentokrát dali přednost lihu. Ono i s tím je to dost zlé. To máte denaturátovou sekanou a denaturátové pečivo. Jenomže denaturovaný líh, když ho tělu poskytnete větší množství, je o něco výživnější než petrolej. Jako další pomůcky k snídani navrhoval George vejce a slaninu, což se dá lehce připravit, studená masa, čaj, chléb, máslo a džem. K obědům bychom si prý mohli brát studené pečínky se suchary, chléb s máslem a džemem - nikoli však sýr. Sýr, zrovna tak jako petrolej, se všude cpe do popředí. Chce celou loď jenom pro sebe. Prolézá celým košem s jídlem a všemu ostatnímu v tom koši dává sýrovou příchuť. Těžko uhodnete, jestli jíte jablkový závin nebo párek nebo jahody se šlehačkou. Všecko to připomíná sýr. Sýr má totiž příliš mocný odér. Vzpomínám si, jak jeden můj přítel zakoupil v Liverpoolu páreček sýrů. Byly to výtečné sýry, vyzrále a uležené, s vůní o síle dvou set koní, na niž bylo možno vystavit záruku, že dostřelí do vzdálenosti čtyř a půl kilometru a na vzdálenost dvou set metrů srazí k zemi člověka. Já byl tehdy taky v Liverpoolu a ten můj přítel se mne přišel zeptat, jestli bych byl tak hodný a vzal mu ty sýry s sebou do Londýna, protože on se tam dostane až za den nebo dva, a myslí si, že ty sýry by se už neměly déle skladovat. "Ale milerád, kamaráde," odpověděl jsem, "milerád." Zašel jsem pro ty sýry k němu a odvážel jsem je drožkou. Byla to taková rachotina na rozsypání, tažená dýchavičným náměsíčníkem s nohama do X, o němž se jeho majitel v okamžiku nadšení během konverzace vyjádřil jako o koni. Sýry jsem položil na střechu kabiny a drožka se rozdrkotala tempem, které by sloužilo ke cti nejsvižnějšímu dosud sestrojenému parnímu válci, a tak jsme jeli, vesele jako s umíráčkem, dokud jsme nezabočili za roh. Tam vítr zanesl aróma sýrů přímo k našemu komoni. To ho probudilo; zděšeně zafrkal a vyrazil vpřed rychlostí pěti kilometrů za hodinu. Vítr stále vanul směrem k němu, a než jsme dorazili na konec ulice, dostal už ze sebe rychlost téměř šestikilometrovou, takže invalidy a tělnaté staré dámy nechával za sebou prostě v nedohlednu. Před nádražím měli co dělat dva nosiči, aby společně s kočím koně zastavili a udrželi na místě; a patrně by se jim to vůbec nebylo podařilo, kdyby jeden z nich nebyl měl tolik duchapřítomnosti, že tomu splašenci zakryl kapesníkem nozdry a honem před ním zapálil kus balicího papíru. Koupil jsme si jízdenku a hrdě jsem se svými sýry kráčel po nástupišti a lidé se přede mnou uctivlě rozestupovali na obě strany. Vlak byl přeplněn a já se musel vecpat do oddělení, kde už bylo sedm cestujících. Jakýsi nerudný starý pán protestoval, ale já jsem se tam přece jen vecpal; sýry jsem dal nahoru do sítě, s vlídným pousmáním jsem se vtěsnal na lavici a prohodil jsem, že je dnes teploučko. Za několik okamžiků začal ten starý pán nervózně poposedat. "Je tu nějak dusno," řekl. "Přímo k zalknutí," přitakal jeho soused. Pak oba začali čenichat, při třetím začenichání uhodili hřebík na hlavičku, zvedli se a bez dalších slov odešli. Pak vstala jakási korpulentní dáma, prohlásila, že takovéto týrání počestné vdané ženy považuje prostě za hanebnost, sebrala kufr a osm balíků a rovněž odešla. Zbývající čtyři cestující poseděli až do chvíle, kdy slavnostně vypadající muž, sedící v koutě a oblečením a celkovým vzezřením vzbuzující dojem, že je příslušníkem kasty majitelů pohřebních ústavů, poznamenal, že mu to jaksi připomíná zesnulé batole; pak se ti tři ostatní cestující pokusili, všichni současně, vyrazit ze dveří a vzájemně se zranili. Usmál jsem se na toho černého pána a poznamenal jsem, že teď zřejmě budeme mít celé kupé pro sebe; a on se bodře zasmál a řekl, že někteří lidé nadělají spousty cavyků kvůli úplným maličkostem. Ale jen jsme vyjeli, začala i na něho padat podivná sklíčenost, a tak když jsme dorazili do Crewe, pozval jsem ho, aby se se mnou šel napít. Přijal, probojovali jsme se tudíž k bufetu, a tam jsme čtvrt hodiny pokřikovali a dupali a mávali deštníky, načež přišla nějaká slečna a otázala se nás, jestli snad něco nechceme. "Co vy si dáte?" zeptal jsem se, obraceje se k svému příteli. "Velký koňak, slečno. A bez sodovky, prosím," odvětil. A když ho vypil, klidně odešel a nastoupil do jiného vagónu, což mi připadalo nevychované. Od Crewe jsem měl celé kupé pro sebe, přestože vlak byl stále přeplněn. Na každém nádraží, kde jsme zastavili, si lidé toho prázdného oddělení všimli a hnali se k němu. "No vidíš, Marie! Pojď, tadyhle je místa dost." "Dobrá, Tome, nastoupíme sem," volali na sebe. A přiběhli s těžkými kufry a přede dveřmi se vždycky prali o to, kdo vleze dovnitř první. A pak vždycky jeden ty dveře otevřel, vystoupil po schůdkách a vyvrávoral pozpátku do náruče toho, co byl za ním. A tak vstupovali jeden po druhém každý začenichal a odpotácel se ven a vtěsnal se do jiného oddělení nebo si doplatil na první třídu. Z eustonského nádraží jsem sýry dopravil do domu svého přítele. Jeho žena, když vstoupila do pokoje, chviličku čichala a pak řekla: "Co to je? Nešetřete mě, povězte mi rovnou to nejhorší." "Sýry jsou to," odvětil jsem. "Tom si je koupil v Liverpoolu a požádal mě, abych mu je sem zavezl." A dodal jsem, že ona, jak doufám pochopí, že já jsem v tom nevinně, a ona řekla, že tím je si jista, ale až se vrátí Tom, že si s ním pohovoří. Tom se musle v Liverpoolu zdržet déle, než očekával, a když se ani třetího dne ještě nevrátil domů, přišla jeho žena ke mně. "Co Tom o těch sýrech říkal?" zeptala se. Odvětil jsem, že nařídil, aby byly uchovány někde ve vlhku a aby na ně nikdo nesahal. "Nikoho ani nenapadne, aby na ně sahal," řekla. "Přivoněl si k nim vůbec?" Pravil jsem, že pravděpodobně ano, a dodal jsem, že mu na nich zřejmě nesmírně záleželo. "Takže myslíte, že by ho mrzelo," vyzvídala, "kdybych někomu dala zlatku, aby je někam odnesl a zakopal?" Odpověděl jsem, že by se pravděpodobně už nikdy neusmál. Tu dostala nápad. A řekla: "A co kdybyste mu je vzal do opatrování vy? Dovolte, abych je poslala k vám." "Madam," odvětil jsem, "já osobně mám vůni sýrů rád a na tok jak jsme s nimi tuhle cestoval z Liverpoolu, budu vždycky vzpomínat jako na šťastné zakončení příjemné dovolené. Leč na tomto světě musíme brát ohled na ostatní. Dáma, pod jejíž střechou mám čest přebývat, je vdova, a pokud je mi známo, patrně též sirota. Ta dáma má mocný, řekl bych až výmluvný odpor k tomu, aby ji někdo, jak to ona sama formuluje, "dožíral". Přítomnost sýrů vašeho manžela ve svém bytě by určitě, to instinktivně cítím, považovala za "dožírání". A o mně se bohdá nikdy neřekne, že jsem dožíral vdovu a sirotu." "No dobrá," řekla žena mého přítele povstávajíc, "pak mohu říci pouze tolik, že seberu děti a budeme bydlet v hotelu, dokud ty sýry někdo nesní. Žít společně s nimi pod jednou střechou, to prostě odmítám." Dodržela slovo a domácnost přenechala v péči své posluhovačky, která na otázku, jestli ten zápach přežije, odpověděla "Jakej zápach?" a která, když ji přivedli až těsně k těm sýrům a řekli jí, aby si k nim pořádně přičichla, prohlásila, že rozeznává slabounkou vůni melounů. Z toho bylo možno usoudit, že této ženě ovzduší bytu nijak zvlášť neublíží, a byla tam tedy ponechána. Účet za hotel činil patnáct guinejí, a když můj přítel spočítal všechno dohromady, zjistil, že jeho ty sýry přišly na osm a půl šilinku za půl kila. Pravil, že s nesmírnou chutí sní kousek sýra, tohle že je však nad jeho prostředky. A tak se rozhodl, že se těch dvou sýrů zbaví, a hodil je do jednoho průplavu u doků; ale musle je zase vylovit, ježto chlapi z nákladních bárek si stěžovali; prý jim z nich bylo na omdlení. Potom je jedné temné noci odnesl na místní hřbitov a nechal je tam v márnici. Ale přišel na ně ohledač mrtvol a ztropil pekelný randál. Křičel, že to je úklad, jehož cílem je vzkřísit mrtvoly a jeho tak připravit o živobytí. Nakonec se můj přítel těch sýrů zbavil tím, že je odvezl do jednoho přímožského města a tam je zakopal na pobřeží. A tím tomu místu zajistil značnou proslulost. Návštěvníci se najednou začali divit, proč si už dřív nepovšimli, jak silný je tam vzuch, a ještě řadu let potom se tam houfně hrnuli souchotináři a vůbec lidé slabí na prsa. A proto jsem i já, ačkoli sýry velice rád, dal Georgeovi za pravdu, když je odmítl vzít s sebou. "Taky si odpustíme odpolední svačinu," dodal George (načež Harris protáhl obličej), "ale zato si pravidelně v sedm dáme denně pořádnou, vydatnou baštu - prostě svačinu, večeři a sousto na noc v jednom." Harris hned vypadal veseleji. George navrhoval masové a jablečné záviny, šunku, studené pečínky, rajčata a hlávkový a okurkový salát a ovoce. K pití jsme si s sebou brali jakousi báječnou lepkavou míchanici podle Harrisova receptu, které, když se rozředí vodou, se dá říkat limonáda, spousty čaje a láhev whisky, pro případ, jak pravil George, že bychom se převrhli. Podle mého názoru se George k té představě, že se můžeme převrhnout, vracel zbytečně často. To přece nebyl ten pravý duch, jaký měl vládnout našim cestovním přípravám. Ale že jsme s sebou měli tu whisky, to jsem dodnes rád. Pivo ani víno jsme si nebrali. To není dobré na řeku. Pak jste ospalí a máte těžké nohy. Takhle navečer, když se jen tak poflakujete po městě a koukáte po holkách, to je nějaká ta sklenička na místě; ale když vám na hlavu praží slunce a čeká vás tvrdá dřina, tak nepijte. Sepisovali jsme seznam všeho, co se má vzít, a byl z toho seznam hezky dlouhý, než jsme se toho večera rozešli. Nazítří, to byl pátek, jsme to všechno nanosili ke mně a večer jsme se sešli, abychom to zapakovali. Na šatstvo jsme měli obrovský kožený kufr a na poživatiny a kuchařské náčiní dva koše. Stůl jsme odstrčili k oknu, všecky ty věci jsme snesli na jednu hromadu doprostřed pokoje, sedli jsme si kolem té hromady a dívali se na ni. Já jsem řekl, že to zapakuju sám. Na to, jak umím pakovat, jsem dost pyšný. Pakování je jedna z těch mnoha věcí, v nichž se vyznám líp než kterýkoli žijící člověk. (Někdy mě samotného překvapí, jak mnoho těch věcí je.) Důtklivě jsem George i Harrise na tuto skutečnost upozornil a radil jsem jim, aby to všechno nechali na mně. Skočili na ten návrh s ochotou, která se mi hned nějak nezamlouvala. George si nacpal dýmku a rozvalil se v lenošce a Harris si dal nohy na stůl a zapálil si doutník. Ttakhle jsem to ovšem nemínil. Představoval jsem si to - samozřejmě - tak, že já budu při té práci vrchním dohlížitelem a Harris a George že se budou podle mých direktiv motat sem a tam a já že je každou chvíli odstrčím s takovým tím "Jdi ty...!" nebo "Pusť, já to udělám sám," nebo "No prosím, vždyť to není nic těžkého!" - prostě že je budu tak říkajíc učit. Že si to vyložili tak, jak si to vyložili, to mě popudilo. Nic mě totiž tolik nepopudí, jako když si ti druzí jenom sedí a nic nedělají, zatímco já pracuju. Jednou jsem bydlel s člověkem, který mě tímhle způsobem doháněl skoro k šílenství. Vždycky když jsem něco dělal, on se povaloval na pohovce a koukal na mě; celé hodiny mě vydržel sledovat očima, ať jsem se v tom pokoji kamkoli pohnul. Říkal, že mu dělá úžasně dobře, když se může dívat, jak pilně markýruju práci. Prý mu to dokazuje, že život není jen jalové snění, určené k prozevlování a prozívání, ale vznešené poslání, plné povinností a tvrdé práce. Často už prý si kladl otázku, jak mohl vůbec existovat, než se seznámil se mnou, když neměl nikoho, koho by mohl pozorovat při práci. Tak takovýhle já nejsem. Já nevydržím klidně sedět, když vidím, jak se někdo jiný otrocky lopotí. To musím vstát a dozírat na něj, obcházet ho s rukama v kapsách a radit mu, jak na to. To dělá ta moje činorodá povaha. Tomu se prostě neubráním. Přesto jsem neřekl ani slovo a dal jsem se do toho pakování. Dalo to víc práce, než jsem předpokládal, ale posléze jsem byl hotov s kufrem, sedl jsem si na něj a stáhl jsem ho řemeny. "A co boty? Ty tam nedáš?" zeptal se Harris. Rozhlédl jsem se a zjistil, že na boty jsem zapomněl. To je celý Harris. Ani necekne samozřejmě, dokud kufr nezavřu a nestáhnu ho řemeny. A George se smál - tím svým popuzujícím, bezdůvodným, přiblblým chechotem, při kterém mu huba div nevyletí z pantů a který mě pokaždé rozzuří. Otevřel jsem kufr a přibalil boty; a potom, právě když jsem se chystal kufr zase zavřít, napadla mě strašlivá myšlenka. Dal jsem tam svůj kartáček na zuby? Nevím, čím to je, ale já vážně nikdy nevím, jestli jsem si dal do kufru kartáček na zuby. Můj kartáček na zuby, to je věc, která mě při každém cestování v jednom kuse straší a proměňuje mi život v peklo. V noci se mi zdá, že jsem si ho nezapakoval, probudím se zborcen studeným potem, vyskočím z postele a sháním se po kartáčku. A ráno ho zapakuju dřív, než si vyčistím zuby, takže ho zase musím vypakovat, a vždycky ho najdu, až když vytahám z kufru všecko ostatní; pak musím zapakovat znova a na kartáček zapomenu a v posledním okamžiku pro něj pádím nahoru a na nádraží ho vezu v kapse, zabalený do kapesníku. I teď jsem samozřejmě musel všecko do poslední mrtě zase vypakovat, ale kartáček, samozřejmě, ne a ne najít. Celý obsah kufru jsem vyházel a tak důkladně zpřeházel, že to u mne vypadalo přibližně jako před stvořením světa, když ještě vládl chaos. Georgeův a Harrisův kartáček jsem měl v ruce, samozřejmě! aspoň osmnáctkrát, ale ten svůj jsem nenašel. Tak jsem všecky ty věci házel zpátky do kufru, jednu po druhé, každou jsem zvedl a protřepal. A ten kartáček jsem našel v jedné botě. A pakoval jsem znova. Když jsem s tím byl hotov, zeptal se George, jestli je tam mýdlo. Řekl jsem mu, na tom že mi pendrek záleží, jestli tam je nebo není mýdlo, kufr jsem zabouchl a stáhl řemeny a zjistil jsem, že jsem si do něho dal pytlík s tabákem a musel jsem ho nanovo otevřít. Definitvně byl zavřen v 10,05 a ještě zbývalo zapakovat koše. Harris poznamenal, že budeme chtít vyrazit už za necelých dvanáct hodin, a že by tedy snad bylo lepší, kdyby si to ostatní vzal na starost on s Georgem; s tím jsem souhlasil, posadil jsem se a do práce se dali oni. Začali s veselou myslí očividně v úmyslu předvést mi, jak se to dělá. Já se zdržel poznámek; prostě jsem čekal. Až milého George pověsí, nejhorším pakovačem na tomto světě bude Harris. Díval jsem se na ty stohy talířů a šálků a konvic a lahví a sklenic a konzerv a vařičů a pečiva a rajčat, atd., a tušil jsem, že brzy to bude vzrušující. A bylo. Zahájili to tím, že rozbili jeden šálek. To bylo první, co udělali. A udělali to jenom proto, aby ukázali, co všechno by udělat dovedli, a aby vzbudili zájem. Pak Harris postavil sklenici s jahodovým džemem rovnou na jedno rajče a rozmačkal je, takže je museli z koše vybírat lžičkou. Pak přišel na řadu George, a ten dupl na máslo. Já nic neřekl, ale přistoupil jsem blíž, sedl si na kraj stolu a pozoroval je. To je popouzelo mnohem víc než všechno, co bych byl mohl říci. To jsem vycítil. Byli ze mne nervózní a rozčilení, na všecko šlapali, všecko, co vzali do ruky, hned někam zašantročili, a když to pak potřebovali, tak to nemohli najít; a nákyp dali do koše na dno a těžké předměty navrch, takže z nákypu udělali kaši. Sůl, tu rozsypali prostě do všeho - a to máslo? V životě jsem si nedovedl představit, že by se dva chlapi dovedli tolik vydovádět s kouskem másla za jeden šilink a dvě pence. Když si je George odlepil z pantofle, chtěli je nacpat do konvičky na mléko. Tam samozřejmě nešlo, a to, co tam z něho přece jen šlo, to zase nešlo ven. Nakonec je kupodivu vyškrábali a odložili je na židli, a tam si na ně sedl Harris a máslo se k němu přilíplo a oba šmejdili po celém pokoji a pátrali, kam se podělo. "Já bych přísahal, že jsem ho dal tuhle na židli," pravil George, zíraje na prázdné sedadlo. "No jo, já sám jsem viděl, jak ho tam dáváš, to není ani minuta," přikyvoval Harris. A znova se vydali na obhlídku celého pokoje a znova se sešli uprostřed a civěli jeden na druhého. "To teda je ta nejfantastičtější věc, jakou jsem kdy zažil," prohlásil George. "Úplná záhada!" dodal Harris. Pak se najednou George octl Harrisovi za zády a to máslo uviděl. "Prosím tě, vždyť jeho celou tu dobu máš tadyhle!" zvolal rozhořčeně. "Kde?" zařval Harris a začal se točit dokolečka. "Copak ty nedovedeš chviličku klidně postát?" hřměl George, lítaje za ním. Nakonec to máslo seškrábali a nandali je do čajové konvice. Všeho toho se, přirozeně, zúčastnil i Montmorency. Montmorencyho životní ctižádostí je totiž plést se lidem pod nohy a provokovat je k nadávkám. Když se mu podaří vklouznout někam, kde je obzvlášť nežádoucí, kde příšerně překáží, kde lidi rozzuří do té míry, že po něm házejí vším, co je po ruce, pak teprve má pocit, že nepromarnil den. Jeho nejvyšší metou a touhou je docílit, aby se přes něj někdo přerazil a pak ho nepřetržitě po celou hodinu proklínal; to když se mu povede, pak je jeho domýšlivost naprosto nesnesitelná. A tak se vždycky běžel posadit na to, co George a Harris chtěli zrovna zapakovat, a řídil se utkvělou představou, že kdykoli ti dva vztahujou po něčem ruku, vztahujou ji po jeho studeném, vlhkém čumáku. Tlapky strkal do džemů, sápal se na lžičky a pak si začal hrát, že citróny jsou myši, skočil do jednoho koše a tři ty myši zakousl, dřív než se Harrisovi podažilo uzemnit ho železnou pánví. Harris tvrdil, že já jsem ho k tomu všemu podněcoval. Nikoli, nepodněcoval jsem ho. Takový pes žádné podněcování nepotřebuje. Aby takhle jančil, k tomu ho podněcuje vrozený prvotní hřích, s kterým už přišel na svět. Pakování skončilo ve 12.50. Harris seděl na tom větším koši a vyslovil naději, že v něm nic nebude rozbité. A George řekl, že jestli v něm něco rozbité bude, tak to je rozbité už teď, a tato úvaha ho zjevně uklidnila. A dodal, že je zralý pro postel. Harris měl té noci spát u nás, a tak jsme šli všichni nahoru do ložnice. Házeli jsme šilinkem, kdo s kým bude sdílet lože, a Harrisovi vyšlo, že má spát se mnou. "Chceš spát radši u zdi nebo dál ode zdi?" zeptal se mne. Odpověděl jsem, to že je mi jedno, jen když to bude v posteli. A Harris řekl, že to je fousaté. "A kdy vás mám vzbudit, mládenci?" tázal se George. Haris řekl: "V sedm." A já řekl "Ne - v šest!", protože jsem ještě chtěl napsat pár dopisů. Kvůli tomu jsme se já a Harris chvilku hádali, ale nakonec jsme si vyšli na půl cesty vstříc a dohodli jsme se na půl sedmé. "Vzbuď nás v šest třicet, Georgi," řekli jsme. George nám na to neodpověděl, a když jsme k němu přistoupili, zjistili jsme, že už spí; a tak jsme mu k posteli postavili vaničku s vodou, aby do ní skočil, až bude ráno vstávat, a šli jsme taky spat. Paní P. nás burcuje - Ospalec George - Švindl s předpovídáním počasí - Naše zavazadla - Malý zpustlík - Sběh lidí kolem nás - Vznešeně odjíždíme na nádraží Waterloo - Nevědomost personálu Jihozápadní dráhy, pokud jde o vlaky - Jsme na vodě, na vodě v otevřené lodi. V Ale byla to paní Poppetsová, kdo mě ráno vzbudil. "Jestlipak víte, pane, že už je skoro devět hodin?" volala. "Devět čeho?" vykřikl jsem, vyskakuje z postele. "Devět hodin," odvětila skrze klíčovou dírku. "Říkám si, že jste asi zaspali." Vzbudil jsem Harrise a řekl jsem mu, co se stalo. "Já myslel, že tys chtěl vstávat v šest," pravil Harris. "Taky že chtěl," odpověděl jsem. "Proč jsi mě nevzbudil?" "Jak jsem tě mohl vzbudit, když jsi ty nevzbudil mě," odsekl. "A teď se už stejně nedostaneme na vodu dřív než někdy po dvanácté. Tak nechápu, proč vůbec lezeš z postele." "Ty buď rád, že z ní lezu," odvětil jsem. "Kdybych tě neprobudil, tak tu budeš takhle ležet celých těch čtrnáct dní." Tímto tónem jsme na sebe ňafali už pět minut, když nás přerušilo vyzývavé chrápání Georgeovo. Tím jsme si poprvé od okamžiku, kdy jsme byli vyburcováni ze spánku, uvědomili jeho existenci. A on si tam ležel - ten chlap, který chtěl vědět, v kolik hodin nás má vzbudit - na zádech, s hubou dokořán a s koleny nahoru. Nevím, čím to je, to na mou duši nevím, ale pohled na někoho jiného, jak si spí v posteli, zatímco já jsem na nohou, mě vždycky rozzuří. To na mě působí přímo otřesně, když musím přihlížet, jak někdo dokáže drahocenné hodiny života - ty okamžiky k nezaplacení, které se mu nikdy nenavrátí - promarňovat jako nějaké hovado jen a jen spánkem. No prosím! - a takhle tam George v odporném lenošení zahazoval ten neocenitelný dar času; cenný život, z jehož každé vteřiny bude jednou muset skládat počet, mu ubíhal nevyužit. Mohl se cpát slaninou s vejci, pošťuchovat psa nebo koketovat s naší služtičkou, místo aby se takto povaloval, zapadlý do duchamorného nevědomí. To bylo strašlivé pomyšlení. A zasáhlo zřejmě Harrise i mne současně. Rozhodli jsme se, že ho zachráníme, a pro toto ušlechilé předsevzetí jsme rázem zapomněli i na svou vlastní rozepři. Vrhli jsme se k Georgeovi, servali s něho deku, Harris mu jednu přišil pantoflem a já mu zařval do ucha a George se probudil. "Coseděé?" pravil a posadil se. "Vstávej, ty kládo jedna slabomyslná!" zaburácel Harris. "Je čtvrt na deset!" "Co?" zavřeštěl George a vyskočil z postele do vaničky. - "Kdo to sem ksakru postavil?" Řekli jsme mu, že musel pořádně zblbnout, když už nevidí ani vaničku. Dooblékli jsme se, a když došlo na konečnou úpravu zevnějšku, vzpomněli jsme si, že jsme si už zapakovali kartáčky na zuby, kartáč na vlasy a hřeben (ten můj kartáček na zuby, to bude jednou moje smrt, to já vím), a museli jsme jít dolů všecko to z kufru vylovit. A když jsme to konečně dokázali, chtěl George holicí náčiní. Řekli jsme mu, že dneska se musí objeít bez holení, jelikož kvůli němu ani kvůli komukoli jinému už ten kufr přepakovávat nebudeme. "Mějte rozum," povídá. "Copak můžu jít do banky takhle?" To nesporně byla vůči celé bankovní čtvrti surovost, co nám však bylo do útrap lidstva? Bankovní čtvrť, jak to svým běžným drsným způsobem vyjádřil Harris, to bude muset spolknout. Sešli jsme dolů k snídani. Montmorendy si pozval dva jiné psy, aby se s ním přišli rozloučit, a ti si zrovna krátili čas tím, že se rvali před domovními dveřmi. Uklidnili jsme je deštníkem a zasedli jsme ke kotletám a studenému hovězímu. "Pořádně se nasnídat, to je věc velice důležitá," pravil Harris a začal s dvěma kotletami; ty je prý nutno jíst, dokud jsou teplé, hovězí, to prý počká. George se zmocnil novin a předčítal nám zprávy o neštěstích na řece a předpověď počasí, kterážto předpověď prorokovala "zamračeno, chladno, proměnlivo až deštivo," (prostě ještě příšernější počasí, než bývá obvykle), "občasné místní bouřky, východní vítr, celková deprese nad hrabstvími střední Anglie (Londýn a Kanál); barometr klesá." Já si přece jen myslím, že ze všech těch pitomých, popuzujících šaškáren, jimiž jsme sužováni, jde tenhle podvod s "předpovídáním počasí" na nervy nejvíc. Vždycky "předpovídá" přesně to, co bylo včera nebo předevčírem, a přesně opak toho, co se chystá dnes. Vzpomínám si, jak jsme si jednou na sklonku podzimu úplně zkazili dovolenou tím, že jsme se řídili povětrnostními zprávami v místních novinách. "Dnes jest očekávati vydatné přeháňky a bouřky," stálo tam třeba v pondělí, a tak jsme se vzdali plánovaného pikniku v přírodě a celý den jsme trčeli doma a čekali, kdy začne pršet. Kolem našeho dou proudili výletníci, v kočárech i omnibusech, všichni v té nejlepší, nejveselejší náladě neboť svítilo sluníčko a nikde nebylo vidět mráček. "Á jé," říkali jsme si, koukajíce na ně z okna, "ti přijedou domů promočení!" Chichtali jsme se při pomyšlení, jak zmoknou, odstoupili jsme od okna, prohrábli oheň a vzali si knížky a přerovnávali sbírečku mořských chaluh a mušliček. K poledni, když jsme div nepadli horkem, jak nám do pokoje pražilo slunce, jsme si kladli otázku, kdy asi spustí ty prudké přeháňky a občasné bouřky. "Všecko to přijde odpoledne, uvidíte," říkali jsme si. "A ti tak promoknou, ti lidé, to bude taková legrace!" V jednu hodinu se nás naše domácí přišla zeptat, jestli nepůjdeme ven, když je tak překrásný den. "Kdepak, kdepak," odvětili jsme s mazaným uchichtnutím. "My promoknout nechceme. Kdepak." A když se odpoledne chýlilo ke konci a pořád to ještě nevypadalo na déšť, snažili jsme se zvednout si náladu představou, že to spadne zčistajasna, až lidi už budou na cestě domů a nebudou se mít kam schovat, takže na nich nezůstane suchá ani nitka. Leč nespadla ani kapička a celý den se vydařil a přišla po něm líbezná noc. Nazítří jsme si přečetli, že bude "suché, pěkné, ustalující se počasí, značné horko"; vzali jsme si na sebe své nejlehčí hadříky a vyrazili jsme do přírody a za půl hodiny se přihnal hustý liják, zvedl se hnusně studený vítr a to obojí trvalo bez ustání celý den a my jsme se vrátili domů s rýmou a s revmatismem v celém těle a hned jsme museli do postelí. Počasí, to je prostě něco, nač vůbec nestačím. Jaktěživ se v něm nevyznám. A barometr je k ničemu; to je zrovna taková šalba jako ty novinářské předpovědi. Jeden visel v jistém oxfordském hotelu, kde jsem byl ubytován loni na jaře, a když jsem tam přišel, tak ukazoval na "ustáleně pěkně". A venku pršelo, jen se lilo; celý den; nedovedl jsem si to vysvětlit. Zaťukal jsem na ten barometr a ručička poskočila a ukázala na "velmi sucho". Zrovna šel kolem kluk, co tam čistil boty, zastavil se u mě a povídá, že to asi znamená, jak bude zítra. Já spíš soudil, že to ukazuje, jak bylo předminulý týden, ale ten kluk povídá, to že asi ne. Příští ráno jsem na ten barometr zaťukal znova a ručička vyletěla ještě výš a venku cedilo jako snad nikdy. Ve středu jsem do něj šel šťouchnut zase a ručička běžela přes "ustáleně pěkně", "velmi sucho" a "vedro", až se zarazila o takový ten čudlík a dál už nemohla. Dělala, co mohla, ale ten aparát byl sestrojen tak, že důrazněji už pěkné počasí prorokovat nemohl, to už by se byl pochroumal. Ručička očividně chtěla běžet dál a udělat prognózu na katastrofální sucha a vypaření všeho vodstva a sluneční úžehy a písečné vichřice a podobné věci, ale ten čudlík jí v tom zabránil, takže se musela spokojit s tím, že ukázala na to prosté, obyčejné "vedro". A venku zatím vytrvale lilo jako z konve a níže položená část města byla pod vodou, neboť se rozvodnila řeka. Čistič obuvi viděl v chování barometru zjevný příslib, že někdy později se nám nádherné počasí udrží po velmi dlouhou dobu, a nahlas mi přečetl veršovánku vytištěnou nad tím orákulem, něco jako: Dlouho slibované trvá dlouze; narychlo oznámené přeletí pouze. Toho léta se pěkné počasí nedostavilo vůbec. Počítám, že ten přístroj se zmiňoval až o jaru příštího roku. Pak jsou ty nové barometry, ty dlouhé, jako tyčky. Z těch už jsem teda úplný jelen. Tam se na jedné straně ukazuje stav v deset hodin dopoledne včera a na druhé straně stav v deset hodin dopoledne dnes; jenže přivstat si tak, abyste to šel kontrolovat zrovna v deset, se člověku nepodaří, to dá rozum. Klesá a stoupá to tam na déšť nebo na pěkně, na silný vítr nebo na slabý vítr, na jednom konci je MIN a na druhém MAX (nemám ponětí, který Max to má být), a když na to zaťukáte, tak vám to vůbec neodpoví. A ještě si to musíte přepočítat na příslušnou výšku nad mořem a převést na Fahrenheita, a já ani potom nevím, co mě vlastně čeká. Ale kdo vlastně touží po tom, aby se mu předpovídalo počasí? Když ten nečas přijde, tak je to protivné až dost, a aspoň jsme z toho neměli mizernou náladu už napřed. Prorok, jakého máme rádi, to je ten stařeček, který se toho obzvlášť ponurého rána, kdy si obzvlášť vroucně přejeme, aby byl krásný den, rozhlédne obzvlášť znaleckým zrakem po obzoru a řekne: "Ale kdepák, pane, já počítám, že se to vybere. To se určitě protrhá, pane." "Ten se v tom hlot vyzná," říkáme si, popřejeme mu dobré jitro a vyrážíme. "Ohromná věc, jak tomu tihle staroušci rozumějí." A pociťujeme k tomu člověku náklonnost, kterou nikterak neoslabí fakt, že se to nevybralo a že celý den nepřetržitě leje. "Inu," myslíme si, "aspoň se snažil." Zatímco vůči člověku, který nám prorokoval špatné počasí, chováme jen myšlenky trpké a pomstychtivé. "Vybere se to, co myslíte?" voláme bodře, když jdeme kolem něho. "Ne ne, pane. Dneska to bohužel celej den nebude stát za nic," kroutí hlavou ten člověk. "Dědek jeden pitomá!" bručíme. Co ten o tom může vědět?" A když na jeho zlověstnou předtuchu dojde, vracíme se s pocity ještě větší zloby vůči němu a s takovým mlhavým dojmem, že to nějak spískal on. Toho dotyčného rána bylo příliš jasno a slunečno, aby nás George mohl nějak znepokojit, když nám tónem, při němž měla stydnout krev, předčítal, jak "barometr klesá", jak "atmosférické proruchy postupují nad jižní Evropou šikmo k severu," a jak se "přibližuje oblast nízkého tlaku". Když tedy zjistil, že nás nemůže uvrhnout v zoufalství a že zbytečně maří čas, šlohnul mi cigaretu, kteru jsem si zrovna pečlivě ukroutil, a šel do banky. Harris a já jsme dojedli to málo, co George nechal na stole, a pak jsme vyvlekli před dům svá zavazadla a vyhlíželi jsme drožku. Těch zavazadel bylo dost, když jsme je snesli na jednu hromadu. Měli jsme ten veliký kufr a jeden menší kufřík, příruční, a ty dva koše a velikánskou roli dek a asi tak čtvero nebo patero svrchníků a pršáků a několik deštníků a pak meloun, který měl jednu tašku jenom pro sebe, protože ho byl takový kus, že se nikam jinam nevešel, a ještě pár kilo hroznů v další tašce a takové japonské papírové paraple a pánev, která byla tak dlouhá, že jsme ji nemohli k ničemu připakovat, a tak jsme ji jen tak zabalili do papíru. No, byla toho pořádná kupa a Harris a já jsme se za ni začali jaksi stydět, i když teď nechápu, proč vlastně. Drožka se neobjevovala, zato se objevovali četní uličníci, kterým jsme zřejmě skýtali zajímavou podívanou, a tak se stavěli kolem nás. První se přiloudal ten kluk od Biggse. Biggs je náš zelinář a má zvláštní talent zaměstnávat ty nejsprostší a nejzpustlejší učedníky, jaké civilizace dosud zplodila. Když se v našem okolí vyskytne něco až neobvykle zlotřilého v klukovském provedení, hned víme, žte je to Biggsův nejnovější učedník. Po té vraždě v Great Coram Street došla prý naše ulice okamžitě k závěru, že v tom má prsty Biggsův učedník (ten tehdejší), a kdyby se mu při přísném křížovém výslechu, kterému ho podrobilo číslo 19, k němuž ráno po tom zločinu zaskočil pro objednávku (číslu 19 asistovalo číslo 21, protože náhodou stálo zrovna před domem), kdyby se mu tedy bylo nepodařilo prokázat při tom výslechu dokonalé alibi, bylo by to s ním dopadlo moc špatně. Já jsem toho tehdejšího Biggsova učedníka neznal, ale soudě podle toho, co vím o všech těch dalších, sám bych byl tomu alibi velký význam nepřikládal. Jak už jsem tedy řekl, za rohem se ukázal Biggsův učedník. Když se prvně zjevil v dohledu, měl očividně veliký spěch, ale jakmile si všiml Harrise a mne a Montmorencyho a našich věcí, zpomalil svůj běh a vypoulil oči. Harris i já jsme se na něho zaškaredili. Jen poněkud citlivé povahy by se to bylo dotklo, avšak Biggsovi učedníci nejsou obyčejně žádné netykavky. Ani ne metr od našich schůdků se ten kluk zastavil, opře se o železnou tyč v plotě, pečlivě si vybral stéblo trávy, které by se dalo cucat, a začal nás upřeně pozorovat. Zřejmě se mínil dožít toho, jak to s námi dopadne. Za chvilku šel na protějším chodníku učedník hokynářův. Biggsův kluk na něj zavolal: "Ahoj! Přízemí z dvaačtyřicítky se stěhuje." Hokynářův učedník přešel přes ulici a zaujal postavení na druhé straně našich schůdků. Pak se u nás zastavil mladý pán od obchodníka s obuví a připojil se k učedníkovi od Biggse, zatímco vrchní dohlížitel na čistotu vyprzádněných pohárů od "Modrých sloupů" zaujal postavení zcela samostatné, a to na obrubě chodníku. "Hlad teda mít nebudou, co?" řekl pán z krámu s obuví. "Hele, ty by sis taky vzal s sebou jednu nebo dvě věci," namítly Modré sloupy, "dyby ses v malej lodičce chystal přes Atlantickej oceán." "Ty se neplavěj přes oceán," vložil se do toho kluk od Biggse, "ty jedou hledat Stanleye." Tou dobou se už shromážidl slušný hlouček a lidi se jeden druhého ptali, co se to děje. Jedna skupina (ta mladší a frivolnější část hloučku) trvala na tom, že je to svatba, a za ženicha označovali Harrise; zatímco ti starší a uvážlivější v tom lidu se přikláněli k názoru, že jde o pohřeb a já že jsem patrně bratr mrtvoly. Konečně se vynořila prázdná drožka (je to ulice, kterou zpravidla - když je nikdo nepotřebuje - projíždějí tři prázné drožky za minutu, postávají a pletou se vám do cesty), i naskládali jsme do ní sebe i své příslušenství, vyhodili jsme z ní pár Montmorencyho kamarádů, kteří se mu zřejmě zapřisáhli, že ho nikdy neopustí, a odjížděli jsme; dav nám provolával slávu a Biggsův učedník po nás pro štěstí hodil mrkví. Na nádraží Waterloo jsme dorazili v jedenáct a vyptávali jsme se, odkud vyjíždí vlak v 11,05. To pochopitelně nikdo nevěděl; na tomhle nádraží nikdy nikdo neví, odkud který vlak vyjíždí, nebo kam který vlak, když už odněkud vyjíždí, dojíždí, no tam prostě nikdy nikdo neví nic. Nosič, který se ujal našich zavazadel, měl za to, že náš vlak jede z nástupiště číslo dvě, avšak jiný nosič, s kterým jsme o tom problému rovněž diskutovali, prý někde zaslechl cosi o nástupišti číslo jedna. Přednosta stanice byl však naproti tomu přesvědčen, že ten vlak vyjede z nástupiště pro vnitrolondýnskou dopravu. Abychom se to dověděli s konečnou platností, šli jsme nahoru a zeptali jsme se hlavního výpravčího, a ten nám řekl, že zrovna potkal nějakého člověka, který se zmínil, že ten vlak viděl na nástupišti číslo tři. Odebrali jsme se na nástupiště číslo tři, ale tam se příslušní činitelé domnívali, že ten jejich vlak je expres do Southamptonu nebo taky možná lokálka do Windsoru. Ale že to není vlak do Kongstonu, to věděli naprosto jistě, i když nevěděli jistě, proč to vědí tak jistě. Pak řekl náš nosič, že náš vlak bude nejspíš ten vlak na zvýšeném nástupišti; prý ho zná, ten náš vlak. Tak jsme šli na zvýšené nástupiště a ptali jsme se přímo strojvedoucího, jestli jede do Kongstonu. Pravil, že s jistotou to pochopitelně tvrdit nemůže, ale že si myslí, že tam jede. A i kdyby ten jeho vlak nebyl ten v 11.05 do Kingstonu, tak prý dost pevně věří, že je to vlak v 9,32 do Virginia Water, nebo rychlík v 10.00 na ostrov Wight, anebo prostě někam tím směrem, což prý bezpečně poznáme, až tam dojedeme. Strčili jsme mu do dlaně půlkorunu a prosili jsme ho, ať z toho udělá ten v 11.05 do Kingstonu. "Na téhle trati stejně nikdo neví, co jste za vlak a kam jedete," řekli jsme mu. "Cestu jistě znáte, tak odtud potichounku vyklouzněte a vemte to na Kingston." "No, já teda nevím, páni," odvětil ten šlechetný muž, "ale předpokládám, že nějakej vlak do Kingstonu jet musí, tak tam teda pojedu já. Tu půlkorunu mi klidně nechte." Takto jsme se Londýnskou a Jihozápadní dráhou dostali do Kingstonu. Později jsme se dověděli, že ten vlak, co jsme s ním jeli, byl ve skutečnosti poštovní vlak do Exeteru a že ho na nádraží Waterloo hodiny a hodiny hledali a nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Naše loď na nás čekala v Kingstonu přímo pod mostem, k ní jsme tedy zameřili své kroky, na ni jsme naskládali svá zavazadla a do ní jsme posléze vstoupili. "Nechybí vám něco, páni?" ptal se muž, co mu loď patřila. "Ne, nic tu nechybí," odpověděli jsme a pak jsme, Harris u vesel, já u kormidla a Montmorency, nešťastný a hluboce nedůvěřivý, na přídi, odrazili na vody, jež měly být čtrnáct dní naším domovem. Kingston - Poučené poznámky k raným dějinám Anglie - Poučné postřehy k otázce vyřezávaného dubu a života všeobecně - Smutný případ Stivvingse juniora - Dumání o starožitnostech - Zapomínám, že kormidluji - Zajímavý výsledek - Bludiště v Hampton Courtu - Harris coby průvodce. VI Bylo překrásné dopoledne pozdního jara či raného léta, podle toho, jak je libo to brát, kdy líbezný lesk trávy a listí se už zardívá víc do zelena a kdy se rok podobá sličné dívence, rozechvělé podivným tepotem, jaký se probouzí na prahu ženství. Kuriózní kingstonské postranní uličky vyhlížely v místech, kde se svažují k vodě, velice malebně v tom zářícím slunci, třpytící se řeka s přeplouvajícími lodicemi, zelení osázená navigace, pečlivě udržované vily na protějším břehu, Harris funící ve svém oranžovočerveném flanelovém sáčku u vesel, v dálce se chvílemi objevující šedivý starý palác Tudorů - to vše tvořilo prosluněný obraz, tak pestrý a přitom tichý, tak plný života a přece tak pokojný, že jsem cítil, ačkoli den ještě příliš nepokročil, jak mě ukolébává do snivého zadumání. A zadumal jsem se nad Kingstonem, či "Kyningestunem", jak se jmenoval v dávných dnech, kdy v něm byli korunováni saští "kyningové". Řeku tady překročil dokonce veliký Caesar a na svazích okolních kopečků tábořily římské legie. Caesar, zrovna tak jako v pozdějších letech Alžběta, se zřejmě zastavil všude; jenomže dbal víc o svou pověst než dobrá královna Bětka; nezapadl do kdejaké hospody. Ta byla po hospodách celá divá, ta panenská královna Anglie. Do okruhu patnácti kilometrů od Londýna byste sotva našli někjakou aspoň trochu lákavou krčmu, v které toho či onoho dne neposeděla nebo nepřespala, nebo do které aspoň nenakoukla. Teď mě napadá, kdyby Harris obrátil novou stránku a stal se z něho slavný a užitečný člověk a kdyby to dotáhl až na ministerského předsedu a umřel, jestli by na všechny hospody, které poctil svou návštěvou, dali cedulky jako "V tomto podniku vypil jedno pivo Harris", "Zde si v létě v roce 88 dal harris dvě chlazené skotské", "Zde v prosinci 1886 vyrazili dveře s Harrisem". Ale ne, takových hospod by bylo strašně mnoho. Proslavily by se naopak ty podniky, do kterých Harris jakživ nevstoupil. "Jediný hostinec v jižním Londýně, kde nikdy nepopíjel Harris!" Do toho by se lidé přímo hrnuli, aby zjistili co to s ním je. Jak asi nenáviděl Kyningestun ten chudák prostoduchá král Edvin! Už korunovační hosina ho úplně zmohla. Asi mu nedělala dobře kančí hlava se sladkou nádivkou (mně by teda dobře nedělal, to vím) a už měl až po krk vína a strdí, a tak vyklouzl z toho uřvaného veselí, aby si ukradl klidnou chvilku při měsíčku pro svou milovanou Elgivu. A snad stáli ruku v ruce v okně dívali se na klidný odraz luny na řece a ze vzdálených síní k nim chvílemi jen slabě doléhal řev a randál bujné, nevázané zábavy. Ale pak surově vrazí do té tiché komnaty bestiální Odo a svatý Dunstan, vmetou královně do líbezné tváře spoustu sprostých urážek a odvlečou chudáčka Edvina zpátky do ohlušujícího chaosu opilé vřavy. Po letech byli saští králové i saské hodokvasy pohřeni bok po boku za třeskotu hudby válečné a sláva Kingstonu na čas pohasla, aby se zaskvěla ještě jednou, když se rezidencí Tudorů a Stuartů stal Hampton Court a k říčnímu břehu byly připoutány královské lodice a po stupních vedoucích k vodě si nadutě vykračovali šviháci v pestrých pláštěnkách a pokřikovali: "Hej, převozníče! A zčerstva, přisámbůh!" Mnohé z těch starých domů tam v okolí hovoří velmi jasně o dnech, kdy Kingston byl hradcem královým a sídlila tu, v blízkosti svého panovníka, šlechta a dvořanstvo a dlouhá cesta k bránám paláce bývala celé dny rozjásána řinčící ocelí, vzpínajímíci se oři, šustícími hedváby a samety a sličnými tvářemi. Z těch velikých, prostorných domů s arkýřovými mřížkovanými okny, obrovskými krby a střechami plnými lomenic dýchají časy přiléhavých nohavic a jupic, perlami vyšívaných náprsenek a komplikovaných kleteb. Ty domy byly zbudovány v dobách, "kdy lidé ještě uměli stavět." Jejich tvrdé červené cihly se časem ještě pevněji usadí a jejich dubová schodiště nezapraskají a nezavrzají, když se po nich snažíte sestoupit v tichosti. Když už mluvím o dubových schodištích, tak si vzpomínám, že v jednom domě v Kingstonu je takové dubové schodiště s nádhernými řezbami. Dnes je v tom domě krám - je to na starém tržišti -, ale kdysi to zřejmě bylo sídlo nějaké slavné osobnosti. Jeden můj přítel, který v Kingstonu bydlí, si tam šel jednoho dne koupit klobouk a v záchvatu bezmyšlenkovitosti sáhl do kapsy a bez řečí ho na místě zaplatil. Obchodníka (on toho mého přítele dobře zná) to pochopitelně v první chvíli vyvedlo z konceptu; ale rychle se vzpamatoval, a poněvadž cítil, že by se mělo něco udělat, aby se povzbudila chuť takové způsoby opakovat, zeptal se našeho hrdiny, jestli by se nechtěl podívat na pěkné starodávné řezby v dubu. Můj přítel řekl, že by chtěl, a obchodník ho tedy zavedl dozadu za krám a na schodiště. Sloupkové zábradlí, to bylo skvostné umělecké dílo a dubové ostění podél celého schodiště zdobily řezby, za které by se nemusel stydět žádný palác. Po tom schodišti došli do salónu, což byla rozlehlá, světlá místnost, polepená dosti děsivou, byť bujarou tapetou s modrým podkladem. Pozoruhodného však nebylo v celém tom bytě pranic a můj přítel nechápal, proč sem byl zaveden. Ale majitel domu přistoupil ke zdi a zaklepal na tapetu. Ozval se dřevěný zvuk. "Dub," vysvětloval obchodník. "Všude samý vyřezávaný dub, až ke stropu, zrovna takový, jaký jste viděl na schodech." "U čertovy babičky!" zvolal vyčítavě můj přítel. "Snad nechcete říct, člověče, že jste vyřezávaný dub zakryl modrou tapetou?" "Ovšem," zněla odpověď. "A stálo mě to spoustu peněz. Nejdřív se to pochopitelně muselo všecko zabednit překližkami. Ale teď aspoň je ten pokoj veselý. Předtím byl příšerně ponurý." Nemohu říci, že to mám tomu člověku moc za zlé (čímž jsem mu nepochybně svalil ze srdce velikánský balvan). Ze svého hlediska, totiž z hlediska běžného domácího, který touží brát život pokud možno z té jasné strán,y nikoli tedy z hlediska vášnivého milovníka starožitností, má úplně pravdu. Na vyřezávaný dub je milo pohledět, kousek ho člověk může i mít doma, ale bydlet v něm, to je pro toho, kdo má docela jiné záliby, bezpochyby trochu skličující. To by mohl rovnou bydlet v kostele. Ne, na tomhle případu je smutná jiná věc: že někdo, kdo o vyřezávaný dub nestojí, má z něho v salónu celé ostění, zatímco lidé, kteří o něj stojí, musejí zaplatit obrovské peníze, když ho chtějí mít. Ale tak to zřejmě na světě chodí. Každý má to, po čem netouží, a to, po čem touží, to mají ti druzí. Ženatí muži mají ženy a zřejmě by byli rádi, kdyby je neměli; a mladí svobodní chlapi naříkají, že je nemohou získat. Chudáci, kteří jen tak tak seženou živobytí sami pro sebe, mají osm dětí se zdravou chutí k jídlu. A bohatí staří manželé nemají nikoho, komu by odkázali své peníze, a umírají bezdětní. A co děvčata a jejich nápadníci? Když holky nápadníky mají, tak jim na nich nezáleží. Vykládají, že by se bez nich krásně obešly, že jim jdou na nervy, a proč prý se raději nejdou dvořit slečně Smithové a slečně Brownové, které jsou ošklivé a postarší a o žádné nápadníky nemohou zavadit. Ony samy že žádné nápadníky nepotřebují. Stejně se nikdy nehodlají vdávat. Ale o těchhle věcech darmo mluvit! Člověku je z nich jenom smutno. Se mnou chodil do školy jeden chlapec, říkali jsme mu Hodný Fridolín. Doopravdy se jmenoval Stivvings. To byl tak zvláštní kluk, že jsem se s podobným už nikdy nesetkal. On se vám vážně rád učil. Namouduši. Doma dostával v jednom kuse vynadáno, že v posteli místo spaní sedí a učí se řečtině. A francouzská nepravidelná slovesa? Od těch ho prostě nemohli odtrhnout. Měl plnou hlavu nepochopitelných a nepřirozených tužeb, jako že musí být chloubou svých rodičů a pýchou své školy; prahl po samých jedničkách, po tom, aby z něho vyrostl mudřec, zkrátka samé takovéhle slabomyslnosti měl v hlavě. Co živ jsem nepoznal tak divné stvoření - a přitom hodné, podotýkám, neškodné jako nenarozené batole. No a tenhle chlapec se obyčejně tak dvakrát do týdne rozstonal, takže nemohl chodit do školy. Nikdy se žádný kluk tolik nenastonal jako ten Hodný Fridolín. Kdykoli se v okruhu patnácti kilometrů vyskytla jakákoli známá nemoc, on ji hned dostal a dostal ji v té nejhorší formě. V největších červencových parnech ulovil obvykle katar průdušek a o vánocích míval sennou rýmu. Po šestinedělním údobí sucha býval stižen revmatismem, a když si vyšel do listopadové mlhy, vracíval se domů se slunečním úpalem. V jednom roce mu chudákovi museli dát narkózu a vytrhat mu zuby a nahradit je chrupem falešným, tak strašlivě ho totiž ty zuby bolely; ale z toho zas dostal nuralgii a bolesti v uších. Rýmu, tu měl pořád, až na jedno devítinedělní údobí, kdy ležel se spálou; a taky oznobeniny měl v jednom kuse. Když tenkrát v roce 1871 strašila ta cholera, v našem kraji byl od ní kupodivu pokoj. V celé farnosti byl jenom jeden vyložený případ: ten případ, to byl malý Stivvings. Vždycky když stonal, musel být v posteli a krmit se kuřátky a piškotky s vanilkovým krémem a hrozny ze skleníků, a on v té posteli pořád vzlykal, protože si nesměl opakovat latinu a sebrali mu německou mluvnici. A my ostatní kluci, my co bychom byli mlerádi obětovali deset školních pololetí za jediný den stonání a ani trošku jsme netoužili poskytnout rodičům nějaký důvod, aby na nás byli nafoukaní, my jsme si nedokázali uhnat ani housera. Blbli jsme v průvanech, a ono nám to dělalo dobře a byli jsme pak ještě čilejší; a jedli jsme věci, po kterých nám mělo být zle, ale jen jsme po nich tloustli a dosávali ještě větší hlad. Ať jsme si vymysleli cokoli, z ničeho jsme se nerozstonali - dokud nenastaly prázdniny. Potom, hned toho dne, kdy byla naposled škola, jsme dostali rýmu a černý kašel a všechny možné další choroby a ty se nás držely až do začátku nového školního roku; to jsme se najednou přes všechno, co jsme proti tomu podnikali, uzdravili a byli jsme na tom líp než kdykoli jindy. Takový je život; a my nejsme nic než tráva, kterou posečou a hodí do pece a spálí. Ale vraťme se k tomu problému vyřezávaného dubu: ti museli mít náramný smysl pro umění a pro krásu, ti naši prapradědové. Vždyť všechny ty dnešní umělecké poklady jsou jenom odněkud vyštrachané předměty běžné denní potřeby z doby před takovými třemi, čtyřmi sty lety. Rád bych věděl, jestli jsou doopravdy tak překrásné ty staré mísy na polévku a džbánky na pivo a kratiknoty, které si dnes tak vysoko ceníme, nebo jestli jim to kouzlo, co pro nás mají, dodává jenom ta aureola starobylosti, která nad nimi září. Ten starý modrý porcelán, který si pro ozdobu rozvěšujeme po stěnách, to je přece obyčejné, tuctové nádobí, denně používané v domácnostech před několika stoletími; a ti růžoví pastýři a žluté pastýřky, které strkáme do rukou všem svým přátelům, aby se nad nimi rozplývali nadšením a předstírali, že takovým věcem rozumějí, to byly bezcenné ozdůbky na krbových římsách, které máma z osmnáctého století dávala brečícím batolatům místo dudlíku. Bude to v budoucnosti zrovna tak? Budou draze ceněné poklady dneška vždykcy jen těmi lacinými obyčejnostmi včerejška? Budou naše talíře s těmi modrobílými krajinkami srovnány v řadách nad krby celebrit z roku 2000 a něco? Budou ty bílé koflíky s tou zlatou obrubou a s tou krásnou zlatou květinou (neznámého druhu) na dně, které teď naše služky naprosto bezstarostně rozbíjejí, jednou pečlivě slepeny a vystaveny na nějaké poličce, kde je bude smět oprašovat pouze paní domu? Vemte třeba toho porcelánového psa, co je okrasou ložnice v bytě, který jsem si najal i se zařízením. Je to bílý pes. Oči má modré. Čenich delikátně červený, s černými skvrnami. Hlavu má toporně zvednutou a v jeho výrazu se zračí roztomilost hraničící s přiblblostí. Já se mu neobdivuju. Jako dílo umělecké mi jde dokonce na nervy. Cyničtí kamarádi si z něho utahují a ani má bytná k němu nechová žádný obdiv a jeho přítomnost v bytě omlouvá tím, že jí ho darovala teta. Ale je víc než pravděpodobné, že za dvě stě let bude ten pes odněkud vyštrachán, už bez noh a se zlomeným ohonem, a že ho někdo koupí jako starý porcelán a dá si ho do vitríny. A lidi ho budou ze všech stran okulovat a obdivovat. Uchvátí je podivnuhodná sytost té barvy na čumáku a budou se dohadovat, jak kráný byl bezpochyby ten kousíček ohonu, co se už nenašel. My v dnešních dobách na tom psu nic krásného nevidíme. Příliš dobře ho známe. Jako západ slunce a hvězdy; jejich nádhera v nás taky nebudí posvátný úžas, protože podívaná na ně je nám všední. A s tím porcelánovým psem je to zrovna tak. V roce 2288 bude lidi přivádět do vytržení. Výroba takových psů bude označována jako zapomenuté umění. Naši potomci nebudou umět pochopit, jak jsme to dělali, a budou říkat, jak jsme byli šikovní. Bude se o nás láskyplně psát jako "o těch skvělých dávných kumštýřích, co proslavili devatenácté století a vytvářeli ty porcelánové pejsky". O výšivce, kterou naše nejstarší dcera dělala ve škole, se bude hovořit jako o "gobelínu z viktoriánské éry" a její cena bude téměř nedostupná. Po modrobílých korblících z dnešních zájezdních hospod bude veliká sháňka a budou se, celé popraskané a omlácené, vyvažovat zlatem a boháči jich budou používat jako pohárů na červené borauxské; a návštěvníci z Japonska skoupí všechny "dárky z lázní Ramsgate" a "suvenýry z lázní Margate", které nějak unikly zkáze, a odvezou si je zpátky do Jeda jako starodávné anglické kuriozity. V tomto bodě mých úvah Harris pustil vesla, vyletěl z lavičky a hned si zase hrcnul na zadek a nohy vymrštil do vzduchu, Montmorency zavyl a udělal kotrmelec a koš, co byl nahoře, povyskočil a všechno se z něho vysypalo. Poněkud mě to udivilo, ale nerozhněval jsem se. Naopak, zeptal jsem se velice vlídně: "Co to vyvádíš, prosím tě?" "Co já to vyvádím? No dovol..." Nikoli, po zralé úvaze nebudu to, co Harris řekl, opakovat. Snad měl právo dávat vinu mně, to připouštím, nic však neomlouvá hrubý tón a drsné výrazy, zvláště u člověka, který byl slušně vychován, a to Harris, jak je mi známo, byl. Myslel jsem totiž na jiné věci a zapomněl jsem, což jistě kdekdo dovede pochopit, že kormidluji, a v důsledku toho jsme se do značné míry promísili s navigací. V prvním okamžiku se dalo těžko říci, co jsme my a co je middlesexský břeh řeky; ale po chvíli jsme na to přišli a provedli jsme odluku. Harris však prohlásil, že se už nadřel dost a že by teď měla být řada na mně; tak jsem vystoupil na břeh, popadl vlečné lano a táhl loď podél Hampton Courtu. Ta je tak milá, ta stará zeď, co se tam zvedá podél řeky! Kdykoli tamtudy jdu, vždycky mi pohled na ni udělá dobře. Taková přívětivá, pestrá, líbezná stará zeď! Jak kouzelně by se vyjímala na obraze, s tím lišejníkem, co se plazí tuhle, a s tím mechem, co bují támhle, a s tou mladou révou, co přes ni tadyhle nesměle vykukuje, aby viděla, co se děje na rušné řece, a s tím rozvážným věkovitým břečťanem, co se po ní hustě rozrůstá o kus dál! Na každých deset metrů té staré zdi připadá padesát různých barevných odstínů, tónů a polotónů. Kdybych já uměl kreslit a vyznal se v malování, určitě bych si udělal pěkný obrázek té staré zdi. Často si říkám, že kdybych mohl v Hampton courtu bydlet, moc by se mi to asi líbilo. Vypadá to tam tak pokojně, tak tiše, je to takový ten milý starobylý kout, po kterém je příjemné se potulovat za časného rána, dřív než se tam nahrnou lidi. Ale kdyby k tomu doopravdy došlo, tak bych pravděpodobně moc nadšený nebyl. Musí tam na vás padat příšerná nuda a tíseň, když přijde večer a vaše lampa hází tajuplné stíny na dřevem vykládané stěny a studenými kamennými chodbami se nese ozvěna vzdálených kroků, jednu chvíli se přibližuje a jednu chvíli odumírá, a všechno utichá jako ve smrti, až na tlukot vašeho vlastního srdce. Jsme děti slunce, my muži a ženy. A milujeme světlo a život. Jen proto se tísníme v městech a velkoměstech a venkov se rok od roku víc a víc vylidňuje. Když slunce svítí - za dne, kdy příroda všude kolem nás je samý ruch a shon - to máme docela rádi volná úbočí kopců a hluboké lesy; ale v noci, když se naše matka Země uložila ke spánku a nás nechala bdít, ach, to nám svět připadá pustý a dostáváme strach jako malé děti v mlčícím domě. Pak sedíme a hořekujeme a toužíme po ulicích ozářených plynovými lampami a po zvuku člověčích hlasů a po spřízněném tepu života. V tom velebném tichu, kdy jen temné stromy šelestí v nočním větru, se cítíme tak bezmocní a tak malí. Kolem nás je taková spousta duchů a jejich slabounké vzdechy nás tolik rozesmutňují. Shlukněme se tedy dohromady ve velkých městech, zažehněme ohromné slavnostní ohně z miliónů plynových hořáků a křičme a všichni společně zpívejme a předvádějme, jak jsme stateční! Harris se mě ptal, jestli jsem někdy byl v hamptoncourtském bludišti. On tam prý jednou zašel, aby jím někoho provedl. Napřed si to bludiště prostudoval podle plánku a zjistil, že je velice jednoduché; až nevtipné mu připadalo - škoda těch dvou pencí za vstupné. Ten plánek, řekl mi Harris, je zřejmě míněn jako kanadský žertík, jelikož ani za mák neodpovídá skutečnosti a jeho účelem je, aby návštěvník zabloudil. Ten člověk, co ho tam Harris vedl, byl jeden jeho bratránek z venkova. "Jenom to tu omrkneme, abys mohl vypravovat, žes tu byl," řekl mu Harris, "je to totiž nesmírně prostoduché. Musíš prostě na každém příštím rohu zahnout doprava. Budeme si tam asi tak deset minut špacírovat a potom půjdeme někam na oběd." Krátce potom, co tam vešli, potkali pár lidí, kteří říkali, že tam jsou už tři čtvrtě hodiny a že už toho mají tak akorát dost. Harris jim nabídl, že jestli je jim libo, mohou jít s ním; právě prý přichází zvenku, vezme to jednou kolem a hned půjde pryč. Ti lidé řekli, že je to od něho moc hezké, přidali se k němu a drželi se mu v patách. Cestou přibírali různé další lidi, kteří to už chtěli mít za sebou, až posléze shromáždili vůbec všechny návštěvníky bludiště. Lidé, kteří se už nadobro vzdali veškeré naděje, že se ještě někdy dostanou buď dovnitř nebo ven, že ještě někdy uzří domov a přátele, sebrali při pohledu na Harrise a jeho družinu znova odvahu, připojili se k jeho procesí a blahořečili mu. Harris mi řekl, že podle jeho odhadu za ním muselo jít zhruba dvacet lidí; a jedna žena s děckem, která tam byla už celé dopoledne, si prosadila, že se do něho pevně zavěsí, takový měla strach, že by ho mohla ztratit z dohledu. Harris zahýbal na každém rohu doprava, ale byl to zřejmě pořádný kus cesty a Harrisův bratránek poznamenal, že je to patrně náramně rozlehlé bludiště. "Ch, jedno z největších v Evropě," pravil Harris. "To jistě," odvětil bratránek, "vždyť jsme už ušli dobré tři kilometry." I Harrisovi se to už zdálo nějak divné, ale pochodoval dál, dokud nepřešli kolem půlky žemle, která se válela na zemi a které si Harrisův bratránek, jak se dušoval, povšiml už před sedmi minutami. "Vyloučeno!" tvrdil Harris, ale ta žena s děckem řekla "Jaképak vyloučeno!", ježto prý ona sama tu žemli odebrala svému dítěti a zrovna tady ji, těsně před tím, než potkala Harrise, hodila na zem. A ještě dodala, že by byla nevýslovně šťastná, kdyby ho byla nepotkala nikdy, a vyslovila mínění, že je podvodník. To Harrise rozzlobilo, vytáhl plánek a vysvětloval svou teorii. "Ten plánek se nám může hodit, copak o to," poznamenal kdosi v průvodu, "jen jestli na něm dokážeme ukázat místo, kde právě jsme." To Harris nedokázal a navrhoval, že by tedy snad bylo nejlepší jít zpátky ke vchodu a začít znova. Pro tu část návrhu, podle níž se mělo začít znova, nejevil nidko zvláštní nadšení; ale že by bylo radno jít zpátky ke vchodu, to bylo schváleno naprosto jednomyslně, a tak se všichni otočili a opět se vlekli za Harrisem, tentokrát opačným směrem. Uplynulo dalších deset minut a procesí se ocitlo v prostředku bludiště. V první chvili chtěl Harris předstírat, že to je právě to, čeho toužil docílit, avšak zástup se tvářil nebezpečně, a tak se Harris rozhodl pojmout to jako nedopatření. Teď měli ostatně pevní bod, z kterého se dalo vyjít. Teď už věděli, kde jsou, znovu vzali v potaz plánek a všechno jim připadalo jednodušší než dřív, i vydali se potřetí na pochod. Za tři minuty byly zase zpátky v tom prostředku. A pak se už nemohli dostat prostě nikam. Ať se dali kteroukoli cestou, vždycky je dovedla zpátky do středu bludiště. Z toho se časem vyvinulo takové pravidlo, že někteří lidé v tom středu prostě zůstali a čekali na ty ostatní, až se projdou kolem dokola a zase se vrátí k nim. Po nějakém čase vylovil Harris opět ten plánek, ale dav se, jak ho jen zahlédl, velice rozběsnil a radil Harrisovi, aby si z něho udělal natáčky na vlasy. Harris prý se nemohl zbavit dojmu, že poněkud ztrácí popularitu. Nakonec se všichni zcvokli a snažili se přihulákat zřízence. Ten člověk skutečně přišel, vylezl z protější strany na žebřík a odtamtud na ně řval pokyny. Ale tou dobou už jim všem vířil v hlavách takový zmatek, že nebyli schopni cokoli pochopit, a tak jim ten člověk řekl, ať zůstanou stát na místě a on že si pro ně přijde. Semkli se tedy dohromady a čekali; a zřízenec slezl ze žebříku a vešel dovnitř. Osud tomu chtěl, že to byl zřízenec mladičký a v tomto oboru ješě nevycvičený, a tak se k těm lidem nemohl dostat a nakonec zabloudil sám. Tu a tam ho zahlédli, jak uhání kolem druhé strany toho živého plotu, a on je takéí párkrát spatřil a pokaždé se jal pádit ještě rychleji, aby se k nim dostal, a oni vždycky čekali asi tak pět minut a ten hoch se pak vždycky znova objevil na stejném místě a ptal se, kde to zase jsou. Museli tedy počkat, dokud se nevrátil od oběda jeden ze starších zřízenců, a teprve pak se dostali ven. Harris mi řekl, že pokud on to může posoudit, je to bludiště velice pěkné; a tak jsme se dohodli, že se na zpáteční cestě pokusíme zavést tam George. Řeka v nedělním kroji - Úbor na řeku - Příležitost pro muže - Harris postrádá vkus - Georgeovo flanelové sáčko - Den se slečnou jako vystřiženou z módního žurnálu - Náhrobek paní Thomasové - Člověk, který nemá rád hroby ani rakve, ani lebky - Harris se zlobí - Má svůj názor na George, banky a limonády - Vyvádí skopičiny. VII Když mi Harris vypravoval o tom svém zážitku v bludišti, to jsme zrovna proplouvali moulseyským zdymadlem. Trvalo to dost dlouho, než nás do něho vpustili, nebyla tam totiž žádná jiná loď než ta naše a to zdymadlo je veliké. Nepamatuji se, že bych byl někdy předtím viděl v moulseyském zdymadle jenom jednu jedinou loď. Je to přece nejfrekventovanější zdymadlo na celé řece, ani boulterské nevyjímaje. Stávám tam občas a pozoruju ten ruch, když člověk nevidí ani kousek vody, ale jen a jen oslňující změť pestrých pánských sáček a křiklavých čapek a vyzývavých klobouků a mnohobarevných slunečníků a hedvábných přehozů a pelerínek a vlajících stuh a úhledných bílých obleků; když se z nábřeží dívate dolů do zdýmací komory, můžete si třeba představovat, že je to ohromná krabice, do které jsou bez ladu a skladu naházeny květiny všech odstínů barev, a vrší se v ní v duhoskvoucích kupách a vyplňují kdekteré místečko. Za pěkných nedělí skýtá zdýmací komora tuhle podívanou po celý den, zatímco za obojími vraty, po proudu i proti proudu, čekají řady dalších a dalších lodí, až na ně přijde řada; a nové lodi připlouvají a odplouvají, takže ta prosluněná řeka, od zámku až hamptonskému kosteku, je poseta a pokropena žlutí a modří, oranží a bělobou, červení a růžovím. A všichni obyvatelé Hamptonu a Moulseye se obléknou do veslařských úborů a poflakují se se svými pejsky kolem zdymadla, koketují, pokuřují a pozorují lodě a to všechno dohromady, ty čapky a kazajky mužů, ty lahodně barevné šaty žen, ti rozdovádění psi, ty plující loďky, ty bílé plachty, ta příjemná krajina a ta rozjiskřená voda, to všechno tvoří jednu z nejradostnějších podívaných, jaké jsem poznal v blízkosti toho pochmurného starého Londýna. Řeka dopřává možnosti v oblasti odívání. Tam konečně jednou máme i my muži příležitost předvést svůj vkus, pokud jde o barvy, a já si myslím, když už se mě na to ptáte, že se tam projevujeme jako náramní šviháci. Já mám na sobě v každém případě rád kapánek červené - červené s černou. Mám totiž, abyste věděli, takové ty zlatavě hnědé vlasy, zvlášť pěkného odstínu, jak slýchávám, a k těm se červená hodí překrásně. A taky se domnívám, že se vedle nich znamenitě vyjímá bledě modrá vázanka, a takové ty juchtové střevíce ovšem, a rudá hedvábná šerpa kolem pasu - šerpa je mnohem slušivější než nějaký pásek. Harris se neustále drží odstínů nebo kombinací oranžové a žluté, ale podle mého mínění to od něho není moc moudré. Má příliš snědou pleť, aby si mohl dovolit žluté barvy. Jemu žluté barvy nesluší, to je bez debaty. Já mu radím, aby se přiklonil k modré jako barvě základní a k bílé nebo krémové jako barvě doplňkové - ale marná sláva! Čím horší má člověk vkus, tím tvrdošíjněji se ho drží. A je to pro něj veliká škoda, protože takhle jakživ neudělá díru do světa, ačkoli by se našly dvě tři barvy, v kterých by možná nevypadal tak strašně, kdyby si ovšem narazil klobouk. George si na ten náš výlet koupil pár nových věcí, a ty mě vysloveně rozmrzely. To flanelové sáčko přímo řvalo. Byl bych nrerad, kdyby se Georgeovi doneslo, co o tom sáčku soudím, ale jiná charakteristika pro ně prostě neexistuje. Přinesl si je domů ve čtvrtek večer a hned nám je ukázal. Ptali jsme se ho, jak by označil jeho barvu, a on se přiznal, že to neví. Tahle barva se prý ani pojmenovat nedá. Pokud jde o vzorek, prodavač ho prý prohlásil za orientální. George si to sáčko vzal na sebe a byl zvědav, co o něm soudíme. Harris řekl, že jako taková ta věc, co se zjara věší nad kvetoucí záhony, aby odstrašovala ptactvo, by získalo všechnu jeho úctu; má-li se však na ně dívat jako na součást oděvu pro kteroukoli jinou lidskou bytost než pro černocha stojícího z reklamních důvodů před obchodem s kávou, pak prý se mu z něho dělá zle. George se velice nafrnil; ale, jak řekl Harris, když jeho mínění znát nechtěl, tak proč se na ně ptal? Harrisovi i mně dělalo to sáčko značné starosti; báli jsme se totiž, že kvůli němu se naše loď stane středem pozornosti. Ani dívky nevypadají v lodi zrovna špatně, když jsou pěkně oblečeny. Podle mého názoru nic nenadělá takovou parádu jako vkusný veslařský úbor. Jenže "veslařský úbor" - to by měly všechny dámy konečně pochopit - má být úbor, v kterém se dá veslovat a ne pouze stát ve výkladní skříni. To vám úplně otráví celý výlet, když máte v lodi někoho, kdo se v jednom kuse stará jenom o své šaty a vůbec ne o tu plavbu. Já jednou měl tu smůlu, že jsem si vyjel na piknik na řece s dvěma takovými slečnami. To jsme si teda dali! Obě byly báječně vyšňořené - samé kraječky a hedvábné kaýrky a kytičky a mašličky a k tomu roztomilé střevíčky a vzdušné rukavičky. Jenže to bylo oblečení pro fotografický ateliér a ne pro řeku. Byly to prostě "veslařské úbory" podle francouzských módních žurnálů. V tomhle chtít laškovat někde v blízkosti skutečné země, skutečného vzduchu a skutečné vody, to bylo čiré bláznovství. Jejich první myšlenkou bylo, že loď není dost čistá. Oprášili jsme jim všechna sedátka a ujišťovali jsme je, že v lodi čisto je, ale slečny nám nevěřily. Jedna přejela špičkou ukazováčku v rukavičce po polštářku a výsledek ukázala té druhé, načež si obě povzdechly a usedly, tváříce se jako musčednice z prvních dob křesťanství, které se snaží zaujmout u kůlu pozici co nejpohodlnější. Když člověk vesluje, tak se mu lehce stane, že trošku cáká, a tu se ukázalo, že stačí kapka vody a je po róbách. Stopa po té kapce prý nikdy nezmizí a na šatech zůstane navěky skvrna. Já byl veslovod. A vesloval jsem, jak nejlíp jsem uměl. Už skoro půl metru nad vodou jsem obracel vesla tak, aby se zasekla pěkně hranou, po každém záběru jsem nejdřív nechal vodu z listů odkapat, než jsem zabral znova, a pro každý zásek jsem si vyhlédl to nejklidnější místečko na hladině. (Kolega na přídi po chvíli prohlásil, že se necítí být veslařem natolik povolaným, aby mohl veslovat se mnou, že však bude sedět naprosto klidně a studovat, jestli mu to dovolím, můj styl. Ten ho prý neobyčsejně zajímá.) Ale přes to přese všecko, přes veškeré úsilí se mi nepodařilo zabránit, aby občasná sprška vody nedopadla na ty šaty. Dívky si nestěžovaly, jenom se k sobě co nejtěsněji tulily, seděly tam s pevně semknutými rty, a pokaždé, když na ně cákla kapička vody, viditelně se přirkčily a přiscvrkly. Byl na ně povznášející pohled, jak tak mlčky trpěly, mě však nicméně znervózňoval. Jsem člověk příliš citlivý. Vesloval jsem stdále nešikovněji a nepravidelněji a čím víc jsem se snažil necákat, tím víc jsem cákal. Nakonec jsem to vzdal; řekl jsem, že budu veslovat na špici. Můj kolega si taky myslel, že to tak bude lepší, a tak jsme si vyměnili místa. Slečnám bezděčně uklouzl úlevný povzdech, když jsem se stěhoval k přídi, a na okamžik se očividně rozzářily. Chudinky malé! Se mnou na tom byly o mnoho líp. Chlápek, co si proti nim sedl teď, byl taková ta bezstarostná, přitroublá veselá kopa a ohleduplnosti měl asi tolik jako štěně bernardýna. Hodinu jste ho mohli probodávat očima, on to vůbec nepostřehl, a i kdyby to postřehl, tak si z toho nic nedělal. Nasadil solidní ostré, chvástavé tempo, při kterém na celou loď stříkala voda jako z vodotrysku a celá posádka se hned musela pevně držet. Když na některé šatičky vyšplíchl víc než půllitr vody, vždycky se bodře zasmál, zvolal "Jéje, odpusťte," a podával slečnám svůj kapesník, aby se osušily. "Ale to nic," zamumlaly pokaždé ty ubohé dívenky a pokradmu přes sebe přetahovaly šály a pelerínky a pokoušely se chránit okrajkovanými slunečníčky. Oběd, to pro ně bylo hotové utrpení. Chtělo se po nich, aby si sedly do trávy, jenže ta tráva byla samý prach; a kmeny stromů, které jim byly nabídnuty jako opěradla, zřejmě už několik týdnů nikdo nevykartáčoval; tak si na zem rozprostřely kapesníčky a posadily se na ně zpříma jako svíce. Jeden z nás, když šel kolem nich s mísou studeného jazyka s majonézou, zakopl o nějaký kořen a jazyk s majonézou vyletěl do vzduchu. Ani kousek na ně naštěstí nespadl, ale ta nehoda je upozornila na zcela nové nebezpečí a velice je rozrušila; takže když se potom někdo zvedl a měl v ruce něco, co mohlo sletět a udělat škodu, obě slečny po něm se vzrůstající úzkostí koukaly, dokud se zase neposadil. "No a teď vzhůru, děvčata," řekl jim povzbudivě náš milý druhý veslař, když bylo po jídle, "bude se umývat nádobí!" Dívky mu hned neporozuměly. A když pochopily, jak to myslí, prohlásily, že nemají ponětí, jak se nádobí umývá. "Á, to já vás v cuku letu naučím," smál se ten chlapík, "to je ohromná legrace! To si lehnete na bři..., chci říct, že se nakloníte k vodě, a všecko v ní pěkně ošploucháte." Starší sestra namítala, že na takovou práci nejsou bohužel vhodně oblečeny. "Ále, to se lehko spraví," řekl druhý veslař bezstarostně. "Prostě si vykasejte sukně." A skutečně je k tomu přinutil. Tyhle věci, to prý je při pikniku ta největší švanda. A dívky řekly, to že by byly nikdy neřekly. Teď když si na to znova vzpomínám, tak si říkám, jestli ten mládenec doopravdy byl tak natvrdlý, jak jsme si tenkrát mysleli. Nebo spíš - ale ne, vyloučeno, vždyť se tvářil jako nevinné prostoduché děcko! Harris chtěl vystoupit u hamptonského kostela a jít si prohlédnout náhrobek paní Thomasové. "Co to bylo zač, ta paní Thomasová?" ptal jsem se ho. "Jak to mám vědět?" odvětil Harris. "Má prý pozoruhodný náhrobek, a já bych ho chtěl vidět." Já byl proti tomu. Možná že je se mnou něco v nepořádku, ale hřbitovní pomníky mě nikdy nelákaly. Vím, že když přijdete do nějaké vesnice nebo do nějakého města, tak se sluší a patří, abyste uháněli na hřbitov a pokochali se obhlídkou hrobů, ale já si tenhle druh rekreace vždycky dokážu odepřít. Mne nebaví prolézat za zády nějakých sípavých dědků tmavé a studené kostely a číst si tam epitafy. Ani podívaná na kus popraskané pamětní desky, zapuštěné do nějakého kamene, mi neskýtá to, čemu říkám pocit opravdového štěstí. Tím, jaký klid dovedu zachovat před vzrušujícími nápisy a s jakým nedostatkem entuziasmu naslouchám historiím místních rodin, odkajživa ohromuji důstojné kostelníky a jejich city zraňuji špatně zakrývanou nedočkavostí, abych už byl pryč. Jednoho slunného dne jsem se za zlatého rána opíral lokty o nízkou kamennou zídku, střežící venkovský kostelík, kouřil jsem a s hlubokou, tichou blažeností jsem vychutnával líbezný klid scenérie, kterou jsem měl před sebou; šedivý starý kostel, obrostlý chomáči břečťanu a s prapodivným dřevěným portikem, celým vyřezávaným, bílá cestička, vinoucí se dolů s kopce mezi řadami vysokých jilmů, chalupy s doškovými střechami, vykukující nad úhledně sestřiženými živými ploty, v dolíku stříbrná řeka a kolem ní zalesněné kopce. Byla to rozkošná krajinka. Idylická, poetická a probouzela ve mně vzletné myšlenky. Měl jsem pocit, že jsem dobrý a ušlechtilý. Měl jsem pocit, že už nikdy nebudu chtít hřešit a lumpačit. Sem půjdu žít, nikdy se už nedopustím žádné špatnosti, povedu bezúhonný, přečistý život, a až zestárnu, budu mít stříbrné vlasy a... no, taková a podobná jsem měl předsevzetí. V té chvíli jsem všem svým přátelům a příbuzným odpustil jejich špatnosti a proradnosti a žehnal jsem jim. Oni nevěděli, že jim žehnám. Šli dál svou zhýralou cestou, nevědouce o tom, co já, daleko od nich, v té mírumilovné vesničce, pro ně dělám. Ale i tak jsem to pro ně dělal a přál jsem si, abych jim nějak mohl sdělit, že to pro ně dělám, jelikož jsem jim chtěl přinést štěstí. Stále ještě jsem se zabýval těmito vznešenými, tklivými myšlenkami, když tu mé snění přerušil pronikavý písklavý hlas, který vykřikoval: "Už du, vašnosti, už k nim du. Jo jo, vašnosti, už du, jenom na mě nesměj spěchat." Vzhlédl jsem a spatřil holohlavého staříka, který ke mně pajdal přes hřbitov, v ruce ohromný svazek klíčů, jež se při každém kroku rozcinkaly. Mlčky, důstojným gestem jsem mu naznačoval, aby šel pryč, on se však dál přibelhával ke mně a co chvíli zapištěl: "Už du, vašnosti, už du. Já kapánek kulhám. Už nejsem takovej čipera, jako sem bejval. Ráčej tudyhle, vašnosti." "Zmizte, dědku mizerná!" křikl jsem. "Dřív jsem přijít nemoh, vašnosti," odpověděl. "Moje panička jich zmerčila teprvá teď, v poslední chvíli. Ráčej za mnou, vašnosti." "Zmizte!" opakoval jsem. "Ztraťte se, než přeskočím tu zídku a zabiju vás!" To ho zřejmě překvapilo. "Copak voni nechtěj vidět zdejší náhrobky?" ptal se. "Ne!" odpověděl jsem. "Nechci! Chci zůstat stát na tomhle místě, opřený o tuhle oblázkovou zídku. Zmizte a nechte mě na pokoji. Jsem přecpaný krásnými a ušlechtilými myšlenkami a v tom stavu chci setrvat, protože je mi v něm dobře a příjemně. Tak se mi tu nemotejte, nerozčilujte mě a nesnažte se těmi svými pitomými náhrobky ze mě vyplašit moje lepší já. Táhněte, sežeňte si někoho, kdo vás levně pohřbí, a já zaplatím polovičku výloh." To ho na okamžik zarazilo. Promnul si oči a pozorně se na mě zadíval. Zvenčí vypadám dost lidsky, a tak si to všechno nemohl srovnat v hlavě. "Voni sou v těchle končinách cizej, že jo?" ptal se. "Voni tady nežijou?" "Ne," řekl jsem, "nežiju tady. Kdybych tady žil, tak byste nežil vy." "Tak to teda přece," pravil, "musej chtít vidět zdejší náhrobky - hroby - no co sou tam pohřbený lidi - rakve." "To jste úplně vedle," křičel jsem, protože už ve mně všechno vřelo. "Nechci vidět náhrobky - aspoň ne ty vaše! Co bych z toho měl? Máme svoje vlastní hroby - naše rodina totiž. Můj strýc Podger například má na hřbitově v Kensal Greenu pomník, který je chloubou celého kraje; v hrobce mého děda v Bow je dost místa pro osm návštěvníků a moje prateta Susan má na finchleyském hřbitově hrob vyzděný cihlami a na něm kámen s basreliéfem takové jakési čajové konvice a kolem dokola tam má prvotřídní obložení ze světlé žuly, které stálo těžké peníze. Když zatoužím po hrobech, tak se jdu poveselit na ty naše. O cizí hroby nestojím. Jenom na ten váš se půjdu podívat, až vás pochovají. Víc pro vás udělat nemůžu." Rozbrečel se. A vykládal, že na jednom hrobě tam je kus kamene, o němž kdosi prohlásil, že je to pravděpodobně pozůstatek nějaké sochy, a na jednom náhrobku že je vytesáno pár slov, která nikdy nikdo nedokázal dešifrovat. I teď jsem toho zatvrzelce odmítl, řekl tedy srdceryvným tónem: "To se nepudou podívat ani na naše památeční vokno?" Ani na to jsem se nechtěl jít podívat, vypálil tedy svou poslední ránu. Přišoural se blíž a chraplavě mi našeptával: "Dole v kryptě mám dvě lebky, aspoň na ty se dou kouknout. Prosím jich, dou se kouknout na ty lebky. Sou mladej, sou na prázdninách a jistě si chtěj něco užít. Dou se teda kouknout na ty lebky." Otočil jsem se a prchal, a v tom běhu jsem slyšel, jak za mnou volá: "Dou se kouknout na ty lebky! Vrátěj se a dou se kouknout na ty lebky!" Harris, ten si však v hrobech, hrobkách a náhrobních nápisech libuje a z pomyšlení, že neuvidí rov paní Thomasové, se div nezbláznil. Na to, že uvidí rov paní Thomasové, se prý těšil od první chvíle, co jsme začali plánovat tenhle výlet, vůbec by na něj prý nejel, nebýt naděje, že uvidí rov paní Thomasové. Připomněl jsem mu George a že musíme být s lodí kolem páté v Sheppertonu, kde se s ním máme sejít, a Harris začal na George nasazovat psí hlavu. Jak to prý, že se George může celý den někde flákat a my dva se musíme sami dřít s touhle nemotornou, vratkou starou kocábkou proti proudu jen proto, že se s ním máme sejít? To nemohl taky přiložit ruku k dílu? To si nemohl vzít jeden den volna a jet rovnou s námi? Hromk aby bacil do té jeho banky! S ním to tam stejně nevytrhnou! "Kdykoli tam za ním přijdu," rozhorloval se Harris, "jakživ nemá nic na práci. Celý den dřepí za sklem a jenom se snaží vypadat, jako že něco dělá. K čemu je takový chlap za sklem dobrý? Já musím pracovat, abych se uživil. Proč on teda nepracuje taky? Co je jim takhle v té bance platný? A k čemu jsou vůbec všechny ty banky dobré? Seberou tvoje peníze, a když na ně potom vystavíš šek, tak na něj načmárají "není krytí", "obraťte se na výstavce" a pošlou ti ho zpátky. Tak co z toho máš? A takovouhle lumpárnu mně minulý týden provedli dvakrát. Ale já už si to nedám líbit a svoje konto u nich zruším. Kdyby byl George s námi, mohli jsme se jít kouknout na ten náhrobek. Já ostatně ani nevěřím, že je v bance. Někde se flinká a tropí alotria, docela určitě! a všecku tuhle dřinu nechal na nás. Já vystoupím a půjdu se napít." Upozornil jsem ho, že od hospod jsme na hony daleko, a on začal nadávat na řeku a co on prý takhle z té řeky má a to prý každý, kdo si vyjede na řeku, má umřít žízní? Když Harris začne takhle, tak je nejlepší se s ním nehádat. Za chvilku mu dojde dech a pomaloučku se uklidní. Jenom jsem mu připomněl, že v jednom koši máme láhev citrónové šťávy a ve špici lodi bandasku s vodou, a když se ty dvě věci smíchají, že je z toho studený a osvěžující nápoj. Ale on hned vyletěl a navezl se i do citronády a do všech "podobných břečiček pro žáčky z nedělní školy", jak tomu říkal, prostě do zázvorové limonády a malinového syrupu, atd. atd. To všecko prý jenom kazí trávení a ničí tělo a duši jakbysmet a je příčinou poloviny všech zločinů v Anglii. Něčeho se však prý napít musí, i vylezl na lavičku a natáhl se pro tu láhev. Ta byla až na dně koše a nahmatat ji, to zřejmě nebylo jen tak, a Harris se tudíž musel naklánět a natahovat dál a dál, a jak se i při tom, ačkoliv byl hlavou dolů, snažil pořád kormidlovat, zatáhl za to druhé lanko a narval loď do břehu. Tím nárazem se překotil, zapíchl se do koše a zůstal v něm stát na hlavě, s rukama křečovitě svírajícíma luby lodi a s nohama trčícíma do vzduchu. Vůbec se neodvážil pohnout, protože měl strach, že sletí do řeky, a tak tam musel takhle trčet, dokud se mi nepodařilo popadnout ho za nohy a z toho koše ho vytáhnout, a to ho rozvzteklilo víc než všechno ostatní. Vydírání - Jak na to správně reagovat - Sobecké hulvátství majitelů pobřežní půdy - Výstražné tabule - Nekřesťanské pocity Harrisovy - Jak Harris zpívá kuplety - Večírek ve vybrané společnosti - Hanebné chování dvou zlotřilých mladíků - Pár užitečných informací - George si kupuje bandžo. VIII Zastavili jsme se pod vrbami u Kempton Parku a obědvali jsme. Tam je to moc hezké; podél řeky se tam táhne příjemná travnatá rovinka, nad kterou se sklánění vrby. Zrovna jsme si dali třetí chod - bílý chléb s džemem -, když k nám přišel nějaký gentleman bez kabátu a s krátkou fajfkou a chtěl vědět, jestli my víme, že na tomhle pozemku nemáme co dělat. Odpověděli jsme mu, že jsme o té věci ještě natolik neuvažovali, abychom mohli dospět k definitivnímu úsudku, ale jestli nás jako gentleman ujistí čestným slovem, že tu nemáme co dělat, že mu bez váhání uvěříme. To žádané ujištění nám dal a my jsme mu za ně poděkovali, ale on tam otálel dál a tvářil se neuspokojeně, tak jsme se ho zeptali, co ještě pro něho můžeme udělat; a Harris, který je vždycky ochoten se s každým skamarádit, mu nabídl krajíček chleba s džemem. Ten chlap zřejmě patřil k nějaké sekte zapřisáhlých odpůrců chleba s džemem, neboť ho odmítl, a to velice hrubě, jako kdyby ho rozzlobilo, že jsme ho jím pokoušeli, a dodal, že má za povinnost nás odtud vyhnat. Harris řekl, že jestli to má za povinnost, tak by to holt měl udělat, a zeptal se ho, jakým způsobem by se to podle jeho představ dalo provést nejlíp. Harris je to, čemu se říká "dobře udělaný mužský", a vypadá jako samá kost a šlacha, a ten chlap si ho změřil od hlavy až k patě a prohlásil, že se půjde poradit se svým šéfem a pak že se vrátí a mrskne s námi do vody. Toť se ví, že jsme ho už nikdy neviděli, a to, co vlastně chtěl, byl, toť se ví, šilink. U řeky je jich dost, takových hrubiánů, co si v létě přijdou na pěkné peníze tím, že courají po břehu a takhle vydírají nedovtipné bambuly. Tvrdí, že je posílá majitel pozemku. Na to máte správně reagovat tak, že tomu chlapovi dáte své jméno a adresu, a ať si vás majitel, když s tím má doopravdy něco společného, zažaluje a podá důkaz, jakou škodu jste mu na tom pozemku způsobili, když jste si na něj na jednom místě sedli. Jenže lidé jsou většinou tak hrozní lenoši a ustrašenci, že si tu lumpárnu raději nechají líbit, čímž ji jenom podporují, místo aby ji s trochou ráznosti jednou provždy zatrhli. A když za to opravdu může majitel pozemku, pak by měl být veřejně pranýřován. To sobectví vlastníků pobřežní půdy rok od roku vzrůstá. Kdyby bylo po jejich, tak by snad uzavřeli celou řeku Temži. S jejími menšími přítoky a rameny to už beztak dělají. Do dna zarážejí kůly, od břehu ke břehu natahují řetězy a na kdejaký strom přitloukají obrovské výstražné tabule. Pohled na tyhle výstražné tabule probouzí v mé povaze všechny ty nejhorší pudy. To mám vždycky chuť tu tabuli strhnout a tak dlouho ji otloukat o hlavu toho, kdo jim tam dal, až ho zabiju a potom pochovám a tu tabuli mu budu moci dát na hrob jako pomník. Svěřil jsem se s těmito svými pocity Harrisovi, a ten mi řekl, že on mívá pocity ještě horší. On prý toužívá nenen zabít toho člověka, který za vyvěšení takové tabule nese odpovědnost, ale zmasakrovat celou jeho rodinu a všechny jeho přátele a příbuzné a pak ještě vypálit jeho dům. To už se mi zdálo poněkud přehnané a taky jsem to Harrisovi řekl, ale on mi odpověděl: "Vůbec ne! To by takovému člověku po zásluze patřilo. A ještě bych na tom spáleništi zazpíval kuplet." Že v té své krvežíznivosti zachází Harris takhle daleko, to už mě znepokojilo. Nikdy bychom neměli připustit, aby se náš cit pro spravedlnost zvrhl v pouhou pomstychtivost. Velice dlouho mi trvalo, než jsem Harrise přiměl, aby v té věci zaujal křesťanštější stanovisko, ale nakonec se mi to přece jen podařilo a Harris slíbil, že tedy ušetří přátele a příbuzenstvo a že na spáleništi nebude zpívat kuplet. Vy jste nikdy neslyšeli Harrise zpívat kuplet, takže nemůžete pochopit, jak velikou službu jsem tím prokázal lidstvu. Jednou z Harrisových utkvělých myšlenek totiž je, že umí zpívat kuplety; ti Harrisovi přátelé, kteří už zažili Harrisovy pokusy v tom směru, mají naopak utkvělou myšlenku, že to Harris neumí, že to nikdy umět nebude a že by se mu nikdy nemělo dovolit aby to zkoušel. Když je Harris někde ve společnosti vyzván, aby zazpíval odvětí vždycky: "No prosím, ale já umím zpívat jenom kuplety," a řekne to tónem, který má naznačit, že jeho podání kupletů je něco, co byste si měli jednou poslechnout a pak umřít. "Ale to je právě báječné," řekne hostitelka. "Zazpívejte nám nějaký, pane Harrisi." A Harris se zvedne a kráčí k pianu a září blahovůlí jako člověk nesmírně velkomyslný, který se zrovna chystá někoho něčím obdarovat. "Teď se, prosím vás, všichni utište," volá hostitelka a točí se kolem dokola. "Pan Harris nám zazpívá nějaký kupletek." "Výborně!" jásají hosté a spěchají ze zimní zahrady a přibíhají po schodech a shánějí po celém domě jeden druhého a cpou se do salónu a uvelebují se tam a už napřed se všichni uculují. A Harris začíná. Nu, u kupletisty nekoukáte tak moc na kvalitu hlasu. Neočekáváte přesný přednes ani bezvadnou vokalizaci. Nevadí vám, když ten člověk uprostřed tónu zjistí, že to vzal moc vysoko, a zničehonic přeskočí níž. Nestaráte se o nějaký rytmus. Nerozčílí vás, když je zpěvák o dva takty před doprovodem a uprostřed verše znanadání zpívat přestane, dohodne se s pianistou a pak s tím veršem začne ještě jednou. Ale počítáte s tím, že uslyšíte text. Na to připraveni nejste, že si zpěvák nevzpomene na víc než na první tři řádky první sloky a ty že bude znova a znova opakovat, dokud nepřijde řada na refrén. Na to připraveni nejste, že se zpěvák uprostřed věty najednou odmlčí, uchichtne se a pak řekne, že to je sice naprosto nepochopitelné, ale zaboha prý si nemůže vzpomenout, jak je to dál, a pak že se bude chvilku snažit nějak si to v duchu sesumírovat a o hodně později že se na to najednou rozpomene, a to v okamžiku, když už je v docela jiné části písně, a že bez nejmenšího upozornění nechá zpívání a honem vám odříká zbytek toho dřívějšího verše. Na to připraveni - ale co, já vám to prostě předvedu, jak Harris zpívá kuplety, a udělejte si úsudek sami. HARRIS (stojí před pianem a obrací se k nedočkavým zástupům): Víte, ona je to taková otřepaná věc, bohužel. Vy ji budete všichni znát, víte. Ale je to jediná věc, kterou umím. No je to prostě ta píseň soudce ze Zástěrky, víte - ne, ze Zástěrky ne, je to z toho - z toho - no však vy víte z čeho,- z té druhé operety prostě, no však vy víte. A refrén musíte všichni zpívat sborem, víte. (Radostný šum v davu a dychtivost připojit se k zpívání refrénu. Nervózní pianista skvěle hraje předehru k písni soudce z Přelíčení před porotou. Nadchází okamžik, kdy Harris měl začít. Harris to nebere na vědomí. Nervózní pianista znovu začíná hrát předehru a současně Harris začíná zpívat a vychrlí první dva verše admirálovy písně ze Zástěrky. Nervózní pianista se ještě chvíli pokouší prosazovat tu předehru, pak toho nechá a snaží se dohonit Harrise doprovodem k písni soudce z Přelíčení před porotou, vidí, že ten doprovod nesedí, usiluje o to, aby si uvědomil, co to vlastně dělá a kde je, má dojem, že mu selhává rozum, a přestává hrát.) HARRIS (ho vlídně povzbuzuje): Všecko v pořádku. Hrajete moc pěkně, vážně. Jen tak dál. NERVÓZNÍ PIANISTA: Poslechněte, někde muselo dojít k omylu. Co to zpíváte? HARRIS (bez nejmenšího zaváhání): No přece píseň soudce z Přelíčení před porotou. Copak vy ji neznáte? JEDEN HARRISŮV PŘÍTEL (zezadu ze salónu): To nezpíváš, ty troubo, zpíváš admirálovu píseň ze Zástěrky. (Dlouhé dohadování mezi Harrisem a Harrisovým přítelem, co to Harris vlastně zpívá. Přítel nakonec prohlásí, že je úplně jedno, co to Harris zpívá, pokud to Harris doopravdy zpívá, a Harris, v němž očividně hárá pocit utrpěného bezpráví, žádá pianistu, aby začal znova načež pianista hraje předehru k písni admirálově a Harris se chytí jednoho místa v hudbě, které považuje za zvlášť vhodné k nástupu, a spustí.) HARRIS: Když jsem byl mlád a udělal doktorát... (Všeobecný výbuch smíchu, který si Harris vykládá jako kompliment. Pianista pomyslí na manželku a na celou svou rodinu, vzdává ten nerovný boj a odchází; a jeho místo zaujímá muž se silnějšími nervy.) NOVÝ PIANISTA (bodře): Tak hele, kamaráde, vy prostě začnete a já se k vám připojím. S nějakou předehrou si nebudeme lámat hlavu. HARRIS (zvolna mu svítá, v čem je vysvělení těch zmatků, a směje se): Prokristapána! Nezlobte se na mě, prosím vás. No jo, vždyť já jsem ty dva kuplety motal dohromady. To mě Jenkins tak popletl, víte. Tak jedem! (Zpívá; jeho hlas zjevně vychází ze sklkepů a zní v něm nenápadné varování, že se blíží zemětřesení.) Když jsem byl mlád, pracoval jsem v potu tváří coby poskok v advokátní kanceláři. (Otočí se k pianistovi) Vzal jsem to moc hluboko, kamaráde. Začneme znova, prosím vás. (Podruhé zpívá ty dva verše, tentokrát vysokým flasetem. Mohutný úžas v obecenstvu. Nervózní stará dáma poblíž krbu se dává do pláče a musí být odvedena ze salónu.) HARRIS (zpívá dál): Myl jsem tam okna, myl jsem tam dveře, myl jsem... Ne ne, tak to není... Myl jsem tam okna zasklených dveří, myl jsem taky podlahy... ale ne, ksakru! Jé, promiňte. To je zvláštní, na tenhle verš si najednou nemůžu vzpomenout. Myl jsem... myl jsem tam... ale to nic, riskneme to prostě a přejdeme rovnou k refrénu. (Zpívá): A nyní hejsa hejsa hejsa hejsa hejsasá mě pánem svého loďstva jmenovala královná. No a teď všichni! Tyhle poslední dva verše opakovat sborem, víte. SBOR: A nyní hejsa hejsa hejsa hejsa hejsasááá ho pánem svého loďstva jmenovala královnááá. A Harris si jakživ neuvědomí, jakého ze sebe dělá kašpara a jak otravuje spoustu lidí, kteří mu nijak neublížili. Vážně si představuje, že jim poskytuje vybraný požitek, a nabízí se, že po večeři zapěje další kuplet. Když už mluvíme o kupletech a večírcích, tak si vzpomínám na jednu takovou pozoruhodnou příhodu, kterou jsem osobně zažil; ta příhoda vrhá dost světla na skryté duševní pochody v lidech, a tak si myslím, že by měla být na těchto stránkách zaznamenána. Pořádal se večírek a byli jsme tam samí elegantní a vysoce kultivovaní lidé. měli jsme na sobě svoje nejlepší šaty, bavili jsme se vybraně a byli jsme velice spokojení - všichni až na dva mládence, studenty, kteří se právě vrátili z Německa; byli to takoví obyčejní chlapci a nikde neměli stání a zřejmě se necítili ve své kůži, jako kdyby měli dojem, že se na tom večírku pořád nic neděje. Ve skutečnosti to bylo tím, že jsme pro ně byli příliš rafinovaní. Nestačili prostě na naši duchaplnou a přitom uhlazenou konverzaci a na naše vytříbené záliby. Mezi námi nebyli prostě na místě. Neměli tam vůbec být. Na tom jsme se později všichni shodli. Přehrávali jsme si morceaux od starých německých mistrů. Diskutovali jsme o filosofii a etice. Delikátně a důstojně jsme flirtovali. Dokonce jsme i vtipkovali - nesmírně vytříbeně ovšem. Po večeři kdosi recitoval nějakou francouzskou báseň a my jsme prohlásili, že je překrásná; a potom jedna dáma zapěla španělsky takovou sentimentální baladu, a nad tou jeden či dva z nás zaplakali - byla tak dojemná. A tu se zveli ti dva mladíci a zeptali se nás, jestli jsme někdy slyšeli profesora Slossenna Boschena (který prý právě přišel a je dole v jídelně) zpívat jeho slavný německý kuplet. Pokud jsme se mohli upamatovat, neslyšel ho nikdo z nás. Mladíci řekli, že je to nejlegračnější kuplet, jaký kdo kdy složil, a jestli prý chceme, požádají pana Slossenna Boschena, s kterým se výborně znají, aby nám ho zazpíval. Je prý tak legrační, že když ho pan Slossenn Boschen jednou zpíval německému císaři, museli ho (německého císaře totiž) odnést na lože. A nikdo prý ten kuplet neumí zazpívat tak jako pan Slossenn Boschen; během celé té produkce zachovává tak hlubokou vážnost, až by se mohlo zdát, že zpívá něco tragického, ale tím větší je to ovšem legrace; ani přednesem ani chováním prý nikdy nenaznačí, že to, co zpívá, je vlastně veselé - tím by celý efekt pokazil. Právě pro ten jeho nesmírně vážný, skoro až dojemný výraz je ten kuplet tak neodolatelně směšný. Řekli jsme, že si ho poslechneme s velikou chutí, že se potřebujeme pořádně zasmát, a oni tedy šli dolů pro pana Slossenna Boschena. Ten zřejmě tu svou píseň zpíval velice rád, protože přišel okamžitě a beze slova usedl k pianu. "Jé, to se pobavíte! To se nachechtáte!" říkali tiše ti dva mladíci, když procházeli salónem, a pak zaujali nenápadné postavení za profesorovými zády. Pan Slossenn Boschen se doprovázel sám. Předehra zrovna nenapovídala, že půjde o kuplet. Měla melodii spíš zasmušilou, až rozryvnou. Skoro z ní naskakovala husí kůže, ale my jsme si navzájem šeptali, že to je ta německá metoda, a chystali jsme se na velikou zábavu. Já sám německy neumím. Ve škole jsem se němčině učil, ale do dvou let potom, co jsem vystudoval, jsem z ní všechna slovíčka zapomněl a od té doby je mi mnohem líp. Přesto jsem nechtěl, aby ti lidé tam tu moji nevědomost vytušili; a připadl jsem na nápad, který se mi zdál znamenitý. Nespouštěl jsem pohled z těch dvou studentů a dělal jsem všechno po nich. Když se pochechtávali, pochechtával jsem se taky; když smíchy řvali, řval jsem smíchy i já; a kromě toho jsem se ještě tu a tam polohlasně zasmál sám od sebe, jako kdybych byl postřehl drobnou perličku humoru, která ostatním unikla. To jsem pohládal za obzvlášť vychytralé. Ale jak píseň pokračovala, stále jsem zjišťoval, že i spousta jiných lidí upírá oči na ty dva mládence zrovna tak jako já. I tihle lidé se pochechtávali, když se pochechtávali oba studenti, a řvali smíchy, když řvali smíchy oba studenti; a poněvadž oba studenti se při tom kupletu pochechtávali, řvali smích a vybuchovali v hlasitý řehot v jednom kuse, šlo všechno hladce jako po másle. Přesto však ten německý profesor nevypadal spokojeně. Zprvu, když jsme se smát teprve začínali, vyjadřoval výraz jeho tváře nesmírný údiv, jako kdyby smích bylo to poslední, co očekával jako uznání. To nám připadalo velice směšné; a říkali jsme, že už jeho vážné chování tvoří polovinu celé té švandy. Kdyby jen sebeméně naznačil, že dobře ví, jakou hraje komedii, všechno by to hned pokazil. A když jsme se pak smáli víc a víc, údiv v jeho obličeji vystřídalo pobouření a rozhořčení a zlostně se na nás na všechny mračil (jenom na ty dva mladíky ne, jelikož ti stáli hned za ním, a nemohl je tedy vidět). To už nás rozchechtávalo tak, že jsme se svíjeli v křečích. Říkali jsme, že to bude naše smrt, tenhleten kuplet. Už sama ta slova, říkali jsme, stačí, aby se člověk válel po zemi, ale když je ještě navíc provází ta jeho markýrovaná vážnost - ne, to už se prostě nedá vydržet! Při posledních verších se nadobro překonal. Škaredil se na nás s tak soustředěnou zuřivostí, že by nás byl velice znervóznil, kdyby se nám už napřed nebylo dostalo upozornění, že takhle se v Německu zpívají kuplety. A do té pochmurné hudby vložil tak kvílivý tón agónie, že nevědět, že je to písnička veselá, vyli bychom se snad rozplakali. Dozpíval za burácejícího chechotu. Volali jsme, že to byla ta největší legrace, jakou jsme v životě slyšeli. Divili jsme se, jak se po něčem takovémhle pořád ještě může ve světě udržovat názor, že Němci nemají žádný smysl pro humor. A ptali jsme se profesora, proč ten kuplet nepřeložil do angličtiny, aby mu rozuměli i lidé nevzdělaní a mohli si poslechnout, jak pořádný kuplet má vlastně vypadat. Tu se pan Slossenn Boschen zvedl a začal příšerně řádit. Nadával nám německy (řekl bych, že pro tento účel je to jazyk neobyčejně zdatný), poskakoval, zatínal pěsti a tupil nás vší angličtinou, kterou uměl. Křičel, že takto ho v životě nikdo neurazil. Vyšlo najevo, že to, co zpíval, nebyl vůbec žádný kuplet. Bylo to o jedné dívčině, která žila v Harcu a obětovala vlastní život, aby spasila duši svého milého; ten taky umřel a setkal se s ní v oblacích; ale potom, v poslední sloce, dal té její duši kvinde a upláchnul jí s jinou duší - podrobnosti si už přesně nepamatuji, vím jenom, že to bylo něco hrozně smutného. Pan Boschen pravil, že když to jednou zpíval německému císaři, tak vzlykal (německý císař totiž) jako malé děcko. A dodal (pan Boschen totiž), že ta píseň je všeobecně uznávána za jednu nejtragičtějších a nejdojemnějších písní v německé řeči. Byli jsme v trapné situaci - v moc trapné. Co jsme měli říkat? Rozhlíželi jsme se po těch dvou mládencích, co to celé nastrojili, ti se ale hned, jak ta píseň skončila, nenápadně vytratili z domu. Takhle ten večírek skončil. V životě jsem už nezažil společnost, která by se rozcházela v takové tichosti a tak naprosto bez ceremonií. Ani jsme jeden druhému neřekli dobrou noc. Dolů jsme odcházeli po jednom, našlapovali jsme co nejměkčeji a drželi jsme se ve stínu. Sluhy jsme žádali o klobouky a pláště úplně šeptem, domovní dveře jsme si otevřeli každý sám, jak jsme vyklouzli na ulici, honem jsme se hnali za roh a dělali jsme, co jsme mohli, abychom se jeden druhému vyhnuli. Od té doby se nijak zvlášť nezajímám o německé písně. V půl třetí jsme dojeli k sunburyskému zdymadlu. Ten kus Temže před jeho vraty je líbezně hezký a taky to druhé rameno řeky je půvabné; ale tím se nesnažte veslovat. Já jsem se o to jednou pokusil. Seděl jsem tenkrát u vesel a ptal jsem se chlapců, co kormidlovali, jestli se to podle jejich názoru dá dokázat, a oni řekli, jistě, podle jejich názoru prý ano, musí se ovšem pořádně zabírat. To jsem byli zrovna pod lávkou pro pěší, co tam vede přes vodu, a já se opřel do vesel, sebral všechny své síly a dal se do toho. Vesloval jsem úžasně. Nasadil jsem solidní, rovnoměrné tempo. Vložil jsem do toho paže, nohy i záda. Zabíral jsem rázně, hbitě, tvrdě, no, předvedl jsem styl skutku velkolepý. Moji dva přátelé říkali, že je radost se na mě dívat. Asi tak po pěti minutách jsem si myslel, že už musíme být skoro u jezu, a zvedl jsem hlavu. Byli jsme pořád pod tou lávkou, přesně na stejném místě, kde jsme byli, když jsem začal veslovat, a ti dva idioti se chechtali, div se neztrhali. Dřel jsem se totiž jako blázen, jen abych loď udržel pod tou lávkou. Od té doby nechávám ty druhé, aby v řečištích vedle plavebních kanálů veslovali proti proudu. Teď jsme veslovali až k Waltonu, který je kupodivu dost veliký na to, že je to jen městečko u řeky. A jako všechna města u řeky i Walton vybíhá k vodě jen uzoučkým cípkem, takže z lodi máte dojem, že je to vesnice, která má všeho všudy půl tuctu domů. Jediná města mezi Londýnem a Oxfordem, z kterých z řeky něco uvidíte, jsou Windsor a Abingdon. Všechna ostatní se schovávají někde za rohem a na řeku vykukují jen jedinou ulicí; a já jim děkuju, že jsou tak ohleduplná a že břehy řeky ponechávají hájům a polím a vodním zařízením. I Reading, ačkoli dělá, co může, aby poničil, pošpinil a zohyzdil ten kus řeky, na který dosáhne, má aspoň tolik slušnosti, že větší část své šeredné tváře schovává tak, aby nani od vody nebylo vidět. Ve Waltonu si samozřejmě zřídil nějakou malou stanici Caesar - měl tam tábor nebo opevněné ležení nebo takového něco. Postupovat po řekách proti proudu - to bylo prostě jeho. A taky tam ovšem byla královna Alžběta. Té ženské neuniknete, ať se hnete kamkoli. A nějaký čas tam pobyli Cromwell a Bradshaw (ne ten Bradshaw, co sestavuje jízdní řády, nýbrž ten kat krále Karla I.) To mohla být dost zábavná parta, ti všichni dohromady. Ve waltonském kostele mají železnou "uzdu pro štěkny". Za dávných časů krotívali takovými věcmi ženské jazyky. Teď už se o to nikdo ani nepokouší. Železo je patrně čím dál vzácnější a jiné kovy na to nejsou dost pevné. V tom kostele jsou také pamětihodné náhrobky a já se bál, že od nich Harrise vůbec nedostanu; ale zřejmě si na ně nevzpomněl a tak jsme jeli dál. Za mostem se řeka strašlivě kroutí, takže to tam vypadá malebně, jenže pro toho, kdo táhne loď nebo vesluje, je to jenom k zlosti a mezi ním a kormidelníkem to vyvolává samé hádky. Jedete tu kolem Oatlands Parku, který je na pravém břehu. Slavné, starobylé sídlo. Někomu, nevím už komu, je ukradl Jindřich VIII. a žil si v něm. V zahradě je tam jeskyně, kterou si můžete za jistý poplatek prohlédnout a která je prý tuze krásná; ale já toho na ní moc nevidím. Nebožka vévodkyně z Yorku, která v Oatlandu žila, měla hrozně ráda psy a měla jich ohromné množství. A dala si pro ně zřídit zvláštní hřbitov, kde je všechny pochovala, když pošli; leží jich tam aspoň padesát a každý má nad sebou náhrobní kámen a na něm vytesaný epitaf. A já si troufám říct, že ti psi si to zaslouží zrovna tak jako kterýkoli průměrný křesťan. U "Corwayských kůlů" - v prvním ohybu nad waltonským mostem - došlo k bitvě mezi Caesarem a Cassivellaunem. Cassivellaunus tady řeku pro Caesara nečekaně upravil: zarazil do ní spoustu kůlů (a bezpochyby na ně přitloukl výstražné tabule). Ale Caesar se přesto dostal na druhý břeh. Caesara prostě nezaženete od téhle řeky ničím. Takových chlapů by teď bylo zapotřebí na těch soukromých ramenech. Halliford a Shepperton jsou v těch svých končinách, jimiž se dotýkají řeky, docela pěkná městečka; ale jinak není ani na jednom z nich nic pozoruhodného. Na sheppertonském hřbitově je však jeden hrob s nějakou básničkou na pomníku, měl jsem tedy strach, aby Harris nechtěl vystoupit a motat se kolem něj. A když jsme se blížili k přístavišti, viděl jsem, jak na ně upírá roztoužené zraky. Ale podařilo se mi shodit mu obratným pohybem do řeky čapku a on v tom rozčilení, když ji lovil, a v tom rozhořčení, jak nadával na mou nešikovnost, na své milované hroby zapomněl. Ve Weybridgi společně vékají do Temže Wey (moc hezká říčka, pro menší loďky splavná až do Guldfordu, jedna z těch, které se odjakživa chystám prozkoumat, k čemuž se nemůžu dostat), Bourne a Basingstonský průplav. Zdymadlo je hned naproti městu a první, co jsme spatřili, když jsme se k němu dostali na dohled, bylo Georgeovo sáčko nahoře nad vraty. Průzkumem z větší blízkosti pak vyšlo najevo, že v tom sáčku je i George. Montmorency se dal do zuřivého štěkotu, já pokřikoval, Harris hulákal; George mával kloboukem a řval v odpověď. Strážce zdymadla se přiřítil s dlouhým hákem, neboť byl přesvědčen, že někdo spadl do zdýmací komory, a když zjistil, že tam nespadl nikdo, byl zjevně rozmrzelý. George měl v ruce jakýsi prapodivný balíček ve voskovaném plátně. Na jednom konci byl zakulacený a po stranách plochý a z toho konce trčela taková dlouhá rovná rukojeť. "Co to máš?" volal Harris. "Pánev?" "Ne," odvětil George a v očích mu podivně, divoce zablýsklo. "To je tuhle sezónu strašně v módě. Na řece už to má kdekdo. To je bandžo." "To ján nevěděl, že umíš hrát na bandžo!" vykřikli jsme, Harris i já, jedním dechem. "Vždyť já to taky neumím," odvětil George. "Ale prý je to velice lehké. A mám k tomu návod." Zapřeháme George do práce - Pohanské pudy vlečných lan - Nevděčné chování dvojsifu - Ti, co táhnou, a ti, co se vezou - K čemu se hodí milenci - Podivné zmizení postarší dámy - Velký spěch, malá rychlost - Ve vleku děvčat: vzrušující zážitek - Zmizelé zdymadlo aneb strašidelná řeka - Hudba - Zachráněni! IX Teď, když už byl s námi George, přinutili jsme ho pracovat. On pracovat nechtěl, samozřejmě; to bych ani nemusel říkat. Že prý se dost nadřel v bance, vykládal. Ale Harris, člověk v jádře necitelný a nelítostný, mu řekl: "Tak teď se dost nadřeš na řece, pro změnu; změna, ta každému svědčí. A ven!" George nemohl s dobrým svědomím - kde by taky dobré svědomí vzal? - nic namítat, vzmohl se pouzena poznámku, že by snad raději měl zůstat v lodi a vařit čaj a Harris a já že bychom ho měli táhnout, protože příprava čaje je práce strastiplná a Harris a já vypadáme unaveně. Jedinou naší odpovědí na to bylo, že jsme mu vložili do ruky vlečné lano, on se ho tedy chopil a vystoupil z lodi. Vlečné lano, to je věc velice záhadná a nevypočitatelná. Stočíte je se stejnou péčí a trpělivostí, s jakou skládáte nové kalhoty, a o pět minut později, když si pro ně jdete, je z něho děsivá motanice, která vás pobouří až do hloubi duše. Nechci pomlouvat, ale jsem pevně přesvědčen, že kdybyste vzali běžné vlečné lano, natáhli je rovně přes louku a pak se k němu na třicet vteřin otočili zády, zjistili byste, až byste se na ně zas podívali, že se smrsklo na jednu hromadu do prostředka té louky a tam že se všelijak propletlo, nadělalo na sobě uzle, ztratilo oba své konce a proměnilo se v samé smyčky; a že byste si k němu museli sednout do trávy a že by vám trvalo dobrou půlhodinku, než byste je za neustálého nadávání zase rozmotali. Takové mínění já mám o vlečných lanech všeobecně. Je ovšem možné, že existují čestné výjimky; neříkám, že ne. Je možné, že existují vlečná lana, která svému poslání dělají čest - lana svědomitá, slušného chování - lana, která si o sobě nemyslí, že slouží k háčkování a nepokoušejí se, jak jen je necháte bez dohledu, ze sebe uštrikovat dečku na lenoch fotelu. Říkám, že je možné, že existují i taková lana; upřímně v to dufám. Ale zatím jsem se s žádným takovým nesetkal. To naše vlečné lano jsem sám připravil, než jsme dojeli k zdymadlu. Harrisovi bych je byl nesvěřil, ten je nedbalý. Já sám jsem je zvolna a pozorně svinul, uprostřed převázal a jemně položil na podlážku lodi. Harris je potom odobrně zvedl a vložil do ruky Georgovi. George je pevně uchopil, držel je daleko od sebe a jal se je rozvíjet, jako kdyby odmotával plenky s novorozeněte; a ještě neodvinul ani celých dvanáct metrů a už se na věc víc než čemukoli jinému podobala mizerně upletené rohožce. A takhle je to vždycky, s vlečným lanem to vždycky dopadne stejně. Ten na břehu, ten co se lano snaží rozmotat, si myslí, že to zavinil ten, co lano svinoval; a když si člověk na řece něco myslí, tak to taky řekne. "Cos to s tím prováděl, to sis chtěl udělat rybářskou síť? Podívej se na ten mišmaš, co ti z toho vyšel! Tos to nemoh svinout jaksepatří, ty tajtrlíku pitomá?" láteří co chvíli, když se s tím lanem zuřivě pere a rozkládá je po navigaci a lítá kolem dokola a marně hledá jeho konec. Zatím ten, co lano svinoval, je přesvědčen, že všechnu vinu na tom propletenci má ten, co se snaží lano rozvinout. "Bylo úplně v pořádku, než se dostalo do rukou tobě!" křičí rozhořčeně. "Proč na to, co děláš, taky trochu nemyslíš? Proč se vším zacházíš tak humpolácky? Ty bys dokázal nadělat uzle i na trámu z lešení, od tebe by mě to nepřekvapilo." A mají takový vztek, že by nejradši jeden druhého na tom lanu pověsil. Uplyne deset minut a ten první začne řvát a zuřit, dupe po tom provaze a pokouší se ho rozmotat tím, že vždycky popadne tu první smyčku, co mu přijde pod ruku a škube za ni. Tím se samozřejmě celá ta spleť ještě pevněji zadrhuje. Načež ten z lodi vyleze na břeh a spěchá na pomoc a jeden druhému se plete do cesty a strašně překáží. Oba chňapnou po stejném úseku lana a každý za něj táhne opačným směrem a diví se, kde to vázne. Konečně to přece jen všecko rozmotají, otočí se a zjistí, že loď jim zatím sebral proud a unáší ji rovnou k jezu. To jsem jednou, opravdu viděl na vlastní oči. Bylo to nad Boveney, za takového dost větrného jitra. Veslovali jsme dolů po proudu, a když jsme projeli tam tím ohybem, spatřili jsme na břehu dva muže. Koukali jeden na druhého tak zaraženě a s tak bezmocným zoufalstvím, že jsem podobný výraz v lidské tváři nikdy předtím ani potom neviděl, a třímali dlouhé vlečné lano. Hned nám bylo jasné, že se tady něco stalo, tak jsme přibrzdili a ptali jsme se těch mužů, co s nimi je. "No co! Uplavala nám loď!" zvolali dotčeně. "Jen teď jsme vylezli na břeh, abychom rozmotali vlečné lano, ohlédli jsme se - a loď už byla v tahu!" A zřejmě to považovali za sprosťárnu a nevděk, to, co jim ta loď provedla, a nemile se jich to dotklo. Našli jsme jim toho ulejváka asi o kilometr níž, v rákosí, které ho zachytilo, a dopravili jsme jim ho zpátky. Vsadil bych se, že nejmíň týden neposkytli té své lodi další příležitost k útěku. Nikdy na ty dva nezapomenu, jak pobíhali sem a tam po tom břehu, tahali za sebou vlečné lano a koukali po své lodi. Ve spojitosti s koníčkováním vidí člověk na řece spoustu legračních scén. Jednou z nejběžnějších je ta, jak si dva zapřažení svižně vykračují, zabráni do živé diskuse, zatímco ten, co se devadesát metrů za nimi veze v lodi, na ně marně křií, aby se zastavili, a v naprostém zoufalství zuřivě mává veslem. Něco je někde nazadrmo; ulomilo se kormidlo, tyč s hákem sletěla přes palubu, nebo tomu v lodi spadl do vody klobouk a hbitě uplouvá po proudu. Ten, co se veze, zaráží ty dva nejdřív mile a zdvořile. "Hej! Zastavte se na moment, prosím vás!" volá bodře. "Sletěl mi do vody klobouk." Potom: "Hej! Tome! Dicku! Copak vám zalehly uši?" To už méně přívětivě. A pak: "Hej! Jděte do háje, vy blbouni bezhlaví! Hej, zastavte se! Ách, vy...!" Načež se vymrští, poskakuje po lodi, řve, až je v obličeji celý rudý, a vystřídá všecky nadávky, které zná. A na břehu se zastavují malí kluci, dělají si z něho legraci a házejí po něm kamením, a on se veze kolem nich rychlostí šesti kilometrů za hodinu a nemůže z lodi ven. Mnohým takovým trampotám by se zabránilo, kdyby ti, co táhnou, měli pořád na paměti, že táhnou někoho, a často se ohlíželi, aby viděli, jak se tomu, co se veze, daří. Nejlepší je, když táhne jen jeden. Jak táhnou dva, hned začnou žvanit a na všecko zapomenou a loď, ježto neklade moc velký odpor, nestačí sama na to, aby jim připomínala svou existenci. Na doklad toho, jak nesmírné roztržitosti je schopen koníčkující páreček, nám později večer, když jsme se po jídle dali o té věci do diskuse, vyprávěl George velice pozoruhodnou příhodu. On a ještě tři další muži se jednou večer snažili vyveslovat s velice těžce naloženou lodí od Maidenheadu nahoru a kousek nad cookhamským zdymadlem spatřili mládence a dívku, kteří šli po stezce podél vody, zabráni do zjevně zajímavého a poutavého rozhovoru. Drželi před sebou, každý oběma rukama, lodní bidlo s hákem a k prostředku toho bidla bylo přivázáno vlečné lano, které se plazilo za nimi s druhým koncem ve vodě. A nikde poblíž žádná loď. Ani nikde v dohledu žádná loď. Někdy dřív to lano nějakou loď držet muselo, to bylo nesporné; ale co se s ní stalo, jaký hrůzný osud ji stihl, ji i všechny ty, co byli v ní, to bylo pohřbeno v záhadách. Ale ať už to bylo jakékoli neštěstí, nikterak zřejmě neznepokojovalo tu slečnu a toho mladého pána, kteří koníčkovali. Měli bidlo s hákem, měli vlečné lano a očividně taky dojem, že nic jiného už k té své práci nepotřebují. George už už na ně chtěl zavolat a probudit je, ale neudělal to, protože mu najednou bleskl hlavou báječný nápad. Vzal hák, natáhl se a konec toho lana vtáhl do lodi; pak na něm udělal smyčku, navlékli si ji na stěžeň, uklidili vesla, posadili se na záď a zapálili si dýmky. A ten mládenec a ta dívka táhli ty čtyři kolohnáty a jejich těžkou loď až do Marlow. George říkal, že v životě neviděl tolik úzkostiplného smutku soustředěného do jediného pohledu, jako dkyž si ten mladý páreček u zdymadla uvědomil, že poslední tři kilometry táhl cizí loď. George měl prý dojem, že nebýt umírňujícího vlivu té líbezné dívky, byl by snad ten mladý muž povolil uzdu velice hrubé řeči. Dívenka se z toho údivu vzpamatovala první, spráskla ruce a zvolala zděšeně: "Ale kde je tedy tetička, Henry?" "A našli někdy tu starou dámu?" ptal se Harris. George odvětil, to že neví. Jiného příkladu nebezpečného nedostatku porozumění mezi tím, co táhne, a tím, co se veze, jsme George a já byli jednou svědky kousek nad Waltonem. Bylo to v těch místech, kde se navigace tak mírně svažuje k řece. Tábořili jsme na protěším břehu a koukali jsme do neurčita. Tu se objevila malá loďka, kterou úžasně rychle táhl proti proudu mohutný kůň, na němž seděl malý kluk. V lodi se v ospalých, pohodlných pozicích rozvalovalo pět chlapíků, z nichž ten u kormidla vypadal obzvlášť líně. "Rád bych viděl tu melu, kdyby zatáhl za nesprávnou šňůru," zabručel George, když nás míjeli. A přesně v tom okamžiku to ten člověk udělal a loď najela na břeh s takovým randálem, jako kdyby se naráz roztrhlo čtyřicet tisíc plátěných prostěradel. Dva muži, jeden koš a tři vesla okamžitě opustili plavidlo přes levobok a spočinuli na břehu a o jeden a půl okamžiku později se další dva muži vylodili přes pravobok a dosedli mezi bidla s háky a plachty a cestovní brašny a láhve. Poslední člen posádky pokračoval ještě asi dvacet metrů v plavbě a potom vystoupil po hlavě. Lodi se tím zřejmě jaksi ulehčilo a plula dál ještě svižněji, zatímco ten klouček řval z plna hrdla a pobízel svého oře do kroku. Ti chlapíci se na zemi posadili a civěli jeden na druhého. Teprve za několik vteřin si uvědomili, co se to s nimi stalo, a začali ze všech sil řvát na toho kluka, aby zastavil. Ale ten neměl smysl pro nic jiného než pro koně, a tak je nemohl slyšet, a my jsme se za nimi dívali, jak za tím koněm uhánějí, dokud nám nezmizeli z očí. Nemohu říci, že mi jich po tom karambolu bylo líto. Přál bych si dokonce, aby všechny ty mladé blázny, co se tímhle způsobem dávají vozit po řece - a je jich plno - potkal podobný malér. Nejen že se sami vydávají v nebezpečí, ale navíc ještě ohrožují a obtěžují všechny ostatní lodě. Při té rychlosti, kterou plují, se nikomu nemohou včas vyhnout a nikdo se nemůže včas vyhnout jim. Jejich lano se zachytí o váš stěžeň a převrhne vás, nebo sebere někoho ve vaší lodi a buď ho srazí do vody, nebo mu rozřízne tvář. Nejlepší je zůstat stát na místě, vyndat stěžeň a připravit se, že tím tlustším jeho koncem je odstrčíte od sebe. Ze všeho, co můžete zažít při koníčkování, vás nic tak nevzruší, jako když vás táhnou děvčata. To je sanzace, kterou by si nikdo neměl nechat ujít. Holky musejí být na koníčkování vždycky tři; dvě drží lano a třetí pobíhá kolem nich a hihňá se. Obyčejně začnou tím, že se zašmodrchají do lana. Nějak si to lano omotají kolem nohou a musejí si sednout na cestičku a jedna druhou vysvobodit, ale při tom si zas udělají smyčky kolem krku a div se neuškrtí. Nakonec však lano přece jenom natáhnu a dají se v běh a táhnou loď tempem až nebezpečným. Než urazí sto metrů, jsou pochopitelně bez dechu, a tak se znenadání zastaví, dřepnou si do trávy a smějí se a vy se s lodí dostanete do silnějšího proudu a otočíte se, dřív než si uvědomíte, co se stalo, a než se můžete chopit vesel. A pak se holky zvednou a diví se. "Hele!" volají. "On nám zajel rovnou do prostředka." Pak chvilku táhnou loď docela slušně, ale po chvilce jednu z nich napadne, že by si měla trochu založit a zašpendlit sukni, a tak se za tím účelem zase všecky zastaví a loď najede na břeh. Vyskočíte a odrazíte ji na vodu a voláte na dívky, aby se nezastavovaly. "No? Co je?" volají v odpověď. "Nezastavujte se!" křičíte. "Cože?" "Nezastavujte se! Jděte dál! Jděte pořád dál!" "Běž k nim, Emily, a zeptej se, co to vlastně chtějí," řekne jedna z dívek; a Emily běží k nám a ptá se, co je. "Co to vlastně chcete? ptá se. "Stalo se něco?" "Ne," odpovíte, "všecko je v pořádku; jenom musíte jít dál, víte, nesmíte se zastavovat." "Proč ne?" "No protože se nedá kormidlovat, když se pořád zastavujete. Musíte loď udržovat ve stejnoměrném švunku." "V čem?" "Ve stejnoměrném švunku. No, musí mít pořád stejnoměrný pohyb." "Á, už chápu. Já to holkám řeknu. Děláme to dobře?" "Ano, ano, moc. Vážně. Jenom se nezastavujte." "Ono to vlastně vůbec nic není. Já myslela, kdovíjaká je to dřina." "Kdepak, to je docela jednoduché. Jenom musíte táhnout pěkně stejnoměrně, to je všecko." "Já rozumím. Podejte mi tu mou červenou šálu, je támhle pod polštářkem." Najdete šálu, podáte ji té slečně, ale zatím už přiběhla i druhá a že prý by si taky vzala šálu, a pro všecko prý vezme i tu Maryinu. Ale Mary ji nechce, tak ji zas přinesou zpátky a místo ní chtějí hřebínek. Uplyne nemíň dvacet minut, než konečně zase odstartují, ale hned v příští zatáčce uvidí krávu a vy musíte vystoupit na břeh, abyste jim tu krávu odehnali z cesty. Nu, když táhnou loď děvčata, tak se v ní ani chviličku nenudíte. Po chvíli si George s lanem přece jen poradil a táhl nás bez přestávky až k Penton Hooku. Tam jsme prodiskutovali důležitou otázku táboření. Už jsme se rozhodli, že této noci přespíme na palubě, a šlo jen o to, máme-li se utábořit hned někde tady, nebo jet dál až za Staines. Ale ježto slunce bylo pořád ještě na obloze, nezdálo se nám, že už je čas myslet na to, jak se uložíme ke spánku, a tak jsme se domluvili, že dojedeme ještě o pět a půl kilometru dál, až k Runnymeadu, do tkové klidné, lesnaté končiny, kde se najdou pěkná, chráněná místečka. Později jsme však moc litovali, že jsme nezůstali v Penton Hooku. Pět kilometrů proti proudu, to je časně po ránu hračka, ale když to máte vyveslovat na konci dlouhého dne, tak vás to pěkně utahá. Těch pár posledních kilometrů už nemáte zájem o krajinu. Už si nepovídáte a nesmějete se. Urazíte půl kilometru, a máte dojem, že to byly kilometry dva. Nechce se vám věřit, že jste teprve tam, kde jste, a jste přesvědčeni, že máte špatnou mapu; a když se už plahočíte takových, jak to odhadujete, nejmíň patnáct kilometrů a pořád ještě se před vámi nevynořilo zdymadlo, tak se naprosto vážně začínáte bát, že je někdo šlohnul a utekl s ním. Vzpomínám si, jak jsem jednou byl na řece v troubě (myslím to obrazně, samozřejmě). Vyjel jsem si s jednou slečnou - sestřenicí z matčiny strany - a veslovali jsme po proudu ke Goringu. Bylo už dost pozdě a koukali jsme, abychom už byli doma - totiž ona koukala, aby už byla doma. Hodinky ukazovaly půl sedmé, když jsme dorazili k bensonskému zdymadlu, a začínalo se stmívat - a ta slečna ztrácela klid. Že prý musí být doma na večeři. Ujistil jsem ji, že u večeře bych sám chtěl sedět doma, a s ní, a vytáhl jsem mapu, kterou jsem měl s sebou, abych se podíval, jak to máme ještě daleko. Zjistil jsem, že něco přes dva kilometry máme k nejbližšímu zdymadlu - u Wallingfordu - a tamodtud osm kilometrů do Cleeve. "Á, tak to stihneme," řekl jsem. "Nejbližším zdymadlem proplujeme ještě před sedmou a pak už nás čeká jenm jedno." A pohodlně jsem se usadil a začal vytrvale zabírat. Projeli jsme pod mostem a já jsem se krátce potom té dívky ptal, jestli už vidí zdejší zdymadlo. Řekla, že nevidí žádné zdymadlo; já na to udělal "ale" a vesloval jsem dál. Za pět minut jsem ji požádal, aby se znova dobře podívala před sebe. "Ne," pravila, "po zdymadle ani památky." "A to... to víš jistě, že poznáš zdymadlo, když nějaké uvidíš?" zeptal jsem se rozpačitě, nechtěje ji urazit. Ale ji ten dotaz neurazil, jenom poznamenala, ať se raději podívám sám; a tak jsem položil vesla a rozhlédl jsem se. Řeka před námi ubíhala úplně rovně, v tom přítmí jsem ji mohl vidět do vzdálenosti půldruhého kilometru; po zdymadle ani potuchy. "Nezabloudili jsme, poslechni?" otázala se má společnice. To jsem si nedovedl představit; mohli jsme ovšem, a to jsem jí naznačil, vjet nějakým omylem do hlavního řečiště a proud nás odnese k vodopádům. Ta představa ji nikterak neutděšila a dala se do pláče. Tvrdila, že se oba utopíme, a pro ni prý je to trest za to, že si vyjela se mnou. Já jsem měl za to, že by to byl trest přehnaný, ale má sestřenka soudila, že ne, a vyslovila naději, že to budeme mít odbyto co nejrychleji. Snažil jsem se jí dodat mysli a celou tu záhadu objasnit. Řekl jsem, že jsem zřejmě nevesloval tak rychle, jak jsem si představoval, ale teď že budeme u toho zdymadla co nevidět. A zabíral jsem další dva kilometry. Pak už to i mne začalo znervózňovat. Znovu jsem se díval na mapu. Wallingfordské zdymadlo tam bylo jasně zakresleno dva a půl kilometru pod bensonským. A byla to dobrá, spolehlivá mapa; ostatně, sám jsem se na to zdymadlo pamatoval. Projel jsem jím už dvakrát. Kde jsme se to tedy octli? Co se to s námi stalo? Už jsem si začal myslet, že je to všechno jenom sen, ve skutečnosti že spím doma v posteli a že se za minutku probudím a dovím se, že je deset pryč. Ptal jsem se své sestřenky, jestli si nemyslí, že je to všechno jenom sen, a ona mi odpověděla, že stejnou otázku chtěla zrovna položit mně; a pak jsme společně uvažovali, zda spíme oba, a jestli ano, kdo z nás je ta skutečná osoba, co sní, a kdo je ta snová vidina; bylo to čím dál tím zajímavější. Ale já jsem přesto pořád vesloval dál a pořád nebylo nikde vidět zdymadlo a řeka byla v těch shlukujících se nočních stínech pořád pochmurnější a tajuplnější a všechno kolem nám připadalo pořád příšernější a obludnější. Musel jsem myslet na skřítky a divoženky a bludičky a na ty ničemné holky, co vysedávají celé noci na skalách a lákají lidi do vodních vírů a tak podobně; a vyčítal jsem si, proč jsem nebyl hodnější a proč jsem se nenaučil víc kostelních písní; a uprostřed těch úvah jsem uslyšel tahací harmoniku, na kterou někdo hrál - mizerně - oblažující melodii skladby "Ten je zasejc doběh", a věděl jsem, že jsme zachráněni. Nejsem zvláštním milovníkem tahací harmoniky; ale - ách! - tenkrát nám ty zvuky připadaly překrásné; mnohem krásnější než zpěv Orfeův nebo loutna Apollonova nebo jakékoli jiné podobné tóny. Nějaká nebeská melodie by nás v tom našem tehdejším duševním rozpoložení byla ještě víc zdrtila. Nějakou luznou, jímavou hudbu, dokonale zahranou, bychom byli považovali za harminii z onoho světa a byli bychom se vzdali všech nadějí. Ale v tónech toho "Ten je zasejc doběh", jak je bez jakéhokoli rytmu a v nezamýšlených variacích chrlil ten dýchavičný akordeon, bylo něco jedinečně lidského a povzbudivého. Ty lahodné zvuky se přibližovaly a za chviličku se těsně po našem boku octla loď, v níž byly provozovány. Seděla v ní parta vesnických sekáčů a sekand, kteří podnikli plavbu při měsíčku. (Měsíček vůbec nesvítil, ale to nebyla jejich vina). V životě jsem neviděl roztomilejší, sympatičtější lidi. Pozdravil jsem je a zeptal se jich, jestli by mi nemohli říct, kudy se dostanu k wallingfordskému zdymadlu; a vyložil jsem jim, jak to zdymadlo už celé dvě hodiny marně hledám. "Wallingfordský zdejmadlo?" odpověděli. "Pánbu s váma, pane, to už je přeci přes rok zbouraný. To už je přeci pryč, wallingfordský zdejmadlo. A tady jste vostatně až skoro u Cleeve. To mě teda podrž, Bille, von ten pán hledá wallingfordský zdejmadlo!" Něco takového mě vůbec nenapadlo. Nejraději bych je byl všecky popadl kolem krku a pomodlil se, aby jim Pánbůh požehnal; ale proud byl v těch místehc příliš prudký, aby mi to dovolil, a tak jsem se musel spokojit s chladně znějícími slovy díků. Ale zato jsme jim děkovali pořád znova a znova a říkali jsme, jaký je hezký večer, a přáli jsme jim příjemnou plavbu, a já jsem je tuším všecky zval, aby na celý týden přijeli ke mně, a má sestřenice dodala, že její matinka by byla neskonale šťastná, kdyby se s nimi mohla seznámit. A pak jsme si zazpívali "sbor vojáků" z Fausta a domů jsme přece jen dojeli ještě před večeří. Naše první noc - Pod plachtou - Naléhavé volání o pomoc - Protivné chování čajových konvic, a jak mu čelit - Večeře - Jak získat pocit, že jsme ctnostní - Hledá se pohodlně vybavený, dobře vysušený neobydlený ostro, nejraději v končinách jižního Pacifiku - Komická příhoda Georgeova otce - Neklidná noc. X Harris a já jsme si už začínali myslet, že bellweirské zdymadlo taky nějak podobně zmizelo ze světa. George nás táhl až do Stainesu, a tamodtud jsme zase my táhli jeho a měli jsme dojem, že za sebou vlečeme padesát tun a že jsme tak ušli šedesát kilometrů. Bylo půl osmé když jsme konečně projeli zdymadlem. Všichni jsme nasedli do lodi, veslovali podél levého břehu a vyhlíželi místo, kde by se dalo přistát. Původně jsme chtěli dojet až k ostrovu Magna Charta, který je v líbezně hezké končině, kde se řeka vine mělkým zeleným údolíčkem, a utábořit se v některé z těch mnoha zátok, co obklopují tu malinkou pevninku. Ale teď už jsme po nějaké malebnosti ani zdaleka tolik netoužili jako dřív za dne. Pro tuhle noc by nám byl docela stačil proužek vody mezi lodí na uhlí a plynárnou. Už jsme nepotřebovali žádnou scenérii. Potřebovali jsme se navečeřet a uložit ke spánku. Ale přece jen jsme doveslovali až k dolnímu výběžku ostrova - řečenému výběžek Výletníků - a zapadli jsme do velice příjemného koutečku pod mohutným jilmem, k jehož vyčnělým kořenům jsme připoutali loď. Pak jsme si mysleli, že si dáme večeři (svačinu jsme si odpustili, abychom ušetřili čas), avšak George řekl nikoli; že prý bychom měli napřed natáhnout plachtu, prý dřív než se docela setmí, abychom na to viděli. Teprve potom, až se vší prací budeme hotovi, si prý můžeme s klidným svědomím sednout a najíst se. To natažení plachty nám ale dalo mnohem víc práce, než jsme očekávali. A v představách to vypadalo tak jednoduše! Vezmete pět železných prutů ohnutých do oblouků, takže vypadají jako obrovské branky na kroketovém hřišti, vzklenete je nad lodí, napnete přes ně plachtu a dole ji upevníte; to může trvat takových deset minut, říkali jsme si. Ale to byl odhad velice nedostatečný. Vzali jsme ta žebra a snažili jsme se je zastrčit do příslušných zdířek. Určitě si nepředstvujete, že je to práce nebezpečná; ale když se teď na ni dívám s odstupem, pokládám za zázrak, že jsme ji všichni přežili a můžeme o ní vypravovat. To nebyly železné oblouky, to byli běsové. Nejdřív se jim vůbec nechtělo zapadnout do těch zdířek a my jsme museli po nich skákat a kopat do nich a mlátit je bidlem s hákem; a když konečně do těch otvorů zapadly, tak se ukázalo, že každý patřil do úplně jiných otvorů, a bylo nutno dostat je zase ven. Ale ani ven se jim nechtělo, dokud jsme se na každý z nich nevrhli dva najednou a nesvedli s ním pětiminutový zápas, načež jeden po druhém vyskočili vždycky zcela znenadání a snažily se nás shodit do vody a utopit. V prostředku měly háčky, a když jsme se nedívali, tak nás těmi háčky štípaly do choulostivých částí těla; a zatímco jsme se rvali s jedním koncem oblouku a pokoušeli se ho přesvědčit, že musí konat svou povinnost, druhý konec se nám zbaběle dostal za záda a praštil nás přes hlavu. Nakonec jsme je zasadili a už jenom zbývalo napnout přes ně plachtu. George ji porozvinul a jeden její konec připevnil ke špici lodi. Harris si stoupl doprostřed a měl plachtu převzít od George a rozvíjet ji dál až ke mně; já na ni čekal na zádi. Dostávala se ke mně velice dlouho. George se svého podílu zhostil docela dobře, ale pro Harrise to byla práce neznámá, a tak to všecko zbabral. Jak to udělal, to nevím, on sám to vysvětlit nedovedl, ale po desetiminutovém nadlidském úsilí se mu nějakým tajuplným způsobem podařilo se do té plachty důkladně zavinout. Byl do ní tak pevně zamotán a zabalen a zastrkán, že se nemohl dostat ven. Podnikal pochopitelně zuřivý boj o svobodu - primární to právo každého Angličana - a při něm (jak jsme se dověděl později) povalil George; načež George začal za hrozných nadávek na adresu Harrisovu zápasit rovněž a i on se do té plachty zamotal a zavinul. Já o tom všem tehdy vůbec nevěděl. Nechápal jsem, co se to děje. Bylo mi řečeno, abych se postavil tam, kam jsem se taky postavil, a abych čekal, až se plachta dostane ke mně, a tak jsem tam spolu s Montmorencym stál a poslušně čekal. Viděli jsme ovšem, jak se plachta vzdouvá a zmítá, a to značně, domnívali jsme se však, že to je součást pracovní metody, a nikterak jsme do toho nezasahovali. Také jsme zpod plachty slyšeli všelijaké přidušené řeči a správně jsme vytušili, že těm dvěma to nejde moc od ruky, došli jsme tudíž k závěru, že počkáme, dokud se to všechno poněkud nezjednoduší, a teprve pak že se k práci připojíme. A tak jsme nějaký čas čekali, ale situace nám připadala čím tál tím prekérnější, až se konečně na lodním boku vydrala ven z té změti Georgeova hlava a zahovořila. Pravila: "Tak nám přeci pomoz, ty blboune nejapná! Stojíš tady jako kus polena a musíš přeci vědět, že se tu dusíme, ty mumie vycpaná!" Prosbu o pomoc nikdy nedokážu nevyslyšet, šel jsem je tedy vybalit; však byl už nejvyšší čas, Harris byl v obličeji skoro černý. Pak nám to ještě dalo půl hodiny tvrdé námahy, než byla plachta řádně napnuta a teprve potom jsme na palubě poklidili a začali si připravovat večeři. Konvici s vodou jsme postavili na vařič až do špice lodi a odešli jsme ke kormidlu a dělali jsme, jako že si jí vůbec nevšímáme a že si chceme vypakovat ostatní věci. To je jediný způsob, jak na řece přimět vodu v konvici, aby přišla do varu. Když vidí, že na to čekáte, že už jsme netrpěliví, tak ani nezabublá. Musíte jít od ní pryč, a dát se do jídla, jako kdybyste s čajem vůbec nepočítali. Ani ohlížet se po ní nesmíte. To ji pak za chvilku uslyšíte, jak klokotá, celá nedočkavá, aby už z ní byl čaj. Dobře taky působí, když máte hodně naspěch, velice hlasitě říkat jeden druhému, jak nemáte na čaj vůbec chuť a že si ho ani nebudete dělat. To musíte být u té konvice hodně blízko, aby vás mohla slyšet, a pak musíte zařvat: "Já si dneska čaj nedám; co ty, Georgi?" A George musí zařvat v odpověď: "Já taky ne, já čaj nerad; napijeme se radši limonády, čaj je těžko stravitelný." Načež se voda v konvici okamžitě začne tak prudce vařit, že přeteče a uhasí vařič. Použili jsme tohoto nevinného triku a výsledek toho byl, že když všechno ostatní bylo hotovo, čaj na nás už čekal. Pak jsme si rozsvítili lucernu a po turecku jsme se sčapli k večeři. Moc už jsme tu večeři potřebovali. Celých pětatřicet minut se po celé délce i šířce lodi neozýval jiný zvuk kromě cinkotu příborů a nádobí a vytrvalého klapání čtyř chrupů. Koncem pětatřicáté minuty udělal Harris "ách", vytáhl zpod sebe svou levou nohu a zastrčil tam místo ní pravou. Po dalších pěti minutách udělal "ách" i George a odhodil svůj talíř na břeh; a tři minuty potom dal - poprvé od okamžiku, kdy jsme vyjeli - také Montmorency najevo, že je spokojen, převall se na bok a natáhl nohy; a nakonec jsem i já udělal "ách", zaklonil jsem hlavu, bacil jsem se do ní o jedno to železné žebro a vůbec mě to nedopálilo. Dokonce jsem ani nezasakroval. Jak si člověk připadá dobrý, když je najeden - jak je spokojen sám se sebou i s celým světem! Pocit blaha a vyrovnanosti prý způsobuje čisté svědomí; to jsem slyšel od lidí, kteří to sami na sobě vyzkoušeli; ale plný žaludek vám to zařídí zrovna tak dobře a přijde vás to laciněji a dostanete se k tomu mnohem snáz. Po vydatném a dobře stráveném jídle si člověk připadá tak shovívavý a šlechetný, má tak vznešené myšlenky a tak laskavé srdce! Stejně je to zvláštní, jak je náš intelekt ovládán našimi zažívacími orgány. Nejsme schopni pracovat, nejsem schopni myslet, dokud si to nepřeje náš žaludek. Ten nám diktuje naše emoce, naše vášně. Po slanině s vejci velí: "Pracuj!" Po bifteku a černém pivu radí: "Spi!" Po šálku čaje (dvě lžičky na jeden šálek a nenechávejte ustát déle než tři minuty) praví mozku: "Tak, a teď vzhůru a ukaž, co dokážeš! Buď výmluvný, bystrý, cituplný, dívej se na přírodu a na život nepředpojatýma očima; rozepni bílá křádla rozdychtěné myšlenky a vzlétni jako bohorovný duch nad svět, který se točí pod tebou, vzlétni skrze dlouhé áleje zářících hvězd až k branám věčnosti!" Po horkých koblihách praví: "Buď tupý a neinteligentní jako polní hovado - jako živočich bez mozku a s malátnýma očima, v nichž nezasvitne ani jediný paprsek obrazotvornosti, naděje, strachu, lásky, života." A po koňaku, požitém v dostatečném množství, vyzývá: "No tak pojď, ty tajdrdlíku, škleb se a dělej kotrmelce, ať se tvoji bližní zasmějou - plácej pitomosti a blekotej nssmysly a předveď, jak bezmocný kretének je chudák člověk, když se mu vtip a vůle utopily jako koťata v trošce alkoholu." Jsme prostě ti nejubožejší otroci svých žaludků. Nepachtěte se po tom, abyste byli mravní a pocitví, přátelé moji; jenom se bedlivě starejte o své žaludky a krmte je opatrně a uvážlivě. Pak ctnost a spokojenost samy vstoupí do vašich srdcí a budou jimi vládnout a vy nemusíte vynakládat žádné úsilí, abyste jich dosáhli; pak budete dobrými občany a milujícími manžely a něžně chápajícími otci - prostě ušlechtilými, zbožnými lidmi. Harris, George a já jsme před tou večeří byli svárliví a kousaví a měli jsme mizernou náladu; po té večeři jsme klidně seděli a jeden na druhého jsme se usmívali, ba usmívali jsme se i na toho psa. Měli jsme se navzájem rádi, měli jsme prostě rádi kdekoho. Harris při jednom kroku šlápl Georgeovi na kuří oko. Stát se to před večeří, byl by George vyslovil taková přání a takové touhy stran Harrisova osudu na tomto i na onom světě, že by se i rozvážný člověk zachvěl. Ale teď jen poznamenal: "Ouha, kamaráde, to je moje noha." A Harris, místo aby svým nejprotivnějším tónem podotkl, že se člověk moc těžko vyhne tomu, aby šlápl na některou část Georgeovy nohy, když se musí pohybovat v okruhu deseti metrů do místa, kde Harris sedí, a místo toho, aby dále prohlásil, že George, když už má takhle dlouhé nohy, nemá v lodi normálních rozměrů co dělat, a že by bylo radno, aby je aspoň nechával viset přes luby do vody - což všechno by byl před večeří určitě řekl - místo toho se teď omluvil: "Jé, odpusť, člověče, doufám, že tě to moc nebolelo." A George řekl: "Ale ne, vůbec ne." A že prý to stejně byla jeho vina. A Harris řekl, kdepak, jeho vina to prý byla. No bylo to moc hezké je poslouchat. Zapálili jsme si dýmky a seděli jsme dál a vyhlíželi do tiché noci a povídali si. George říkal, proč prý bychom nemohli žít neustále takto - daleko od světa, od jeho hříchů a pokušení, a trávit dny v střídmosti a mírumilovnosti a konat dobro. Já jsem se přiznal, že po něčem takovém jsem sám už často zatoužil; a pak jsme diskutovali, zda by nebylo možné, abychom odjeli, my čtyři, na nějaký příhodný, dobře vybavený neobydlený ostrov a žili tam v lesích. Harris jen připoměl, že s neobydlenými ostrovy, aspoň pokud on slýchává, je jedna potíž, a to, že jsou hrozně vlhké; ale George pravil, že nemusí být vlhké, když se řádně odvodní a vysuší. A tím jsme se dostali k problémům sucha a vláhy v širším i užším slova smyslu, a to v Georgeově mysli vyvolalo vzpomínku na velice legrační příhodu, kterou kdysi zažil jeho otec. A tak George začal vypravovat, jak jeho otec kdysi cestoval ještě s jedním chlapíkem po Walesu a jak jednoho večera zakotvili v malé hospůdce, kde už byli jiní chlapíci, a jak se s těmi chlapíky sčuchli a jak s nimi strávili celý večer. Zažili večer velice rozjařený a dlouho byli vzhůru, a když se konečně zvedli, aby šli spat, byli i oni (přihodilo se to v době, kdy Georgeův otec byl ještě hodně mladý) dost rozjařeni. Měli spát (Georgeův otec a jeho přítel) v jednom pokoji, ale každý v jiné posteli. Vzali si svíčku a šli nahoru. Ta svíčka žďuchla do zdi, když se s ní dostali do pokoje, a zhasla, a tak jim nezbylo, než se odstrojit a dotápat se do postelí potmě. I dotápali se tam potmě; avšak místo aby si vlezli každý do jiné postele - což si mysleli, že se jim povedlo - doplazáli se oba, aniž si to uvědomili, do té samé, a to tak, že jeden se do ní dostal hlavou k hornímu konci a druhý se do ní vyšplahal z opačné strany a uložil se obráceně, nohama na polštář. Chvilku bylo ticho a pak se ozval Georgeův otec: "Joe!" "Co je, Tome?" ozval se z druhého konce postele hlas osloveného. "U mě v posteli leží nějaký chlap," pravil Georgeův otec. "A má nohy na mém polštáři." "To je teda pěkná záhada, Tome," odpověděl ten druhý, "protože ať se propadnu, jestli taky nemám v posteli nějakého cizího chlapa." "A co s ním uděláš?" zeptal se Georgeův otec. "No, shodím ho na zem," odvětil Joe. "Tak já taky," řekl udatně Georgeův otec. Nastal krátký zápas, po němž následoval dvojí těžký bouchanec na podlahu a pak se ozval dosti zkormoucený hlas: "Jářku, Tome!" "Jo?" "Jak jsi pořídil?" "Inu, mám-li říci pravdu, ten chlap shodil z postele mě." "Ten můj taky! Jářku, mně se tahle hospoda zrovna moc nezamlouvá. A tobě?" "Jak se jmenovala ta hospoda?" zeptal se Harris. "U prasete a píšťaly," řekl George. "Proč?" "Á, tak nic, to není ta samá," odvětil Harris. "O čem to mluvíš?" vyzvídal George. "Ale to je taková divná shoda," bručel Harris. "Přesně totéž se kdysi v jedné vesnické hospůdce stalo mému otci. Často nám o tom vypravoval. Tak jsem si myslel, jestli to nebylo v té samé hospodě." Toho večera jsme šli na kutě v deset hodin a já si myslel, že se mi bude výborně spát, když jsem tak unaven; ale nebylo tomu tak. Obyčejně se svléknu a položím hlavu na polštář a vtom někdo zabuší na dveře a volá, že je půl deváté; ale té noci jako by se proti mně všecko spiklo; že ten zážitek byl pro mě úplně nový, že loď byla tvrdá, že jsem byl celý zkroucený (ležel jsem nohama pod jedním sedátkem, a hlavou na druhém), že do lodi ze všech stran pleskala voda, že ve větvích šuměl vítr, to všechno mi bralo klid a spánek. Na několik hodin jsem přece jen usnul, ale pak mě zas nějaká lodní součástka, která tam zřejmě vyrostla teprve v noci - protože tam určitě nebyla, když jsme vyjížděli, a ráno potom zmizela - v jednom kuse rýpala do páteře. Chvíli jsme při tom spal dál a zdálo se mi, že jsem spolknul zlaťák a že mi do zad vyvrtávají nebozezem díru, aby tu minci ze mne vytáhli. Připadalo mi to od nich moc nepěkné a říkal jsem, že jim snad ty peníze mohu zatím zůstat dlužen, že je koncem měsíce stejně dostanou. O tom však nechtěli ani slyšet, a že prý by si je mnohem radši vzali hned, protože jinak by se nahromadila spousta úroků. Brzy mě naštvali přespříliš a řekl jsem jim, co si o nich myslím, ale pak ve mně tím nebozlezem zašťourali tak bolestivě, že jsem se probudil. V lodi bylo dusno a mě bolela hlava; tak jsem si řekl, že vylezu na chladný noční vzduch. Natáhl jsem na sebe ty kusy oblečení, které jsem mohl nahmatat - některé byly moje a některé Georgeovy a Harrisovy - a vysoukal jsem se zpod plachty na břeh. Byla překrásná noc. Měsíc zapadl a pokojnou zemi nechal v samotě s hvězdami. A hvězdy jako by s ní, se svou sestrou, v tom tichu, v tom mlčení hovořily, jako by s ní, zatímco my, její děti, spíme, rozmlouvaly o náramných tajemstvích, a to hlasy takové hloubky a rozléhavosti, že dětské ucho lidí není schopno jejich zvuk zachytit. Budí v nás posvátnou hrůzu, ty nezbadatelné hvězdy, tak studené, tak jasné. Jsme vskutku jako děti, jejichž nožičky zabloudily do nějakého osvětleného chrámu božstva, jemuž se učily vzdávat úctu, ale jež neznají; jako děti, které stojí pod kopulí plnou ozvěn, klenoucí se nad dalekými průhledy matným jasem, a hledí vzhůru, napůl v naději, napůl ve strachu, že uvidí, jak se tam vznáší nějaké děsivé zjevení. A přesto poskytuje tolik útěchy a síly - taková noc. Před její vznešeností se naše drobné strasti zahanbeně odplíží pryč. Den byl samá trampota a starost, v našich srdcích bylo plno zloby a hořkosti a měli jsme pocit, že svět je k nám krutý a nespravedlivý. A potom přijde noc a jako nějaká přelaskavá, milující matka nám něžně položí dlaň na horečkou obolavěné čelo, zvedne náš uslzený obličejíček ke své tváři a usměje se, a třebaže nepromluví, my víme, co říká; a pak si přitiskne naše horké, rozpálené líce k ňadrům a bolest je tatam. Někdy je však ta naše bolest nesmírně hluboká a vážná a tu stojíme před nocí v naprostém mlčení, protože pro to, co nás trýzní, není slov, jenom vzdychat se dá. A noc má pro nás v srdci plno soucitu; zmírnit naše utrpení, to nemůže; ale vezme nás za ruce a svět pod námi je najednou maličký a daleký a my se, unášeni jejími temnými křídly, octneme na okamžik v blízkosti ještě větší Moci, než jakou má ona, a v podivuhodné záři této nezuměrné Moci leží před námi celý lidský život jako kniha a my si uvědomujeme, že bolest a žal jsou jen andělé Boží. A pouze ti, kteří měli někdy na hlavě korunu utrpení, mohou do té podivuhodné záře pohledět; a když se pak vrátí, nesmějí o ní hovořit a nesmějí prozradit tajemství, které teď znají. Bylo jednou několik ušlechtilých rytířů, a ti projížděli cizí zemí a cesta je zavedla do hlubokého lesa, kde je husté a mohutné hloží drásalo až do krve a kde zabloudili. Listí stromů, které v tom lese rostly, bylo velice tmavé a husté, takže větvovím nepronikl ani jediný paprsek světla, který by zjasnil tu zasmušilost a tesknotu. A jak se prodírali tím temným lesem, jeden ten rytíř ztratil náhle své druhy a zajel od nich příliš daleko a už se k nim nevrátil; a oni, těžce sklíčeni, jeli dál bez něho a oplakávali ho jako mrtvého. Leč když dorazili k tomu spanilému hradu, k němuž měli namířeno, zůstali v něm mnoho dní a veselili se; a jednoho večera, když v bujaré bezstarostnosti seděli kolem polen rozhořelých ve slavnostní síni a pili na přátelství z poháru, kolujícího od úst k ústům, najednou se objevil ten jejich druh, který se jim ztratil, a vítal se s nimi. Šat měl rozedraný jako žebrák a jeho sličné tělo bylo poseto mnoha těžkými ranami, avšak z tváře mu mocně vyzařovala hluboká radost. I vyslýchali ho a vyptávali se, co ho to potkalo; a on jim vyprávěl, jak v tom temném lese ztratil cestu a jak mnoho dní a nocí bloudil, až rozdrásán a krvácející ulehl na zem, aby zemřel. A pak, když už byl smrti blízký, tu - ejhle! - k němu skrze tu ponurou divočinu přišla jakási urozená panna, vzala ho za ruku a vedla ho skrytými stezkami, neznámými smrtelníkům, až se v temnotě lesa rozbřesklo světlo, proti němuž světlo denní bylo jako lampička proti slunci; a v tom podivuhodném světle uviděl náš utrmácený rytíř jakoby ve snu zjevení a to zjevení mu připadalo tak velebné, tak čarokrásné, že zapomněl na své krvácející rány a stál tam jako ve extázi a pociťoval radost, hlubokou jako moře, jehož hloubku nedokáže nikdo odhadnout. A zjevení se zase rozplynulo a rytíř, pokleknuv na zem, děkoval tomu dobrému světci, který v onom smutném lese svedl jeho kroky z cesty, a umožnil mu tak spatřit zjevení, jež tam přebývalo v skrytu. Ten temný hvozd se jmenoval Žal; ale o tom zjevení, které v něm ten dobrý rytíř spatřil, o tom se nesmíme ani slůvkem zmínit. Jak George, kdysi za dávných časů, vstal jednou časně zrána - George, Harris a Montmorency nesnášejí pohled na studenou vodu - J. projevuje heroismus a odhodlanost - George a jeho košile: příběh s mravním naučením - Harris coby kuchař - Historická retrospektiva, vložená sem speciálně pro školní potřebu. XI Ráno jsem se probudil v šest a zjistil jsem, že i George je už vzhůru. Oba jsme se otočili na druhý bok a pokoušeli se ještě usnout, ale nešlo nám to. Mít nějaký obzvláštní důvod, proč bychom neměli ještě znova usnout, proč bychom naopak měli vyskočit a honem se obléknout, to bychom byli upadli do spánku ještě při pohledu na hodinky a byli bychom spali až do deseti. Ježto však nebylo vůbec nutno, abychom vstali dřív než za dvě hodiny - přinejmenším - a vstávat už teď byl holý nesmysl, bylo zcela ve shodě s vrozenou ničemností věcí vůbec, že jsme oba měli pocit, že kdybychom zůstali ležet jen o pět minut déle, byla by to naše smrt. George řekl, že něco podobného, jenže v mnohem horší podobě, se mu stalo asi tak před osmnácti měsíci, když ještě bydlel sám u jisté paní Gippingsové. Jednou večer se mu prý porouchaly hodinky a zastavily se na osmi patnácti. Ale on o tom nevěděl, protože je z nějakého důvodu zapomněl natáhnout, když šel spat (což se mu obyčejně nestávalo), a pověsil si je nad polštář, aniž se na ně podíval. Stalo se to v zimě, když už byl přede dveřmi nejkratší den roku, a ještě k tomu v týdnu, kdy byla pořádn mlha, takže když se George ráno probudil a dosud byla úplná tma, nic ho nemohlo upozornit, kolik je vlastně hodin. Natáhl ruku po hodinkách a sundal je. Bylo osm patnáct. "Stůjte při mně všichni svatí!" vykřikl George. "Vždyť v devět musím být v bance! Proč mě nikdo nevzbudil? To je ostuda!" Praštil hodinkami, vyletěl z postele, umyl se ve studené vodě, oblékl se, oholil se ve studené vodě, protože na teplou neměl čas čekat, a pak se ve spěchu ještě jednou podíval na hodinky. Jestli to bylo tím otřesem, který utrpěly, když je prve odhodil na postel, nebo něčím jiným, to se George dodnes nedověděl, jisto však je, že se od těch osmi patnácti zase rozeběhly a teď ukazovalo za pět minut tři čtvrtě na devět. George je popadl a hnal se dolů. V jídelně bylo ticho a tma; žádný oheň v kamnech, žádná snídaně. George si řekl, že tohle je od pí G. ničemná hanebnost, a umínil si, že jí večer, až se vrátí domů, poví, co si o ní myslí. Pak na sebe hodil zimník a klobouk, chytil deštník a běžel k domovním dveřím. Ty byly dosud na závoru. George dal pí G. jakožto línou starou bábu do klatby, divil se, proč lidi nedovedou vstát v slušnou, úctyhodnou hodinu, odemkl si a odstrčil závoru a vyřítil se ven. Uháněl ze všech sil pár set metrů a teprve na konci vzdálenosti, kteoru urazil, mu začalo být divné, že je venku tak málo lidí a že nejsou otevřeny žádné obchody. Ráno bylo sice nesmírně temné a mlhavé, ale stejně mu připadalo neobvyklé, že se kvůli tomu zastavila veškerá činnost. On sám do práce musí; tak jak to, že si ostatní lidé hoví v posteli jenom proto, že je tma a mlha? Posléze dorazil do Holbornu. Všude ještě rolety! A omnibus nikde! V dohledu bylijen tři lidé, z nichž jeden byl strážník, jedna kára naložená zelím pro tržiště a jedna polorozpadlá drožka. George vytáhl hodin,y a pohlédl na ně; za pět minut devět! Zastavil se a změřil si puls. Shýbl se a ohmatal si nohy. Pak, s hodinkami stále v ruce, přistoupil ke strážníkovi a zeptal se ho, jestli neví, kolik je hodin. "Kolik je hodin?" odvětil muž a s očividným podezřením si změřil George od hlavy až k patě. "Když budete poslouchat, tak je uslyšíte odbíjet." George tedy poslouchal a nějaké nedaleké hodiny mu za okamžik posloužily. "Ale vždyť tloukly jenom třikrát!" pravil George uraženým tónem, když odbíjení doznělo. "A kolikrát podle vás měly tlouct?" děl konstábl. "No devětkrát," prohlásil George a předvedl svoje hodinky. "Víte, kde bydlíte?" zeptal se přísně strážce veřejného pořádku. George se zamyslil a pak udal svou adresu. "Aha, tam teda, jo?" pravil strážník. "Tak dejte na mou radu, hezky pokojně se tam odeberte a ty hodinky si tam vemte s sebou. A už o nich nechci slyšet ani slovo." A tak se George zadumaně vrátil domů a zase si sám otevřel dům. V první chvíli, když byl zas ve svém pokoji, byl rozhodnut se odstrojit a jít si ještě lehnout; ale když si představil, jak by se pak musel znova obékat a koupat a mýt, řkel si, že si už lehnout nepůjde, že si jen trochu zdřímne v lenošce. Ale nemohl usnout; v životě se necítil tak čilý; rozsvítil si tedy lampu, vytáhl si šachy a sám si zahrál jednu partii. Ale moc ho to neupoutalo; ta partie byla nějaká pomalá; nechal tedy šachů a pokoušel se číst. Leč ani četba ho nikterak nezaujala, a tak si zase oblékl zimník a vyšel si na procházku. Byla to procházka příšerně osamělá a neutěšená a všichni strážníci, které potkal, se na něj dívali s netajeným podezřením, svítili si na něj lampičkami a vždycky šli chivlku za ním, a to na něj mělo takový účinek, že nakonec začal mít pocit, jako by byl skutečně něco provedl, a jak zaslechl to přibližující se komisní ťap - ťap, pokaždé se okamžitě odkradl do postranní uličky a skryl se v nějakém temném výklenku. Toto chování samozřejmě ještě zvýšilo nedůvěru policejního sboru vůči němu, a tak ho tahali z jeho úkrytů a vyptávali se, co to tam dělá; a když odpověděl, že nic, že si jen vyšel na malou procházku (byly čtyři hodiny ráno), dívali se na něj, jako by jim věšel na nos bulíky; a nakonec ho dva konstáblové v civilu vyprovodili až domů, aby se přesvědčili, jestli doopravdy bydlí tam, kde říkal. Dívali se, jak si otvírá vlastním klíčem, a pak zaujali vyčkávací postavení na protějším chodníku a začali jeho dům hlídat. George, když byl zase doma, chtěl - jen aby nějak utloukl čas - rozdělat oheň a uvařit si něco k snídani; ale nebyl schopen se čehikoli dotknout, uhlákem plným uhlí počínaje a čajovou lžičkou konče, aby to buď neupustil, nebo se přes to nepřerazil a nenadělal při tom hrozný randál, takže se ho zmocnila smrtelná hrůza, že se probudí pí G., že si bude myslet, že jsou u ní lupiči, že otevře okno a zařve "patról!" a že ti dva tajní vtrhnou do domu, dají mu želízka a odvedou ho na strážnici. Měl už tou dobou nervy v tak chorobném stavu, že si představoval, jak je s ním zavedeno přelíčení, jak se to všecko snaží vysvětlit porotě, jak mu nikdo nevěří, jak je odsuzován k dvaceti letům nucených prací a jeho matka jak uírá, protože jí puklo srdce. A tak zanechal všech pokusů udělat si snídani, zachumlal se do zimníku a seděl v lenošce, dokud o půl osmé nesešla dolů pí G. Od toho rána prý už nikdy nevstal zbytečně časně; taková to pro něj byla výstraha! To jsme seděli zabaleni v dekách, když mi George vyprávěl tuhle pravdivou příhodu, a když ji dovyprávěl, já jsem se podjal úkolu probudit veslem Harrise. Třetí rýpnutí mělo úspěch; ale Harris se jen převrátil na druhý bok a řekl, že bude dole v minutě a že se mu mají připravit ty šněrovací botky. Brzy jsme ho však s pomocí lodního háku poučili, kde ve skutečnosti je, a Harris se znenadání prudce posadil, takže Monmorency, který spal spánkem spravedlivého na jeho prsou, odletěl jak široký tak dlouhý na druhý konec lodi. Pak jsme svinuli plachtu a všichni čtyři jsme vystrčili hlavu přes bok lodi, podívali jsme se na vodu a zachvěli jsme se. Včera večer jsme se opájeli vidinou, jak vstaneme za časného jitra, odhodíme deky a šály, stáhneme plachtu, s bujarým pokřikem skočíme do řeky a s velikým gustem si dlouze, příjemně zaplaveme. Teď však, když to jitro nastalo, se nám ta vyhlídka už nezdála tak lákavá. Voda vypadala mokře a mrazivě a vítr studil. "Tak co, kdo tam půjde první?" ozval se posléze Harris. O to prvenství se nikdo nedral. George, ten se s tím problémem vypořádal tak, že se uklidil do lodi a začal si oblékat ponožky. Montmorendymu uklouzlo bezděčné zavytí, jako kdyby už pouhá myšlenka na vodu mu naháněla hrůzu. A Harris řekl, že by bylo velice nesnadné vylézt zpátky do lodě, a šel si vyhrabat svoje kalhoty. Já jsem se jen tak lehce vzdát nechtěl, i když mě skok do té vody nikterak nevábil. Mohou tam být kořeny stromů nebo vodní řady, říkal jsem si. Rozhodl jsem se to tedy řešit kompromisem, že totiž sejdu na samý kraj břehu a aspoň se celý ošplíchám; a tak jsem si vzal ručník, vylezl jsem z lodi a vysoukal se na větev jednoho stromu, která se ohýbala až do vody. Byla štiplavá zima. Vítr řezal jako nůž. Řekl jsem si, že se radši neošplíchám. Že se vrátím na loď a obléknu se; i otočil jsem se, abych mohl lézt zpátky, a zrovna když jsem se otáček, ta pitomá větev rupla a já a ručník jsme s ohromným žblunknutím sletěli do řeky, a než jsem si mohl uvědomit, co se to vlastně stalo, už jsem byl uprostřed proudu a měl jsem v sobě přes čtyři litry temžské vody. "No ne! J. tam skočil!" slyšel jsem z úst Harrisových, když jsem se, sotva dechu popadaje, vynořil nad hladinu. "To bych byl teda neřekl, že k tomu sebere odvahu. Ty ano?" "Je to fajn?" křikl na mě George. "Báseň!" prskal jsem. "Jste pitomci, že sem neskočíte taky. Já bych si to nedal ujít za nic na světě. Jen si to okuste! To nechce nic jiného než kapánek odhodlání." Ale nepřemluvil jsem je. Při oblékání jsme toho rána zažili moc zábavnou příhodu. Mně bylo strašně zima, když jsem se dostal zpátky na loď, a jak jsem honem koukal, abych už měl něco na sobě, nešikovně jsem si shodil do vody košili. Příšerně mě to rozvzteklilo, zvláště když George se dal do smíchu. Mně se nezdálo, že by na tom bylo něco k smíchu, a taky jsem to Georgeovi řekl, ale on se smál tím víc. To jsem v životě neviděl aby se někdo takhle smál. Nakonec mě úplně připravil o rozvahu a já jsem mu důrazně připomněl, že je debilní kretén a slabomyslný idiot; ale on se řehtal ještě hlasitěji. A pak, když jsem tu košili lovil z vody, jsem si najednou uvědomil, že to není moje košile, ale Georgeova, a že jsem si ji s tou svou jenom spletl; teď teprve mi celý ten vtip došel a rozesmál jsem se já. A čím častěji jsem pohledem skouzl s Georgeovy mokré košile na George, který smíchy zrovna řval, tím větší jsem z toho měl zábavu a tak hrozně jsem se rozchechtal, že jsem tu košili znova upustil do řeky. "T... t... to si ji - ani - nevytáhneš?" křičel George mezi výbuchy smíchu. Hodnou chvíli jsem mu vůbec nebyl schopen odpovědět, tak jsem se smál, ale nakonec se mi i při tom řehotu přece jen podařilo vyprsknout: "To není moje košile - to je tvoje!" V životě jsem ve výrazu žádné lidské tváře neviděl tak náhlý přechod z veselosti do neúprosné vážnosti. "Cože?" zaječel a vyskočil. "Ty blboune nemotorná! To by tě ubylo, kdybys dával trošku pozor? Proč se ksakru nejdeš obléknout na břeh? Ty tak patříš na loď, ty teda jo! Dej sem hák!" Pokoušel jsem se ho přesvědčit, jaká to je legrace, ale on to nechápal. Pokud jde o vtipy, mívá George hrozně dlouhé vedení. Harris navrhoval, abychom si k snídani dali míchaná vajíčka. A prohlásil, že je udělá. A z toho, jak je líčil, jsme nabyli dojmu, že na míchaná vajíčka je vyslovený mistr. Často prý je připravuje, když je někde na pikniku nebo na jachtě. Prý se jimi doslova proslavil. Ti, kdož jeho míchaná vajíčka jednou okusili - to bylo z jeho řečí zcela jasné - nestáli už o žádné jiné jídlo, a když nemohli mít Harrisova míchaná vajíčka, zvolna chřadli a zmírali. Když jsme ho tak poslouchali, sbíhaly se nám v ústech sliny; i vyndali jsme mu vařič a pánev a veškerá vajíčka, která se v koši nerozmačkala a nevytekla na všechno kolem, a prosili jsme ho, ať už se do toho dá. Rozbíjení vajíček mu trochu dělalo potíže - totiž ne, rozbíjení samo mu potíže nedělalo, spíš to, jak obsah těch rozbitých vajíček dostat na pánev, jak si jím nepokecat kalhoty a jak zabránit, aby mu netekl do rukávů; ale posléze přece jen asi půl tuctu vajíček umístil v pánvi; načež si přičapl na bobek k vařiči a proháněl vajíčka vidličkou. To byla zřejmě práce velice svízelná, pokud jsme to my dva, George a já, mohli posoudit. Kdykoli se Harris přiblížil k pánvi, vždycky se spálil a pak hned všecko upustil a roztancoval se kolem vařiče a třepal prsty a sakroval. Namouduši, kdykoli jsme se na něj ohlédli, pokaždé přecváděl tenhle výstup. Zpočátku jsme si dokonce mysleli, že to je nezbytná součást kulinárního ceremonielu. Říkali jsme si, že patrně nevíme, co to jsou míchaná vajíčka, a usoudili jsme, že to musí být nějaký pokrm Indiánů nebo Kanaků z Havajských ostrovů, který, má-li být řádně připraven, vyžaduje tance a různá zaklínání. Jednou se k pánvi přiblížil Montmorency a přistrčil k ní nos, a tu vyprskl omastek a přismahl ho, načež i Montmorency začal tancovat a sakrovat. No byla to prostě jedna z nejpozoruhodnějších a nejvzrušivějších pracovních operací, jakých jsem byl kdy svědkem. George i já jsme byli velice zarmouceni, když skončila. Výsledek nebyl ani zdaleka tak zdařilý, jak Harris předpovídal. Dost malý efekt na všechen ten rámus. Šest vajíček se dalo na tu pánev a všechno, co z toho vzešlo, byla jedna lžička uškvařených a nechutně vypadajících cucků. Harris tvrdil, že za to může ta pánev; kdyby byl měl kastrůlek a vařič na plyn, tak to prý dopadlo mnohem líp. Dohodli jmse se tudíž, že o tuto krmi se už nebudeme pokoušet, dokud s sebou nebudeme mít zmíněné potřeby pro domácnost. Než jsem dosnídali, slunce už mělo větší moc a vítr ustal a bylo tak rozkošné ráno, jaké jen si možno přát. Z toho, co jsme kolem sebe viděli, nám skoro nic nepřipomínalo devatenácté století; a když jsme se v tom ranním slunci rozhlíželi po řece, mohli jsme si bezmála představovat, že ta staletí mezi dneškem a oním provždy památným červnovým jitrem z roku 1215 byla odsunuta stranou a že my, synové anglických zemanů, tu v odění utkaném podomácku a s kýkami za pasy čekáme, abychom byli svědky při psaní té úžasné stránky dějin, jejíž význam má teprve za nějakých čtyři sta let vyložit prostému lidu jakýsi Oliver Cromwell, který si ji důkladně prostuduje. Je krásné letní ráno - slunné, a klidné. Ale ve vzduchu už je cítit napětí nadcházejících vzrušujících okamžiků. Král Jan přespal v Duncroft Hallu a městečko Staines se po celý včerejšek ozývalo řinečním ozbrojenců a dusotem těžkých koní po hrbolatém dláždění a pokřikem kapitánů a zlosnými nadávkami a otrlými žerty vousatých lučištníků, piknerů, ratištníků a podivně mluvících cizokrajných kopiníků. Přijely sem skupiny rytířů a majitelů panství v pláštích veselých barev, teť po cestě umazaných a zaprášených A ustrašení měšťané museli po celý ten večer hezky zčerstva otvírat vrata hloučkům neurvalých vojáků, pro které se muselo najít ubytování a jídlo, a obojí to nejlepší, jinak běda domu a všem, co v něm přebývají; neboť v těchto bouřlivých dobách meč je soudcem, porotou, žalobcem i katem a za to, co si vezme, zaplatí, když se mu ovšem uráčí, tím, že ty, které obral, nechá naživu. Kolem táborových ohňů na tržišti se shukují další a další baronské čety, a zatímco večer tmavne a přechází do noci, vojáci nenasytně jedí a pijí a vyřvávají chvastounské pijácké písně a hrají a hádají se. Zář ohňů vrhá pitvorné stíny na kupy jejich odložené zbroje a na jejich hromotlucké postavy. Kolem nich pokradmu obcházejí děti z městečka a zvědavě je okukují; a ještě blíž se stahují statné venkovské holky a se smíchem si vyměňují hospodské žertíky a jízlivosti s těmi nafoukanými kavaleristy, tak nepodobnými vesnickým chasníkům, kteří teď, zcela přehlíženi, stojí někde v pozadí a na širokých zevlujících obličejích mají přitroublé úsměvy. A z okolních plání sem slabě jiskří světla dalších vzdálenějších ležení, neboť tuhle se utábořili přívrženci nějakého mocného pána a tamhle zase jako přikrčení vlci vyčkávají za městem francouzští žoldáci proradného Jana. A tak, zatímco v každé temné uličce pochodovaly hlídky a na všech okolních návrších blikaly strážní ohně, zvolna odešla noc a nad tím spanilým údolím kolem staré Temže se rozbřesklo jitro toho velikého dne, který má být těhotný osudem věků dosud nezrozených. Na spodnějším z obou ostrůvků, zrovna nad místem, kde jsme se zastavili, je už od šedého svítání nesmírně rušno a znějí tam hlasy mnoha řemeslníků. Vztyčuje se tam obrovský stan, který tam byl dopraven už včera večer, a tesaři pilně stloukají řady lavic, zatímco učedníci z města Londýna čekají s petrobarevnými tkaninami a hedvábím a přehozy ze zlata a stříbra. A teď, hle! po cestě, která se podél řeky vidne od Stainesu, k nám přichází asi deset mohutných halapartníků - jsou to vojáci baronů -, kteří se smějí a baví se hlubokými hrdelními basy; zastavují se na tom druhém břehu asi tak sto metrů nad námi a čekají, opřeni o své zbraně. A tak po celé hodiny pochodují od Stainesu nové a nové hloučky a houfy ozbrojenců, jejichž přílby a náprsní pancíře odrážejí dlouhé, nízko nad zemí letící paprsky ranního slunce, až konečně celá ta cesta, kam oko dohlédne, je hustě poseta třpytící se ocelí a vzpínajícími se oři. A od hloučku k hloučku cválají křičící jezdci a v teplém vánku se lenivě třepotají malé korouhvičky a chvílemi nastane ještě větší rozruch, když se ty šiky rozestupují do obou stran, aby nějaký významný baron, sedící na obrněném koni a obklopený strážemi a panstvem, mohl projet a zaujmout své místo v čele svých nevolníků a vazalů. A po celém svahu Cooper's Hillu, zrovna naproti, stojí zásupy udivených venkovanů a zvědavých občanů, kteří přiběhli ze Stainesu, a nikdo z nich dobře neví, co ten shon vlastně znamená, a každý si tu slavnou událost, kterou chce vidět, vykládá po svém; někdo říká, že z toho, co se dneska děje, vzejde mnoho dobrého pro všechen lid, ale starci nad tím kroutí hlavou, protože ti už takové řeči slyšeli mnohokrát. A celá řeka až po Staines je poseta pramičkami a loďmi a malými člunky z kůže - ty kožené už upadají v nemilost a dneska jich užívají jen chudší lidé. Všechna ta plavidla převezli nebo přetáhli svalnatí veslaři přes peřeje, na jejichž místě bude po letech stát úhledné zdymadlo Bell Weir, a teď se s nimi shlukují v největší blízkosti, na jakou si troufnou, kolem ohromných krytých lodic, které jsou tu připraveny, aby odvezly krále Jana tam, kde na jeho podpis čeká ta osudová Charta. Je poledne a my spolu se vším lidem trpělivě čekáme už hodiny a už se začínají šířit zvěsti, že věrolomný Jan znovu unikl z moci baronů a se svými žoldáky v patách se vykradl z Duncroft Hallu a že se brzy pustí do jiných akcí, než je podpisování listin zaručujících svobodu lidu. Ale není tomu tak! Tentokrát ho drží pěst z ocele a zcela marně se snaží vykroutit a vyklouznout. V dálce na cestě se zvedl oblak prachu, blíží se a zvětšuje, dusit mnoha kopyt zní stále silněji a mezi sešikovanými vojáky, rozestupujícími se na dvě strany, si razí průjezd oslnivá kavaláda pestře oděných lordů a rytířů. A vpředu i vzadu i po obou stranách toho průvodu jede tělesná stráž baronů a v jejich středu král Jan. Jede tam, kde čekají lodice, a význační baroni vystupují z oddílů svých vojáků a jdou mu vstříc. A on je zdraví s úsměvy a smíchem a přívětivými slovy, jako kdyby to byla nějaká slavnost na jeho počest, to, k čemu byl pozván. Avšek když se zvedne v třmenech, aby sestoupil z koně, přeletí jediným rychlým pohledem od svých francouzských žoldáků, seřazených v pozadí, k neúprosným oddílům baronským, jimiž je sevřen. Opravdu je už pozdě? Jedna prudká rána tomu jezdci, kterého má po boku a který nic takového nečeká, jeden hlasitý povel francouzským četám, jeden troufalý útok na nepřipravené šiky před ním - a ti odbojní baroni by možná proklínali den, kdy se odvážili zkřížit jeho plány! Smělejší ruka mohla ještě v tomto okamžiku zvrátit situaci. Být na jeho místě takový Richard! Pak pohár svobody mohl být ještě odtržen od rtů Anglie, takže by ještě stovky let nepoznala, jak chutná volnost. Ale srdce krále Jana ochabuje před těmi odhodlanými tvářemi anglických bojovníků a jeho paže klesá zpátky k otěžím. Jan sestupuje s koně a usedá do první lodice. A baroni, každý ruku v železné rukavici na jilci meče, tam jdou za ním a zazní povel k odplutí. Zvolna odrážejí těžké, skvostně vyšňořené lodice od runnymedského břehu. Zvolna a s námanou si razí cestu hbitým proudem, až s temným zaduněním narážejí na ostrůvek, který od toho dne ponese jméno ostrov Magna Charta. A král Jan vystupuje na břeh a my v bezdechém mlčení čekáme, až vzduch rozčísne obrovský jásot a bude položen - pevně, jak už dnes víme - ten slavný základní kámen anglického chrámu svobody. Jindřich VIII. a Anna Boleynová - Jaké to má nevýhody, když pobýváme v jednom domě s párkem milenců - Krušné doby pro anglický národ - Noční hledání malebnosti - Bez domu i bez domova - Harris se připravuje na smrt - Přichází anděl - Jak působí na Harrise nenadálá radost - Skrovná večeře - Oběd - Vysoká cena za hořčici - Děsivá bitva - Maidenhead - Plachtíme - Tři rybáři - Jsme stiženi kletbou. XII Seděl jsem na břehu a v duchu jsem si vyvolával tuto scénu, když tu George poznamenal, že jelikož jsem si tak pěkně odpočinul, mohl bych snad být tak laskav a pomoci při umývání nádobí; přivolán takto ze dnů slavné minulosti do prozaické přítomnosti s veškerou její mizerií a hříšností, sesunul jsem se do lodi a kouskem dřeva a chomáčem trávy jsem vyčistil pánev a nakonec jsem ji vyleštil Georgeovou mokrou košilí. Pak jsme si vyšli na ostrov Magna Charta a podívali se na kámen, který stojí v chatrči, kde prý ta slavná listina byla podepsána; ale jestli byla opravdu podepsána tam, nebo, jak se taky tvrdí, na druhém břehu v Runnymede, k tomu já se odmítám závazně vyslovit. Ptáte-li se mne jenom na mé soukromé mínění, pak se spíš přikláním k té lidové verzi, podle níž to bylo na ostrově. Být jedním z těch tehdejších baronů, určitě bych byl svým druhům důrazně doporučoval, abychom tak úskočného chlapa jako král Jan dostali na ostrov, kde má míň možností zahrát nám nějaký překvapující kousek. Na pozemcích panství Ankerwyke, které je kousek od výběžku Výletníků, stojí rozvaliny starého kláštera, a tam někde prý čekával Jindřich VIII. na Annu Boleynovou. Taky se s ní scházíval v zámku Hever v Kentu a taky někde poblíž městečka St. Albans. V oněch dnech muselo být pro anglické občany dost těžké najít místečko, kde by ti dva lehkomyslní mladí lidé spolu nelaškovali. Pobývali jste někdy v domě, kde je zamilovaný páreček? To jde dost na nervy. Řeknete si, že si půjdete sednout do salónu, a vydáte se tam. Když otvíráte dveře, slyšíte hluk, jako kdyby si někdo najednou něco uvědomil, a když vstoupíte, u okna, cele zaujata protější stranou ulice, stojí Emily a na druhém konci místnosti stojí váš přítel John Edward, do hloubi duše uchvácený fotografiemi příbuzenstva cizích lidí. "Á!" řeknete a zůstanete stát hned za dveřmi. "Já nevěděl, že tu někdo je." "Ale! Vážně ne?" praví chladně Emily, tónem, který vám dává najevo, že vám nevěří. Chviličku přešlapujete a pak podotknete: "Už je hodně tma. Proč si nerozsvítíte plyn?" John Edward udělá "Á!" a že prý si toho ani nevšiml; a Emily odvětí, že tatíček to námá rád, když se svítí už odpoledne. Povíte jim jednu nebo dvě novinky a seznámíte je se svým názorem na irskou otázku; ale to je očividně nezajímá. Ke každému tématu poznamenají pouze "Ale!", "Tak?", "Vážně?", "Hm" a "Neříkejte!" Po pětiminutové konverzaci v tomto stylu se nenápadně odsunete až ke dveřím a vyklouznete ze salónu a velice vás překvapí, že dveře se za vámi okamžitě zavírají a samy se zabouchnou, ačkoli jste se jich ani nedotkli. O půl hodiny později si usmyslíte, že si vykouříte jednu dýmku v zimní zahradě. Na té jediné židli, která tam je, sedí Emily; a John Edward, dá-li se věřit tomu, co hlásá jeho oblek, seděl zřejmě na podlaze. Ani jeden z nich nepromluví, ale oba vás obdaří pohledem, který říká vše, co se v civilizovaném lidském společenství říci smí; takže neprodleně vycouváte ven a zavřete za sebou dveře. Teď už se bojíte strčit nos do kterékoli místnosti v domě, a tak se chvilku procházíte nahoru a dolů po schodišti a pak se jdete posadit do svého pokoje. Tam vás to však po jisté době přestane bavit a tak si nadadíte klobouk a vyjdete si do zahrady. Pustíte se po pěšině, a když jdete kolem altánku, nakouknete dovnitř - a ti dva mladí blázni jsou i tady a tulí se k sobě v jednom koutku; ovšemže vás zahlédnou a jsou zřejmě přesvědčeni, že je s nějakými ohavnými úmysly, které jsou vám podobné, schválně všude sledujete. "Proč tu na tyhle věci nemají nějaký zvláštní pokoj, kde by ty lidičky internovali?" bručíte; vřítíte se do haly, popadnete deštník a jdete pryč z domu. Takhle nějak to muselo dopadat, když se ten poblázněný chlapec Jindřich VIII. dvořil své Aničce. Lidé z buckinghamského hrabství na ně každou chvíli neočekávaně narazili, jak náměsíčně bloumají kolem Windsoru a Wraysbury, a divili se "Á, to jste vy!" a Jindřich se červenal a říkal "No," a že prý sem jde za jedním známým; a Anna říkala: "Jé, to jsem ráda, že vás vidím. Zrovinka jsem potkala pana Jindřicha VIII. tuhle v uličce, a on vám má stejnou cestu jako já." A ti lidé se vždycky vzdálili a nakonec si řekli: "Radši odtud zmizíme, dokud se tu bude takhle vrkat a cukrovat. Odjedeme do Kentu." I odjeli do Kentu, a první, co v Kentu uviděli, jakmile tam dorazili, byli Jindřich s Annou, laškující poblíž zámku Hever. "Ále, k čertu!" řekli si lidé. "Pojďme odtud! Na tohle se nedá koukat. Pojeďme do St. Albans - to je takové pěkné, tiché místečko, St. Albans." A když se dostali do St. Albans, i tam byl ten otravný páreček a líbal se pod zdmi opatství. A tu se ti lidé dali k pirátům a nechali toho, až když bylo po té stavbě. Ten kousek řeky od výběžku Výletníků až ke zdymadlu u Starého Windsoru je rozkošný. Po břehu běží stinná cesta, tu a tam obtečkovaná hezounkými malými chatami, až k "Ouseleyským zvonkůmů, což je malebná hospůdka - hospůdky na řece jsou většinou malebné - a navíc podnik, kde se můžete napít výtečného piva, jak říká Harris; a v otázkách z tohoto oboru můžete na Harrisovo slovo dát. Starý Windsor je místo svým způsobem proslulé. Měl zde palác Edward Vyznavač a zde právní řád tehdejšího věku usvědčil slavného hraběte Godwina, že nese vinu na smrti králova bratra. Hrabě Godwin si ulomil kousek chleba a podržel jej v ruce. "Jsem-li vinen," pravil hrabě, "ať se tímto chlebem udávím, až ho budu jíst." Pak si ten chléb vložil do úst a polkl ho a udávil se jím a umřel. Za Starým Windsorem je Temže dost nezajímavá a v tu starou milou řeku se zase promění, až když se blííte k Boveney. George a já jsme koníčkovali podél Home Parku, který se rozprostírá na pravém břehu od mostu Albertova k mostu Victoriinu. A když jsme míjeli Datchet, George se mě ptal, jestli se pamatuju na náš první výlet nahoru po řece a na to, jak jsme v deset hodin večer přistali u Datchetu a toužili se vyspat. Odpověděl jsem mu, že se na to pamatuju. To bude hezky dlouho trvat, než na to zapomenu. Bylo to v sobotu před srpnovými dny bankovního volna. Padali jsme únavou a měli jsme hlad - vyjeli jsme si v téže trojici - a když jsme dorazili k Datchetu, vytahali jsme z lodi koš, dvě brašny, deky a pláště a talové věci a vydali jsme se hledat nocleh. Šli jsme koilem velice hezkého hotýlku s plaménkem a psím vínem kolem vchodu; ale neměli tam kozí list a já jsem si z nějakého neznámého důvodu umanul, že chci kozí list, a povídám: "Ne, semhle nechoďme! Pojďme ještě o kousek dál a podívejme se, jestli tu není nějaký hotel obrostlý kozím listem." A tak jsme pochodovali dál, až jsme došli k jinému hotýlku. Ten byl taky moc hezký a byl obrostlý kozím listem, po celé jedné straně, ale Harrisovi se zase nezamlouval chlapík, co se opíral o hlavní vchod. Že prý ani trochu nedělá dojem člověka přívětivého a že prý má šeredné boty; tak jsme šli ještě dál. Ušli jsme notný kus cesty, ale žádné další hotely jsme už neviděli. A pak jsme potkali nějakého muže a prosili jsme ho, aby nám ukázal, kudy se dostaneme k různým zdejším hotelům. "Ale vždyť jdete rovnou od nich," povídá ten muž. "To se musíte otočit a dát se zpátky, a tak přijdete k ,Jelenu'." "Tam už jsme byli," my na to, "ale tam se nám to nelíbilo, nemají tam kozí list." "No potom je tu ještě Panský dvůr, hned naproti. Tam jste se už ptali?" Harris mu řekl, že tam se nám jít nechtělo, že se nám nezamlouval chlapík, co tam stál ve dveřích - jemu, Harrisovi, že se nezamlouvala barva jeho vlasů a taky jeho boty, že se mu nazamlouvaly. "Tak to tedy nevím, co budete dělat, namouduši," pravil náš informátor, "poněvadž tohle jsou jediné dva hostince v celé obci." "Jiný hostinec tu není?" vykřikl Harris. "Žádný," odvětil ten muž. "Prokristapána, co si počneme?" zahořekoval Harris. A tu promluvil George. Pravil, že Harris a já si můžeme dát postavit speciální hotel jen pro sebe, je-li nám libo, a že si do něj můžeme dát stvořit i nějaké lidi, ale podkud jeho se týče, on že se vrátí k "Jelenu". Velicí duchové nikdy v ničem neuskuteční své ideály; a tak jsme si - Harris i já - povzdychli nad marností všech světských tužeb a vykročili jsme za Georgem. Vnesli jsme svou bagáž do "Jelena" a složili ji v hale. Přišel hostinský a povídá: "Dobrý večer, pánové." "Dobrý večer," řekl George. Potřebovali bychom tři lůžka, prosím." "Velice lituji, pane," pravil hostinský, "ale to bohužel nepůjde." "No, nevadí," řekl George, "dvě nám taky postačí. Dva se prostě vyspíme v jedné posteli, no ne?" dodal, obraceje se k Harrisovi a ke mně. Harris povídá: "No jistě;" myslel si, že v té jedné posteli se klidně vyspím já s Georgem. "Velice lituji, pane," opakoval hostinský, "ale my nemáme v celém podniku ani jediné lůžko. Beztak už, abych pravdu řekl, dáváme do jednoho lůžka dva, ba dokonce i tři pány." To nás trochu vyvedlo z míry. Ale Harris, starý zkušený cestovatel, se hbitě ujal situace a řekl s bodrým smíchem: "No to se nedá nic dělat, musíme se spokojit s tím, co je. Ustelte nám prostě v kulečníkové síni." "Velice lituji, pane. Na biliáru už spí tři pánové a dva další spí v kavárničce. Dneska vás opravdu nemohu ubytovat." Posbírali jsme tedy své věci a šli do Panského dvora. Byl to moc hezký podniček. Já jsem prohlásil, že mně se v něm bude líbit mnohem víc než v tamtom; a Harris přitakal "Ano, ovšem," tady to prý bude výborné a na toho chlapa s těmi zrzavými vlasy se prostě nemusíme koukat; ostatně ten chudák za to ani nemůže, že má zrzavé vlasy. To bylo od Harrise moc hezké a rozumné. V "Panském dvoře" nás vůbec nepustili ke slovu. Hostinská nás hned na prahu přivítala sdělením, že jsme už čtrnáctá parta, kterou v poslední půldruhé hodině poslala pryč. Když jsme jí pokorně připomněli stáje, kulečníkovou síň a uhelný sklep, pohrdavě se rozesmála; všechny tyto útulky jsou už dávno zabrány. A neví aspoň o nějakém stavení ve vesnici, kde by nám poskytli přístřeší na jednu noc? Inu, jestli prý nejsme moc nároční - ona sama nám to, aby nebylo mýlky, nikterak nedoporučuje - tak by tu byla jedna malá krčma, asi tak tři čtvrtě kilometru po silnici k Etonu... Na bližší údaje jsme už ani nečekali; chopili jsme se koše a brašen a plášťů a dek a balíků a uháněli jsme. Měli jsme spíš dojem, že jsme uběhli půldruhého kilometru, a ne tři čtvrtě kilometru, ale nakonec jsme dorazili k cíli a skoro bez dechu jsme vpadli do výčepu. V té krčmě nás odbyli dost neurvale. Prostě se nám vysmáli. V celém stavení mají prý jenom tři postele a v těch už spí sedm pánů a dva manželské páry. Jakýsi dobrosrdečný lodník, který v tom šenku náhodou pobýval, si však myslel, že bychom to mohli zkusit u hokynáře vedle "Jelena", a tak jsme šli zase zpátky. Hokynář měl plně obsazeno. Ale jakási stará ženská, s kterou jsme se potkali u něho v krámě, nás laskavě vzala s sebou k jedné své přítelkyni, která bydlela skoro o půl kilometru dál a příležitostně pronajímala pánům pokoje. Ta stará ženská chodila velice pomalu, a tak nám to k té její přítelkyni trvalo dvacet minut. A celou tu cestu, co jsme se s ní vlekli, nám zpestřovala líčením rozmanitých bolestí, co má v zádech. Pokoje její přítelkyně už byly obsazeny. Dostali jsme tam však doporučení do čísla 27. V čísle 27 bylo plno, ale poslali nás do čísla 32, a v čísle 32 bylo taky plno. Vrátili jsme se tedy na silnici a Harris se posadil na koš a prohlásil, že dál už nepůjde. Pravil, že tohle je zřejmě pokojné místečko a že na něm rád zemře. Žádal George a mne, abychom za něj políbili jeho matku a řekli všem jeho příbuzným, že jim odpustil a zemřel šťasten. V tom okamžiku se objevil anděl přestrojený za chlapečka (nedovedu si představit, že by si anděl mohl vybrat přestrojení působivější), který držel v jedné ruce džbán piva a v druhé cosi na provázku, co pouštěl na každý plochý káme v cestě a pak vždycky zase vytahoval nahoru, čímž vyluzoval obzvláště odpudivé zvuky, působící trýznivě. Ptali jsme se toho nebeského posla (že to nebeský posel je, to jsme za chvilku bezpečně zjistili), zda neví o nějakém osamělém domě s nečetnými a slabými obyvateli (stařičké dámy a ochrnutí pánové zvlášť vítáni), které by bylo lehce možno zastrašit, aby pro jednu noc přenechali svá lože třem zoufalcům; nebo, jestli nic takového neexistuje, zda by nám aspoň nemohl doporučit nějaký prázný prasečí chlívek nebo nějakou vápenickou pec mimo provoz nebo cokoli podobného. O žádném takovém útulku chlapeček nevěděl - aspoň ne o žádném, který by byl při ruce -, ale řekl, že jestli chceme jít s ním, tak jeho maminka že má jednu místnost volnou a mohla by nás tam na noc uložit. Padli jsme mu v tom měsíčním světle kolem krku a blahořečili mu, což mohl být překrásný výjev, nebýt toho, že i chlapce to naše pohnutí dočista zmohlo, takže se pod jeho tíhou neudržel na nohou, padl na zem a nás všechny strhl na sebe. Harrise ta radost zdolala do té míry, že omdlel a musel popadnout chlapcův džbán s pivem a do polovičky ho vyprázdnit, aby zase nabyl vědomí, a pak se dal v běh a George a mne nechal nést všechna zavazadla. Chlapec bydlel v domečku o čtyřech místnostech a jeho matka - předobrá duše! - nám dala k večeři opečenou slaninu a my jsme ji všecku - dvě a půl kila - spořádali a navrch ještě povidlový koláč a vypili jsme dva hrnce čaje a pak jsme šli spat. V té místnosti byly dvě postele; jedna - takové to nízké lehátko na kolečkách - byla široká 75 cm, a na té jsem spal já s Georgem a udrželi jsme se na ní jenom tím, že jsme se prostěradlem přivázali těsně k sobě; ta druhá byla postýlka toho chlapečka, a tu měl sám pro sebe Harris a ránu mu z ní trčely ven obě bosé nohy, jichž jsme George a já, když jsme se myli, použili jako věšáků na ručníky. Když jsme příště přijeli do Datchetu, už jsme tak neohrnovali nos při výběru hotelu. Ale abychom se vrátili k našemu nynějšímu výletu: nestalo se nic vzrušujícího, a tak jsme vytrvale koníčkovali až kousek pod Opičí ostrov, kde jsme zarazili u břehu, abychom se naobědvali. Pustili jsme se do studeného hovězího a pak jsme zjistili, že jsme si zapomněli vzít s sebou hořčici. A snad nikdy v životě, ani předtím ani potom, jsem neměl tak strašnou chuť na hořčici jako tehdy. Obyčejně o hořčici nijak zvlášť nestojím a jenom velmi zřídka si ji vezmu, ale tehdy bych za ni byl dal všechno na světě. Nemám ponětí, co všechno vlastně na světě existuje, ale kdokoli, kdo by mi byl zrovna v tu chvíli přinesl lžíci hořčice, mohl to mít sakumpak. Takhle rozhazovačný jsem vždycky, když něco chci a nemohu to sehnat. I Harris prohlásil, že za hořčici by dal všechno na světě. Takže objevit se tam tenkrát někdo s kelímkem hořčice, tak by byl udělal terno; mohl být do konce života pánem všeho živého i neživého na celém světě. Ale kuš! Jak Harris tak já bychom se určitě byli koukali z té úmluvy vykroutit, až bychom tu hořčici byli dostali. Takovéhle marnotratné nabídky dělává člověk v okamžicích rozrušení, ale když pak o nich začne chladně přemýšlet, tak samozřejmě vidí, v jak absurdním nepoměru jsou k hodnotě toho požadovaného zboží. Na vlastní uši jsem slyšel, jak jeden člověk, který se ve Švýcarsku vydal do hor, prohlašoval, že byl dal všecko na světě za sklenici piva, a když pak vylezl k jedné boudě, kde pivo měli, ztropil děsivý kravál, protože na něm za jednu láhev chtěli pět franků. Křičel, že to je škandální zlodějina a že o tom napíše do Timesů. Ale z toho, že jsme neměli hořčici, padla na celou loď ponurá nálada. To hovězí jsme snědli mlčky. Život nám připadal nicotný a nezábavný. Vzpomínali jsme na blažené dny dětství a vzdychali jsme. Maloučko jsme však pookřáli nad jablkovým koláčem, a když George vylovil z koše plechovku s ananasovým kompotem a přikutálel ji do prsotředka lodi, měli jsme pocit, že život přece jen stojí za žití. Máme ananas velice rádi, všichni tři. Dívali jsme se na obrázek na obalu plechovky a dělali jsme si chutě na tu šťávu. Jeden na druhého jsme se usmívali a Harris si přiychystal lžíci. Potom jsme hledali nůž na otvírání konzerv. Vyházeli jsme všechno, co bylo v koši. Vyházeli jsme všechno z brašen. Nadzvedli jsme podlážky na dně lodi. Pak jsme všechno odnesli na břeh a důkladně protřepali. Ale otvírač konzerv nebyl k nalezení. Harris se tedy pokusil otevřít tu plechovku kapesním nožíkem, zlomil si želízko a šeredně se řízl; načež to George zkoušel s nůžkami, ale ty mu vyletěly z ruky a málem mu vypíchly jedno oko. zatímco si ti dva ovazovali rány, já se snažil udělat do té věci díru bodcem na bidle s hákem, ten bodec se však po plechu smekl a bidlo mnou mrsklo do půlmetrového bahna mezi lodí a břehem a plechovka se bez nejmenší úhony odkutálela o kus dál a rozbila šálek na čaj. To jsme se už všichni rozzuřili. Zanesli jsme tu plechovku na břeh, Harris vlezl do jednoho pole a sebral tam veliký ostrý kámen, já se vrátil na loď a vyndal stěžeň a pak George držel tu plechovku, Harris nasadil na její víko ostrý hrot toho svého kamene a já jsem uchopil stěžeň, zvedl ho vysoko do vzduchu, sebral všechnu svou sílu a bacil. Toho dne zachránil Georgeovi život jeho slamák. Má ho dodnes schovaný (totiž to, co z něho zbylo) a za dlouhých zimních večerů, když si mládenci zapálí dýmky a vyprávějí prášilovské historky o nebezpečenstvích, která přestáli, George přinese ten slamák a nechá ho kolovat a opět a nanovo je přetřásána ta vzrušující příhoda, pokaždé s novým přeháněním. Harris z toho vyvázl jen s povrchním zraněním. Poté jsem si tu plechovku vzal na starost já sám a bušil jsem do ní stěžněm tak dlouho, až jsem byl skoro úplně bez sebe a píchalo mě u srdce, načež se jí ujal Harris. Stloukli jsme ji na placato; stloukli jsme ji do kostky; ztřískali jsme ji do všech tvarů známých v geometrii - ale díru jsme do ní udělat nedokázali. Pak se do ní dal George a zmlátil ji do podoby tak nevídané, tak strašidelné, tak nepozemsky divé a ohyzdné, že se vyděsil a odhodil stěžeň. Pak jsme se všichni tři kolem ní sesedli do trávy a zahleděli jsme se na ni. Přes její vršek se táhla dlouhá rýha, s kterou vypadala, jako kdyby se na nás posměšně šklebila, což nás do té míry rozběsnilo, že se Harris na ni vrhl, drapl ji a fláknul s ní daleko do prostředka řeky, a když se potopila, zasypali jsme ji nadávkami a pak jsme se vřítili do lodi a vesloval jsme pryč z toho místa a nedopřáli jsme si oddychu, dokud jsme nedorazili do Maidenheadu. Maidenhead je příliš velká snobárna, aby to tam bylo příjemné. Stal se dostaveníčkem módních říčních elegánků a jejich vyparáděných společnic. Je to město okázalých hotelů, k jejichž stálé klientele patří hlavně mladí frajírci a slečny od baletu. A je to čarodějnická kuchyně, z které vyplouvají ti říční démoni - parníčky. Každý vévoda, o němž píše London Journal, vlastní "domeček" v Maindenheadu; a vždycky tam večeří hrdinka třísvazkové limonády, když si vyrazí na freje s manželem jiné ženy. Maidenheadem jsme tedy projeli rychle a teprve pak jsme zvolnili tempo a v tom velkolepém kousku řeky mezi zdymadly boulterským a cookhamským jsme si dali na čas. Clivedenské lesy pořád ještě neodložily něžný jarní šat a tyčily se nad vodou v jediné dlouhé harmonii prolínajících se odstínů rusalčích zelení. Svým nedotčeným půvabem je tohle snad nejlíbezněší úsek z celé řeky a my jsme se svou lodičkou vyplouvali z hlubin jeho poklidu pomalu a s otálením. Pod Cookhamem jsme zaveslovali do vedlejšího řečiště a udělali jsme si čaj; a když jsme pak projeli zdymadlem, byl už večer. Zvedl se dost silný vítr - nám příznivý, kupodivu; neboť na řece vane vítr zpravidla přímo proti vám, ať jedete kterýmkoli směrem. Vane proti vám ráno, když jste vyrazili na celodenní výlet, takže musíte veliký kus cesty uveslovat, ale těšíte se, jak pohodlně se vám pojede zpátky s plachtou. Po svačině se však vítr otočí a vy jste celou cestu domů zase nuceni těžce veslovat proti němu. Když si zapomenete vzít s sebou plachtu, pak je ovšem vítr jak při cestě tam, tak při cestě zpátky pro vás příznivý. No bodejť! Vždyť život je tvrdá zkouška, a jako jiskry létají vždycky nahoru, tak je člověk zrozen k samým trampotám. Ale toho večera došlo zřejmě k nějakému omylu a vítr nám místo do tváří foukal do zad. Byli jsme o tom pěkně zticha, abychom to nezakřikli, honem, než se na to přijde, jsme vytáhli plachtu a pak jsme s v pozicích myslitelů rozložili po lodi a plachta se vzdula a vypjala a ševelila o stěžeň a loď letěla. Já jsem kormidloval. Neznám vzrušivější zážitek než plachtění. Tím se člověk nejvíc, jak to zatím jde, přiblížil k létání - když ovšem nemluvíme o létání ve snu. Máte dojem, že vás perutě hučícího větru unášejí neznámo kam. Už nejste ty pomalé, nemotorné, nedomrlé uplácaniny z hlíny, klikatě se plazící po zemi; najednou je z vás část Přírody. Vaše srdce bije na jejím srdci. Příroda si vás k tomu svému srdci zvedá těmi nádhernými pažemi, jimiž vás objala. Váš duch a její duch jedno jsou. Vaše údy se zbavily tíže! Zpívá vám hudba sfér. Země vám připadá daleká a maličká, a z oblak, jež zčistajasna máte tak těsně nad hlavou, jsou vaši bratři a vy na ně dosáhnete. Měli jsme řeku sami pro sebe, jenom v dálce před sebou jsme viděli rybářskou pramičku, zakotvenou v proudu, a na ní tři rybáře. Klouzali jsme po hladině a letěli mezi zalesněnými břehy a nikdo z nás nemluvil. Já pořád kormidloval. Když jsme se k těm třem rybářům víc přiblížili, viděli jsme, že to jsou muži věkovití a velebného vzezření. Seděli v té pramici na třech stoličkách a upřeně pozorovali své vlasce. A rudý západ slunce vrhal mystické světlo na vodu, barvil naohnivo k nebi strmící lesy a dělal zlatou svatozář z nakupených mraků. Byla to chvíle hlubokého okouzlení, exatických nadějí a tužeb. Naše malá plachta se odrážela od purpurové oblohy, kolem nás se snášelo šero a halilo svět do duhových stínů; a zezadu se k nám plížila noc. Připadali jsme si jako rytíři z nějaké dávné legendy, plavící se přes tajuplné jezero do neznámého hájemství soumraku a k veliké říši zapadajícího slunce. Ale nevjeli jsme do hájemství soumraku; vjeli jsme plnou rychlostí do té pramice, co na ní chytali ryby ti tři starci. V první chvíli jsme vůbec nevěděli, co se to stalo, protože nám výhled zakrývala plachta, ale z povahy řečí, jež se rozlehly večerním vzduchem, jsme vytušili, že jsme se dostali do samé blízkosti lidských bytostí a že ty bytosti něco rozmrzelo a pozlobilo. Harris stáhl plachtu a teprve pak jsme uzřeli, co se přihodilo. Srazili jsme ty tři staré pány z jejich stoliček na valnou hromadu na dně pramice, kde se teď pracně roztřiďovali na jednotlivce a sbírali se sebe ryby; a při té práci nás proklínali; ale kletby, jimiž nás častovali, nebylyl nicméně kletby časté, nýbrž kletby vzácné, bohatě rozvité, pečlivě promyšlené a obsažné, kletby, které pamatovaly na celou naši životní dráhu, zasahovaly až do daleké budoucnosti, týkaly se veškerého našeho příbuzenstva a vztahovaly se vůbec na všechno, co s námi jakkoli souvisí - no prostě kletby spolehlivé, důkladné. Harris jim na to řekl, že když tam tak celý den jenom sedí a chytají ryby, tak by nám měli být vděčni, že jsme jim vnesli do života karpet vzruchu, a ještě dodal, že u lidí jejich věku ho takový nedostatek sebeovládání pohoršuje a zarmucuje. Ale nebylo to k ničemu. George potom prohlásil, že kormidlovat bude on. Že by se duch, jako je můj, dokázal soustředit na řízení lodi, to prý nelze očekávat, tak aspoň téhle lodi ať prý se raději ujme prostý, obyčejný smrtelník, než se všichni, jak tu jsme, utopíme. A zasedl ke kormidlu a dovezl nás do Marlow. V Marlow jsme loď nechali pod mostem a na noc jsme se ubytovali "U koruny". Marlow - Bishamské opatství - Medmenhanští mniši - Montmorency se rozmýšlí, má-li zavraždit starého kocoura - Leč posléze se rozhodne, že ho nechá naživu - Hanebné chování jednoho foxteriéra a obchodním domě - Odjíždíme z Marlow - Impozantní průvod - Parník; užitečný návod, jak ho zlobit a jak mu překážet - Odmítáme pít řeku - Pokojný pes - Jak Harris nepochopitelně zmizel i s hovězím. XIII Marlow je jedno z nejpříjemnějších výletních středisek, jaká na Temži znám. Je to městečko čilé a rušné; jako celek moc malebné není, to je pravda, ale najde se v něm spousta starodávných ústraní a zákoutí - těch dodnes stojících oblouků rozpadajícího s mostu Času, přes nějž naše fantazie cestuje zpátky do dnů, kdy na marlowském panství byl pánem Sas Algar, dřív než je uchvátil dobyvačný Volém, aby je mohl darovat královně Matildě, a mnohem dřív, než přešlo do rukou hraba z Warwicku či světem protřelého lorda Pageta, rádce čtyř po sobě vládnoucích panovníků. I okolní krajina je půvabná, máte-li po veslování chuť na procházku, a řeka, ta se tu přímo překonává. Ten její úsek dolů ke Cookhamu, kolem quarryských lesů a skrze luka, je překrásný. Mé drahé staré quarryské lesy s těmi uzoučkými stoupajícími pěšinkami a křivolakými paloučky, jak mi doteďka voníte vzpomínkami na slunné letní dny! Vaše stinné průhledy se mi hemží vidinami rozesmátých tváří. A z vašeho šeptajícího listí se tiše snáší dávné hlasy. Od Marlow proti proudu k Sonningu je to snad ještě hezčí. Tři čtvrtě kilometru nad marlowským mostem minete na pravém břehu velkolepé staré opatství bishamské, jehož kamenné zdi zněly kdysi pokřikem templářů a jež bylo jeden čas domovem Anny z Cleves a jindy zas královny Alžběty. Bishamské opatství oplývá melodramatickými rekvizitami. Je tam ložnice ověšená gobelíny a vysoko v tlustém zdivu schovaná tajná komnata. Za nocí se tam dosud zjevuje duch lady Holyové, která k smrti utloukla svého synáčka a přízračném umyvadle se stále snaží smýt krev se svých přízračných rukou. Odpočívá tam Warwick, ten králotvůrce, teď už se nestarající o takové bezvýznamnosti, jako jsou světští králové a světská království, a Salisbury, který vykonal dobré služby u Poitiers. Vpravo na tom břehu, kousíček před opatstvím, je bishamský kostel, a jestli nějaké náhrobky stojí za prohlídku, pak jsou to náhrobky a pamětní desky v bishamském kostele. A pod bishamskými buky, když se pod nimi plavíval ve své lodi, sepsal Shelley, žijící tehdy v Marlow (jeho dům můžete vidět ve West Street), "Vzpouru Islámu". O něco výš, u jezu v Hurley, si často říkávám, že tady bych mohl zůstat celý měsíc a pořád ještě by se mi neomrzela krása té scenérie. Vesnička Hurley, k níž je od zdymadla pět minut cesty, je vůbec nejstarší obec na řece, datující se - abychom použili svérázné frazeologie toho šerého dávnověku - "z časů kdyžtě na stolci panovnickém seděli král Sebert a král Offa". Hned za jezem (nahoru proti proudu je Dánské pole, kde kdysi, když táhli na hrabství Gloucesterské rozbili svůj tábor Dánové. A ještě o kousek výš se k líbezné říční zátočince tulí to, co zbylo z opatství medmenhamského. Proslulí medmenhamští mniši, aneb "Spolek pekelného ohně", jak se jim všeobecně říkalo, a jehož členem byl i proskribovaný Wilkes, to bylo bratrstvo řídící se heslem "Dělej si, co chceš", kterážto výzva se dodnes zachovala nad polosesutou branou do opatství. Řadu let předtím, než byla založena tato šalebná kongregace bohaprázdných žertéřů, stál na témž místě klášter mnohem přísnějšího rázu, jehož mniši se dost lišili od těch prostopášníků, co sem za pět set let měli přijít po nich. Cisterciánci, jejichž opatství tu stálo ve století třináctém, nenosili na sobě nic jiného než drsné kutny a kapuce a nejedli ani maso ani ryby ani vajíčka. Spali na slámě a denně o půlnoci vstávali na mši. Dny trávili v tvrdé lopotě, v četbě a na modlitbách; a celý jejich život zalehlo ticho, jakoby smrtelné, neboť nikdo z nich nikdy nepromluvil. Ponuré bratrstvo, vedoucí ponurý život - a na takovém líbezném místečku, kterému Bůh propůjčil tolik radostného jasu! Zvláštní věc, že hlasy přírody všude kolem nich - ten hladivý zpěv vln, to šumění trav na břehu, ta hudba kvapících větrů - je nepoučily, že život má docela jiný smysl. Celé dny tam v naprostém mlčení nasluchali a čekali, kdy se ozve hlas z nebes; a celé ty dny a celé ty velebné noci ten hlas k nim promlouval myriádami zvuků - a oni ho neslyšeli. Od Medmenhamu až po rozkošné zdymadlo hambledonské je řeka samý mír a samá krása, ale od Greenlands, dost nezajímavé to poříční rezidence mého dodavatele novin a časopisů - to je poklidný, skromný starý pán, kterého za letních měsíců můžete v těchto končinách nejednou vidět, jak si sám plynulým, rázným stylem vesluje po řece, nebo jak se bodře baví s nějakým starým strážcem zdymadla, jímž projíždí - tak tedy od Greenlands až za Henley je řeka trochu jednotvárná a nudná. V pondělí ráno jsme v Marlow vylezli poměrně časně z postelí a před snídaní jsme se šli vykoupat do řeky. A na zpáteční cestě se trapně znemožnil Montmorency. To jediné, nač máme Montmorendy a já názory naprosto rozdílné, jsou kočky. Já mám kočky rád; Montmorendy ne. Když já potkám kočku, řeknu "Čičinko malá," sehnu se k ní a pošimrám ji za uchem; a kočka vztyčí ocásek, že z ní trčí jako litinová tyč, vyklene do oblouku hřbet a otírá si čumáček o mé nohavice; a všude vládne laskavost a mír. Když Montmorendy potká kočku, ví o tom okamžitě celá ulice a za deset vteřin se při tom promarní takové množství hrubostí, jaké by normálnímu úctyhodnému člověku muselo při troše šetrnosti vystačit na celý život. Já to tomu psovi nemohu mít za zlé (taky se zpravidla spokojím jen s tím, že mu dám pár pohlavků nebo že po něm házím kamením), protože to beru jako jeho přirozenost. Foxteriéři přicházejí na svět s nejmíň čtyřikrát větším počtem dědičných hříchů než ostatní psi a nám křesťanům to dá léta letoucí trpělivého úsilí, než docílíme aspoň trochu znatelné nápravy v rabiácké foxteriéří povaze. Vzpomínám si, jak jsem byl jednoho dne ve dvoraně obchodního domu na Haymarketu a všude kolem mne bylo plno psů, čekajících na návrat svých pánů, kteří uvnitř nakupovali. Byl tam jeden obrovský mastif, jedna nebo dvě kolie, jeden bernardýn, několik ohařů a pár novofundlanďanů, jeden brakýř, jeden francouzský pudl se spoustou chlupů po celé hlavě, ale s olezlým tělíčkem, jeden buldok; několik takových těch módních pejsánečků, co nejsou o moc větší než krysy, a jeden páreček yorkshireských teriérků. Všichni tam pěkně seděli, trpělivě, zadumaně. Rozšafná mírumilovnost vládla v té dvoraně. Celá místnost byla prosycena atmosférou ticha a odevzdanosti - prostě něžného stesku. Pak tam vstoupila jakási líbezná slečna, která si vedla na sňůrce krotce vypadajícího malého foxteriéra, a toho uvázala mezi toho buldoka a toho pudla a tak ho tam nechala. Minutu seděl a seznamoval se s prostředím. Pak zvedl oči ke stropu a podle jeho výrazu se dalo soudit, že myslí na svou matku. Pak zívl. Pak se rozhlédl po těch ostatních psech, vesměs tichých, vážných a důstojných. Zadíval se na buldoka, co mu beze snů dřímal po pravici. Zadíval se na pudla, co mu vzpřímeně a nadutě seděl po levici. A pak bez jediného slůvka výstrahy, a aniž k tomu byl sebeméně vyprovokován, kousl toho pudla do bližší přední nohy a tichým příšeřím dvorany zaznělo bolestné a rozhořčené pudlí ňafnutí. Výsledek toho prvního pokusu foxteriéra vysoce uspokojil i rozhodl se pokračovat a dodat živosti všemu kolem sebe. Přeskočil pudla a vehementně zaútočil na jednu kolii, a ta se probudila a okamžitě se pustila do líté a ryčné rvačky s pudlem. Foxík se zatím vrátil na své místo a chňapl za ucho buldoka a snažil se ho odsmýknout; načež budlok, zvíře pozoruhodně nestranné, začal napadat všecko, co měl v dosahu, včetně portýra, a to tomu miloučkému foxteriérovi poskytlo možnost servat se soukromě s jedním z těch yorkshireských zpotvořenců, který k tomu projevil naprosto stejnou ochotu. Těm, kdož znají psí náturu, netřeba říkat, že v tu chvíli se už rvali všichni psi v té dvoraně, jako kdyby ta bitka měla rozhodnout o osudu jejich domácích krbů. Velcí psi se rvali s velkými, a to bez jakékoli diskriminace; a ti malí se prali mezi sebou a volné chvíle vyplňovali tím, že ty velké psy kousali do nohou. Celá dvorana se proměnila v hotové pandemonium a kravál tam byl přímo úděsný. Venku na Haymarketu se shromáždily davy a chtěly vědět, jestli se to tam koná schůze farníků; a jestli ne, kdo to byl zavražděn a proč. Dovnitř vnikli muži s klacky a provazy a snažili se psy od sebe odtrhnout a byla přivolána i policie. A když vřava vyvrcholila, vrátila se ta líbezná slečna a popadla do náručí toho svého líbezného pejsánka (který toho yorksireského chlupáče vyřadil z provozu aspoň na jeden měsíc a teď se tvářil jako novorozené jehňátko) a pusinkovala ho a ptala se ho, jestli ho nezavraždili - a co mu to vůbec ti oškliví suroví hafani udělali; a on se k ní tulil a zíral jí do tváře očima, které říkaly: "Ách, to jsem rád, že sis mě přišla odvést z tohohle ponižujícího prostředí!" A ona se rozčilovala, to že se vůbec nemá připustit, aby takové hrozitánské rváče, jako jsou tihle ostatní psi, dávali v obchodních domech dohromady s pejsky z lepší společnosti, a že má tisíc chutí někoho žalovat. Tak takovou povahu mají foxteriéři; a proto já nemám Montmorencymu za zlé, že má chuť roztrhat kdejakou kočku; ale toho rána moc litoval, že si tu chuť nenechal zajít. Vraceli jsme se, jak jsem už říkal, z ranního koupání a asi v polovici High Street vyklouzla z jednoho domu před námi kočka a vydala se přes vozovku. Montmorency vyrazil radostný pokřik - pokřik neúprosného válečníka, který vidí, jak mu padá do rukou nepřítel - takový pokřik, jaký asi spustil Cromwell, když Skotové začali sestuovat s kopce - a vrhl se za svou kořistí. Jeho dnešní obětí byl veliký černý kocour. V životě jsem neviděl kocoura většího, ani kocoura, který by budil menší důvěru. Někde už přišel o půlku ocasu, o jedno ucho a o notný kus čenichu. Bylo to zvíře dlouhé, šlachovité. A mělo v sobě cosi klidného, vyrovnaného. Montmorency se na toho ubohého kocoura řítil rychlostí třiceti kilometrů v hodině; ale kocour nikterak nepospíchal - neuvědomoval si zřejmě, že jeho život je v nebezpečí. Šel lidně dál, dokud jeho rádobyvrah nebyl ani ne metr od něho, a pak teprve se obrátil, posadil se do prostředka ulice a podíval se na Montmorencyho s vlídným, tázavým výrazem, který říkal: "Prosím! Jdete zřejmě za mnou." Montmorency nepostrádá odvahu; avšak ve zjevu toho kocoura bylo něco, z čeho by patrně i statečnějšího psa zamrazilo u srdce. Montmorency se prudce zarazil a opětoval kocourův pohled. Ani jeden z nich nepromluvil; lze si však jasně představit, že konverzace probíhala takto: KOCOUR: Můžu pro vás něco udělat? MONTMORENCY: N... n... ne - ne, děkuju. KOCOUR: Jen si beze všeho řekněte, jestli ode mě vážně něco chcete. MONTMORENCY (couvaje po High Street): Ne, ne - nic nechci - namouduši - nebudu rušit. J... já - já jsem si vás bohužel spletl s někým jiným. Měl jsem dojem, že se známe. Promiňte, že jsem obtěžoval. KOCOUR: Nic se nestalo. Těšilo mě. Tak opravdu si nic nepřejete? MONTMORENCY (stále couvaje): Ne, vůbec nic, děkuju - vůbec nic - jste velice laskav. Klaním se. KOCOUR: Klaním se. Potom se kocour zvedl a kráčel dál; a Montmorency honem světil to, žemu se říká prut, do příslušného žlábku, přiběhl zpátky k nám a zaujal bezvýznamné místo v pozadí průvodu. Ještě dnes, když před Montmorencym řeknete "kočka", viditelně se zachvěje a podívá se na vás zbědovaným pohledem, jako kdyby říkal: "To mi prosím tě, nepřipomínej." Po snídani jsme se vydali na nákupy, abychom doplnili lodní zásoby pro další tři dny. George mínil, že bychom si měli vzít zeleninu - že zelenina je zdravá. A její příprava prý nedá žádnou práci a on sám si ji prý vezme na starost. Tak jsme koupili pět kilo brambor, bušl hrachu a několik hlávek zelí. V hotelu jsme si opatřili hovězí haší zapečené v těstě, dva angreštové koláče a skopovou kýtu; a vydrancovali jsme celé město, abychom sehnali dost ovoce a dortů a chleba a másla a džemu a slaniny a vajec. Odjezd z Marlow považuji za jeden z našich nejslavnějších úspěchů. Byl to odjezd důstojný a působivý a přitom neokázalý. V každém obchodě, který jsme navštívili, jsme trvali na tom, že učedníci musí jít s nakoupeným zbožím rovnou s námi. Žádné takové to "Zajisté, pane, všechno vám ihned doručíme, náš kluk tam s tím bude ještě dřív než vy, pane," na nás neplatilo. To potom člověk trčí na přístavišti a nejmíň dvakrát musí zpátky do toho krámu a tam se zbytečně hádá. A tak jsme si všude počkali, než to všechno dali do košíků, a pak jsme učedníka vzali hned s sebou. Zašli jsme do hezké řádky obchodů a v každém jsme zachovali tento postup; a tak se stalo, že když jsme s těmi nákupy byli hotovi, doprovázela nás tak pěkná sbírečka učedníků s košíky, že až srdce plesalo; a náš závěrečný pochod středem High Street k řece, to musela být tak impozantní podívaná, jakou v Marlow už hezky dávno nezažili. Náš průvod byl seřazen takto: Montmorency s holí v zubech. Dva ludrácky vypadající vořechové, Montmorencyho kamarádi. George ověšený plášti a dekami a kouřící krátkou dýmku. Harris snažící se kráčet křepce a ladně, přestoře nesl v jedné ruce obrovský, k prasknutí nacpaný kufr a v druhé láhev citrónové šťávy. Učedník zelinářův a učedník pekařův, oba s košíky. Podomek z hotelu, nesoucí velký koš. Učedník cukrářův s košíkem. Učedník hokynářův s košíkem. Jeden dlouhosrstý pes. Učedník ze sýrařství s košíkem. Posluha táhnoucí brašnu. Důvěrný přítel toho posluhy s rukama v kapsách a s krátkou hliněnkou v puse. Učedník z ovocnářství s košíkem. Já, nesoucí tři klobouky a pár bot a snažící se tvářit, jako bych o nich nevěděl. Šest malých kluků a čtyři toulaví psi. Když jsme dorazili na přístaviště, pravil jeho hlídač: "Moment, moment, páni, teď najednou nevím, jestli tu máte parník nebo hausbót." Naše sdělení, že tam máme dvojskul, ho zřejmě překvapilo. To dopoledne jsme měli spoutu trápení s parníky. Bylo to zrovna před týdenními veslařskými závody v Henley a těch parníků jezdily tam nahoru celé řady; některé jely samotné, některé za sebou táhly hausbóty. Já parníky prostě nesnáším; jako každý veslař. Nemůžu se na parník podívat, abych okamžitě neměl chuť vylákat ho na nějaké odlehlé místo na řece a tam ho v samotě a tichosti uškrtit. Parník má v sobě takovou tu hřmotnou domýšlivost, jaká dokáže probudit kdekterý krutý pud v mé povaze, takže pak toužím po těch zlatých starých časech, kdy člověk mohl lidem to, co si o nich myslí, říkat sekerou, lukem a šípy. Už sám ten výraz, co má v obličeji chlap stojící s rukama v kapsách a s cigárem v puse u kormidla, by byl dostatečnou omluvou pro každého, kdo by se dopustil rušení veřejného pořádku; a to velkopanské pískání, kterým vám parník velí, abyste mu uhnuli z cesty, by vám - o tom jsem hluboce přesvědčen - u každé poroty, složené z lidí od řeky, zaručilo výrok "zabití v sebeobraně". Na nás tedy parníky pískat musely, když nás chtěly mít z cesty. Nerad bych, aby to vypadalo, jako že se vychloubám, ale mohu poctivě prohlásit, že naše lodička nadělala za ten týden parníkům, s nimiž se setkala, mnohem víc potíží, zdržovaček a nepříjemností, než všechna ostatní plavidla na řece dohromady. "Jede parník!" zvolal vždycky ten z nás, kdo první uviděl v dálce toho nepřítele, a v mžiku se vykonaly přípravy k jeho přivítání. Já se chopil kormidelních lanek, Harris i George si přisedli ke mně, takže jsme všichni byli k parníku zády a loď jsme klidně nechali sklouznout do hlavního proudu. A už tu je parník a píská, a my se dál necháváme unášet proudem. Když už je od nás necelých sto metrů, začne parník pískat jako šílenec a lidé na něm se naklánějí přes zábradlí a řvou na nás, ale my je jakživi neslyšíme. Harris nám zrovna povídá nějakou historku o své matce a o tu George a já nechceme za nic na světě přijít. Pak parník vyrazí z píšťaly poslední zavřeštění, při němž se mu div neroztrhne kotel, honem přeřazuje na zpátečku, vychrlí spoustu páry, začne se točit a najeden a mělčinu; všichni, co jsou na palubě, se ženou na příď a ječí na nás a lidé na břehu zůstávají stát a taky na nás hulákají a kdejaká kolemjedoucí loď se zastavuje a připojuje se k tomu halasu, až se celá řeka na kilometry nahoru i dolů promění v jediný šílený chaos. A teprve potom se Harris v té najzajímavější partii svého vyprávění odmlčí, s mírným údivem se podívá na George a řekne mu: "Poslechni, Georgi, ať jsem trajcen, jestli tu někde není parník!" A George mu odpoví: "No já ti teda musím říct, že se mi zdálo, že něco slyším." Načež vždycky strašně znervózníme a začneme se chovat popleteně a nevíme, co s tou svou lodí máme udělat, abychom uvolnili cestu, a lidé na parníku se nahrnou nad nás a začnou nám dávat instrukce: "Tím pravým veslem zaberte - no vy, vy blbče! A tím levým obráceně! - Ne, vy ne - ten druhý! - A kormidlo nechte na pokoji, no tak, copak neslyšíte? - A teď oba najednou! Ale takhle ne! Ách, vy..." Pak obyčejně spustí záchranný člun a jedou nám na pomoc; po čtvrthodinové dřině si nás konečně odstraní z cesty a mohou pokračovat v plavbě a my jim moc a moc děkujeme a prosíme je, aby nás vzali do vleku. Ale to oni nikdy neudělají. Na ty obzvlášť aristokratické parníky jsme si vymysleli ještě jiný způsob zlobení. Pasažéry jako považujeme za zaměstnance nějaké firmy, pro které jejich šéfové uspořádali rodinný výlet, a ptáme se jich, jestli náhodou nejsou z toho a toho pohřebního ústavu nebo z toho a toho podniku pro čištění kanalizace a jestli by nám nemohli půjčit rendlík. Z parníků jsou vždycky nesmírně nervózní staré dámy, které nejsou zvyklé na řeku. Vzpomínám si, jak jsem jednou jel ze Stainesu do Windsoru - kterýžto úsek řeky je zvlášť bohatý na ty mechanické zrůdy - ve společnosti, v níž byly také tři dámy zmíněného druhu. To bylo velice vzrušující. Kdykoli se v dohledu ukázal nějaký parník, ty dámy si pokaždé prosadily, že se musí přistát a sedět na břehu, dokud ten parník nebude zase z dohledu pryč. Říkaly, že jim je to velice líto, ale že si z ohledu ke svým rodinám nemohou dovolit žádné ztřeštěnosti. U hambledenského zdymadla jsme zjistili, že máme málo pitné vody; tak jsme vzali džbán a zašli jsme k strážcovu domku, abychom o trochu té vody poprosili. Naším mluvčím byl George. Nasadil si svůj neselhávající úsměv a řekl: "Prosím vás pěkně, mohl byste nám poskytnout trošku vody?" "Ale samozřejmě," odvětil ten starý pán. "Vemte si jí, kolik chcete, a zbytek tam nechte." "Tisíceré díky," zabručel George a rozhlédl se. "A kdepak - kdepak ji máte?" "Ta je pořád na tom samým místě, milej chlapče," zněla bezbarvá odpověď. "Zrovinka za váma." "Já ji nevidím," pravil George, když se otočil. "Ale no ták! Kam jste dal voči, jemináčku?" podivil se ten muž a otočil Georgem sem a tam a ukázal nahoru i dolů po řece. "Copak jí tady není vidět až dost?" "Á!" zvolal George, když mu konečně svitlo. "Jenže řeku nemůžeme přece pít, pochopte." "No řeku ne, to dá rozum, ale vodu z ní, to snad jo," odpověděl děda. "Já ji piju už patnáct let." George pravil, že po té kůře nedělá jeho celkové zvezření - toho strážce totiž - této značce nápoje moc dobrou reklamu a on - George totiž - že by radši dal přednost vodě z pumpy. Vodu jsme sehnali až v jednom stavení o něco výš. Patrně to taky byla voda z řeky, stačilo se zeptat. Ale my jsme se nezeptali, a tak nám chutnala. Co oči nevidí, z toho se žaludek neobrací. Jednou, později v témž létě, jsme říční vodu okusili, ale moc velký úspěch to nebyl. Jeli jsme tenkrát dolů po proudu a zaveslovali jsme do jednoho vedlejšího ramene před Windsorem, kde jsme si chtěli udělat čaj. Ale džbánek jsme měli prázdný, což znamenalo buď se toho čaje vzdát, nebo na něj vzít vodu z řeky. Harris se přimlouval, abychom to riskli. Že prý se nic nemůže stát, když tu vodu převaříme. Převařením prý všelijaké ty bacily, co ve vodě jsou, zabijeme. A tak jsme do konvice nabrali vodu z Temže, dali jsme ji vařit a velice pečlivě jsme dozírali, aby se vařila doopravdy. Udělali jsme si čaj a zrovna jsem se pohodlně uvelebovali, abychom si ho vypili, když tu se George, s šálkem v půli cesty k ústům, zarazil a zvolal: "Co je to?" "Co je co?" zeptali jsme se Harris a já. "No támhleto!" povídá George s pohledem upřeným k západu. Harris i já jsme se tím směrem podívali a spatřili jsme, jak k nám po tom líném proudu připlouvá pes. Byl to ten nejtišší, nejmírumilovnější pes, jakého jsem kdy viděl. V životě jsem nepotkal psa, který by vypadal spokojeněji, vyrovnaněji. Plul zasněně na zádech a všechny čtyři nohy mu trčely přímo nahoru. Byl to pes, abych tak řekl, pěkně oplácaný, s mohutně vyvinutým hrudníkem. A tak se k nám blížil, nehnutě, důstojně a tiše, až byl těsně u naší lodi, a tam se v rákosí zastavil a pohodlně se uložil na noc. George řekl, že na čaj nemá chuť, a vylil svůj šálek do řeky. Harrise žízeň taky přešla a udělal totéž co George. Já jsem půlku toho svého šálku už měl v sobě a moc mě to mrzelo. Ptal jsem se George, jestli si myslí, že bych z toho mohl dostat tyfus. "Ani ne," řekl George; že prý mám jistou naději, že mě to nepotrefí. Že to ostatně asi tak do čtrnácti dnů poznám, jestli ten tyfus mám nebo nemám. K Wargrave jsme to vzali vedlejším ramenem. Je to zkratka, která, když jedete proti proudu, odbočuje asi tři čtvrtě kikometru nad marshským zdymadlem doleva, a zabočit do ní se vám vyplatí, protože je to pěkný, stinný kousek řeky a nadto si zkrátíte cestu o víc než o půl kilometru. Vjezd do toho ramene je samozřejmě zatarasen kůly a řetězy a obklopen tabulemi, vyhrožujícími každému, kdo by se opovážil vnořit do těch vod veslo, všemožným mučením vězením a smrtí - divím se, že si ti krobiání, co jim patří poříční pozemky, nedělají nároky taky na vzduch nad řekou a nehrozí vysokou pokutou každému, kdo by se ho nadýchl - ale mezi těmi kůly a řetězy s trochou opatrnosti proplujete; a pokud jde o ty tabule, z těch můžete, když si vyšetříte pět minut času a nikdo není v dohledu jednu nebo dvě strhnout a hodit do řeky. V polovině toho ramene jsme vystoupili na břeh a dali jsme si oběd; a při tom obědě jsme George a já zažili hrozný šok. Harris taky zažil šok; ale já jsem si jist, že ten Harrisův šok nebyl ani zdaleka tak hrozný jako ten šok, co jsme při té události dostali George a já. To bylo totiž takhle: seděli jsme na louce asi tak deset metrů od řeky a zrovna jsme se co nejpohodlněji uvelebili k jídlu. Harris držel mezi koleny misku s hovězím zapečeným v těstě a rozkrajoval tu dobrotu a George a já jsme na ni čekali s připravenými talířky. "Nemáte tam po ruce lžíci?" pravil Harris. "Na tu šťávu bych potřeboval lžíci." Koš byl hned za námi a George i já jsme se současně otočili, abychom vyštrachali lžíci. Měli jsme ji v pěti vteřinách. A když jsme se zas obrátili zpátky, Harris byl i s hovězím tentam. Ta loučka byla širá, holá. Stovky metrů daleko ani jeden strom ani kousek živého plotu. Do řeky spadnout nemohl, protože mezi ní a jím jsme seděli my, takže kdyby tam byl chtěl spadnout, musel lézt přes nás. George a já jsme zírali kolem dokola. Potom jsme zírali jeden na druhého. "Že by si ho byli odnesli do nebe?" zapochyboval jsem. "To by s ním nebrali i to hovězí," pravil George. Tato námitka mi připadala závažná, teorii o nebi jsme tedy vyloučili. "Pravda je zřejmě jiná," mínil George, sestupuje do oblasti přirozena a proveditelnosti. "Bylo tu zemětřesení." A s náznakem stesku ve hlase dodal: "Kdyby byl aspoň zrovna nekrájel to hovězí!" S povzdechem jsme ještě jednou obrátili zraky k místu, kde Harris a zapečené hovězí byli naposled spatřeni na povrchu země; a v žilách nám ztuhla krev a na hlavě se nám zježily vlasy, neboť jsme tam uzřeli Harrisovu hlavu - nic než hlavu - vyrostlou přímo z hlíny mezi vysokými stébly trav, s hrozně červeným obličejem, v němž se zračilo nesmírné rozhořčení. První se vzpamatoval George. "Promluv!" vzkřikl. "A řekni nám, jestli jsi živ nebo mrtev - a kde jsou ostatní tvé součástky." "Přestaň blbnout, prosím tě!" řekla Harrisova hlava. "Já dobře vím, že jste to udělali schválně." "Co jsme udělali schválně?" vykřikli jsme George i já. "No, že jste mě posadili zrovna sem! To byla teda moc pitomá legrace! A podržte aspoň to hovězí." A z nitra země, tak nám to věru připadalo, vystopila miska se zapečeným hovězím - značně rozmačkaným a potlučeným; a za ní se drápal ven Harris - zválený, zmazaný a mokrý. Prve si totiž sedl, aniž o tom věděl, na samý kraj úzké strouhy, celé zakryté vysokou travou; a jak se trochu zaklonil, překulil se i s hovězím a se vším všudy dolů. V celém životě prý nezažil takové překvapení, jako když znenadání pocítil, že někam letí, a neměl ani nejmenší tušení, co se to děje. V první chvíli si prý myslel, že nastal konec světa. A dodnes je Harris přesvědčen, že George a já jsme to na něj narafičili. Tak pronásleduje nespravedlivé podezření i ty nejnevinnější; neboť jak praví básník: "Pomluvě neujdeš." Jak je vidět, opravdu ne. Wargrave - Voskové figuríny - Sonning - Náš guláš - Montmorency je sarkastický - Bitka Monmorencyho s čajovou konvicí - George se cvičí ve hře na bandžo - Nedoporučujeme mu, aby v tom pokračoval - Nesnáze hudebníků amatérů - Studium hry na dudy - Harrisův smutek po večeři - George a já jdeme na procházku - Vracíme se hladoví a promoklí - S Harrisem je to nějaké divné - Harris a labutě, aneb pozoruhodná příhoda - Harris má rušnou noc. XIV Po obědě jsme chytli příznivý vítr, který nás poklidně dopravil za Wargrave a Shiplake. Městečko Wargrave, přisedající k ohybu řeky, vypadá, když kolem něho plujete, v tom změkčujícím a ospalém slunečním jasu letního odpoledne jako líbezný starý obraz, který vám dlouho zůstane na sítnici v paměti. Hostinec "U Jiřího a draka" ve Wargrave se pyšní vývěsním štítem, pomalovaným z jedné strany mistrem Lesliem, členem Královské akademie, z druhé místním rodákem panem Hodgsonem. Leslie zvěčnil boj; Hodgson zobrazil výjev "Po boji": Jiří, vykonav svou práci, si pochutnává na džbánku piva. Ve Wargrave žil a - což té obci slouží ještě víc ke cti - byl zabit Thomas Day, autor mravoličné dětské knížky o dvou vzorných hoších Sandfordovi a Mertonovi. V kostele tam má pamětní desku paní Sarah Hillová, která ve své závěti založila nadaci, podle níž měla být jednou ročně, vždycky o velikonocích, rozdělena jedna libra mezi dva chlapce a dvě dívky "kteří nikdy nebyli neposlušni svých rodičů a o nichž není povědomo, že by říkali ošklivá slova nebo nepravdy, ani že by kradli či rozbíjeli okna". No jen si to představte! Tohohle všeho se vzdát pro pět šilinků ročně! Copak to za to stojí? V obci se traduje fáma, že se jednou, před mnoha lety, vyskytl jeden jediný hošík, který doopravdy nic takového neprováděl - nebo alespoň, což vlastně bylo to jediné, co bylo požadováno a co se dalo očekávat, nebylo o něm povědomo, že by to prováděl - a ten že získal ten slavnostní vínek. Byl prý potom celé tři neděle vystaven ve skleněné vitríně na radnici. Kam chodily ty peníze potom, to nikdo neví. Prý se vždycky posílaly nejbližšímu muzeu voskových figurín. Shiplake je hezká vesnička, ale protože je za kopcem, není ji z řeky vidět. V shiplakeském kostele se ženil Tennyson. Odtud nahoru k Sonningu se řeka vine sem a tam mezi četnými ostrůvky a je tam velice mírná, tichounká a opuštěná. Po březích tam chodí málo lidí, nanejvýš za soumraku jeden nebo dva párečky vesnických milenců. Hrabata, knížata i ertepličky jsme nechali za sebou v Henley a k pochmurnému špinavému Readingu je ještě kus cesty. Tahle část řeky vyvolává sny o dávno uplynulých dnech a zmizelých podobách a tvářích a o všem tom, co mohlo být, ale co - čert aby to vzal! - nebylo. V Sonningu jsme vystoupili a šli se projít po vesnici. To je totiž nejpohádkovější kouteček na celé řece. Vypadá spíš jako vesnička na jevišti než jako obec vystavěná z cihel a malty. Každý domek je obalen popínavými růžemi, a ty se teď, v těch prvních dnech června, rozhýřily celými oblaky něžné nádhery. Kdybyste se v Sonningu chtěli zdržet, ubytujte se "U býka", za kostelem. To je ten pravý příklad staré venkovské hospůdky, vpředu se zeleným čtverhranným dvorkem, kde se na lavičkách pod stromy scházejí k večeru místní dědkové, aby se napili piva a popovídali si o obecní politice, a s nízkými starobylými pokojíčky a mřížkovanými okny a krkolomnými schodišti a křivolakými chodbičkami. Potulovali jsme se po tom líbezném Sonningu asi tak hodinu a pak, protože na to, abychom veslovali až někam za Reading, bylo už dost pozdě, jsme se rozhodli zajet zpátky na jeden z těch ostrůvků u Shiplake a tam se uhnízdit na noc. Ale když jsme se tam zařídili, bylo pořád ještě dost brzy, a tak řekl George, že když na to máme čas, měli bychom té skvělé příležitosti využít a udělat si nějakou prvotřídní bohatýrskou večeři. Prý nám předvede, že i na řece se v oboru kuchaření dají dělat divy, a že nám z té zeleniny a zbytku studeného hovězího a ze všeho toho dalšího, co ještě máme, připraví "irský guláš". Ten nápad nás uchvátil. George nasbíral dříví a rozdělal oheň a Harris a já jsme se pustili do loupání brambor. Nikdy bych byl neřekl, že loupání brambor je taková práce. Ukázalo se však, že ten úkol představuje největší operaci svého druhu, do jaké jsem kdy byl zapojen. Začali jsme vesele, dalo by se dokonce říci dovádivě, ale když jsme byli hotovi s prvním bramborem, byla už naše bezstarostnost tatam. Čím víc jsme toho oloupali, tím víc toho k oloupání zbývalo; a když jsme konečně odstranili všecku slupku a vydloubali všecka očka, nezbyl nám v rukou žádný brambor - rozhodně ne brambor, který by stál za řeč. George se na něj přišel kouknout - a uzřel brambor velikosti burského oříšku. Povídá tedy: "Tak takhle by to nešlo. To by všecky přišly nazmar. Musíte je škrabat." Tak jsme je škrabali, ale to byla ještě těžší práce než to loupání. Když ony mají takové prapodivné tvary, ty brambory - samý hrbol, samá bradavice, samá proláklina. Pracovali jsme vytrvale pětadvacet minut a zlikvidovali jsme čtyři brambory. Pak jsme s tím praštili. Prohlásili jsme, že celý zbytek večera potřebujeme k tomu, abychom oškrabali sami sebe. V životě jsem neviděl nic, co by člověka dovedlo tak zaneřádit jako loupání bramborů. To bylo k neuvěření, že ty oškrabky, v kterých jsme Harris a já stáli, napůl jimi zadušeni, pocházejí z pouhých čtyř brambor. To ukazuje, co se dá pořídit, když pracujete pečlivě a hospodárně. George pravil, že je nesmysl, chtít do irského guláše dát jenom čtyři brambory, tak jsme jich ještě tak půl tuctu omyli a ty jsme tam hodili neloupané. A přihodili jsme k tomu zelí a něco přes půl čtvrtce hrachu. George to všecko zamíchal a pak usoudil, že v kotlíku je ještě spousta nevyužitého místa, tak jsme důkladně prohrabali oba koše, vylovili jsme všechnoo, co nám v nich zbylo a co jsme ještě nespotřebovali, a dali jsme to taky dusit. A ještě jsme měli půlku zapečeného vepřového a kousek slaniny, tak jsme to tam vrazili taky. A George našel ještě půlku konzervovaného lososa a i tu do toho kotlíku vysypal. Říkal, to že je ta výhoda u irského guláše: že se totiž tolika věcí zbavíte. Já jsem vyškráblal z koše dvě vajíčka, která se rozmačkala, a ta jsme do toho přidali taky. George řekl, že pěkně zahustí šťávu. Ty další ingredience si už ani nepamatuji, vím jenom, že vůbec nic nepřišlo nazmar; a vzpomínám si, že Montmorency, který o celou tu proceduru projevoval ohromný zájem, ke konci s vážným a zamyšleným výrazem poodběhl a za několik minut se vrátil a držel v tlamě zakousnutou vodní myš, kterou nám zjevně předkládal jako svůj příspěvek k večeři; jestli to myslel sarkasticky nebo jako ochotu posloužit, to říci nemohu. Diskutovali jseme, má-li se tam ta myš přidat nebo ne. Harris byl toho názoru, že jako přísada ke všemu tomu ostatnímu by se znamenitě hodila a že každá troška je dobrá; avšak George hájil klasický předpis. To prý nikdy neslyšel, že by se do irského guláše měla dávat vodní myš, a tak se prý radši přidrží toho, co je vyzkoušeno, a nebude provozovat žádné experimenty. "Ale když jakživ nic nového neokusíš," namítl Harris, "jak potom můžeš říct, jaké to je? Lidi jako ty zdržují ve světě všechen pokrok. Vzpomeň si jenom na toho člověka, co první okusil klobásu!" Ale povedl se nám skvěle, ten irský guláš. Já jsme si v životě na ničem tak nepochutnal. Bylo to takové nové a takové pikantní. Těch běžných, každodenních jídel je člověk už přejedený; ale tohle bylo jídlo, které mělo úplně osobitý charakter, jídlo, jehož chuť se k ničemu jinému nedala přirovnat. A ještě ke všemu bylo vydatné. Bylo prostě z dobrého materiálu, jak správně řekl George. Hrách a brambory mohly být možná poněkud měkčí, ale my všichni máme zuby v pořádku, a tak to nehrálo žádnou roli; a ta šťáva, to byla prostě lahoda - pro slabší žaludek snad trochu těžká, ale zato výživná. Zakončili jsme čajem s třešňovým koláčem. Když se ten čaj dělal, Montmorency svedl zápas s konvicí a vyšel z něho na hlavu poražen. Během celého toho výletu dával najevo náramnou zvědavost, pokud šlo o tu konvici. Kdykoli to v ní vřelo, sedl si před ni a s popleteným výrazem ji okukoval a chvílemi se ji snažil vyplašit tím, že na ni zavrčel. A když začala prskat a vyufukovat páru, považoval to za vyzvání k boji a s chutí by se s ní byl serva, nebýt toho, že vždycky v tom kritickém okamžiku někdo z nás přiskočil a odnesl mu kořist, dřív než se na ni mohl vrhnout. Ale dneska si umínil, že se předběhnout nedá. A taky se hned při prvním zvuku, který konvice vydala, zvedl, zavrčel a přiskočil k ní ve výhružné póze. Ta konvice byla malá, ale velice srdnatá a okamžitě po něm plivla. "Ále! Tak ty tak!" zavrčel Montmorency a vycenil zuby. "No počkej, já tě naučím dovolovat si na těžce pracujícího slušného psa, ty potvoro zatracená, nosatá, začouzená! Tak pojď, ty!" A vrhl se na chudinku konvici a chňapl ji za hubičku. Načež zaznělo do večerního ticha ňafnutí, při němž v žilách stydla krev, a Montmorendy opustil loď a vyrazil na zdravotní běh kolem ostrova; oběhl ho třikrát, rychlostí pětapadesáti kilometrů v hodině, chvílemi se zastavuje, aby ponořil čumák do studeného blátíčka. Od toho dne se Montmorency díval na konvici se směsí posvátné hrůzy, nedůvěry a nenávisti. Kdykoli ji uviděl, zavrčel a se schlíplým ocasem od ní hezky rychle odcouval, a jak se octla na vařiči, okamžitě vylezl z lodi a zůstal sedět na břehu, dokud celá ta čajová akce neskončila. Po večeři vytáhl George to své bandžo a chtěl nám na ně zahrát, ale Harris byl proti tomu; řekl, že ho bolí hlava a že se necítí dost silný, aby to hraní vydržel. George naopak mínil, že hudba by Harrisovi udělala dobře - hudba prý často utiší nervy a bolest hlavy zažene; a zabrnkal dva tři tóny, jen aby Harrisovi předvedl, jaké to je. Harris pravil, že je mu milejší bolení hlavy. George se dodnes na to bandžo hrát nenaučil. Kdekdo ho totiž od toho v jednom kuse odrazoval Dokud jsme byli na řece, dvakrát či třikrát se večer pokusil trochu cvičit, ale jakživ s tím neuspěl. Už výrazy, kterých o tom používal Harris, stačily, aby komukoli vzaly odvahu; a k tomu ještě Montmorency pokaždé během celého toho představení neustále vyl. Takže tomu člověku nikdy neposkytl poctivou příležitost. "Co ho to posedlo, že takhle vyje, když já hraju?" křičel rozhořčeně George a házel po něm botou. "Co to tebe posedlo, že takhle hraješ, když on vyje?" odpovídal Harris a tu botu vždycky zachytil. "Nech ho na pokoji. On si nemůže pomoct. Má hudební sluch, a když ty hraješ, tak prostě výt musí." A tak se George rozhodl, že se na to bandžo bude učit hrát, až zas bude doma. Ale ani tam k tomu neměl mnoho příležitostí. Paní P. přišla vždycky za ním nahoru a říkala, že ho ruší velice nerada, ona sama že ho poslouchá s potěšením, ale ta dáma nad ním, že je ve velice delikátním stavu a její lékař se obává, že by to mohlo ublížit děťátku. George tedy zkoušel brát si bandžo pozdě v noci ven a cvičit na náměstí. Ale tamní obyvatelstvo si na to stěžovalo na policii, a tak tam jedné noci kvůli němu postavili hlídku a George byl zatčen. Důkazy proti němu byly naprosto zjevné a ušel trestu jen pod podmínkou, že se šest měsíců bude chovat slušně a pokojně. Pak už George ztratil k cvičení odvahu. Když uplynulo těch šest měsíců, udělal sice jeden nebo dva nesmělé pokusy dát se do toho znovu, ale zase narazil na ten chlad, na ten nedostatek porozumění ze strany veřejnosti; a tak po nějakém čase úplně propadl zoufalství a ten hudební nástroj s pomocí inzerátu - "vlastník nemá již pro svrchu zmíněný upotřebení" - s velikou ztrátou prodal a jal se místo hraní učit karetním kouzlům. To musí být velice nepovzbudivá práce, učit se hrát na nějaký hudební nástoj. Řekli byste, že společnost bude toho, kdo si chce osvojit umění hrát na nějaký hudební nástroj, už ve vlastním zájmu všemožně podporovat. Ale kdepak! Znal jsem kdysi jednoho mládence, který se učil hrát na dudy, a to byste koukali, s jakou spoustou protivenství musel zápolit. Prosím vás, vždyť ani od členů jeho vlastní rodiny se mu nedostalo toho, čemu by se dalo říci aktivní povzbuzení. Jeho otec byl ostře proti tomu hned od začátku a vyjdadřoval se o celé té záležitosti velice bezohledně. Můj přítel vstával kvůli cvičení časně zrána, ale té své naplánované akce byl nucen se vzdát, a to z ohledu na svou sestru. Ta měla totiž jisté náboženské sklony a takto zahajovat den jí případalo otřesné. A tak místo toho sedával dlouho do noci a hrával, když se rodina už odebrala na lože, ale ani tak to nešlo, protože o jejich domě se začaly šířit moc ošklivé pověsti. Lidé, kteří se vraceli pozdě domů, se venku zastavovali a naslouchali a hned nazítří ráno rozhlašovali po celém městě, že u Jeffersonů byla v noci spáchána příšerná vražda; líčili skřeky oběti, které slyšeli, a brutální nadávky a kletby vrahovy, po nichž následovalo úpění o slitování a pak poslední, slábnoucí chroptění mrtvoly. Nechali ho tedy cvičit ve dne, za několikerými zavřenými dveřmi vzadu v kuchyni; ale pasáže, které se mu líp povedly, bylo přes všechna tato opatření slyšet až v salónu a jeho matku skličovaly téměř k slzám. Říkala, že jí připomínají jejího nebohého tatínka (toho spolkl, chudáka malého, žralok, když se koupal na pobřeží Nové Guineje - kde se vzala ta souvislost, to nedovedla vysvětlit). Potom mu v nejzazším koutě zahrady, skoro půl kilometru od domu, stloukli takovou boudičku a on s tím svým instrumentem musel jíž vždycky tma, když ho chtěl rozezvučet; ale někdy přišla do domu návštěva, které o té věci nic nevěděla a které se o tom zapomněli zmínit a nevarovali ji, a ta se třeba šla projít po zahradě a znenadání, aniž na to byla připravena a aniž měla ponětí, co to může být, se dostala na doslech k těm dudám. Když to byl člověk mocných duševních sil, odnesl to jenom nervovým zhroucením; avšak osoby intelektu pouze průměrného z toho obyčejně zešílely. V počátečních snahách amatérského hráče na dudy je ovšem, to je nutno přiznat, cosi nesmírně truchlivého. To jsem zakusil na vlastní kůži, když jsem poslouchal hrát toho svého mladého přítele. Dudy jsou nástroj, na který je zřejmě velice namáhavé muzicírovat. Než spustíte, musíte si nabrat dost dechu na celou skladbu - to jsme aspoň vypozoroval u Jeffersona. Ten vždycky začal mohutně, bouřlivými, sytými tóny, jakými se armády svolávají do boje, takže vás to přímo burcovalo. Ale jak pokračoval, hrál pořád víc a víc piano a poslední sloka obyčejně někde uprostřed s prasknutím a zasyčením zhasla. K hraní na dudy je prostě zapotřebí pevného zdraví. Mladý Jefferson se na ty dudy naučil hrát jen jednu píseň; ale já jsem nikdy neslyšel žádnou stížnost na chudobu jeho repertoáru - vůbec žádnou stížnost. Byla to píseň "Hurá, hurá, Campbellové jdou," jak on sám tvrdil; jeho otec však byl toho názoru, že jsou to "Modré zvonky skotské". Co to je doopravdy, tím si zřejmě nebyl nikdo jist, ale všichni posluchači svorně prohlašovali, že to zní skotsky. Cizí lidé směli třikrát hádat a většinou pokaždé hádali píseň úplně jinou. Harris dostal po večeři mrzutou náladu - patrně mu neudělal dobře ten guláš, on totiž není zvyklý na velkopanský život -, a tak jsme ho George a já nechali v lodi a řekli jsme si, že se trochu poflákneme po Henley. Harris prý si dá skleničku whisky a zakouří si z dýmky a připraví všechno na noc. A my ať na něj zavoláme, až se vrátíme, a on prý si pro nás z ostrůvku přivesluje. "Tak ale ne abys usnul, chlape!" nařizovali jsme mu, než jsme vykročili. "To těžko, dokud je vzhůru ten guláš," zabručel Harris a vesloval zpátky k ostrůvku. V Henley se připravovali na veslařské hávody, a tak tam bylo velice rušno. A potkali jsme tam hezkou řádku známých a v jejich příjemné společnosti ubíhal čas dost rychle; takže bylo bezmála jedenáct hodin, když jsme se vydali na šestikilometrový pochod k domovu - jak jsme se tou dobou už naučili říkat svému malému plavidlu. Byla pochmurná, zimavá noc a drobně mžilo; a jak jsme se trmáceli přes ta temná tichá luka a hovořili spolu jen šeptem a neměli ani zdání, jestli jdeme dobře nebo ne, pořád jsme mysleli na naši útulnou lodičku, z které se skrze hladce napnutou plachtu line jasná zář, a na Harrise a Montmorencyho a na whisky - a přáli jsme si, abychom tam už byli. V duchu jsme si malovali obrázek, jak tam sedíme uvnitř, unavení a trochu hladoví; jak kolem nás teče zachmuřená řeka a zvedají se nestvůrné stromy; a pod nimi jak se, podobná obrovské samičce světlušky, kolébá naše milá zlatá loď, taková přívětivá a teplounká a miloučku. Zřetelně jsme se viděli, jak tam večeříme, jak si uždibujeme ze studeného masa a jeden druhému podáváme kusance chleba; a slyšeli jsme veselé cinkání našich nožů a rozesmáté hlasy, kterých je celý lodní prostor plný a které škvírami v plachtě přetékají do noci. A spěchali jsme, abychom si tu vidinu honem uskutečnili. Konečně jsme se dostali na navigaci a to nám zvedlo náladu; do té chvíle jsme si totiž nebyli jisti, jestli míříme k řece nebo od ní, a když jste utahaní a chce se vám spát, tak vám takovéhle nejistoty dělají starosti. To už jsme byli za Shiplake, když tamnější hodiny odbíjely tři čtvrti na dvanáct; a tehdy se znepokojeně ozval George: "Nepamatuješ se náhodou, který ostrůvek to je?" "Ne," odvětil jsem a sám jsem pocítil jisté znepokojení, "to si teda nepamatuju. Kolik jich tu je?" "Jenom čtyři," odpověděl George. "No, jestli je Harris vzhůru, tak se nic nemůže stát." "A jestli není?" vyzvídal jsem; ale tento proud myšlenek jsme raději zarazili. Když jsme došli k prvnímu ostrovu, několikrát jsme zavolali, ale nikdo se nám neozval; tak jsem šli k tomu druhému a zkoušeli to tam, ale výsledek byl stejný. "Á! Už si vzpomínám!" prohlásil George. "Ten třetí to je!" Plni naděje jsme se rozběhli k třetímu ostrovu a křičeli jsme haló. Žádná odpověď. To už začínalo být vážné. Půlnoc pryč! Hotely v Shiplake a v Henley byly jistě přecpané; a teď uprostřed noci, jsme se přece nemohli sebrat a jít klepat na všechny chalupníky a domácí pány a ptát se, jestli nepronajímají pokoje. George navrhoval, abychom se vrátili do Henley, atakovali tam strážníka a opatřili si tak nocleh na policii. Jenže vzápětí nás napadlo: "Co když nás na oplátku jenom praští a odmítne nás zavřít?" Strávit pranicí se strážníky celou noc, to jsme nemohli. Nemluvě o tom, že bychom to taky mohli přehnat a dostat šest měsíců. Ze zoufalství jsme to ještě zkusili tam, kde to v té tmě vypadalo na čtvrtý ostrov, ale nepořídili jsme. Déšť byl teď už pořádný a zřejmě si umínil vytrvat. Byli jsme promoklí až na kůži a prostydlí a zubožení. Začali jsme si v duchu klást otázky, jestli jsou tu opravdu jen čtyři ostrovy a není-li jich víc, nebo jestli jsme vůbec u nějakých ostrovů, nebo jestli jsme aspoň v okruhu dvou kilometrů od místa, kde být máme, nebo jestli vlastně nejsme na druhé straně řeky; v té temnotě vypadalo všechno tak cize a jinak. Pomalu jsme už chápali úzkost dítek z Perníkové chaloupky. A zrovna v okamžiku, kdy jsme se už vzdali veškeré naděje - ano, já vím, že to je ta chvíle, kdy se vždycky něco stane v románech a povídkách; ale nemohu si pomoci. Když jsem začal psát tuhle knihu, pevně jsem se rozhodl, že budu všechno líčit přesně podle pravdy; a to taky budu, i kdybych měl za tím účelem používat otřepaných frází. Tohle se stalo zrovna v okamžiku, kdy jsme se už vzdali veškeré naděje, proto to tak říci musím. Tak tedy zrovna v okamžiku, kdy jsme se už vzdali veškeré naděje, já jsem znenadání zahlédl, kousek pod námi, jakési podivné, tajuplné světýlko, blikající mezi stromy na protějším břehu. Na okamžik mě napadlo, že jsou to strašidla, tak bylo to světélkování neskutečné a přízračné. Ale vzápětí mi blesko hlavou, že je to naše loď, a vyslal jsem přes vodu takové zaječení, že se snad sama noc na své posteli zachvěla. Čekali jsme bez dechu asi minutku, a pak ách, ty božská hudbo temnot! - jsme uslyšeli štěkot Montmorencyho. Křičeli jsem tak hlasitě, že by to bylo mohlo probudit Sedm spáčů - jakživ jsem, mimochodem, nepochopil, proč je k probuzení sedmi spáčů zapotřebí víc rámusu než k probuzení jednoho - a po chvíli, která nám připadala jako celá hodina, ale která patrně trvala ani ne pět minut, jsme spatřili naši osvětlenou loď, jak se k nám zvolna prodírá tou černotou, a slyšeli jsme rozespalý hlas Harrisův, tázající se, kde to jsme. S Harrisem to bylo nějaké divné. Nepochopitelně divné. To bylo víc, než jen obyčejná únava. Přirazil ke břehu na takovém místě, že jsme se vůbec nemohli dostat do lodi, a okamžitě usnul. Museli jsme vynaložit spoustu řvaní a hulákání, abychom ho zase probudili a přivedli jakžtakž k rozumu; ale nakonec se nám to přece jen podařilo, a šťastně jsme vystoupili na palubu. Hned jsme si všimli, že se Harris tváří nějak truchlivě. Budil dojem člověka, který prodělal značné nesnáze. Ptali jsme se ho, jestli se mu něco nestalo, a on povídá: "Labutě!" K večeru jsme podle všeho zakotvili těsně u nějakého labutího hnízda, a krátce potom, co jsem já s Georgem odešel, vrátila se domů labutí samice a ztropila kvůli tomu kravál. Harris ji sice zahnal, ale ona si pak na něj přivedla svého starého. S těmi dvěma labutěmi svědl prý Harris vyslovený boj; avšak statečnost a šikovnost měly nakonec vrch a Harris ty labutě porazil. Za půl hodiny se však vrátily s osmnácti dalšími labutěmi! Pokud jsme z Harrisova podání vyrozuměli, došlo k příšerné řeži. Labutě se snažily Harrise a Montmorencyho odvléci z lodi a utopit; leč Harris se plné čtyři hodiny hrdinně bránil a spoustu labutí pobil, načež všechny odplavaly někam umřít. "Kolik jsi říkal, že těch labutí bylo?" ptal se George. "Třicet dva," odvětil ospale Harris. "Jen teď jsi říkal osmnáct," pravil George. "Neříkal," bručel Harris. "Říkal jsem dvanáct. Copak neumím počítat?" Jak to s těmi labutěmi bylo doopravdy to jsme se nedověděli nikdy. Vyptávali jsme se na to Harrise druhý den ráno a on se divil "Jaké labutě?" a zřejmě si myslel, že Georgeovi a mně se něco zdálo. Ách, to byla lahoda, být po všech těch útrapách a obavách zase v bezpečí lodi! Snědli jsme důkladnou večeři, George a já, a byli bychom si po ní dali punč, kdybychom byli našli whisky, ale tu jsme nenašli. Vyzvídali jsme na Harrisovi, co s ní udělal, ale on podle všeho vůbec nevěděl, co pod pojmem whisky rozumíme a o čem to mluvíme. Montmorency se tvářil, jako kdyby jemu o tom něco známo bylo, ale neřekl nic. Já jsem té noci spal moc dobře, a nebýt Harrise, byl bych spal ještě líp. Matně si vzpomínám, že mě Harris nejmíň dvanáctkrát probudil, protože coural po lodi s lucernou a sháněl svoje šaty. Celou noc mu ty jeho šaty dělaly starosti. Dvakrát dokonce George i mne převrátil na druhou stranu, aby se podíval, jestli neležíme na jeho kalhotách. Podruhé se George dost rozzuřil. "K čemu, ksakru, potřebuješ uptrostřed noci kalhoty?" křičel podrážděně. "Proč neležíš a nechrníš?" Já ho zas při příštím probuzení přistihl, jak se trápí, že nemůže najít ponožky; a poslední mlhavou vzpomínku mám na to, jak mě někdo překulil na bok a jak Harris mumlá cosi v tom smyslu, že to je učiněná záhada, kam se podělo jeho paraple. Domácké povinnosti - Láska k práci - Starý říční pirát, co dokáže a co tvrdí, že dokázal - Skepticismus mladé generace - Vzpomínky na veslařské začátky - Voraření - George si zachovává svůj styl - Starý veslař, jeho metody - Takový klid, takový mír - Začátečník - Bidlování - Smutná příhoda - Radosti přátelství - Plachtění, mé první zkušenosti s ním - Pravděpodobný důvod, proč jsme se neutopili. XV Nazítří ráno jsme se probudili pozdě a na naléhavé přání Harrisovo jsme si dali naproto jednoduchou snídani - beze všech "serepetiček". Potom jsme provedli úklid a všecko dali pěkně do pořádku (nepřetržitá dřina, která mi pomalu začínala dost jasně osvětlovat problém, s nímž se často potýkám - co dělá žena, která má na starosti jen jednu jedinou domácnost, aby nějak zabila čas) a asi tak v deset jsme vyrazili na úsek, který měl podle našich plánů znamenat dobře celodenní cestování. Shodli jsme se, že dopoledne budeme pro změnu místo koníčkování veslovat; a Harris se domníval, že nejlepším řešením byl bylo, kdybychom u vesel seděli George a já a on kdyby kormidloval. Já jsem s tím nápadem ale vůbec nesouhlasil; prohlásil jsem, že podle mého mínění by byl Harris projevil mnohem víc slušnosti, kdyby byl navrhl, že práci obstará on s Georgem a mne že nechají chvilku odpočívat. Měl jsem dojem, že na tomhle výletu dělám větší díl práce, než jaký by měl na mě spravedlivě připadnout, a všechno mě v tom názoru začínalo utvrzovat. Ten já mám pořád, ten dojem, že pracuju víc, než bych měl. Ne snad že bych proti práci něco namítal, to prosím ne; mně se práce líbí, okouzluje mě. Celé hodiny vydržím sedět a dívat se na ni. Mám ji kolem sebe rád; když si představím, že by mě od ní něco odloučilo, div mi nepukne srdce. Nikdy jí nemohu dostat příliš mnoho; hromadit si práci, to už je u mne zrovna vášeň; má pracovna je už prací tak přeplněna, že tam na další práci snad nezbývá ani centimetr místa. Za chvilku budu muset přistavět k domu jedno nové křídlo. A jak já si tu svou práci opatruju! Vždyť leccos z té práce, co mám doma, je u mne už dlouhá léta - a nikde na ničem ani jediný otisk prstu! Má práce, to je má veliká pýcha; čas od času ji přendávám a oprašuju. Nikdo na světě neudržuje svou práci ve stavu tak nedotčeném jako já. Ovšem, i když pro práci přímo horuju, toužím přitom zůstat poctivý a spravedlivý. Nežádám o víc práce, než kolik mi jí po právu přísluší. Dostávám ji však, aniž si o ni říkám - nebo se mi to aspoň tak jeví - a to mě trápí. George říká, že podle jeho náhoru si tyhle starosti připouštět nemusím. To prý dělá jen moje přeúzkostlivá ohleduplnost, že mám strach, aby se na ně nedostalo víc, než mi přináleží; ve skutečnosti prý nemám ani polovinu té práce, kterou bych mít měl. Jenže George mi to jistě říká jen pro mé uklidnění. V lodi, to si neustále ověřuju, trpí každý člen posádky fixní ideou, že všecko odpracuje pouze on. I Harris byl toho náhledu, že veškerou práci musí zastat on sám a George a já že na něj vždycky nějak vyzrajeme. George si naproti tomu tropil šašky z představy, že Harris kromě jedení a spaní dělá ještě něco jiného, a byl skálopevně přesvědčen, že jedině on, George, koná všecku robotu, která stojí za řeč. Prohlásil, že si ještě nikdy nevyjel na výlet s párkem tak ulejváckých lenochodů, jako jsme Harris a já. To Harrise pobavilo. "No to se teda povedlo! George vykládá o práci!" smál se. "A přitom by ho ani ne půlhodinka práce dočista zabila. No, viděls někdy George pracovat?" dodal, obraceje se ke mně. Souhlasil jsem s Harrisem, že neviděl - rozhodně ne od chvíle, kdy jsme se vydali na tenhle výlet. "A já zas nechápu, kde ty bereš ty vědomosti o práci," oplatil George Harrisovi, "protože ať mě hrom bací, jestli jsi polovičku času neprospal! No, viděls někdy Harrise úplně vzhůru - mimo chvíle, kdy se jedlo?" ptal se George, otáčeje se ke mně. Z úcty k pravdě jsem byl nucen Georgeovo prohlášení podepřít. Pokud šlo o nějakou pomoc, to nám byl Harris v lodi pramálo platný, od samého začátku. "Ksakru, rozhodně jsem toho udělal víc než tuhle J.," odsekl Harris. "Inu, udělat míň, to dost dobře nešlo," pravil George. "J. si patrně myslí, že je náš pasažér," dodal Harris. Tak tohle byla jejich vděčnost za to, že jsme je s tou jejich pitomou lodí vezl až z Kingstonu a že jsem jim na kdeco dohlížel a kdeco pro ně zařizoval a že jsem se o ně staral a dřel se na ně jako otrok. Tak to chodí na tom světě. Ty tehdejší nesnáze jsme rozřešili tak, že Harris a George budou veslovat až za Reading a tamodtud já budu koníčkovat. Vyveslovat těžkou loď proti silnému proudu, to mě teď už moc neláká. Bývaly časy, kdysi dávno, kdy jsem se o tvrdou práci zrovna dral; teď milerád poskytnu příležitost těm mladším. A všímám si, že takhle se drží zpátky většina starých říčních pirátů, když se má nějaký úsek ostře vyveslovat. Starého říčního piráta vždycky lehce poznáte podle toho, jak se pohodlně uvelebí na zádi na polštářích a jak povzbuzuje veslaře vyprávěním historek o báječných výkonech, které dokázal loni v létě. "Ch! Tomuhle, co děláte, říkáte tvrdá dřina?" protahuje líně slabiky, obraceje se za spokojeného pufání k dvěma zpoceným nováčkům, kteří se už hodinu a půl lopotí proti proudu. "To my, Jim Biffles a Jack a já, jsme to loni v létě uveslovali z marlow do Gorningu za jedno odpoledne - a ani jednou jsme se nezastavili. Pamatuješ se na to, Jacku?" Jack, který si ze všech dek a kabátů, co mohl posbírat, udělal na přídi postel a už dvě hodiny na ní vyspává, se po tomto oslovení částečně probere a na všecko se upamatuje, a ještě navíc si vzpomene, že byl tenkrát na celém tom úseku neobyčejně silný proud - jakož i ostrý protivítr. "Takových čtyřiapadesát kilometrů jsme tenkrát museli udělat," dodá první mluvčí, šmátraje po dalším polštáři, aby si ho přidal pod hlavu. "To ne. Nesmíš přehánět, Tome," bručí vyčítavě Jack. "Nejvýš třiapadesát." Načež Jack i Tom, nadobro vyčerpáni tím namáhavým rozhovorem, znovu upadnou do spánku. A ti dva prostomyslní mládenečci u vesel jsou hrozně pyšní, že smějí vézt tak obdivuhodné veslaře, jako jsou Jack a Tom, a přepínají své síly ještě víc než předtím. Když jsem já byl mládeneček, taky jsem naslouchal tděmhle historkám starších mužů a bral jsem je za bernou minci a hltal jsem je a zažíval každé slůvko z nich a pak jsem si chodil pro další; ale ta dnešní generace už zřejmě nemá tu naivní víru starých časů. My - George, Harris a já - jsme jednou loni v létě vzali s sebou jednoho zelenáče a celou cestu proti proudu jsme do něho cpali obvyklé prášilovštiny o fantastických výkonech, které máme za sebou. Počastovali jsme ho všemi těmi běžnými - těmi staroslavnými výmysly, které v uplynulých letech skvěle posloužily kdekterému veslaři po celé řece - a přidali jsme sedm zcela originálních, které jsme si vymysleli sami, včetně jedné docela pravděpodobné historky, založené do jisté míry na takové skoro pravdivé příhodě, kterou před několika lety skutečně zažili, poněkud jinak ovšem, naši přátelé - historky, které by takové děcko klidně mohlo uvěřit, aniž by si příliš zadalo. Ale ten jinoch se všem těm vyprávěnkám jenom vysmíval a vyzýval nás, abychom si ty silácké kousky hned na místě zopakovali, a sázel se deset proti jedné, že to nedokážeme. Toho rána jsme se rozpovídali o svých vlastních lodnických zkušenostech a znova jsme si vybavovali příhody ze svých prvních výbojů v umění veslařském. Moje nejranější vzpomínka na vodu se týká dne, kdy se nás pět složilo po třech pencích, abychom si na jezírku v Regen's Parku vypůjčili takové prapodivně zkonstruované plavidlo, a pak jsem se všichni sušili v hlídačově domku. Poté, když jsem takto přišel na chuť vodě, jsem se na rybníčcích u periferních cihelen hojně věnoval vorařině - což je disciplína skýtající mnohem víc půvabu a vzrušení, než si lze představit, zvláště když jste uprostřed rybníka a na břehu se najednou, s tlustou holí v ruce, objeví vlastník mateiálu, z něhož je zbudován ten váš vor. Při pohledu na toho pána máte okamžitě pocit, že jaksi nestačíte na to, abyste mu dělal společnost a konverzoval s ním, a kdyby se to dalo udělat tak, abyste nevypadal nevychovaně, že byste se setkání s ním raději vyhnul; a z toho důvodu je vaší snahou dostat se na protější břeh rybníka a potichu a rychle zmizet domů a dělat, jako že jste toho pána neviděl. On však naopak prahne po tom, aby vás vzal na ruku a pohovořil si s vámi. Zná, jak se zdá, vašeho otce a i vy sám jste zřejmě jeho důvěrný známý, ale ani to vás k němu nijak nepřitahuje. Volá na vás, že vás naučí brát jeho prkna a dělat si z nich vor; ale vzhledem k tomu, že to už docela slušně umíte, pokládáte tu jeho nabídku, i když nepochybně dobře míněnou, za zcela zbytečnou a ostýcháte se ji přijmout, abyste mu nepřidělával práci. Leč jeho žhavá touha setkat se s vámi je obrněna proti vašemu chladu a energie, s jakou poskakuje sem a tam kolem rybníka, aby byl včas tam, kde přistanete, a mohl se s vámi přivítat, je věru lichotivá. Když je to náhodou člověk obtloustlý a dýchavičný, tak jeho sbližovacím tendencím snadno uniknete; ale když je to mladistvý chlapík s dlouhýma nohama, pak je setkání s ním nevyhnutelné. Schůzka se však kupodivu odbude krátce, neboť o většinu konverzace se postará on a vaše poznámky se omezí ponejvíce na jednoslabičná zvolání, a jakmile to jen trochu jde, hned se od něho utrhnete. Voraření jsem se oddával asi tak tři měsíce, a ježto jsem nabyl veškeré dokonalosti, které je v tomto uměleckém odvětví zapotřebí, rozhodl jsem se věnovat řádnému veslování a vstoupil do jednoho veslařského klubu na řece Lea. Plavby po této řece, zvláště ty sobotní odpolední, vás brzy naučí obratnosti v ovládání plavidla a hbitému manévrování, aby vás nepřevrhlo nějaké nemehlo nebo nepotopila nákladní bárka; a poskytnou vám rovněž spousty příležitostí, abyste si osvojil tu nejčilejší a přitom nejlahodnější metodu, jak se rovně natáhnout na dno lodi a uniknout tak nebezpečí, že vás smetou do vody vlečná lana koníčkujících kolegů. Ale styl na řece Lea nezískáte. Styl jsem dostal teprve na Temži. A teď je můj veslařský styl předmětem značného obdivu. Říká se o něm, že je velice interesantní. George se dostal k vodě, až když mu bylo šestnáct. Tehdy se on a osm dalších pánů přibližně stejného věku korporativně vydalo jednu sobotu do Kew s úmyslem najmout si tam loď a zaveslovat si do Richmondu a zpátky; jeden z té jejich skupiny, takový střapatý mládenec jménem Joskins, který si už jednou či dvakrát vyjel na loďce po jezírku Serpentine v Hyde Parku, jim líčil, jaká je to ohromná legrace, sednout si k veslům. Když se dostali k přístavišti, ubývalo hezky rychle vody, protože zrovna nastal odliv, a přes řeku vál ostrý vítr, ale to jim nikterak nevadilo a šli si vybírat loď. Na můstku ležela z vody vatažená závodní osmiveslice, a ta jim padla do oka. Tuhle by si prý, prosím, vzali. Majitel půjčovny byl zrovna pryč a zastupoval ho jeho kluk. Ten se snažil jejich zápal pro tu osmiveslici zchladit a ukázal jim dvě nebo tři velice pohodlné lodě takového toho rodinného typu, ale ty se jim nezamlouvaly; byli přesvědčeni, že nejlíp se budou vyjímat v té osmiveslici. Tak ji ten kluk spustil na vodu a mladí pánové si sundali saka a chystali se nasednout. Kluk jim radil, aby George, který už tenkrát byl v každé partě ta nejtěžší váha, jel na čtyřce. George řekl, že na čtyřce pojede hrozně rád, honem sestoupil do prostředka lodi a sedl si na sedátko zády k zádi. Konečně ho tam usadili patřičným způsobem a pak nastupovali ostatní. Zvlášť nervózní chlapec byl vybrán za kormidelníka a o zásadách kormidlování ho poučil Joskins. Joskins sám zaujal místo veslovoda. Řekl těm druhým, že je to všechno hrozně jednoduché; jde jenom o to, aby se řídili podle něho. Hlásili, že jsou připraveni, a kluk z přístaviště vzal hák a odstrčil je. Co potom následovalo, není schopen George vylíčit do všech detailů. Matně si vzpomíná, že hned, jakmile odrazili, dostal do pětky tupým koncem jeho vesla prudkou ránu do beder a že v téže chvíli pod ním jakoby kouzlem zmizelo sedátko, takže shrcl na podlážku. Přitom si všiml, že podivuhodnou shodou okolností v témž okamžiku i veslař číslo dvě ulehl na dno lodi, a to na záda a s nohama vzhůru, očividně v nějajé křeči. Projeli bokem a rychlostí dobrých dvanácti kilometrů v hodině pod kewským mostem. Jediný Joskins stále vesloval. George, když se vyhrabal zpátky na své sedátko, měl snahu ho podpořit, ale jakmile ponořil veslo do vody, to okamžitě k jeho nesmírnému údivu zmizelo pod lodí a málem ho tam strhlo s sebou. "Kormidelník" zahodil obě lanka kormidla do vody a rozbrečel se. Jak se dostali zpátky, to George neví, trvalo jim to však čtyřicet minut. S kewského mostu přihlížel tomu představení s velikým zájmem hustý dav lidí a všichni na ně křičeli pokyny, každý naprosto rozdílné. Třikrát se mládencům podařilo proplout zpátky pod obloukem mostu a třikrát je to pod něj zaneslo znovu a "kormidelník" pokaždé pohlédl vzhůru, a když nad sebou spatřil most, propukl v nový vzlykot. George nám řekl, že toho odpoledne si věru nemyslel, e si veslařinu jednou doopravdy oblíbí. Harris je spíš zvyklý veslovat na moři než na řece a tvrdí, že jako tělesné cvičení mu to na moři víc vyhovuje. Mně ne. Vzpomínám si, jak jsem si vyjel na loďce na moře, když jsem byl loni v Eastbourne; před lety jsem se na moři něco navesloval, a tak jsem si myslel, že na to pořád ještě stačím; ale zjistil jsem, že jsem to úplně zapomněl. Když jsem jedno veslo měl hluboko pod hladinou, to druhé sebou divoce plácalo ve vzduchu. Abych je ponořil do vody obě současně, musel jsem se postavit. A tímto zesměšňujícím stylem jsem byl nucen veslovat kolem promenády, která se hemžila vysokou šlechtou i místní společenskou smetánkou. Přistál jsem někde uprostřed pláže a tam jsem si zakoupil služby jednoho starého bárkaře, který mě zavezl zpátky. Na takového starého bárkaře se moc rád dívám, jak vesluje, zvláště když ho platím za hodinu. V jeho metodě je něco tak překrásně klidného a pokojného. Není v ní ani špetka tho podrážděného spěchu, toho zuřivého pachtění, které se stávají den ze dne tíživější kletbou života v devatenáctém století. Ten bárkař se dokonce ani nenamáhá předjet ostatní lodě. Když jeho některá jiná loď dohoní a předjede, on se tím ani netrápí; a dohoní a předjedou ho vlastně všechny - aspoň všechny, které jedou jeho směrem. To by přece některé lidi mrzelo a dopalovalo; ta nade vše povznesená duševní vyrovnanost, jakou i při tak těžké zkoušce projevuje najatý bárkař, dává báječnou lekci všem ctižádostivcům a nafoukancům. Běžné, účelné veslování, takové to "hlavní věc, že jedeme", to není žádné umění, to se naučíte snadno, ale chce to pořádnou praxi, aby vás nevyvedla z míry jízda kolem děvčat. Mladíčkům dělá potíže hlavně rytmus. "To je teda zvláštní," povídá takový mladíček, když už podvacáté vymotává svoje vesla z vašich; "když jedu sám, tak mi to jde bezvadně." Pozorovat dva nováčky, jak se snaží shodnout v rytmu, to je ohromná zábava. Ten na přídi není s to udržet stejné tempo s vesovodem, protože ten prý "štrokuje" naprosto nevyzpytatelně. "Štrok" tu výtku rozhořčeně odmítá a vysvětluje, že už deset minut nedělá nic jiného, než že se pokouší přizpůsobit svůj styl omezeným schopnostem toho druhého. Teď se zas urazí ten druhý a žádá veslovoda, aby se laskavě přestal starat o něho a soustředil se na pořádné štrokování. "Nebo nemám radši štrokovat já?" dodává s naprosto zjevným přesvědčením, že tím by se okamžitě všechno spravilo. Tak se plácají dalších sto metrů, s úspěchem stále velice skrovným, a pak veslovod najednou, jako v záblesku inspirace, přijde na to, v čem vězí záhada jejich potíží. "Já ti řeknu, co to dělá," vykřikne, ohlížeje se na toho za sebou. "Ty sis vzal moje vesla! Hned mi je dej." "No prosím! A já pořád, čím to je, že mi to s těmihle nejde," odpovídá ten na zádi a hned se rozveselí a přeochotně pomáhá při té výměně. "Teď to teprv pofrčí." Ale nefrčí to - ani po té výměně. Veslovo si div nevytrhne paže z ramen, když chce teď dosáhnout na vesla; zatímco ten druhý se tím svým párem po každém záběru strašně praští do prsou. Tak si ta vesla zase vymění zpátky a dojdu k názoru, že jim v půjčovně dali oba páry špatné; a za svorného nadávání na toho chlapa tam se zase usmíří a spřátelí. George říkal, že už mockrát zatoužil si jednou pro změnu zabidlovat. Jet s bidlem na pramičce, to není tak snadné, jak se zdá. Zrovna tak jako při vesování, i tady se brzy naučíte, jak se rozjet a jak s tím plavidlem zacházet, ale teprve po dlouhém cviku to dokážete dělat důstojně a tak, abyste si nenabírali vodu do rukávů. Jednomu mému známému mládenci se hned napoprvé, když se chtěl naučit bidlovat, stala moc tristní nehoda. Šlo mu to tak pěkně, že si začal foukat a špacíroval si po té pramici sem a tam a producíroval se s bidlem s tak nonšalantní elegancí, že to byla zrovna rozkoš ho pozorovat. Na příď se vždycky zvolna prošel, zabodl bidlo do vody a pak běžel až na samý konec pramičky - jako starý zkušený bidlař. No prostě báseň! A mohla to být pořád báseň, kdyby se byl zaníceně nerozhlížel po krajině a neudělal na zádi o jeden krok víc, než bylo zapotřebí, a neodešel tak nadobro z pramice. Bidlo bylo totiž pevně zabořeno do bahna, takže ten mládenec se k němu honem musel pevně přimknout, zatímco pramičku odnášel proud. Visel tam v pozici značně nedůstojné. Jakýsi uličník na břehu okamžitě zapištěl na svého kamaráda, který se loudal za ním, aby "se honem běžel kouknout na vopravdickou vopici na špejli." Já jsem tomu svému známému nijak pomoci nemohl, protože jsme k dovršení smůly nebyli dost prozíraví a nevzali si s sebou ještě jedno rezervní bidlo. A tak jsem mohl jen tupě sedět a zírat. Na ten jeho výraz, když se s ním bidlo pomaloučku kácelo do vody, na ten nikdy nezapomenu; byl to výraz velice ustaraný. Díval jsem se na něj, jak se něžně ukládá do vody a jak se smutný a morký drápe ven. Nemohl jsem se ubránit smíchu, tak legračně ten mládenec vypadal, a hodnou chvíli jsem se pak ještě tiše pochechtával, ale pak mi najednou došlo, že mám vlastně moc málo důvodů k veselí. Vždyť jsem na té pramičce úplně sám, bez bidla, a bezohledně mě unáší proud - možná že zrovna k jezu. Začal jsem se moc hněvat na toho svého přítele, že takhle vystoupil z lodi a odešel. Kdyby mně aspoň byl nechal to bidlo! Takto jsem se vezl asi půl kilometru, když jsem spatřil rybářskou pramici zakotvenou uprostřed proudu, a na ní dva staré rybáře. Viděli, jak mě to nese k nim, a volali na mě, abych se jim vyhnul. "To nemůžu," křikl jsem. "No když pro to nic neděláte!" odpověděli. Když jsem připlul blíž, vysvětil jsem jim, jak to se mnou je, a oni mě zachytili a půjčili mi bidlo. O padesát metrů níž hučel jez. Tak jsem rád, že tam ti rybáři náhodou byli. Když jsem si šel zabidlovat poprvé, pozval jsem k tomu ještě tři kamarády; ti mi měli předvést, jak se to dělá. Ale nějak jsme nemohli vyrazit všichni současně, tak jsem řekl, že půjdu napřed, vypůjčím pramičku a budu si na ní zatím, než přijdou ti ostatní, jen tak popojíždět a trošku se cvičit. Ale to odpoledne nebyla žádná pramička k mání, všechny už byly obsazeny; a tak jsem neměl nic jiného na práci než sedět na břehu, koukat na řeku a čekat na kamarády. A nečekal jsem ještě nijak dlouho, když mou pozornost upoutal jeden mladík na pramičce, který k mému překvapení měl na sobě úplně stejnou kazajku i čapku jako já. V bidlování to byl očividně nováček a to, co předváděl, bylo svrchovaně zajímavé. Nikdy jste nevěděli, co se bude dít, když zabodával bidlo do vody; ani on sám to zřejmě nevěděl. Někdy vyrazil proti proudu, někdy vyrazil po proudu a občas se prostě roztočil do kolečka a ocital se s bidlem střídavě na obou stranách pramičky. A každý z těchto různých výsledků ho vždycky stejně udivil a zmátl. Lidé u řeky soustředili po chvili všechnu svou pozornost jenom na něho a sázeli se mezi sebou, jak to dopadne, až se odstrčí příště. Mezitím přišli na protější břeh mí přátelé a zůstali tam stát a taky se zahleděli na toho mladíka. Byl k nim zrovna obrácen zády, takže z něho viděli jen kazajku a čapku. A z toho okamžitě usoudili, že ten, kdo tu provozuje tuhle exhibici, jsem já, jejich přemilý druh, a jejich nadšení neznalo hranic. A začali si ho nemilosrdně dobírat. Zprvu jsem nepochopil, že si ho pletou se mnou, a říkal jsem si: "To je od nich ale surovost, zvláště když toho člověka vůbec neznají!" Ale než jsem na ně mohl zavolat a pokárat je, napadlo mě vysvětlení toho všeho, a honem jsem se schoval za strom. Ách, ti z toho měli zábavu, jak si z toho mládence utahovali! Dobrých pět minut tam stáli a pokřikovali na něj různé sprosťárničky, pošklebovali se mu, stříleli si z něho a dělali s z něho kašpara. Solili ho těmi nejotřepanějšími vtípky, a dokonce si na něj vymysleli i pár zbrusu nových. Zasypali ho všemi soukromými fóry, které znali jen členové naší party a které on rozhodně nemohl dešifrovat. Nakonec, když už ty jejich brutální šoufky nemohl dále snášet, se k nim otočil, takže mu poprvé pohlédli do obličeje. S potěšením jsem zjistil, že v nich zbylo aspoň tolik slušnosti, že vypadali hrozně pitomě. Honem mu vysvětlovali, že ho pokládali za jednoho svého známého. Snad si prý o nic nemyslí, že by byli schopni takhle urážet někoho jiného než svého nejbližšího kamaráda. Že si ho spletli s vlastním kamarádem, to pro ně samozřejmě byla omluva. Vzpomínám si, jak mi Harris jednou vypravoval, co se mu stalo při koupání v boulogni. Plaval si tam u pláže, když tu ho znenadání někdo popadl zezadu za krk a rázně ho potopil ke dnu. Zuřivě sebou škubal, ale ten, kdo ho držel, byl patrně učiněný Herkules, takže veškeré Harrisovo úsilí vytrhnout se z jeho sevření bylo marné. A tak se přestal bránit a už se snažil obrátit myšlenky k věcem velebným, když ho jeho věznitel konečně pustil. Harris se postavil na dno a otočil se, aby viděl, kdo ho to málem zavraždil. Ten zabiják stál těsně za ním a srdečně se chechtal, ale v okamžiku, kdy spatřil Harrisovu tvář, vynořující se nad hladunou, ucouvl a zatvářil se rozpačitě. "Proboha vás prosím, nezlobte se na mě," koktal zmateně, "já si vás totiž spletl s jedním svým přítelem." Harrise napadlo, jaké měl vlastně štěstí, že si ho ten chlap nespletl s nějakým svým příbuzný, to by ho byl patrně rovnou utopil. I k plachtění je zapotřebí znalosti a cviku - třebaže jako kluk jsem si to nemyslel. Tenkrát jsem si představoval, že na to každý přijde hned napoprvé sám jako při hře na babu nebo na škatele. A znal jsem jednoho hocha, který na to měl stejný názor, a tak jsme se jednoho větrného dne smluvili, že to s tím sportem zkusíme. Byli jsme tehdy v Yarmouthu, rozhodli jsme se tedy pro výlet po řece Yare. V loděnici pod mostem jsme si najali plachetnici a odstartovali jsme. "Dneska to dost sprostě fouká," říkal nám chlapík v té loděnici, když jsme vyjížděli; "až si budete dávat plachtu, narefujte si ji o jeden díl a pak jeďte na raum." Ujistili jsme ho, že si to zapíšeme za uši, a odpuli jsme s bodrým "buďte zdráv", uvažujíce v duchu, co to asi znamená "jet na raum" a jak se vůbec "refuje" plachta, natož pak "o jeden díl". Veslovali jsme, dokud nám z dohledu nezmizelo město, a pak, když jsem měli před sebou širou vodní pláň, přes kterou fičel vítr jako učiněný uragan, jsme usoudili, že je čas zahájit operace. Hektor - tak se tuším jmenoval - vesloval dál, zatímco já jsem rozvinoval plachtu. Byla to práce značně složitá, ale posléze jsem ji zvládl, jenže pak vyvstal problém, kterým koncem má ta plachta přijít nahoru. Jakýmsi přirozeným instinktem jsme pochopitelně usoudili, že spodek je vršek, a začali jsme ji vytahovat vzhůru nohama. Ale hezky dlouho jsme ji nedokázali vytáhnout vzhůru vůbec, ať už vzhůru nohama nebo vzhůru hlavou. Ta plachta měla zřejmě dojem, že si s ní hrajeme na pohřeb a že já jsem nebožtík a ona rubáš. A když zjistila, že na nic takového si hrát nechceme, praštila mě ráhnem do hlavy a odmítla jakoukoli další spolupráci. "Namoč ji," radil Hektor. "Strč ji do vody a namoč ji." Námořníci prý vždycky plachty dřív namočí, než je vytáhnou. Tak jsem ji namočil; ale tím se to všecko ještě víc zhoršilo. Když se vám lepí na nohy a omotává kolem hlavy suchá plachta, tak to není nic příjemného, ale když to dělá plachta prosáklá vodou, tak je to přímo k zbláznění. Nakonec jsme ji přece jen vytáhli, oba dva, spojenými silami. Napnuli jsme ji, ne přímo vzhůru nohama - spíš trochu na šišato - a připoutali jsme ji ke stěžni záchytkou, kterou jsme si k tomu účelu přiřízli. Že se ta loď nepřevrhla, to prostě konstatuju jako fakt. Proč se nepřevrhla, k tomu nejsem s to předložit řádné zdůvodnění. Mockrát od té doby jsem o tom uvažoval, ale nikdy se mi nepodařilo ten jev nějak uspokojivě vysvětlit. Že to tak dopadlo, to lze patrně přičíst pouze zlomyslnosti všech věcí na tomto světě. Ta loď pravděpodobně, pod dojmem zcela povrchního úsudku o našem chování, došla k náhledu, že jsem si vyjeli spáchat hned po ránu sebevraždu, a v důsledku toho si umínila, že nám ji překazí. Nic jiného mě nenapadá. Udrželi jsme se uvnitř v lodi jenom díky tomu, že jsme se zuby nehty přilípli k lubům. Ale úplně nás to vyčerpalo. Hektor pravil, že piráti a jiní mořeplavci obyčejně k něčemu přivážou kormidlo a skasají špici kosatky, když vich řádí píliš divoce, a radil, abychom i my udělali něco takového; ale já byl toho názoru, že by se loď s tím větrem měla vypořádat po svém. Jelikož podle té mé rady bylo vůbec nejsnažší se zařídit, zůstali jsem u ní, ještě více jsme se přivinuli k lubům a nechali jsme loď, ať si dělá, co umí. Asi půldruhého kilometru jsme letěli proti proudu rychostí jakou jsem potom už nikdy po vodě nejel a jakou už nikdy jet nechci. V ohybu řeky se loď tak naklonila na bok, že měla půlku plachty pod vodou. Pak se zas nějakým zázrakem sama narovnala a hnala se k dlouhému pruhu mazlavého bahna u nízkého břehu. To bahno nás zachránilo. Loď si jím vyorala cestu a zůstala v něm trčet zrovna uprostřed. Když jsme si uvědomili, že už to s námi nehází a nehrká jako s hrášky v chrastítku a že zas jednou můžeme jednat podle vlastních úvah, doplazili jsme se na příď a odřízli jsme plachtu. Plachtění jsme si už užili dost. Nechtěli jsme to přehánět až do přesycení. Okusili jsme toho sportu - zaplachtili jsme si celkem vzato pěkně, napínavě, zajímavě - a teď jsme si řekli, že si zas pro změnu zaveslujeme. Chopili jsme se vesel a snažili se vyprostit loď z toho bahna a jedno veslo jsme při tom zlomili. Potom jsme si už počínali mnohem opatrněji, ale ta vesla byla stará a mizerná a to druhé ruplo ještě snadněji než to první, a my byli úplně bezmocní. Bahno se před námi rozprostíralo v šíři nejmíň sta metrů a za sebou jsme měli vodu. Nedalo se dělat nic jiného, než sedět a čekat, až někdo pojede kolem. Ale nebyl to zrovna den, jaký lidi láká na řeku, a tak se lidská bytost objevila v dohledu teprve za tři hodiny. Byl to starý rybář, a ten nás po nesmírné námaze konečně zachránil a potupným způsobem nás dovlekl zpátky do loděnice. Se spropitným tomu člověku, co nás dotáhl domů, s poplatkem za ta zlámaná vesla a s půjčovným za čtyři a půl hodiny nás to plachtění stálo notný násobek týdenního kapesného. Ale získali jsme zkušenost, a ta prý je vždycky a za každou cenu laciná. Reading - Táhne nás parník - Dopaluje nás chování malých loděk - Jak se pletou do cesty parníkům - George a Harris lajdačí - Dost otřepaná historie - Streatley a Gording. XVI Asi v jedenáct jsme před sebou spatřili Reading. Řeka je tam špinavá a šeredná. Však se taky v okolí Redingu nikdo dlouho nezdrží. Město samo je staré a proslulé a pochází z šerých časů krále Ethelreda, kdy Dánové zakotvili se svými válečnými loděmi v řece Kennet a vyjížděli z Readingu na pustošivé výpravy po celém území Wessexu; a tam se s nimi utkali a porazili je Ethelred a jeho bratr Alfred, přičemž Ethelred obstarával modlení a Alfred bojování. V pozdějších letech býval Reading zřejmě považován za příhodné útočiště, když to v Lodnýně začínalo být nehostinné. Kdykoli ve Westminsteru řádil mor, parlament běžně uháněl do Readingu; a v roce 1625 se tam za ním odstěhovalo i soudnictví a všechna přelíčení se konala v Readingu. Ono to asi stojí za to, mít občas v Londýně takový menší obyčejný mor, když nás to zbaví jak právníků, tak parlamentu. Za bojů koruny s parlamentem obléhal Reading hrabě z Essexu a o čtvrt století později tu princ Oranžský na hlavu porazil armádu krále Jakuba. V Readingu je pochován Jindřich I., v benediktinském opatství, které tam sám založil a jehož ruiny se zachovaly dodnes; a v témž opatství se slavný Jan z Gauntu oženil s lady Blankou. V readinském zdymadle jsme se dostali za parníček, který patřil jedněm mým přáteům, a ten nás vzal do vleku a odtáhl nás až skoro na kilometr od Streatley. To je přímo rozkoš, když vás táhne parník. Já to mám radši než veslování. A ještě větší rozkoš by nám ta plavba byla poskytla, nebýt spousty otravných lodiček, které se našemu parníku v jednom kuse pletly do cesty a kvůli kterým jsme v jednom kuse museli brzdit a zastavovat, abychom některou z nich nepřevrhli. To jde vážně na nervy, jak se tyhle loďky s veslaři pletou na řece do cesty parníkům; s tím by se mělo něco dělat, aby to přestalo. A ještě ke všemu jsou přitom tak zatraceně drzé! Musíte na ně pískat, div vám to kotel neroztrhne, než se jim uráčí přidat trošku na tempu. Být po mém, tak bych jich sem tam pár naboural a převrhl, aby věděly, zač je toho loket. Už malý kousek nad Readingem je řeka zase moc půvabná. U Tilehurstu ji sice trochu znešvařuje dráha, ale od Mapledurhamu vzhůru až k Streatley je skvostná. Nedaleko nad Mapledurhamem máte po pravé ruce sídlo hardwickské, kde hrával kuželky Karel I. A blízké okolí Pangbourne, kde stojí starobylá hospůdka "U labutě", jistě znají zrovna tak dobře pravidelní návštěvníci výstav výtvarného umění jako místní občané. Parníček mých přátel nás pustil z vleku zrovna pod jeskyní a Harris mě chtěl mermomocí přesvědčit, že teď je s veslováním řada na mně. Mně to připadalo nanejvýš nelogické. Ráno jsme se přece domluvili, že já dovezu loď pět kilometrů za Reading. No a teď jsme už byli patnáct kilometrů za Readingem! Takže určitě měli už zase přijít na řadu oni. Ale ani George ani Harris nechtěli ten problém vidět v patričném svělte, a tak aby nedošlo k hádce, jsem si radši k těm veslům sedl. Nevesloval jsem o mnoho déle než minutu, když tu George uviděl, že po vodě plave něco černého, a zahnuli jsme k tomu. Když jsme byli až u toho, George se vyklonil z lodi a sáhl po tom. Ale hned s výkřikem a s tváří najednou zbledlou ucukl. Byla to mrtvá žena. Lehce se vznášela na hladině a v obličeji měla mírný a klidný výraz. Krásný obličej to nebyl; na to byl příliš předčasně zestárlý, příliš vyhublý a usoužený; ale přes ty známky nouze a chudoby vypadal jemně a přívětivě, a nadto se v něm zračil ten vyrovnaný klid, jaký se někdy vkrádá do tváří lidí nemocných, když v nich konečně odezněla bolest. Naštěstí pro nás - nikterak jsme netoužili, aby nás policie tahala po všelijakých vyšetřováních - si té utopené už předtím všimli nějací lidé na břehu a ti se jí ujali. Později jsme se dověděli, jak to s tou ženou bylo. Odvěká tragédie, samozřejmě. Odvěká a otřepaná. Ta žena se zamilovala a byla obelhána - nebo se obelhala sama. Buď jak buď, dopustila se hříchu - to sem tam udělá skoro každý z nás - a její rodina i její přátelé jí pohoršeně a rozhořčeně zavřeli před nosem dveře. A když se tedy musela se světem prát sama a na krku jí visel ten mlýnský kámen hanby, klesala pořád níž a níž. Nějaký čas živila sebe i děcko z dvanácti šilinků týdenní mzdy, kterou jí vynášela každodenní dvaníctihodinová dřina; šest šilinků z ní platila na dítě a tím, co zbývalo, si sama hleděla udržet duši v těle. Ale šest šilinků týdně nemůže držet duši v těle moc pevně. To chce ta duše z těla pryč, když ji k němu poutá tak málo; a tak asi jednoho dne vyvstala té ženě před očima všechna bolest a tupá jednotvárnost jejího života zřetelněji než jindy a ten pošklebující přízrak ji poděsil. Naposled se s prosbou o pomoc obrátila na své přátele, ale od té mrazivé zdi jejich úctyhodnosti se hlas zbloudilého vyděděnce odrazil bez odezvy; vypravila se tedy ještě za svým děckem, vzala je do náručí a unaveně, skoro netečně je políbila, strčila mu do ručičky krabičku čokoládových bonbónů, které mu koupila za jednu penci, a odešla; a potom si za posledních pár šilinků koupila jízdenku a odjela do Goringu. Ty nejtrpčí vzpomínky jejího života se pravděpodobně týkaly pruhů lesa a jasně zelených luk kolem Goringu; ale ženy z nepochopitelných důvodů tisknou k srdci nůž, který je probodává. Ale možná že do té hořkosti byly přimíseny i vzpomínky slunné, vzpomínky na chvíle velice líbezné, které strávila u těch zastíněných hlubin, nad něž tak nízko sklánějí své větve obrovské stromy. Chodila po těch lesích na břehu celý den a pak, když se snášel večer a nad vodou rozprostřel svůj šerý háv šedivý soumrak, rozpřáhla paže po té mlčící řece, která znala její žal i její radost. A stará řeka ji něžně vzala do náručí, položila si její unavenou hlavu na prsa a zkonejšila její bolest. A tak ta žena zhřešila ve všem - zhřešila v životě i v umírání. Pánbůh jí buď milostiv - jí i všem ostatním hříšníkům, jestli jich je snad víc. V Goringu na levém břehu i v Streatley na pravém je příjemné strávit nějaký ten den. Ten kus řeky dolů k Pangbourne přímo žadoní, abyste si na něm buď za slunce zaplachtili, nebo za měsíčku zaveslovali, a celá krajina kolem něho je plná krás. My jsme původně zamýšleli dorazit ještě toho dne do Wallingfordu, ale líbezná a usměvavá tvář řeky v ěchto končinách nás zlákala, abychom se u ní chvilku zdrželi; a tak jsme nechali loď pod mostem a vyšli jsme si do Streatley a "U býka" jsme si k nemalé spokojenosti Montmorencyho dali oběd. Říká se, že kopce na levém břehu kdysi souvisely s kopci na pravém břehu a tam, kde je teď Temže, tvořily hráz, takže řeka tenkrát tady nad Goringem končila širokým jezem. Já nejsem dost kompetentní ani k tomu, abych to tvrzení vyvrátil, ani k tomu, abych je potvrdil, já je prostě tlumočím. Streatley je obec velice starobylá, která se datuje - jako většina měst a vesniček u řeky - až z dob Anglů a Sasů. Gorning není ani zdaleka tak milé místečko k pobytu jako Streatley, jestli máte možnost si vybrat; ale svým způsobem je docela ucházející a máte tam mnohem blíž k nádraží, kdybyste náhodou chtěli zmizet z hotelu bez zaplacení. Den prádla - Ryby a rybáři - O umění chytat ryby - Svědomitý muškař - Rybářská latina. XVII Zůstali jsme ve Streatley dva dny a dali jsme si tam vyprat šaty. Už dřív jsme se pokusili vyprat si je pod Georgeovým vedením sami, v řece, ale to nebyl notný debakl. A to je ještě slabý výraz, debakl, protože když jsem si ty šaty vyprali, tak jsme na tom byli mnohem hůř než předtím. Než jsme je začali prát, tak byly moc špinavé, moc, jen co je pravda; ale pořád se ještě daly nosit. Ale po tom vyprání - no, řeka mezi Readingem a Henleyem čistší byla než předtím, to ano, když jsme si v ní vyprali šaty. My jsme totiž všechnu špínu, která se v řece mezi Readingem a Henleyem nacházela, při tom praní schytali a zaprali si ji do těch šatů. Pradlena v Streatley prohlásila, že je sama sobě povinována počítat si za to vyprání třikrát tolik co obvykle. Pravila, že to vlastně nebylo praní, že to bylo spíš něco na způsob bagrování. Zaplatili jsme jí bez reptání. Okolí Streatley a Goringu, to je slavná oblast rybářská. Má tu být prý báječné rybaření. Zrovna tady oplývá řeka cejny, ploticemi, bělicemi, řízky a úhoři; stačí se posadit a celý den je můžete chytat. Mnozí lidé se tu opravdu posadí. Ale nechytí nikdy nic. Já neznám nikoho, kdo by byl v Temži něco chytil, leda střevle a chcíplou kočku, jenže to nemá nic společného s rybařením. Místní rybářský průvodce se taky ani slůvkem nezmiňuje o tom, že by se tu dalo něco ulovit. Říká pouze, že je zde "výborné místo pro rybaření"; a já jsem ochoten na základě toho, co sám ve zdejším okrese vídám, ten údaj potvrdit. Na celém světě není žádné jiné místo, kde by se tolik rybařilo nebo kde by člověk mohl rybařit tak dlouho. Někteří rybáři sem přijedou prorybařit celý den, a jiní tu zůstanou a prorybaří celý měsíc. A je-li vám libo, můžete tu prorybařit i celý rok: dopadne to vždycky stejně. Rybářův průvodce po Temži praví, že "i štičku a okouna je zde možno ulovit", ale v tom se Rybářův průvodce mýlý. Možná že tu štičky a okouni jsou. Vlastně jsou tu určitě, to já vím. Vidět jich můžete celá hejne, když si vyjdete na procházku po některém břehu; to k vám připlavou a půlku těla vystrčí nad vodu a otvírají huby, protože čekají sušenky. A když se jdete koupat, tak se kolem vás shluknou a překážejí vám při plavání a rozčilují vás. Ale ulovit je na kus červa na udici, nebo na něco takového, to možno není, to teda ne! Já sám moc dobrý rybář nejsem. Jeden čas jsem se tomu sportu věnoval s notnou dávkou zaujetí a měl jsem dojem, že dělám slušné pokroky; ale staří zkušení mazáci mi říkali, že k opravdické dokonalosti to nedotáhnu nikdy, a radili mi, ať toho radši nechám. Házet udici, to prý umím neobyčejně elegantně, a vůbec prý mám pro rybaření ten pravý fortel a hlavně dostatek vrozené lenosti. Ale rybář prý ze mne určitě nebude, na to prý mám moc málo obrazotvornosti. Prý by ze mne mohl být obstojný básník nebo autor šestákových krváků nebo reportér nebo něco takového, ale aby člověk mohl získat nějakou reputaci jako rybář na Temži, k tomu je prý zapotřebí mnohem rozvernější fantazie a mnohem plodnější vynalézavosti, než jakou mám zřejmě já. Někteří lidé mají dojem, že k tomu, aby byl z někoho dobrý rybář, úplně stačí schopnost plynně a bez uzardění lhát; ale to je omyl. Holý výmysl sám sobě není k ničemu; na ten se vzmůže i začítečník. Ale že ho propracuje do nejmenších podrobností, že ho vyšperkuje prvky pravděpodobnosti, že mu dodá zdání úzkostlivé - až pedantské - věrohodnosti, teprve podle toho se pozná rybář zkušený. Přijít a prohlásit "Jo, včera jsem chytil patnáct tuctů okounů," nebo "Minulé pondělí jsem vytáhl řízka, ten vám vážil devět kilo a od ocasu k hlavě měřil dobrý metr," do dokáže kdekdo. K takovým výrokům nepotřebujete žádnou tvůrčí schopnost, žádnou šikovnost. To chce jenom drzé čelo, nic víc. Kdepak, takovýmhle způsobem lhát, nad to je pořádný rybář povznesen. Jeho metoda, to je hotová věda. Vstoupí do lokálu beze všeho rámusu, s kloboukem na hlavě, přivlastní si tu nejpohodlnější židli, zapálí si dýmku a začne mlčky pufat. Chvíli nechá ty mladší, aby se chvástali, a potom, když se hovor na okamžiku utiší, vyndá z úst dýmku a prohodí, vyklepávaje popel o mříž před krbem: "To já měl včera večír oulovek, o kterým abych snad radši ani žádnýmu nepovídal." "Ale! Pročpak?" ptají se ho. "Poněvadž nemůžu čekat, že by tomu někdo věřil," odvětí klidně a bez nejmenšího odstínu hořkosti ten stařík, nacpává si znova dýmku a žádá hostinského, aby mu dal trojitou skotskou s ledem. Všichni se odmlčí, protože nikdo si není sám sebou natolik jistý, aby mohl tomuto tvrzení starého pána odporovat. A tak ten stařík musí pokračovat, aniž ho k tomu někdo vybídl. "Kdepák," praví zamyšleně, "já sám bych tomu nevěřil, kdyby to někdo vypravoval mně. Ale přesto je to fakt. Seděl jsem tam celý odpoledne a nechytil jsem do slova a do puntíku nic - až na nějakej ten tucet bělic a takovejch dvacet štik, samosebou. Tak už jsem toho chtěl nechat, když to bylo tak nanicovaý, ale tu vám najednou cejtím, jak mi něco hezky silně trhá vlascem. Říkám si, to bude zas nějakej takovej mrňous, a chci to teda vytáhnout. Ale ať visím, jestli jsem byl schopnej prutem vůbec pohnout. Trvalo mně to půl hodiny - půl hodiny, pánové! - než jsem tu rybu dostal na břeh. A v jednom kuse jsem čekal, že mi ten vlasec rupne. No, nakonec jsem to z vody vytáh, a co byste řekli, že to bylo? Jeseter! Dvacetikilovej jeseter, chycenej na udici, páni! No to se nedivím, že koukáte tak vyjeveně! Ještě jednu trojitou skotskou bych prosil, pane hostinský." Načež líčí, jak každý, kdo toho jesetera viděl, byl bez sebe úžasem, a jak ho přivítala jeho žena, když přišel domů, a co tomu říkal Joe Buggles. Ptal jsem se jednou hostinského v jedné hospůdce u řeky, jestli mu to občas neškodí na zdraví, když musí věčně poslouchat ty povídačky, co mu předkládají rybáři; a on mi řekl: "Ale depák. Tejkonc už né, pane. Dřívějc mi z toho chodívala hlava kolem, to jó, ale tejkonc? Pámbu uchovej! Tejkonc to já i ta moje kliďánko posloucháme celý dni. To je všecko zvyk, pane. To je všecko zvyk." Kdysi jsem znal jednoho mládence, moc svědomitý člověk to byl, a ten když se dal na muškaření, tak si umínil, že svoje úlovky jakživ nezveličí víc než o pětadvacet procent. "Když chytím čtyřicet ryb," říkal, "tak budu lidem vykládat, že jsem jich chytil padesát a tak podobně. Víc lhát nebudu, protože lhát je hřích." Ale s tím pětadvacetiprocentním systémem to vůbec nešlo. Nemohl ho totiž vůbec nikdy použít. Jakživ nechytil za den víc ryb než tři a připočíst pětadvacet procent ke třem, to nejde - aspoň ne v rybách. Tak si tu procentní sazbu zvýšil na třicet tři celé třicet tři desetiny, ale to se zas nedalo použít, když chytil jenom dvě ryby nebo jenom jednu; musel si ten problém zjednodušit, a tak se rozhodl, že počet úlovků prostě vždycky zdvojnásobí. Tohohle uspořádání se držel nějaký ten měsíc, ale i to se mu potom znelíbilo. Lidi mu totiž nevěřili, že všechno pouze zdvojnásobuje, a tak nejen že si ho nikdo nevážil, ale ještě byl s tou svou umírněností proti ostatním rybářům v nevýhodě. Když doopravdy chytil tři malé rybičky a říkal, že jich chytil šest, tak pak bledl závistí, protože chlap, o němž s naprostou jistotou věděl, že chytil jen jednu rybu, všude na potkání vykládal, že jich vytahal dva tucty. A tak se nakonec přiměl k řešení definitivnímu, kterým se od té doby důsledně a přímo zbožně řídil, a to, že každou chycenou rybu bude brát jako deset ryb, přičemž deset že si stanoví jako jednotnou sazbu základní, od níž teprve začne počítat. Takže když například nechytil vůbec žádnou rybu, říkal, že chytil deset ryb - méně než deset ryb nemůžete prostě při tomhle sysému chytit, deset, to máte zaručeno. A když nějakou podivuhodnou náhodou opravdu chytil jednu rybičku, hlásil jich dvacet, dvě rybičky počítal jako třice, tři jako čtyřicet atakdál. To je metoda velmi jednoduchá a snadno proveditelná a nedávno se vyskytly nějaké řeči, že ji zavedli do celého rybářského bratrstva. Výbor Sdružení temžských rybářů skutečně asi před dvěma roky doporučil její odhlasování, ale protestovali proti tomu někteří starší členové. Že prý by o tom návrhu začali uvažovat jen v tom případě, že by ta základní sazba byla zdvojnásobena a každá ryba se počítala za dvacet ryb. Až někdy budete na řece a najdete si volný večer, dejte na mou radu a zapadněte do některé vesnické hospůdky a posaďte se do výčepu. Můžete si být skoro jisti, že tam najdete jednoho nebo dva staré lovce s rybářským prutem, a ti vám během půlhodinky naservírují tolik rybářské latiny, že vám to pokazí trávení na celý měsíc. George a já - co bylo tenkrát s Harrisem, to nevím; brzy po poledni se šel dát oholit, pak se vrátil, dobrých čtyřicet minut si dával do pucu boty a od té doby jsme ho ani nezahlédli - tak tedy George a já a pes jsme si toho druhého večera ve své opuštěnosti vyšli na procházku do Wallingfordu, a když jsme se vrátili, zastavili jsme se v jedné hospůdce u řeky, abychom si odpočinuli a tak vůbec. Posadili jsme se do salónku. Tam byl jeden děda, pokuřující z dlouhé hliněnky, a s tím jsme se pochopitelně začali bavit. Řekl nám, že dneska se ten den vydařil, a my jsme mu řekli, že i včera se ten den vydařil, a pak jsme si všichni říkali navzájem, že zítřek se asi taky vydaří; a George ještě řekl, že obilíčko žene letos moc pěkně do výšky. Po tomto postřehu vyšlo nějak, ani nevím jak, najevo, že jsme tady v kraji cizí a že nazítří ráno zase odjíždíme. Pak v té konverzaci nastala puazička a naše pohledy začaly bloudit po místnosti. Nakonec spočinuly na staré, zaprášené skleněné skříňce, která visela vysoko nad krbem. Byl v ní pstruh. Ten mě teda uchvátil, ten pstruh; to byla ryba přímo monstrózní. Abych řekl pravdu, na první pohled jsem ji považoval za tresku. "Jó," pravil ten starý pán, když si všiml, kam zírám, "to je chlapák, co?" "Dost abnormální," zabručel jsem; a George se toho dědy zeptal, kolik asi podle jeho odhadu váží. "Vosum kilo vosumnáct deka," odvětil náš nový známý, zvedl se a sundával si s věšáku kabát. "Jó, jó," dodal, "třetího příští měsíc to už bude na den šestnáct let, co jsem ho vytáh. Tady dole pod mostem jsem ho chytil. Na střevličku. Lidi mi říkali, že tady v řece fje, a já jim říkal, že ho teda dostanu. A taky jsem ho dostal. Počítám, že dneska tady už moc takhle velikejch ryb neuvidíte. Dobrou noc, páni, dobrou noc." A už byl pryč a nás tam nechal samotné. Teď jsme od té ryby teprve nemohli odtrhnout oči. Byla opravdu pozoruhodná. Pořád ještě jsme se na ni dívali, když se ve dveřích naší místnosti objevil se sklenicí piva v ruce místní špeditér; před chviličkou přišel do hospody a teď se taky díval na tu rybu. "Pořádný pstroužek, tohleto," řekl George, otáčeje se k němu. "To bych řekl, pánové," odvětil ten muž; a dodal, když si dal notný lok piva: "To jste tu asi nebyli, pánové, že ne, když tahle ryba byla chycená?" "Ne, ne," řekli jsme. A vysvětlili jsme mu, že jsme tady cizí. "No jo, to jste tu teda bejt nemohli," pravil špeditér. "Vono už je to skoro pět let, co jsem toho pstruha chytil." "Ale! Tak toho jste chytil vy?" povídám já. "Baže, pane," pikývl ten bodrý chlapík. "Zrovinka tady pod zdejmadlem jsem ho chytil - teda tam, co to zdejmadlo bejvalo dřív - takhle v pátek odpoledne. A nejzajímavější na tom je, že jsem ho chytil na mouchu. Vyšel jsem si na štiky, pstruh mi, pánbu ví, ani na mysl nepřišel. A když jsem na konci svýho vlasce uviděl tohohle kolosa, tak mě to teda dočista sebralo. Vážil třináct kilo, považte! Tak dobrou noc, pánové, dobrou noc." Za pět minut přišel třetí chlapík a vylíčil nám, jak on toho pstruha chytil, jednou časně zrána, na běličku; a pak zas odešel a do lokálu vstoupilo individuum středního věku, s takovým slavnostním, přitroublým výrazhem, a posadilo se k oknu. Chvilku nikdo z nás nepromluvil, ale pak se George k tomu novému hostu otočil a povídá: "Promiňte, prosím. Snad se na nás nebudete zlobit, že si troufáme vás oslovit, ačkoliv jsme tady v těch končinách úplně cizí, ale tuhle můj přítel i já bychom vám byli velice vděčni, kdybyste nám pověděl, jak jste ulovil támhletoho pstruha." "No ne! Kdo vám řek, že jsem toho pstruha chytil já?" zněla udivená otázka. Odvětili jsme, že nám to neřekl nikdo, že jsme prostě nějak instinktivně vytušili, že to byl on. "To je teda fantastický - dočista fantastický," pravil se smíchem ten neznámý bambula, "protože se vůbec nemejlíte. Já toho pstruha vážně chytil. Ale takhle to uhodnut, to je teda k nevíře. Jak povídám, dočista fantastický!" A pak nám vykládal, jak se s tím pstruhem tahal půl hodiny a jak si při tom zlomil prut. A jak ho pečlivě zvážil, když pak přišel domů, a jak se ukázalo, že má patnáct a půl kila. Potom i on musel odejít, a kdž zmizel, přišel za námi sám hostinský. Řekli jsme mu, kolik různých historek jsme vyslechli o tom jeho pstruhovi, což ho ohromně pobavilo a všichni jsme se moc upřímně zasmáli. "Tak Jim Bates a Joe Muggles a pan Jones a starej Billy Maunders vám jeden jako druhej napovídali, že toho pstruha chytili oni! Hahaha! To se teda povedlo," pravil ten starý poctivec se srdečným smíchem. "Jo, ty by ho tak zrovna dali mně, do mýho lokálu, kdyby ho chytili oni! Ty určitě! Hahaha!" A pak nám pověděl, jak to s tou rybou bylo doopravdy. Ukázalo se, že ji chytil on sám, před mnoha lety, když byl ještě mladíček; a ne že by to byl nějak zvlášť uměl nebo byl kdovíjak šikovný, měl prostě takovou tu nevypočitatelnou kliku, jaká zřejmě vždycky čeká na nějakého kluka, až se za slunného odpoledne uleje ze školy a vyjde si na ryby s kouskem špagátku na konci obyčejné větve. Že přinesl domů toho pstruha, to ho prý tenkrát zachránilo před výpraskem, a dokonce i jeho učitel prý prohlásil, že taková ryba má větší cenu než trojčlenka a zkrácené násobení dohromady. Tu hostinského ze salónku odvolali a George a já jsme se znova zahleděli na tu rybu. Byl to opravdu pstruh naprosto nevídaný. Čím dál jsme si ho prohlíželi, tím více jsme nad ním žasli. Zvlášť George byl z něho celý pryč. Vylezl si dokonce až na opěradlo jednoho křesla, aby se na něj mohl kouknout zblízka. Ale křeslo s ním uklouzlo a George se v bláhové snaze o záchranu neuváženě chytil té skříňky s pstruhem. A ta s třeskotem sletěla se zdi a George i s křeslem sletěli na ni. "Doufám, žes nerozbil tu rybu!" vykřikl jsem zděšeně a hnal jsem se k němu. "Taky doufám," řekl George, opatrně se zvedl a koukal kolem sebe. Ale rozbil ji. Ten pstruh se roztřískal na tisíc kousků - říkám tisíc, ale možná že jich bylo jenom devět set; nepočítal jsem je. To nám připadlo divné a neuvěřitelné, že by se vycpaný pstruh mohl rozbít na takové mrňavé kousíčky. A taky to divné a neuvěřitelné bylo, kdyby to vycpaný pstruh byl. Ale nebyl. Byl sádrový. Zdymadla - George a já před fotoaparátem - Wallingford - Dorchester - Abington - Muž stvořený pro rodinu - Příhodné místo k utopení - Obtížný úsek řeky - Demoralizující vliv říčního vzduchu. XVIII Ze Streatley jsme odjeli příštího dne časně zrána a veslovali jsme až do Culhamu, kde jsme se v tamním vedlejším řečišti vyspali pod plachtou. Od Streatley do Wallingfordu není řeka zvlášť zajímavá. Z Cleve jedete desetikikometrovým úsekem bez jediného zdymadla. Myslím, že je to vůbec nejdelší nepřerušovaný úsek nad Teddingtonem; však tam trénují osmiveslice Oxfordského veslařského klubu. Že tam nejsou zdymadla, to je sice příjemné pro veslaře, ale kdo hledá zábavu, ten přijde zkrátka. Já osobně mám zdymadla hrozně rád. Ta vám tak mile zpestřují jednotvárnost veslování. Mně se to líbí, když si sedím v lodi a pomalu stoupám z chladných hlubin k novým obzorům a neokoukaným vyhlídkám; nebo když se nořím jakoby do podsvětí a potom čekám, až začnou vrzat ta pochmurná vrata a až se ten úzký proužek denního jasu mezi nimi rozšíří tak, aby se zas přede mnou objevila spanilá, usměvavá řeka a já mohl vyvézt svou lodičku z jejího dočasného vězení na vodu, která nám kyne vstříc. To jsou malebná místečka, tahle zdymadla. A statný starý strážce a jeho bodrá žena a jejich dcera s rozzářenýma očima, to jsou lidičky, s kterými je milo si letmo poklábosit*). A potkáte tam jiné lodě a máte s kým si vyměnit poříční klípky. Bez těch svých květinami osázených zdymadel by Temže už nebyla tím pohádkovým hájemstvím. A že mluvím o zdymadlech, tak si vzpomínám, jak George a mne stihla málem jednoho letního dopoledne u Hampton Courtu nemilá nehoda. Byl nádherný den a zdýmací komora byla přecpaná; a jak to na *) Či spíš bývalo. Ochranáři řek se zřejmě změnili ve spolek pro zaměstnávání pitomců. Ti noví strážci zdymadel, zvláště na nejfrekventovanějších úsecích řeky, jsou z valné většiny popudliví, nervózní dědkové, kteří se na svá místa vůbec nehodí. řece obvykle bývá, všechny se nás na té stoupající hladině chystal zvěčnit nějaký podnikavý fotograf. Já jsem si v první chvíli vůbec neuvědomil, co se to vlastně děje, a tak mě nesmírně udivilo, když jsem si všiml, jak si George honem urovnává kalhoty, načechrává si vlasy a fešácky si posazuje čapku až do týla a jak se pak s výrazem přívětivosti lehce promísené smutkem ladně usazuje tak, aby mu nebylo moc vidět na nohy. Nejdřív mě napadlo, že najednou spatřil nějakou svou známou dívku, a rozhlédl jsem se, abych zjistil, která to je. A měl jsem dojem, že kdekdo v zdýmací komoře znenadání zdřevěněl. Všichni veslaři stáli nebo seděli ve svrchovaně pozoruhodných a kuriózních pózách, jaké lze vidět pouze na japonských vějířích; jinde určitě ne. Dívky se všechny usmívaly. Ach, ty vám vypadaly líbezně. A chlapi, ti se chmuřili a tvářili se přísně, leč ušlechtile. A tu mi konečně svitlo, proč to tak je, a polekal jsem se, že já to už nestihnu. Naše loď byla úplně první, a to by ode mne nebylo pěkné, kdybych tomu fotografovi ten obrázek zkazil, řekl jsem si. Tak jsem se hbitě otočil tváří k němu a postavil se na příď; s nedbalou grácií jsem se tam opřel o bidlo s hákem, v póze, která dávala tušit, jak jsem pružný a silný. Vlasy jsem si upravil tak, aby mi jedna kadeř padala do čela, a do svého výrazu jsem honem přihodil odstín něžného roztoužení, poněkud stříknutého cynismem, což mi prý velice sluší. A jak jsme tak čekali na ten pamětihodný okamžik, najednou slyším, jak někdo za mnou křičí: "Hej! Pozor na levý bok!" Nemohl jsem se pochopitelně ohlédnout, abych zjistil, oč jde a kdo si to má na ten svůj levý bok dát pozor. Jen jsem se koutkem oka rychle podíval na levý bok Georgeův. S tím bylo všechno v pořádku - takle v sedě a pod kazajkou nebylo naštěstí vidět, jak je George v bocích obtloustlý. A sám jsem se kvapně trošku narovnal a povytáhl, abych levý bok příliš nevystrkoval. "Pozor na bok, vy trumbero pitomá!" ozvalo se znova, jenže hlasitěji. A vzápětí zařval ještě jiný hlas: "Dělejte něco s tím bokem, vy... vy... no vy dva tam s tím psem!" Ani George ani já jsme se neodvažovali otočit, fotograf už měl ruku na víčku objektivu a každým okamžikem mohl udělat obrázek. Ostatně, ten křik určitě neplatí nám. Veslařů se psem je tu přece víc a já mám boky štíhlé a jako paragraf nestojím. Ale tu už začala ječet celá zdýmací komora a zezadu zařval nějaký mohutný hlas: "Pozor na loď, pánové! Vy s těmi červenočernými čapkami! Jestli honem něco neuděláte, tak budou na té fotografii vaše mrtvoly!" Teprve teď jsme sklopili pohledy a zjistili jsme, že se naše loď zachytila levým bokem o vyčnělý balvan ve stěně zdymadla a že stoupající voda zvedá jenom náš pravý bok a chystá se nás převrhnout. V příštím okamžiku jsem mohli být dnem vzhůru. Rychlostí blesku jsme každý popadli jedno veslo a prudce jsme se od té stěny odstrčili. Vysvobozená loď se sice narovnala, ale my oba jsme se překotili na záda. Na té fotografii jsme moc dobře nevyšli, George a já. Jak se pochopitelně dalo čekat, měli jsme takovou smůlu, že ten fotograf uvedl svůj zatracený aparát v činnost zrovna v okamžiku, kdy jsme se oba váleli na zádech, v obličejích jsme měli takový ten pomatený výraz, němě se dotazující "Kde to jsem?" a "Co to se mnou je?" a nohama jsme divoce klátili ve vzduchu. Naše nohy, to byl bezesporu ústřední motiv celé fotografie. Jinak toho tam bylo vidět pramálo. Ty nohy vyplňovaly celé popředí. Za nimi jen nepatrně vykukovaly některé z dalších lodí a kousíčky okolní krajiny; ale všechno ostatní i všichni ostatní v té zdýmací komoře vypadali tak dokonale bezvýznamně a nicotně vedle těch našich nohou, že to těm druhým lidem připadalo hrozně zahanbující a odmítli si ten obrázek koupit. Majitel jednoho parníčku, který si objednal šest kopií, celou tu svou objednávku stornoval, když mu byl předložen negativ. Řekl, že si ty kipie vezme, jen když mu někdo ukáže, kde je jeho parník; ale to nikdo nedokázal. Ten parník byl kdesi za Georgeovou pravou nohou. Vůbec s tím byla spousta nepříjemností. Ten fotograf zastával názor, že bychom si každý měli vzít tucet kopií, když zabíráme devět desetin toho snímku, ale to jsem odmítli. Nemáme vůbec nic proti tomu, řekli jsme, aby nás někdo vyfotografoval v životní velikosti, ale v tom případě trváme na tom, abychom na tom obrázku nebyli vzhůru nohama. Wallingford, devět a půl kilometru nad Streatley, je městečko velice starobylé, které se aktivně podílelo na vytváření anglických dějin. Bylo neuměle uplácané z bláta, dokud v něm sídlili Britové, které pak odtamtud vypudily římské legie; ty nahradily hliněné zdi mocnými opevněními, jejichž pozůstatky se Času dodnes nepodařilo úplně zahladit, tak dobře uměli ti zedníci ve starověku stavět. Ale ten Čas, ačkoli se zastavil před římskými zdmi, brzy obrátil v prach samotné Římany; a v pozdějších letech, ale ještě dřív, než přišli Normani, se na těch místech bili divocí Sasové a obrovití Dánové. Hradbami obehnaný a opevněný zůstal Wallingford až do dob, kdy král válčil s parlamentem; tehdy zažil krušné časy, když ho dlouho obléhal Fairfax. Nakonec padl a hradby byly srovnány se zemí. Od Wallingfordu vzhůru k Dorchesteru se kolem řeky zvedá stále víc a víc kopečků, ráz krajiny se pořád střídá a je to tam velmi malebné. Dorchestr stojí necelý kilometr od řeky. Když jedete hodně malou lodičkou, můžete tam dopádlovat říčkou Thame; ale nejlepší je projít se k němu od Dayova zdymadla pěšky přes pole. Dorchester je rozkošně poklidné staré hnízdečko, stulené do nečinnosti a ospalého ticha. Stejně jako Wallingford, byl i Dorchester městem už za pradávné éry Britů; tenkrát se jmenoval Caer Doren, "město na vodě". V méně dávné minulosti si tu zřídili rozlehlé ležení Římané; opevnění, které to ležení obklopovalo, vypadá dnes jako nízké, ploché kopečky. V saských dobách byl Dorchester hlavním městem Wessexu. Je náramně starý a kdysi býval slavný a mocný. Teď leží stranou od světského ruchu, podřimuje a sní. V okolí Clifton Hampdenu, což je neobyčejně hezounká vesnička, staromódní, tichá a líbezně rozkvetlá, je krajina u řeky bohatá na krásu. Kdybyste v Cliftonu chtěli přenocovat na pevné zemi, nemůžete udělat nic lepšího než ubytovat se "U snopu ječmene". Já bych řekl, že to je bezvýhradně nejroztomilejší, nejstarosvětštější hospoda na Temži. S těmi nízko nasazenými lomenicemi, s tou doškovou střechou a s těmi mřížkovanými okny vypadá jako ilostrace z knihy pohádek a uvnitř vám to eště víc připomíná to "byl jednou jeden". Pro hrdinku moderního románu by to tam nebylo, ta by se tam ubytovat nemohla. Neboť hrdinka moderního románu je vždycky "božsky vznosné postavy" a vždycky "se vzpřímí v celé své výšce". "U snopu ječmene" by při každém takovém vzpřímení třískla hlavou o strop. Taky pro člověka opilého by to nebyl zrovna ten pravý dům k přenocování. Toho by tam potkalo moc a moc překvapení v podobě zcela nečekaných schůdků z místnosti do místnosti, vedoucích jednou nahoru, jednou zas dolů; a dostat se do prvního patra do ložnice, nebo najít tam postel, když už by se tam nakrásně dostal, to by pro opilého byly úkoly zhola neproveditelné. Příštího rána jsme vstali hrozně časně, protože jsme chtěli být už odpoledne v Oxfordu. To je neuvěřitelné, jak časně člověk vstát dokáže, když táboří v přírodě. Když leží zabalený v dece na palubě lodi, s kufrem místo polštáře, tak ani tak moc neškemrá "jenom pět minut ještě", jako když spí v prachových peřinách. V půl osmí jsme už byli dávno po snídani a propluli jsme cliftonským zdymadlem. Mezi Cliftonem a Culhamem jsou břehy Temže placaté, jednotvárné a nazajímavé, ale když projedete zdymadlem u Culhamu - to je nejstudenější a nejhlubší zdymadlo na celé řece - krajina je už zase hezčí. V Abingdonu teče řeka podél ulic. Abingdon je typické venkovské městečko bez většího významu - poklidné, nanejvýš počestné, čisťounké a zoufale nudné. Honosí se svou starobylostí, ale jestli se v tom ohledu smí srovnávat s Wallingfordem a s Dorchestrem, o tom bych se odvážil pochybovat. Kdysi zde stávalo slavné opatství, ale dneska se v tom, co zbylo z jeho posvěcených zdí, vaří černé pivo. V abingdonském kostele sv. Mikuláše mají náhrobek John Blackwall a jeho choť Jane, kteří po šťastném životě manželském skonali oba téhož dne, 21. srpna 1625; a v kostele svaté Heleny je v kameni zaznamenáno o jistém W. Leeovi, který umřel v roce 1637, že "za jeho žité vzešlo z jeho ledví dvě stě potomků méně tři". Když se vám to podaří vypočítat, zjistíte, že dítek pana W. Leea bylo jedno sto devadesát sedm. Ten pan W. Lee - pětkrát zvolený v Abingdonu za starostu - prokázal své generaci nesporně veliké dobrodiní, já však nicméně doufám, že v naašem přelidněném devatenáctém století se mnoho takových dobrodinců nevyskytuje. Ten kus řeky od Abingdonu až po Nuneham Courtenay je tuze rozkošný. A nunehamský park stojí za návštěvu. Pro veřejnost je otevřen vždycky v úterý a ve čtvrtek. V zámku je pěkná sbírka obrazů a starožitností a v tom parku jsou překrásné partie. Tůň, co je pod jezem v tom nesplavném rameni řeky u Sandfordu, vám spolehlivě poslouží, kdybyste se chtěli utopit. Tam je strašně silný spodní proud, a do toho jak se jednou dostanete, tak už to jde samo. Takový obelisk tam označuje místo, kde se při koupání dva lidé skutečně utopili; a stupňů pod tím obeliskem používají jako skokanského můstku mladíci, kteří se chtějí přesvědčit, jestli tam doopravdy jde o život. Zdymadlo a mlýn u Iffey, půldruhého kilometru pod Oxfordem, to je oblíbený námět řekymilovného bratstva štětce a palety. Ale skutečný model vás po těch obrázcích dost zklame. Ono se na tomto světě, jak si pořád uvědomuju, moc málo věcí vyrovná tomu, co si podle nich namalujete. My jsme iffleyským zdymadlem projeli asi v půl jedné; pak jsem v lodi provedli generální úilid, všechno jsme připravili ke konečnému přistání a vyrazili jsme na poslední, půldruhého kilometru dlouhou etapu své cesty. Z Iffley do Oxfordu, to je ten nejobtížnější kus řeky, jaký znám. To byste se tam na té vodě museli narodit, abyste se v ní vyznali. Já jsem tím úsekem projel hezky často, ale pořád ještě jsem mu nepřišel na kloub. Muž, který by dokázal veslovat z Oxfordu do Iffley hladce a přímo, ten by určitě vydržel žít v naprosté pohodě pod jednou střechou s manželkou, tchýní, starší sestrou a starou služkou, která už byla v rodině, když byl ještě mrně. Vlny vás tam zaženou nejdřív k pravému břehu, potom k levému, pak vás dopraví do prostředka, třikrát s vámi zatočí pěkně do kolečka, odnesou vás zpátky proti proudu a nakonec se vždycky pokusí roztřískat vás o nějakou loď se studenty z některé oxfordské koleje. I my jsme se tedy pochopitelně na tom půldruhém kilometru hezky často připletli do cesty jiným lodím a jiné lodi se zase připletly do cesty nám, v důsledku čehož došlo pochopitelně hezky často k výměně nadávek. Bůhví čím to je, ale na řece je kdekdo zcela neobvykle popudlivý. Drobné nehůdky, jaké byste na souši sotva vzali na vědomí, vás rozzuří div ne k nepříčetnosti, když vás potkají na vodě. Když Harris nebo George provedou nějakou pitomost na pevné zemi, tak se jen shovívavě usměju; ale když něco zblbnou na vodě, hned to zhodnotím výrazivem, při němž stydne krev. A když mi vjede do cesty nějaká cizí loď, tak bych nejradši popadl veslo a všechny lidi v té lodi utloukl. Z lidí, kteří na souši patří k těm nejmírnějším, se stanou krvežízniví zuřivci, jak vkročí na loď. Jednou jsem si vyjel na lodičce s jistou mladu dámou. Ta měla od přírody tu nejlíbeznější, nejjemnější povahu, jaká je vůbec možná, ale na řece to bylo přímo hrůza ji poslouchat. "Ať se jde vycpat, ten moula!" křičela pokaždé, když nám nějaký nešika veslař vjel do cesty. "Kam to čumí?" Nebo se rozčilovala: "Z toho by člověk dostal psotník, z toho hadru protivnýho, mizernýho!" když se nám nepodařilo napnout plachtu. A chňapala po ní a škubala s ní, div ji nerozervala. A jak ríkám, na břehu byla dobrosrdečná a roztomilá. Vzduch nad řekou má na lidskou letoru účinek zcela demoralizující, a jedině tím se dá patrně vysvětlit, proč se dokonce i posádky nákladních bárek sníží někdy k hrubostem, jichž potom, když se poněkud uklidní, zcela nepochybně litují. Oxford - Montmorencyho představa ráje - Loď, vypůjčená nahoře na řece, její půvaby a přednosti - "Chlouba Temže" - Obrat v počasí - Řeka rozličných aspektů - Večer ne zrovna veselý - Touha po nedosažitelném - Rozpřádáme rozmarný rozhovor - George koncertuje na banžo - Truchlivá melodie - Další deštivý den - Útěk - Večeřička a přípitek. XIX V Oxfordu jsme strávili dva příjemné dny. Je tam spousta psů a Montmorency svedl první den jedenáct bitev a druhý den čtrnáct, takže si očividně myslel, že se dostal do ráje. Lidé s vrozenou křehkostí nebo s vrozenou leností - což vyjde nastejno - pro které dřít se proti proudu není žádná slast, to běžně dělají tak, že si najmou loď v Oxfordu a veslují dolů. Ale pro muže plné energie je ovšem lákavější výlet proti proudu. Ono není moc dobré plout pořád s proudem. Mnohem víc člověka uspokojí, když si narovná páteř, bojuje proti proudu a prorazí si jemu navzdory vlastní cestu - já to tak aspoň jasně cítím, když Harris a George veslují a já sedím u kormidla. Těm, kteří však přece jen zamýšlejí odstartovat z Oxfordu, upřímně radím, ať si vezmou svou vlastní loď - ledaže by si ovšem mohli vzít nějakou cizí bez nejmenšího nebezpečí, že by to na ně prasklo. Lodě, které se na Temži pronajímají výš nad Marlow, to jsou lodě moc dobré. Jsou slušně vodotěsné, a když s nimi zacházíte opatrně, tak se zřídkakdy rozpadnou nebo potopí. Je v nich dost místa k sedění a jsou vybaveny všemi nezbytnými náležitosmi - nebo aspoň skoro všemi - k veslování a kormidlování. Nejsou však dekorativní. Loď, co se dá vypůjčit někde nahoře nad Marlow, to není loď, s jakou byste se mohli před lidmi blejskat a dělat furóre. Tyhle nesmysly vyžene loď vypůjčená nahoře na řece svým cestujícím hezky rychle z hlavy. A to je její hlavní, dalo by se říci, dokonce její jediná přednost. Člověk v lodi vypůjčené nahoře na řece je skromný a drží se zpátky. Rád vyhledává tu stranu řeky, na kterou padá stín stromů, a cestuje ponejvíce časně zrána nebo pozdě večer, kdy už je na řece málo lidí, kteří by se po něm mohli dívat. Když člověk v lodi vypůjčené nahoře na řece spatří nějakého známého, uklidí se ke břehu a schová se za strom. Sám jsem byl jednou v partě, která si v létě najala nahoře na řece loď, aby si vyjela na několikadenní výlet. Ani jeden z nás loď, jakou nám pronajímají, do té doby neviděl; a když jsme ji uviděli, tak jsme nevěděli, co to je. Napsali jsme napřed do jedné půjčovny, aby nám připravili loď - přesněji řečeno dvojskul -, a když jsme pak se zavazadly přišli do té loděnice a řekli, kdo jsme, správce půjčovny povídá: "Já vím, vy jste ta parta, co si objednala dvojskul. Všechno je zařízeno. Jime, skoč pro Chloubu Temže." Ten chlapec odešel, a když se za pět minut zase objevil, upachtěně za sebou táhl jakýsi antediluviální dřevěný špalek, který vypadal, jako kdyby ho zrovna byli odněkud vykopali, a to tak halabala, že ho při tom pořádně poničili. Já jsem se při prvním pohledu na tu věc domníval, že jde o nějaký pozůstatek z římských dob - čeho pozůstatek, to jsem nepoznal, nejspíš nějaké rakve. V okolí horního toku Temže je římských památek plno, a tak mi ten můj odhad připadal velice pravděpodobný, avšak jeden vážný mládenec z naší party, který je tak trochu geolog, odbyl mou teorii o římském reliktu pohrdavým "pch!" a pravil, že i člověku intelektu zcela průměrného (do kteréžto kategorie nemohl zřejmě k své lítosti zařait s klidným svědomím mne) musí být jasné, že předmět, který ten chlapec našel, je zbytek zkamenělé velryby; a poukazoval na různé známky, svědčící o tom, že ten objev musí pocházet z periody předledové. Abychom ten spor vyřešili, obrátili jsme se k tomu chlapci. Řekli jsme mu, že se nemusí ničeho bát, ať nám ale poví čistou pravdu: "Je to fosílie velryby z éry před Adamem, nebo je to rakev z raných dob římských?" Chlapec prohlásil, že je to Chlouba Temže. To nám v první chvíli připadalo jako velice humorná odpověď od takového klučíka a někdo z nás ho dokonce za tu vtipnou pohotovost odměnil dvupencí; ale on na svém žertu umíněně trval, a když ho opakoval, podle našeho názoru už moc dlouho, tak jsme se na něj rozzlobili. "Tak dost, mládenče," řekl ostře náš kapitán, "už s tím nesmyslem přestaň! A ty máminy necky dej zas hezky zpátky domů a připrav nám nějakou loď." Ale vtom se objevil sám mistr loďař a zaklínal se slovem odborníka, že ta věc je doopravdy loď, ba co víc, že je to ta dotyčná loď, ten dvojskul, kterým jsme si přáli jet dolů po řece. Dost jsme remcali. Namítali jsme, že ji mohli aspoň přetřít nabílo nebo nadehtovat - no cokoli s ní prostě udělat, aby se dala rozeznat od kusu starého vraku; ale mistr loďař na ní neviděl jedinou chybičku. Ba vypadal dokonce, jako kdyby ho ty naše připomínky urážely. Vybral prý pro nás nejlepší loď z celého svého skladu a čekal prý větší uznání. Toto plavidlo, Chlouba Temže totiž, je prý tak, jak tu stojí (spíš jak se ze všech sil drží, aby se nerozpadlo, mysleli jsme si my), v provozu jen co jemu je známo, dobrých čtyřicet let a dodnes si na ně nikdo nestěžoval, a tak prý nechápe (mistr loďař totiž), proč zrovna my bychom měli s nějakými stížnostmi začínat. Tak jsme se přestali hádat. Stáhli jsme tu tak řečenou loď kusy provazu, aby držela pohromadě, sehnali jsme si tapetu a ta nejošuntělejší místa jsme přelepili, pomodlili jsme se a vkročili jsme na palubu. Za pronájem té kuriozity na šest dní nám počítali třicet pět šilinků; a koupit jsme to celé, celé sakupikum, mohli za čtyři a půl, stačilo jen zajít do kterékoli pobřežíní prodejny vyplaveného dříví. Třetího dne sezměnilo počasí - pozor, teď už zase mluvím o tom našem nynějším výletu! - a na cestu domů jsme z Oxfordu vypluli za vytrvalého mrholení. Řeka - když na ni svítí slunce a jiskří na jejích roztančených vlnkách, pozlacuje šedozelené kmeny buků, prozařuje temné a studivé pěšinky v lesích, prohání po mělčinách stíny, odcvrnkává diamanty od mlýnských kol, posílá polibky leknínům, dovádí s bílou vodní tříští pod jezy, stříbří mechem porostlé zdi a mosty, rozveseluje kdekterou maličkou obec, zlíbezňuje každou alej a loučku, zaplétá se do rákosí, vykukuje se smíchem z každého přítoku, rozjásává tolik vzdálených plachet, projasňuje a zhebčuje vzduch - to je zlatá vodní stuha z pohádky. Ale řeka - když z ní čiší chlad a nuda, když na její hnědé a loudavé vlny bez ustání dopadají kapky deště, když její šplouchání zní, jako kdyby někde v tmavé komnatě tiše plakala nějaká žena; když lesy, ztemnělé a ztichlé, schoulené v rubáši z mlžných cárů, stojí na březích jako přízraky, jako mlčící přízraky s vyčítavýma očima, jako přízraky zlých skutků, jako přízraky odstrčených přátel - to je vodní cesta plná strašidel, cesta říší marných pokání. Sluneční záře, to je krev, která udržuje život Přírody. A Matka Země se na nás dívá očima tak mdlýma, tak vyhaslýma, když slunce nad ní dohořelo! A nám je pak u ní smutno; tváří se, jako by nás nepoznávala nebo jako by jí na nás už nezáleželo. Je jako vdova, která ztratila milovaného manžela; její děti ji hladí po rukou a dívají se jí do očí, ale nepovzbudí ji ani k jedinému úsměvu. Celý den jsme veslovali v dešti a byla to dřiva velice melancholická. Z počátku jsme předstírali, že nás to baví. Říkali jsme, že je to zas něco jiného a že moc rádi poznáme řeku ze všech rozličných aspektů. Nemůžeme přece čekat, že ji zažijeme vždycky jenom za slunce, to bychom si dokonce ani nepřáli. A ujišťovali jsme se navzájem, že příroda je krásná, i když tone v slzách. Harris a já jsme to všecko markýrovali dokonce s jistým nadšením - prvních pár hodin. Zpívali jsme si písničku o životě cikánském, a o tom, jak se takový cikán má báječně, jak - "se vždycky volně cítí, v slunci, větru, hromobití" - jak se raduje z deště a jaké velikánské dobrodiní pro něj déšť znamená a jak jsou mu k smíchu lidé, kterým se déšť nelíbí. George bral tu komedii mnohem střízlivěji a setrvával pod deštníkem. Před obědem jsme si nad sebou napnuli plachtu a nechali jsme ji tak celé odpoledne; jenom na přídi jsme jí kousek odhrnuli, aby jeden z nás mohl pádlovat a viděl při tom před sebe. Takto jsme urazili skoro patnáct kilometrů a na noc jsme přirazili ke břehu kousek pod Dayovým zdymadlem. Že jsme zažili veselý večer, to se poctivě říci nedá. Déšť se lil s klidnou urputností. V lodi bylo všecko vlhké a lepkavé. Večeře se nepovedla. Zapečené studené telecí, když nemáte hlad, se vám za chvilku přejí. Já jsem měl hroznou chuť na smaženou rybu nebo na kotletu; Harris blouznil o platejsovi s bílou omáčkou a zbytek své porce zapečeného telecího nabídl Montmorencymu, který ho odmítl, a zjevně tou nabídkou dotčen, šel si sám od sebe sednout na druhý konec lodi. A George nás žádal, abychom o takových věcech nemluvili, aspoň ne do té doby, než dojí to své studené hovězí bez hořčice. Po večeři jsme vytáhli katy a hráli jsme černého Petra. Hráli jsme asi hodinu, za kteroužto dobu George vyhrál čtyři pence - George má v kartách vždycky štěstí - a Harris a já jsem každý přesně dvě pence prohráli. Tak jsme si řekli, že s tím hazardem radši přestaneme. Hazard, vystupňovaný až do krajnosti, vyvolává, jak správně poznamenal Harris, velice nezdravé vzrušení. George nám sice nabízel revanš, avšak Harris i já jsme byli pevně rozhodnuti toho marného boje s nepříznivým osudem zanechat. Potom jsme si namíchali kapku grogu a seděli jsme jen tak a povídali si. George nám vypravoval o jednom svém známém, který si před dvěma lety vyjel na řeku, spal jednou zrovna za takové noci, jaká čekala nás, v provlhlé lodi, dostal z toho revma, vůbec nic mu proti němu nepomohlo a za deset dní za strašných útrap zemřel. Prý to byl docela mladý člověk, říkal George, a měl před svatbou. Pro něho, pro George totiž, to prý byl jeden z nejtruchlivějších zážitků. To připomnělo harrisovi jednoho jeho přítele, který se dal dobrovolně na vojnu, a když byl na cvičení, musel strávit jednu deštivou noc ve stanu - "zrovinka takovou noc, jako je ta dnešní", pravil Harris - a ráno se probudil jako doživotní mrzák. Harris nám sliboval, že až se vrátíme domů, tak nás k tomu obožákovi oba zavede; srdce nám prý bude krvácet, až ho uvidíme. To pochopitelně vedlo k příjemné zábavičce o ichiasu, chřipce, zánětu ledvin, onemocněních plic a bronchitidě, a Harris prohodil, jak by to bylo mrzuté, kdyby se jeden z nás v noci vážně rozstonal, když máme tak daleko k doktorovi. Po této debatě se dostavila touha po něčem šprýmovném a já jsme v okamžiku nerozvážnosti navrhl, aby George vytáhl to své bandžo a dal k lepšímu nějaký kuplet. George, to budiž řečeno k jeho cti, se nenechal dvakrát nutit. Žádné pitomé vytáčky, jako že si nechal doma noty, nic takového. Okamžitě vylovil svůj nástroj a jal se hrát Dvé rozkošných černých oček. Až do toho večera jsem se na Dvé rozkošných černých oček díval jako na písničku dosti banální. Ta bohatá žíla smutku, kterou z ní vydoloval George, byla tedy pro mě velikým překvapením. Jak se ty žaluplné tóny linuly dál a dál, rodila se v Harrisovi i ve mně jediná touha: padnout si kolem krku a plakat; s gigantickým úsilím jsme však slzy, jež se nám draly do očí, zadrželi a naslouchali jsme té divě rozryvné melodii mlčky. Když došlo na refrén, vzmohli jsme se dokonce na zoufalý pokus o veselí. Znova jsme si naplnili sklenice a dali jsme se do zpěvu. Harris spustil hlasem chvějícím se pohnutím první a George a já jsme pak byli o pár taktů pozadu: "Dvé rozkošných černých oček - ó jaký, jaký div - mi řeklo teď, jak mýlil jsem se dřív. Dvé..." Na tomto místě jsme se zhroutili. Nevýslovná tlivost, kterou George vložil do doprovodu k tomu druhému "dvé", to už bylo na nás v tom našem stavu naproté deprese trošku moc. Harris vzlykal jako malé děcko a náš pes vyl, až jsem se bál, že mu to roztrhne srdce nebo hubu. George chtěl hrát i další sloku. Domníval se, že kdyby do té skladby trochu víc vnikl, a mohl by si tedy v jejím přednesu dovolit víc "ležérnosti", vyzněla by možná méně smutně. Ale většina společnosti se k tomu experimentu vyslovila zamítavě. A poněvadž nic dalšího, co by se dalo dělat, jsme už nevymysleli, šli jsme spat - to jest svlékli jsme se a takové tři čtyři hodiny jsme se klepali na dně lodi. Pak se nám přece jen podařilo upadnout do jakési trhané dřímoty, která nám vydržela do pěti ráno, kdy jsme všichni vstali a dali si snídani. Druhý den byl přesně takový jako ten první. Lilo dál a my jsme seděli v nepromokavých pláštích pod plachtou a pomalu pluli po proudu. Jeden z nás - už nevím kdo, ale mám takový dojem, že já - udělal během dopoledne několik chabých pokusů znovu vzkřísit tu včerejší cikánskou rozvernost, že jsme jako děti přírody a že nás jako těší, když prší; ale ani jednou se to neujalo. Že déšť rád nemám, ne a ne a ne, to bylo tak bolestně zjevné a tak to vyjadřovalo pocity jednoho každého z nás, že bylo zbytečné o tom ještě zpívat. Ale v jednom bodě jsme byli všichni zajedno, a to, že ať se stane cokoli, vytrváme ve svém předsevzetí až do hořkého konce. Vyjeli jsme si na celých čtrnáct dní na řeku, abychom si užívali, budeme si tedy celých čtrnáct dní na řece užívat. Ať z toho máme třeba smrt! To bude sice rána pro naše přátele a příbuzné, ale jakáž pomoc! Bylo nám jasné, že kdybychom v podnebí, jaké je v Anglii, kapitulovali před počasím, vytvořili bychom nanejvýš neblahý precedent. "Vždyť už jde jenom o dva dny," pravil Harris, "a my jsme mladí a statní. Není vyloučeno, že to přece jen přežijeme." Asi ve čtyři odpoledne jsme začali dělat plány na večer. To jsme byli kousek za Goringem a dohodli jsme se, že dopádlujeme až k Pangbourne a tam že přenocujeme. "Zas jeden bujarý večer!" zabručel George. Zadumali jsme se nad tou vyhlídkou. V Pangbourne budeme někdy kolem páté. S večeří budeme hotovi - no řekněme v půl šesté. načež se můžeme před spaním procházet v tom lijáku po obci; nebo taky můžeme posedět v nějakém spoře osvětleném salónku v hospodě a číst si v lidvovém kalendáři. "Toť, v Alhambře by byla větší zábava," prohodil Harris, odvážil se vystrčit na okamžik zpod plachty hlavu a provedl rychlý průzkum oblohy. "A pak takhle večeřičku u -*)," dodal jsem napůl bezděčně. "No! Vlastně je to skoro škoda, že jsme si umínili trčet v téhle lodi," řekl Harris; pak zavládlo na chvilku ticho. "Kdybychom si nebyli umínili, že si uženeme jistou smrt v téhle zatracené pitomé rakvi," poznamenal George, sjížděje celou loď zarputile nenávistným pohledem, "pak by snad stálo za zmínku, že vím o vlaku, který odjíždí z Pangbourne krátce po páté a kterým bychom to pohodlně stihli do Londýna tak, že bychom si mohli dát pořádný řízek a pak si zajít do těch podniků, o nichž tu byla řeč." Nikdo z nás nepromluvil. Dívali jsme se jeden na druhého a každý z nás zcela zřejmě viděl v obličejích těch druhých jako v zrcadle své vlastní mrzké a trestuhodné myšlenky. Mlčky jsme si přitáhli kufr a začali se v něm hrabat. Rozhlédli jsme se po řece, po proudu i proti proudu. Nebylo vidět živou duši. *) Znamenitá, šikovně zastrčená malá restaurace poblíž..., kde dostanete jedny z nejlíp připravených a nejlevnějších francouzských obídků či večeřiček, jaké jsem kdy jedl, a k tomu láhev vyikajícho beaunského burgundského za tři a půl šilinku; a já pochopitelně nebudu takový trouba, abych tomu podniku dělal reklamu. O dvacet minut později bylo asi možno spatřit tři postavy - provázené psem, který se tvářil, jako kdyby se hluboce styděl -, jak se pokradmu plíží od úschovny lodí u pangbournského hotelu "U labutě" směrem k nádraží, oděny, pramálo úhledně a tím méně elegantně, takto: Černé boty, ušpiněné; flanelové veslařské úbory, velice ušpiněné; hnědé plstěné klobouky, značně ošuntělé; pršáky, promoklé; paraplata. Správce té úschovny lodí v Pangbourne jsme obelhali. Neměli jsme dost odvahy, abychom mu řekli do očí, že prostě utíkáme před deštěm. Loď a všechno, co jsme v ní měli, jsme mu svěřili s tím, že si ji vyzvedneme nazítří v devět ráno. A kdyby, řekli jsme mu, kdyby se snad stalo něco nepředvídaného a my si pro tu loď přijít nemohli, tak mu prostě napíšeme. Na Paddingtonském nádraží jsme byli v sedm, jeli jsme rovnou do té restaurace, o níž jsem se prve zmínil, lehce jsme se tam posilnili, nechali jsme tam jednak Montmorencyho, jednak příkaz, aby nám na půl jedenáctou připravili večeři, a dali jsme se odvézt na Leicester Squrare. V Alhambře jsme vzbudili značnou pozornost. Když jsme se dostali k pokladně, bylo nám příkře řečeno, že máme jít vchodem pro účinkující, a dostali jsme vynadáno, že jsme se o půl hodiny opozdili. S nemalými nesnázemi jsme pokladníka posléze přesvědčili, že nejsme "světoznámí hadí muži z Himaláje", takže si přece jen vzal od nás peníze a pustil nás dovnitř. V sále jsme měli ještě větší úspěch. Naše krásně bronzové tváře a malebné úbory byly odevšad sledovány pohledy plnými obdivu. Kdekteré oko se upíralo pouze na nás. To byly hrdé chvíle, pro nás pro všechny. Ale hned po prvním baletním čísle jsme se odporoučeli a odebrali jsme se zpátky do naší restaurace, kde už na nás čekala večeře. Musím se přiznat, že jsem si na té večeři pochutnal. Dobrých deset dní jsme se živili víceméně samým studeným masem, sladkostmi a chlebem se zavařeninou. Byla to strava lehká a výživná; ale chuť ani v nejmenším nedráždila, takže buket burgundského a vůně francouzských omáček a pohled na čisté ubrousky a dlouhé bílé veky zaklepaly jako nesmírně vítaní hosté na dveře našich zažívacích ústrojí. Nějakou tu chvíli jsme se cpali a napájeli za naprostého mlčení, ale pak nastal čas, kdy místo abychom seděli hezky zpříma a neodkládali nože a vidličky, jsme si udělali pohodlí a krmili se pomaloučku a neobřadně - kdy jsme si pod stolem natáhli nohy, nekoukali na to, jestli nám spadnou na podlahu ubrousky, jali se prohlížet zakouřený strop mnohem důkladněji, než jsme toho byli schopni předtím - kdy jsme si sklenice postavili na stůl tak, abychom na ně hravě dosáhli, - a kdy jsme si připadali dobří a laskaví a shovívaví. Tehdy Harris, který seděl u okna, poodhrnul záclonu a vyhlédl na ulici. V tom mokru se matně leskla, zkomíravé lucerny se při každém závanu větru rozblikaly, lijavec bez ustání pleskal do kaluží a řinul se z okapových rour do rozvodněných rigolů. Kolem okna přeběhlo několik promoklých chodců; krčili se pod deštníky, z kterých hustě kapalo, ženy si zvedaly sukně až nad kotníky. "No," promluvil Harris a natáhl ruku po své sklenici, "byl to moc milý výlet a já za něj staré matce Temži ze srdce děkuju - ale udělali jsme myslím dobře, že jsme z něj zdrhli tam, kde jsme zdrhli. Tak ať žijou tři muži, že jsou z lodi šťastně venku!" Montmorency, který stál na zadních nohách u okna a koukal do noci, krátce štěknul, že s tím přípitkem rozhodně souhlasí --------------------------- Tři muži na toulkách Jerome Klapka Jerome Tři muži potřebují změnu - Příběh, který ukazuje, jak zlé následky mívá podvádění - Georgeova morální zbabělost - Harris má nápady - Historka o starém námořníkovi a nezkušeném plachtaři - Bodrá lodní posádka - Jak je nebezpečné vyplout, když vítr vane od pevniny - Jak je nemožné vyplout, když vítr vane od moře - Ethelbertina hádavost - Na řece je vlhko - Harris navrhuje výlet cyklistický - George upozorňuje na vítr - Harris navrhuje Černý les - George upozorňuje na kopce - Harris má plán, jak na kopce vystupovat - Přerušuje nás paní Harrisová. I "Potřebujeme změnit způsob života," řekl Harris. V tom okamžiku se otevřely dveře a nakoukla k nám paní Harrisová; že prý ji posílá Ethelberta, aby mi připomněla, že kvůli Clarencovi nesmíme přijít domů moc pozdě. Já si teda myslím, že Ethleberta si o naše děti dělá zbytečné starosti. Tomu klukovi vlastně vůbec nic nebylo. Dopoledne byl venku s tetou; a když se roztouženě zakouká do výkladní skříně u cukráře, ta teta ho vezme do krámu a tak dlouho mu kupuje trubičky se šlehačkou a mandlové dorty, dokud kluk neprohlásí, že už nemůže, a zdvořile, leč rezolutně cokoli dalšího sníst neodmítne. U oběda pak pochopitelně nechce druhou porci nákypu a Ethelberta si hned myslí, že je to příznak nějaké nemoci. Paní Harrisová dále dodala, že bychom vůbec měli přijít co nejdřív nahoru, pro své vlastní blaho, jinak že zmeškáme výstup slečny Muriel, která přednese Bláznivou svačinu z Alenky v kraji divů. Muriel je ta Harrisova starší, osmiletá; dítě bystré a inteligentní; ale já za svou osobu ji poslouchám raději, když recituje něco vážného. Řekli jsme paní Harrisové, že jen dokouříme cigarety a přijdeme co nevidět; a prosili jsme ji, aby Muriel nedovolila začít, dokud tam nebudeme. Slíbila, že se vynasnaží udržet to dítko na uzdě co nejdéle, a odešla. A jakmile se za ní zavřely dveře, Harris se vrátil k větě, při níž ho prve přerušila. "Důkladně změnit způsob života," řekl. "No však vy víte, jak to myslím." Problém byl jenom v tom, jak toho dosáhnout. George navrhoval "úřední záležitost". To bylo pro George typické, takový návrh. Svobodný mládenec se domnívá, že vdaná žena nemá ponětí, jak se vyhnout parnímu válci. Znal jsem kdysi jednoho mládence, inženýra, který si usmyslil, že si "v úřední záležitosti" vyjede do Vídně. Jeho žena si přála vědět, v jaké úřední záležitosti. Řekl jí tedy, že dostal za úkol navštívit všechny doly v okolí rakouského hlavního města a podat o nich hlášení. Manželka prohlásila, že pojede s ním; taková to byla manželka. Pokoušel se jí to rozmluvit; vykládal jí, že důl není vhodné prostředí pro krásnou ženu. Odvětila, to že instinktivně vycítila sama, a že s ním tedy nebude fárat dolů do šachet; jen ho k nim každé ráno doprovodí a pak se až do jeho návratu na zem bude bavit po svém; bude se dívat po vídeňských obchodech a sem tam si koupí pár věciček, které se jí třeba budou hodit. Protože s tím programem přišel sám, nevěděl, chudák, jak se z něho vyvléci; a tak deset dlouhých letních dní skutečně trávil v dolech v okolí Vídně a po večerech o nich psal hlášení a jeho žena je sama odesílala jeho firmě, která o ně vůbec neměla zájem. Ne že bych si myslel, že Ethelberta nebo paní Harrisová patří k téhle sortě žen, ale s "úřední záležitostí" se prostě nemá přehánět - tu si má člověk schovávat jen pro případ potřeby zcela naléhavé. "Ne, ne," pravil jsem tedy, "na to se musí jít zpříma a mužně. Já řeknu Ethelbertě, že jsem dospěl k závěru, že manžel nikdy nepozná pravou cenu štěstí, když se mu těší neustále. Řeknu jí, že se chci naučit vážit si výhod, jichž se mi dostává, vážit si jich tak, jak si to zasluhují, a z toho důvodu že se nejméně na tři týdny hodlám nísilím odtrhnout od ní a od dětí. A řeknu jí," dodal jsem obraceje se k Harrisovi, "žes to byl ty, kdo mě na mé povinnosti v tomto směru upozornil; tobě že vděčíme..." Harris tak nějak zbrkle postavil na stůl svou sklenici. "Jestli tě smím o něco prosit, člověče," přerušil mě, "tak nic takového radši neříkej. Ethelberta by se o tom určitě zmínila mé ženě a... no, já si zkrátka nechci přisvojovat zásluhy, které mi nepatří." "Jak to, že ti nepatří?" pravil jsem. "To byl přece tvůj nápad!" "Ale tys mě na něj přivedl," znovu mě přerušil Harris. "Říkal jsi přece, že to je chyba, když člověk zapadne do vyježděných kolejí, a nepřetržitý život v kruhu rodinném že otupuje ducha." "To bylo míněno všeobecně," vysvětloval jsem. "Mně to připadalo velice výstižné," pravil Harris, "a říkal jsem si, že to budu citovat Claře; Clara si o tobě myslí, že jsi člověk velice rozumný, vím, že má o tobě vysoké mínění. A tak jsem přesvědčen, že..." Teď jsem zase já přerušil jeho: "Hele, radši nebudeme nic riskovat. Tohle jsou choulostivé věci. A já už vím, jak na to. Řekneme, že s tím nápadem přišel George." Georgeovi, jak si často s rozhořčením všímám, naprosto chybí přívětivá ochota podat někomu pomocnou ruku. Řekli byste, že příležitost vysvobodit dva staré kamarády z těžkého dilematu přímo uvítá; ale on místo toho velice zprotivněl. "Jen si to zkuste," pravil, "a já jim oběma řeknu, že můj původní návrh zněl, abychom jeli společně, s dětmi a s celými rodinami; já že bych byl s sebou vzal svou tetu a že jsme si mohli najmout rozkošný starý zámeček v Normandii, o kterém dobře vím a který stojí hned u moře, kde je podnebí speciálně vhodné pro choulostivé dětičky a kde mají mléko, jaké se v Anglii nesežene. A ještě jim řeknu, že vy jste ten návrh úplně rozmetali kategorickou námitkou, že nám bude mnohem líp, když pojedeme sami." S člověkem, jako je George, nemá smysl jednat vlídně; na takového platí jen pevná rozhodnost. "Jen si to zkus," pravil Harris, "a já, co mě se týče, tu tvou nabídku okamžitě přijmu. A ten zámek si najmeme. Ty s sebou vezmeš tetu - o to se postarám - a protáhneme si to na celý měsíc. Naše děcka se v tobě vidí; Jerome a já nebudeme nikdy k dosažení. Slíbil jsi, že Edgara naučíš chytat ryby; a hrát si na divokou zvěř, to taky zůstane na tobě. Dick a Muriel beztak od minulé neděle nemluví o ničem jiném než o tom, jak jsi jim dělal hrocha. Budeme v hájích pořádat společné pikniky - jenom nás jedenáct - a večer co večer bude na programu hudba a recitace. Muriel, jak víš, umí zpaměti už šest básniček; a ostatní děti se učí ohromně rychle." A tak se George podvolil - on nemá moc pevné zásady -, i když ne zrovna ochotně. Co mu prý zbývá, když jsme takoví neřádi a zbabělci a falešníci, že bychom se dokázali snížit k tak mrzkým úkladům? A jestli prý nemám v úmyslu vypít celou láhev toho claretu sám, tak ať mu laskavě naleju aspoň jednu skleničku. A ještě dodal, poněkud nelogicky, že je to ostatně úplně jedno, neboť jak Ethelberta tak paní Harrisová jsou ženy velice prozíravé a mají o něm mnohem lepší mínění, než aby byť jenom na okamžik uvěřily, že by takový návrh mohl opravdu vyjít od něho. Tento nedůležitý bod byl tedy projednán a zbývala otázka, jak máme způsob života změnit. Harris byl, jako obvykle, pro moře. Ví prý o jedné plachetnici - pro nás jako stvořené -, kterou bychom dokázali zvládnout sami, bez té hordy ulejváků, kteří se jen flákají a přitom stojí spoustu peněz a zbavují plavbu veškeré romantiky. Když prý bude mít k ruce jednoho šikovného plavčíka, může ji řídit úplně sám. Ale my jsme tu plachetnici znali a hned jsme mu to připomněli; už jsme si na ní jednou s Harrisem vyjeli. Ta loď páchne ztuchlou vodou, které má plné dno, a zkaženou zeleninou a spoustou všelijakých dalších smradů, vedle nichž žádný normální mořský vzduch nemá nejmenší naději se prosadit. A pokud by si měl přijít na své jenom čich, pak přece můžeme strávit jeden týden někde v rybí tržnici. Kromě toho není na té lodi místečko, kam by se člověk mohl schovat před deštěm; kajuta má rozměry tři a půl metru krát jeden a půl metru a polovinu toho prostoru zabírají kamna, která se rozpadávají, jak jen se chystáte v nich zatopit. Koupat se musíte na palubě a ručník uletí do moře, zrovna když lezete z kádě. Harris a plavčík obstarávají všechnu práci, která může člověka bavit - napínají a podkasávají plachty, kýlují loď a pouštějí si ji volně po větru a tak podobně - zatímco na George a mne zbývá loupání brambor a umývání nádobí. "No prosím," řekl Harris, "tak si teda opatříme pořádnou jachtu s kapitánem a vyjeďme si se vší parádou!" Ale já jsem i proti tomuto řešení protestoval. Tyhle kapitány moc dobře znám; výlet po moři, to pro ně znamená kotvit v dosahu souše, aby měli pár kroků k ženě a k rodině, o zamilované hospodě ani nemluvě. Před lety, když jsem byl ještě mladý a nezkušený, jsem si jednou sám najal plachetnici. Tři okolnosti se spojily, aby mě vehnaly do toho nerozumu: potkalo mě neočekávané štěstí; Ethelberta projevila touhu po mořském vánku; a zrovna příští ráno jsem v klubu čirou náhodou vzal do ruky jedno číslo Sportovce a přišel tam na tento inzerát: MILOVNÍKŮM PLACHTĚNÍ. - Jedinečná příležitost - Ferina, jola o 28 tunách. - Vlastník, odvolaný náhle v obchodní záležitosti do ciziny, ochotně pronajme tohoto luxusně vybaveného "mořského chrta" na jakoukoli kratší i delší dobu. - Dvě kajuty a salón; pianino značky Woffenkoff; nový kotel na vyvářku. - 10 guinejí týdně. - Bližší informace u firmy Pertwee a spol., Bucklersbury 3A. To mi připadalo jako vyslyšená modlitba. "Nový kotel na vyvářku" mě sice nikterak nezajímal; těch pár věcí, které bude zapotřebí přeprat, klidně počká až domů, říkal jsem si. "Pianino značky Woffenkoff", to však znělo lákavě. Představil jsem si Ethelbertu, jak večer hraje - něco s refrénem, který po několika zkouškách může s námi sborově pět posádka -, zatímco náš pohyblivý domov uhání "jako chrt" po stříbrných vlnách. Vzal jsem si drožku a na udanou adresu jsem si rovnou zajel. Pan Pertwee byl pán nenápadného vzhledu a měl neokázalou kancelář ve třetím poschodí. Ukázal mi akvarel Feriny, letícího po větru. Paluba byla skloněna k oceánu v úhlu 95 stupňů. Na palubě nebyla na tom obrázku ani živá duše; všecky patrně sklouzly do moře. Já taky nechápu, jak by se tam někdo byl mohl udržet, ledaže by byl přitlučen hřebíky. Poukázal jsem na tuto nevýhodu, ale agent mi vyložil, že ten obrázek představuje Ferinu v okamžiku, kdy se za onoho svého pověstného vítězného závodu o medwayský pohár obrací o 180 stupňů a obeplouvá, nebím už co. Pan Pertwee předpokládal, že o té události je mi všechno známo, tak jsem se radši na nic neptal. Dvě skvrnky až u samého rámu, které jsem v prní chvíli pokládal za moly, zobrazovaly, jak se ukázalo, druhého a třetího vítěze v té proslulé regatě. Fotografie Feriny kotvícího u Gravesendu, byla už méně impozantní, zato slibovala větší stabilitu. A jelikož všechny odpovědi na mé dotazy zněly uspokojivě, najal jsem si tu loď na čtrnáct dní. Pan Pertwee pravil, že to je šťastná náhoda, že ji chci pouze na čtrnáct dní - později jsem mu dal za pravdu -, protože ta doba přesně navazuje na další pronájem. Kdybych prý Ferinu žádal na tři týdny, nemohl by mi vůbec vyhovět. Když jsme se takto dohodli, pan Pertwee se mě zeptal, jestli jsem si už vyhlédl nějakého kapitána. Že jsem si žádného nevyhlédl, to byla další šťastná náhoda - štěstí mi zřejmě přálo ve všem všudy - ježto pan Pertwee byl přesvědčen, že nemohu udělat nic lepšího, než se přidržet pana Goylese, v jehož péči se loď v současné době nalézá; je to znamenitý kapitán, ujišťoval mě pan Pertwee, námořník, který zná moře jako manžel vlastní manželku a pod jehož velením nikdy nikdo nepřišel o život. Pořád ještě bylo časné dopoledne a plachetnice kotvila u Harwiche. Chytil jsem vlak v deset pětačtyřicet z nádraží Liverpool Street a v jednu hodinu jsem už rozmlouval s panem Goylesem přímo na palubě. Pan Goyles byl obtloustlý chlapík, který měl v sobě něco otcovského. Vyložil jsem mu, jak si to představuji, že bych totiž rád obeplul ty ostrovy nad Holandskem a pak to vzal nahoru k Norsku. Kapitán řekl "Výborně, pane," a zatvářil se, jako kdyby ho vyhlídka na tu cestu nadchla; sám prý z ní bude mít požitek. Přešli jsme k otázce potravinových zásob a pan Goyles projevil nadšení ještě větší. Přiznávám se ovšem, že množství potravin, které navrhoval, mě překvapilo. Být to v dobách kapitána Drakea a španělského panství v karibské oblasti, byl bych pojal obavy, že se chystá k něčemu nezákonnému. Ale on se tím svým otcovským způsobem zasmál a ujistil mě, že to nikterak nepřeháníme. A když něco zbude, tak si to rozdělí a vezme domů lodní posádka - tak to bylo zřejmě zvykem. Já měl sice dojem, že tu posádku zásobím na celou zimu, ale nechtěl jsem vypadat jako držgrešle, a tak jsem už nic neříkal. Požadované množství nápojů mě překvapilo rovněž. Já jsem naplánoval tolik, kolik jsme podle mého odhadu mohli spotřebovat my sami, a pak pak Goyles zahovořil jménem posádky. K jeho cti musím říci, že o to své mužstvo vskutku pečoval. "Neradi bychom zažili nějaké orgie, pane Goylesi," namítl jsem. "Orgie!" zvolal pan Goyles. "Tahle kapička jim stačí tak akorát do čaje!" A vysvětlil mi, že se řídí heslem: "Opatři si dobrý chlapy a dobře se o ně starej!" "Pak vám odvedou lepší práci," dodal pan Goyles, "a rádi přijdou zas." Já za svou osobu jsem si ani moc nepřál, aby přišli zas. Začínal jsem jich mít až po krk, a to jsem je ještě ani neviděl; pro mě to byla posádka chamtivá a nenažraná. Ale pan Goyles stál tak bodře na svém a já byl tak nezkušený, že jsem mu opět nechal volnou ruku. A on slíbil, že osobně dohlédne, aby ani v této kategorii nepřišlo nic nazmar. I výběr členů posádky jsem nechal na něm. Říkal, že kvůli mně to všechno může zastat, a taky zastane, s dvěma lodníky a jedním plavčíkem. Jestli narážel na likvidaci zásob jídla a pití, pak na to taková posádka rozhodně nemohla stačit; ale snad měl na mysli obsluhu plachetnice. Na zpáteční cestě jsem se stavil u svého krejčího a objednal jsm si úbor na jachtu a bílý klobouk, a krejčí slíbil, že sebou hodí a že to všechno ušije včas. A pak jsem se vrátil domů a řekl jsem Ethelbertě, co všechno jsem zařídil. Její radost kalila jen jediná obava - jestli jí švadleny budou moci včas ušít úbor na jachtu. To jsou ty ženské! Svatební cestu, na kterou jsme si vyjeli teprve před nedávnem, jsme museli předčasně ukončit, a tak jsme se rozhodli, že tentokrát s sebou nikoho nepozveme a necháme si celou plachetnici jenom pro sebe. A že jsme se takto rozhodli, za to dodnes děkuji nebesům. V pondělí jsme se nastrojili do samých nových věcí a vyrazili jsme. Co měla na sobě Ethelberta, to už si nepamatuji, vím jeom, že jí to ohromně slušelo. Já měl oblek tmavomodrý, lemovaný úzkou bílou paspulkou, což bylo myslím velice efektní. Pan Goyles nás už čekal na palubě a oznámil nám, že je prostřeno k obědu. Kuchaře, to musím uznat, opatřil znamenitého. Schopnosti ostatních členů posádky jsem neměl příležitost posoudit. Ale podle toho, jak vypadali za odpočinku, mohu říci, že dělali dojem mužstva sympatického. Představoval jsem si, že až se i posádka naobědvá, ihned zvedneme kotvu a že se budu opírat o zábradlí, s doutníkem v ústech a s Ethelbertou po boku, a budu se dívat, jak se bílé útesy mé otčiny pomaloučku noří za obzor. Ethelberta i já jsme se svých rolí v tomto představení řádně ujali a čekali jsme, majíce celou palubu sami pro sebe. "Dávají si načas," prohodila Ethelberta. "Nu," odvětil jsem já, "jestli mají ve čtrnácti dnech sníst aspoň polovičku toho, co je v této lodi uskladněno, budou potřebovat na každé jídlo hezky slušnou dobu. Radši na ně nespěchejme, nebo z toho všeho nespořádají ani čtvrtinu." "Zřejmě šli už spat," řekla Ethelberta o něco později. "Vždyť je pomalu čas na svačinu." Chovali se vskutku velice tiše. Šel jsem na příď a zavolal jsem dolů pod schůdky na kapitána Goylese. Zavolal jsem na něj třikrát, a teprve potom se pomalu vyškrábal nahoru. Připadal mi nemotornější a starší, než když jsem ho viděl naposled. Z pusy mu trčel vyhaslý doutník. "Až budete se vším hotov, pane kapitáne, tak vyplujeme," řekl jsem. Kapitán Goyles vyňal z pusy ten doutník. "Dneska ne, pane, když dovolíte," odvětil. "Ale! Copak se vám na dnešku nelíbí?" zeptal jsem se. Vím, že námořníci jsou cháska pověrčivá, a tak jsem si myslel, že pondělek třeba považují za den nešťastný. "Den ten by nevadil," odpověděl kapitán Goyles, "ale vítr mi dělá starosti. A nevypadá na to, že by se chtěl změnit." "Copak potřebujeme, aby se změnil?" divil jsem se. "Podle mého je přesně takový, jaký má být - měli bychom ho v zádech." "No právě, právě," přitakal kapitán Goyles, "v zádech, to je ten správnej výraz. V těch zádech bysme totiž měli smrt, kdybysme, nedej Pámbu, museli v tomhle vyplout. Abyste rozuměl, pane," vysvětloval v odpověď na můj udivený pohled, "tohle je vítr, kterýmu my říkáme " soušák" , poněvadž fouká přímo od souše." Musel jsem uznat, že ten člověk má pravdu: vítr skutečně foukal přímo od souše. "V noci se možná obrátí," pravil kapitán Goyles už trochu nadějněji. "Naštěstí není prudkej, a tahle loď sedí pevně." Pak si dal dutník zpátky dopusy a já se vrátil na záď a vyložil jsem Ethelbertě, proč se náš odjezd odkládá. Ethelberta už neměla tak jásavou náladu, jako když jsme se nalodili, a přála si vědět, proč nemůžeme vyplout, když vítr fouká od souše. "Kdyby nevanul od souše," prohlásila, "tak by vanul od moře a hnal by nás zpátky ke břehu. Já si myslím, že tohle je zrovna ten vítr, jaký potřebujeme." "To z tebe mluví tvá nezkušenost, miláčku," poučoval jsem ji. "To se jen tak zdá, že tohle je zrovna ten vítr, jaký potřebujeme, ale není to ten vítr. Tomuhle větru my říkáme soušák a soušák je vždycky velice nebezpečný. Ethelberta chtěla vědět, proč je soušák velice nebezpečný. Ta její neústupnost mně už začínala jít na nervy; ale asi jsem sám nebyl v nejlepší kondici; monotónní houpání zakotvené plachetničky působí na činorodého ducha depresívně. "Podrobně ti to vysvětlit nemůžu," odvětil jsem podle pravdy, "vím jenom, že vyplout za tohoto větru by byl vrchol hazardérství a mně na tobě příliš záleží, má drahá, než abych tě zbytečně vystavoval nebezpečí." To jsem považoval za dost obratné uzavření debaty, ale Ethelberta na to podotkla, že za těchto okolností jsme se mohli klidně nalodit až v úterý, a sešla do podpalubí. Nazítří se vítr otočil k severu; byl jsem vzhůru ož od časného jitra a hned jsem na tu změnu upozornil kapitána Goylese. "No práve, právě, pane," pravil. "Je to smůla, ale to se nedá nic dělat." "Tak vy máte za to, že dnes vyplout nemůžeme?" odvážil jsem se zeptat. Kapitán se na mně nerozhněval. Jenom se zasmál. "Inu, pane," povídá, "kdybyste chtěl jet do Ipswiche, tak bysme lepší vítr mít nemohli, jenomže my máme namířeno k holandskýmu pobřeží a v tom pádě - no co vám mám povídat?" Sdělil jsem tuto novinu Ethelbertě a dohodli jsme se, že ten den strávíme na břehu. Harwich není moc veselé město, k večeru je tam dokonce dost velká nuda. "U doverského dvora" jsme si dali čaj a pár chlabíčků s řeřichovým salátem a pak jsme se vrátili na nábřeží, abychom se podívali, co dělá loď a kapitán Golyes. Na kapitána jsme čekali celou hodinu. Když přišel, byl v mnohem lepší náladě než my; kdyby mi sám nebyl řekl, že než jde na kutě, jakživ nevypije víc než jednu sklenici horkého grogu, byl bych si myslel, že je opilý. Nazítří ráno vanul vítr k jihu, což kapitána Goylese nemálo zneklidnilo; ukázalo se totiž, že je stejně nebezpečné vyplout, jako zůstat tam, kde jsme; zbývala nám jediná naděje: že se vítr změní, dřív než se nám něco stane. To už Ethelberta pojala k té plachetnici značnou nechuť; prohlásila, že by mnohem raději strávila týden v takové té lázeňské kabině na kolečkách, neboť lázeňská kabina na kolečkách se aspoň dá pevně postavit. Strávili jsme další den v Harwichi a noc po něm - i tu příští - jsme přespali "U královy hlavy", jelikož vítr vanul neustále k jihu. V pátek foukal vítr přesně od východu. Kapitána Goylese jsem potkal na nábřeží a zmínil jsem se mu, že za těchto okolností bychom se snad mohli vydat na cestu. Má umíněnost ho zjevně rozčílila. "Kdybyste se v tom kapánel líp vyznal, pane," pravil, "sám byste pochopil, že to není možný. Vždyť vítr fouká rovnou od moře." "Pane kapitáne," řekl jsem, "povězte mi laskavě, co jsem si to vlastně najal. Je to plachetnice nebo hausbót?" Vypadal, jako kdyby ho ten dotaz překvapil." "Je to jola," povídá. "Abyste totiž rozuměl, oč mi jde," na to já. "Může se s tou věcí vůbec pohnout? Nebo je tady pevně přimontovaná? Jestli je přimontovaná," dodal jsem, "upřímně mi to prozraďte, a my si seženeme pár truhlíků s břečťanem, dáme si je pod okénka z kajuty, palubu si osázíme dalšími kytičkami a natáhneme si přes ni plátěnou střechu a prostě si to tady pěkně zvelebíme. Jestli se ale ta věc může hýbat..." "Hejbat!" skočil mi do řeči kapitán Goyles. "Když má Ferina za sebou ten správnej vítr..." "A jaký je to vítr, ten správný?" ptám se. To kapitánu Goylesovi očividně zamotalo hlavu. "V tomto týdnu," pravil jsem dále, "jsme už měli vítr od severu, od jihu, od východu, od západu - a to s různými modifikacemi. Jestli víte o nějakém dalším bodu na větrné růžici, z něhož může vítr dout, řekněte mi o něm, a já ještě počkám. Jestli o žádném nevíte a jestli vaše kotva už nezarostla do dna oceánu, tak ji dneska zvedneme a uvidíme, co to bude dělat." Z toho vyrozuměl, že jsem odhodlán ke všemu. "No prosím!" řekl. "Vy jste pán, já jsem kmán. Mám, zaplať Pámbu, jenom jedno děcko, který ja na mě závislý, a vykonavatelé vaší poslední vůle budou nepochybně vědět, jaký povinnosti je čekaj vůči mý starý." Jeho slavnostně vážný tón na mě zapůsobil. "Pane Goylesi," řekl jsem, "jednejte se mnou na rovinu. Existuje nějaká naděje, nebo nějaké počasí, jež nám umožní dostat se z tohohle pitomého hnízda?" V kapitánu Goylesovi opět ožila ta jeho bodrá vlídnost. "Víte, pane," povídá, "tohle je moc divný pobřeží. Jak už je člověk jednou venku na moři, tak je všechno v pořádku, ale dostat se tam v takový skořápce, jak je tahle - víte, pane, upřímně řečeno, to je pěkná fuška." Rozloučili jsme se, když mě kapitán Goyles ujistil, že bude bdít nad počasím jako matka nad svým spícím robátkem; to bylo jeho vlastní přirovnání a mě dost dojalo. Pak jsem ho zas viděl v poledne; bděl nad počasím za oknem hospody "U řetězu a kotvy". Toho odpoledne v pět hodin se na mě usmálo štěstí; v prostředku hlavní třídy jsem potkal dva své kamarády, plachtaře, kteří se v Harwichi museli zdržet, protože se jim polámalo kormidlo. Vyprávěl jsem jim, co mě potkalo, a je to zjevně spíš pobavilo než překvapilo. kapitán Goyles a jeho lodníci pořád ještě bděli nad počasím. Běžel jsem tedy ke "Králově hlavě" a zburcoval jsem Ethelbertu. Pak jsme se všichni čtyři tiše přikradli na nábřeží a ke své lodi. Na palubě byl jenom plavčík; moji dva přátelé se ujali velení a v šest hodin už jsme vesele klouzali podél pobřeží k severu. Tu noc jsme zakotvili v Aldoborough a příštího dne jsme dorazili do Yarmouthu. Tam se moji přátelé s námi museli rozloučit, a tak jsme se orzhodl plachetnici opustit. Zásoby jsme hned zrána prodali na pláži v dražbě. Prodělal jsem na tom, ale hřálo mě vědomí, že jsem doběhl kapitána Goylese. Ferinu jsem svěřil jednomu místnímu námořníkovi, který ji za pár zlaťáků slíbil dopravit zpátky do Harwiche; a do Londýna jsme se vrátili vlakem. Možná že všechny plachetnice nejsou jako Ferina a všichni kapitáni jako pan Goyles, ale já jsem po téhle zkušenosti jak proti plachetnicím, tak proti jejich kapitánům zaujatý. I George byl toho mínění, že plachetnice by znamenala spoustu odpovědnosti, a tak jsme tento nápad zavrhli. "A co řeka?" nadhodil Harris. "Na řece jsme zažili moc pěkné časy." George mlčky zabafal ze svého doutníku a já rozlouskl další ořech. "Řeka, to už není to, co to bývalo," řekl jsem. "Bůhví, co to v tom říčním vzduchu teď je - snad taková vlhkost nějaká - že z toho vždycky dostanu hexnšús." "Já taky," pravil George. "Bůhví, čím to je, ale já si už nemůžu dovolit spát někde poblíž řeky. Na jaře jsem byl týden u Joea a každou noc jsem se tam probudil už v sedm a pak jsem už nezavřel oka." "No to byl jen takový návrh," poznamenal Harris. "Mně osobně řeka taky nesvědčí; vždycky mi rozbouří to moje revma." "Co mně dělá dobře," řekl jsem, "to jsou hory. Co byste říkali pěší tůře po Skotsku?" "Ve Skotsku pořád prší," namítl George. "Já tam byl předloni tři neděle a v jednom kuse jsem byl zlitý - v tom původním slova smyslu teda." "Moc hezky je ve Švýcarsku," podotkl Harris. "Jenže do Švýcarska bychom nemohli jet sami, to by ženské nesnesly," namítl jsem. "Víš, jak to dopadlo posledně. My musíme někam, kde by to delikátně vypiplané dámy nebo děti prostě nevydržely; někam, kde jsou mizerné hotely a kde se cestuje nepohodlně; někam, kde nám to dá zabrat, kde se nadřeme a třeba budem mít vysoko do žlabu..." "Tak to pozor!" přerušil mě George. "Pozor, kamaráde! Nezapomeň, že jedu taky já!" "Já už to mám!" zvolal Harris. "Vyjedeme si na kolech!" George se zatvářil nerozhodně. "To musíš každou chvíli do kopce," pravil. "A máš proti sobě vítr." "Ale pak zas jedeš s kopce a máš vítr v zádech," řekl Harris. "To jsem nikdy nepozoroval," namítl George. "Na nic lepšího, než je výlet na kolech, nepřijdeš," trval na svém Harris. Já jsem s ním chtě nechtě musel souhlasit. "A řeknu ti, kam si vyjedeme," dodal Harris. "Do Černého lesa." "No dovol! Tam je to pořád jenom do kopce," namítl George. "Pořád ne," odvětil Harris. "Tak ze dvou třetin. Ale existuje jedna vymoženost, na kterou jsi zapomněl." Opatrně se rozhlédl a snížil hlas až do šepotu. "Na ty kopce jezdí nahoru takové malinké vláčky, takové miniaturky s ozubenými kolečky, které..." Vtom se otevřely dveře a objevila se paní Harrisová. Ethelberta si prý už nasazuje klobouk a Muriel po marném čekání zarecitovala Bláznivou svačinu bez nás. "Zítra ve čtyři v klubu," zašeptal mi Harris, když se zvedal, a já, když jsme šli nahoru, jsem to přihrál Georgeovi. Choulostivá záležitost - Co mohla říci Ethleberta - Co ve skutečnosti řekla - Co řekla paní Harrisová - Co jsme řekli Georgeovi - Hodláme odjet ve středu - George navrhuje, jak bychom mohli rozšířit svoje obzory - Harris a já jsme skeptičtí - Kdo se na tandemu nejvíc nadře - Jak se na to dívá ten první - Jak na to nahlíží ten za ním - Jak Harris ztratil manželku - Otázka zavazadel - Moudrost nebožtíka strýce Podgera - Začátek historky o muži, který měl brašnu. II Já jsem doma provedl ofenzívu ještě téhož večera. Zahájil jsem ji tím, že jsem byl schválně poněkud popudlivý. Přestavoval jsem si, že Ethelberta k tomu něco podotkne. A já že to přiznám a odůvodním naprostým přepracováním. Což přirozeně povede k debatě o mém celkovém zdravotním stavu a o samozřejmé nutnosti okamžitě a nesmlouvavě s tím něco udělat. Doufal jsem, že když budu postupovat jen trochu takticky, docílím možná i toho, že příslušný návrh vyjde přímo od Ethelberty. Už jsem ji v duchu slyšel, jak říká: "Kdepak, miláčku, změnit způsob života musíš, dokonale změnit způsob života. Dej si říct a na měsíc někam odjeď. Ne, ne, abych jela s tebou, to nechtěj. Já vím, že by byl rád, kdybych s tebou jela, ale já nepojedu. Ty teď potřebuješ mužskou společnost. George a Harrise zkus přemluvit, aby s tebou jeli. Věř mi, mozek, který musí být pořád v tak vypjaté pohotovosti jako ten tvůj prostě vyžaduje občasnou úlevu od toho vyčerpávajícího domácího prostředí. Zapomeň na chvilku, že děcka potřebují hudební výchovu a boty a kola a třikrát denně rebarborovou tinkturu; zapomeň, že jsou na světě taky kuchařky a čalouníci a sousedovic psi a účty od řezníka. Najdi si nějaký zelený kouteček, kde bude pro tebe všechno nové a neznámé a kde ten tvůj přetažený mozek zas načerpá klid a svěží nápady. Prostě na nějaký čas odjeď a mně tak dej možnost, abych tě postrádala a mohla se zamyslet nad tvou dobrotou a nad všemi tvými ctnostmi, na které, když je mám kolem sebe pořád, bych třeba mohla pozapomenout - vždyť jsem jenom člověk; dobrodiní slunce a krásy měsíce si přece taky dost nevážíme, protože jsme si na ně zvykli. Odjeď a vrať se mi osvěžený na duchu i na těle, vrať se mi ještě vtipnější a hodnější - jestli to vůbec ještě jde -, než jsi teď." Ale i když se naše přání někdy splní, nikdy s nám nezjeví v takové parádě, v jaké si je malujeme. Tak především: že jsem popudlivý, to Ethelberta vůbec nezaznamenala; sám jsem ji na to musel upozornit. Řekl jsem: "Nesmíš se na mě zlobi, ale já dneska nejsem ve své kůži." A ona na to: "Tak? Mně se nezdá, že bys byl jiný než obvykle. A co je s tebou?" "Těžko říct," pravil jsem. "Ale připravuje se to ve mně už hezkých pár neděl." "To je ta whisky!" děla Ethelberta. "Jakživ ji nepiješ, jenom když jsem u Harrisových. A dobře víš, že ji nesnášíš. Hned ti stoupne do hlavy." "To není po whisky," odvětil jsem, "to má hlubší příčiny. Jde spíš od duševní nevolnost, ne o tělesnou." "To máš z toho, že čteš ty kritiky o sobě," pravila Ethelberta, už s větším porozumněním. "Dej konečně na mou radu a házej je do ohně." "Po kritikách to taky není," odpověděl jsem. "Ty poslední byly dost lichotivé - jedna nebo dvě z nich." "Tak co to s tebou je?" děla Ethelberta. "Nějaký důvod to mít musí." "Ne, nemá," odvětil jsem, "to je na tom to pozoruhodné. Zmocnil se mne prostě takový podivný pocit neklidu, jinak to popsat nedovedu." Ethelberta se na mě podívala s poněkud zpytavým výrazem; ale neřekla nic, a tak jsem v té debatě pokračoval sám. "Děsí mě ten bolestně jednotvárný způsob života, ty klidné, blažené dny, kdy se nic neděje." "Na to bych moc nereptala, být tebou," pravila Ethelberta. "Třeba přijdou jinačí dny, a ty se nám budou líbit o moc míň." "Tím si nejsem tak docela jist," odporoval jsem. "Když je život samá radost, dovedu si představit, že i bolest uvítá člověk co příjemnou změnu. V duchu se ptávám, jestli svatým v nebi nejde tej jejich božský klid občas na nervy. Mne aspoň by život v nekonečné blaženosti, nepřerušované najakou ojedinělou diskontní notou, uváděl v šílenství. Jsem asi moc divný člověk," říkal jsem dále, "sám se v sobě nevyznám. Jsou dokonce chvíle, kdy sám sebe nesnáším." Takovýhle proslůvek, naznačující skryté hlubiny nepopsatelných citových rozpoložení, už nejednou Ethelbertu dojal, ale toho večera to v ní kupodivu nevzbudilo pražádné porozumění. Pokud jde o to nebe a o to, jak by na mě případně působilo, tím ať se prý netrápím, radila mi a podotkla, že jenom blázen chodí naproti starostem, které třeba ani nepřijdou; a že jsem divný člověk, nu, s tím už prý stejně nemůžu nic dělat, a když už jsou ostatní lidé ochotni to se mnou vydržet, tak ať prý nad tím mávnu rukou. A že je život jednotvárný, dodala, to je běžná zkušenost; v tomhle bodě mě prý chápe. "Ani nevíš," řekla, "jak já někdy zatoužím být pryč odtud, dokonce i od tebe; ale vím, že to nejde, a tak si tím nelámu hlavu." Takhle jsem Ethelbertu ještě nikdy mluvit neslyšel; a nesmírně mě to ohromilo a zarmoutilo. "To od tebe nebylo moc hezké," řekl jsem. "Takové věci manželka říkat nemá." "To já vím," odvětila, "a proto taky je obyčejně neříkám. Vy muži jakživi nepochopíte," pokračovala, "že ikdyž vás žena sebevíc miluje, někdy vás přece jen má až po krk. Nemáš ponětí, jak by se mi líbilo, kdybych si občas mohla nasadit klobouk a vypadnout z domu a nemusela nikomu vykládat, kam jdu a proč tam jdu a jak tam budu dlouho a kdy se vrátím. Nemáš ponětí, jak ráda bych sem tam dala připravit večeři, která by chutnala mně a dětem, ale tebe by přiměla k tomu, abys popadl deštník a odešel do klubu. Nemáš ponětí, jak někdy toužím pozvat si některou ženu, kterou mám ráda, ale kterou, jak dobře vím, nemáš rád ty; nebo jít na návštěvu k lidem, s kterými bych si já ráda popovídala, nebo jít spat, když já jsem unavená, a vstát ráno, až mně se bude chtít vstát. Když dva lidé žijí spolu, tak každý z nich musí v jednom kuse podřizovat svá přání tomu druhému. A tak dělá člověku moc dobře, když se to napětí občas uvolní." Když jsem o těch Ethelbertiných slovech uvažoval později, musel jsem uznat, že v nich bylo moc moudrosti. Ale v té první chvíli, to přiznávám, mě ranila a rozhořčila. "No jestli se mne chceš zbavit..." řekl jsem. "Neplácej nesmysly, prosím tě," přerušila mě Ethelberta. "Chci se tě zbavit leda na chviličku, jenom na tak dlouho, abych zapomněla, že jedna dvě stránečky v tvé povaze nejsou zrovna dokonalé, jenom na tak dlouho, abych si vzpomněla, že jinak jsi docela milý, a abych se na tebe zase těšila, jako jsem se na tebe těšívala v dobách, kdy jsem tě nevídala tak často jako teď; teď jsem vůči tobě možná trošku zlhostejněla, zrovna tak jako člověk zlhostejní k nádheře slunce, když se s ní setkává den co den." Tenhle Ethelbertin tón se mi nelíbil. Mluvila s lehkovážností, která se naprosto nehodila k tématu, k němuž jsme se dostali. Že je nějaká žana vůbec schopna s radostí vítat možnost tí až čtyřnedělního odloužení od manžela, to mi připadalo velice ošklivé a odporovalo to mé představě o ženství; a Ethelbertě to už vůbec nebylo podobné. Rozmrzelo mě to a už se mi na ten výlet vůbec nechtělo. A nebýt George a Harrise, byl bych se myšelnky na něj vzdal. Ale za stávajících okolností jsem neviděl možnost, jak své rozhodnutí změnit se ctí. "Prosím, Ethelberto," řekl jsem, "budiž po tvém. Když si přeješ mít ode mne dovolenou, měj si ji a dobře si jí užij. Ale jestli to od manžela není impertinentní zvědavost, moc rád bych věděl, co za mé nepřítomnosti hodláš dělat." "Najmeme si ten domek ve Folkestonu," odpověděla Ethelberta, "a nastěhuju se tam s Kate. A jestli chceš prokázat dobru službu Claře a Harrisovi," dodala, "přemluv Harrise, aby jel s tebou, a já pak budu moci vzít s sebou i Claru. My tři jsme spolu zažily moc veselé časy, než jste přišli vy chlapi, a bylo by moc příjemné si ty časy připomenout. Co myslíš, podařilo by se ti pana Harrise přemluvit, aby s tebou jel?" Řekl jsem, že se o to pokusím. "To budeš hodný," pravila Ethelberta. "A nedej se odbýt. A co kdybyste s sebu vzali George?" Odvětil jsem, v tom že nevidím žádnou výhodu, když pojede taky George, to že je přece starý mládenec, takže jeho odjezd nebude pro nikoho dobrodiním. Ale ženy satiru nechápou. Ethelberta pouze podotkla, že by to bylo od nás nekamarádské, kdybychom jeli bez něho. Slíbil jsem tedy, že mu to předložím k úvaze. Když jsem se druhého dne odpoledne sešel v klubu s Harrisem, hned jsem se ho zeptal, jak pochodil. "Ale výborně!" povídá. "Všecko šlo úplně hladce." Ale z jeho tónu jsem vycítil, že k úplné spokojenosti mu cosi chybí, a tak jsem naléhal, aby mi to vylíčil podrobně. "No byla na mě jako med," vykládal tedy. "Že prý to je od George vynikající nápad a že prý mi to určitě udělá dobře." "To zní skvěle," povídám. "Kde je ten háček?" "V tomhle není žádný háček," odpověděl Harris, "jenomže to ještě není všecko. Pak přešla Clara k jiným věcem." "Aha," řekl jsem. "Začala s tou svou poslední mánií - s koupelnou," vykládal dál. "O tom už vím," přikývl jsem. "I Ethelbertě už ten nápad nasadila do hlavy." "Musel jsem zkrátka dovolit, aby se to všecko hned rozjelo. No moc jsem se bránit nemohl, pochop, když v té druhé věci projevila takové porozumění. Bude mě to stát sto liber, přinejmenším." "Tolik?" podivil jsem se. "Ani o penny míň," pravil Harris. "Jenom předběžný rozpočet zní na šedesát." To jsem moc nerad slyšel. "A pak je tu ještě ten kuchyňský sporák," pokračoval Harris. "Všecky katastrofy, co se u nás v posledních dvou letech semlely, zavinil jenom ten sporák." "To já znám," přitakal jsem. "My už bydlíme v sedmém domě od té doby, co jsme se vzali, a kuchyňský sporák byl v každém novém domě horší než v tom předešlém. Ten, co máme teď, to není jenom budižkničemu, to je přímo poťouchlík. Jak máme hosty, hned to pozná, a dělá všecko možné, aby se předvedl v tom nejhorším světle." "No, my budeme mít nový sporák," řekl Harris, ale neřekl to zrovna pyšně. "Clara soudí, že hrozně ušetříme, když obě ty přestavby provedeme současně. Já si myslím, že kdyby ženská chtěla diamantovou tiáru, tak by tvrdila, že ji chce jenom proto, aby ušetřila za klobouk." "Kolik myslíš, že tě ten sporák bude stát?" ptal jsem se. Velice mě to zajímalo. "Nevím," odvětil Harris. "Asi další dvacku. A pak jsme mluvili o pianu. Poznáš ty, jestli je mezi dvěma piany nějaký rozdíl?" "No, některé dělá větší rámus než ostatní," odpověděl jsem, "ale na to si člověk zvykne." "To naše má úplně špatný vyšší rejstřík," pravil Harris. "Mimochodem, co to je, ten vyšší rejstřík?" "To je ten konec, kde to ječí," vysvětloval jsem, "kde ten instrument vydává zvuky, jako kdybys mu šlapal na ocas. Kadencí v tomhle rejstříku končívají taková ta obíbená potpourri." "Tak tenhle rejstřík prý musí být hlasitější," pravil Harris. "Naše staré piano ječí moc slabě. Takže je budu muset dát do dětského pokoje a do salónu koupím nové." "A to je všechno?" zeptal jsem se. "Ano," přikývl Harris. "Na nic jiného si Clara zřejmě nevzpomněla." "Až přijdeš domů, řekl jsem, "uvidíš, že si vzpomněla ještě na něco." "Na co?" děsil se Harris. "Na domek ve Folkestonu. Pro letní sezónu." "K čemu by jí byl domek ve Folkestonu?" ptal se Harris. "K bydlení," pravil jsem. "K bydlení v letních měsících." "Ale vždyť jede ke svým příbuzným do Walesu," namítal Harris. "Na celé prázdniny. S dětmi. Pozvali ji tam." "Tak asi pojede nejdřív do Walesu," řekl jsem, "a potom teprve do Folkestonu. Nebo se v tom Walesu zastaví na zpáteční cestě. Ale ten domek ve Folkestonu na léto chtít bude, tak jako tak. Můžu se ovšem mýlit - kvůli tobě bych si to přál - ale mám takové tušení, že se nemýlím." "To bude drahá záležitost, ten náš výlet," pravil Harris. "Byl to idiotský nápad," řekl jsem, "hned od základu." "A od nás to byla pitomost, že jsme toho chlapa vůbec poslouchali," dodal Harris. "Jednou nás ještě přivede do opravdického maléru." "On vždycky všecko zbabrá," přikývl jsem. "A vždycky musí být po jeho," dodal Harris. V tu chvíli jsme z haly zaslechli jeho hlas; ptal se, jestli mu přišla nějaká pošta. "Radši mu nic neříkejme," navrhoval jsem. "Teď už stejně nemůžeme couvnout..." "A nic bychom tím ani nezískali," přidal se Harris. "Já už tu koupelnu a to piano teď pořídit musím." George vstoupil s veselým výrazem. "Tak co?" ptal se. "V pořádku? Povedlo se vám to?" Jeho tón se mi ani trochu nelíbil; a Harrisovi, jak jsem si všiml, byl stejně protivný. "Co jestli se nám povedlo?" otázal jsem se. "No vypadnout z domu," řekl George. Cítil jsem, že nadešel čas, abych Georgeovi podal jistá vysvětlení. "V manželství," pravil jsem, "muž míní a žena nemění. To je její povinnost, to jí velí každé náboženství." George si založil ruce a zvedl oči ke stropu. "Můžeme se tomu posmívat, můžeme na to vymýšlet vtipečky," pravil jsem dále, "ale v praxi to vždycky dopadne stejně. Harris a já jsme svým manželkám oznámili, že odjíždíme. Jsou z toho zarmouceny, přirozeně; chtěly by jet s námi; a když to nejde, byly by raději, kdybychom zůstali doma. Ale my jsme jim vyložili, jak si to přejeme - a je po debatě." "Tak to odpusťte," povídá George, "tohle já jsem nevěděl. To víte, starý mládenec! Jeden ti řekne to, jiný zas ono, a já každého vyslechnu..." "To právě nemáš," řekl jsem. "Chceš-li být správně informován, přijď vždycky k Harrisovi nebo ke mně; my ti tyhle problémy objasníme podle pravdy." George nám poděkoval a přešli jsme k tomu co se mělo projednat. "Kdy vyrazíme?" ptal se George. "Pokud jde o mne," odvětil Harris, "čím dřív tím líp." Chtěl být asi pryč, než si jeho žena vzpomene ještě na něco dalšího. A tak jsme to domluvili na příští středu. "A jakou si určíme trasu?" pravil Harris. "Já bych jeden návrh měl," řekl George. "Předpokládám, že toužíte rozšířit svoje obzory." "No, aby z nás byly nějaké monstrózity učenosti, to nechceme," odvětil jsem. "Do jisté rozumné míry se přivzdělat můžeme, to ano, ovšem jestli se to dá pořádit lacino a bez větší fyzické námahy." "To dá!" pravil George. "Holandsko a Rýn už známe. Navrhuju tedy, abychom jeli lodí do Hamburku, prohlédli si Berlín a Drážďany a pak se přes Norimberk a Stuttgart vydali do Černého lesa." "Taky v Mezopotámii je prý pár pěkných místeček," zabručel Harris. George pravil, že Mezopotámie je trošku z ruky, ale trasa Berlín - Drážďany že je dosažitelná. Ať už měl pravdu nebo ne, nakonec nás přemluvil. "A kola," pravil George, "jako obyčejně, ne? Harris a já na tandemu..." "Tak to teda ne," přerušil ho rozhodně Harris. "Na tandemu pojedeš ty s Jeromem a já pojedu sólo." "To je mi jedno," souhlasil George. "Tak na tandemu já s Jeromem a Harris..." "Já si svůj díl klidně odpracuju," přerušil jsem ho zase já, "ale nemíním George vést celou cestu. S tímhle břemenem se musíme střídat." "Prosím," souhlasi Harris, "budeme se tedy střídat. Ale jen když Geroge svatosvatě slíbí, že bude taky šlapat." "Že bude co?" ptal se George. "Že bude šlapat," opakoval rozhodně Harris. "Aspoň do kopce." "Pane na nebi!" zvolal George. "Copak vy si nechcete ani trochu vytrénovat svaly?" S tandemem jsou vždycky nepříjemnosti. Přední jezdec je přesvědčen, že ten vzadu vůbec nic nedělá; a zrovna tak je přesvědčen ten vzadu, že hnací silou je jedině on sám a ten přední že jenom funí. Tahle záhada se nikdy nedočká rozřešení. To je k vzteku, když vám do jednoho ucha šeptá Rozvaha, že člověk nemá přepínat síly, nebo že si užene srdeční vadu, do druhého ucha vám současně domluvá Spravedlnost: "Proč by ses měl dřít jenom ty? Tohle není drožka a ten chlap není tvůj pasažér," a do toho zachrčí váš spolujezdec: "Tak co je? Upadly ti pedály?" To Harris si jednou v raných dobách svého manželství pěkně nadrobil právě proto, že nevěděl, co dělá osoba za jeho zády. Jel se svou ženou po Holandsku. Cesty tam byly kamenité a tandem hrozně poskakoval. "Drž se!" křikl Harris, aniž se otočil. Paní Harrisová ale rozuměla, že křičí "Seskoč!" Jak mohla rozumět "Seskoč", když on křikl "Drž se", to ani jeden z nich nedovede vysvětlit. Paní Harrisová to vykládá takto: "Kdybys byl řekl ,Drž se' , proč bych byla, prosím tě, seskakovala?" A Harris na to namítá: "Kdybych byl chtěl, abys seskočila, proč bych byl, prosím tě, křičel ,Drž se' ?" A takhle se o to hádají dodneška, i když už dávno beze zloby. Ale ať už je vysvětlení jakékoli, pranic nemění na faktu, že paní Harrisová opravdu seskočila, zatímco Harris, přesvědčený, že má manželku pořád za sebou, vytrvale špapal dál. Ona si zřejmě v první chvíli myslela, že se před ní producíruje a chce jí předvést, jak hravě vyjede kopec. Oba byli v těch dnech ještě mladí a Harris takové věci dělával. A tak paní Harrisová čekala, že na vrcholku toho kopce seskočí, nedbale a ladně se opře o tandem a počká na ni. Ale když viděla, že místo toho ten vrcholek přejíždí a řítí se dál po dlouhém a příkrém svahu, zachvátil ji nejdřív úžas, potom rozhořčení a posléze panika. Vyběhla nahoru, na kopec a křičela, ale Harris se ani jednou neotočil. Dívala se za ním, jak mizí v lese, vzdáleném od ní aspoň dva kilometry, a pak si sedla na zem a rozbrečela se. Toho rána se trošku nepohodli, a tak ji napadlo, jestli to snad nevzal vážně a nechce od ní dezertovat. Neměla vůbec žádné peníze; neuměla ani slovo holandsky. Kolem šli nějací lidé a vypadali, jako kdyby ji litovali; a ona se jim snažila vyložit, co se jí stalo. Vyrozuměli, že něco ztratila, ale co ztratila, to nepochopili. Ale zavedli ji do nejbližší vesnice a vyhledali jí strážníka. Ten z její němohry vydedukoval, že jí nějaký chlap ukradl kolo. Uvedli v činnost telegraf a v jedné vsi, asi šest kilometrů daleko, objevili nebohého kloučka, který jel na dámském velocipedu muzeálního typu. Tak jí ho přivezli v policejní káře, ale jelikož ani o něho ani o jeho kolo zjevně nestála, zase ho pustili a propadli naprostému zmatení myslí. Harris zatím pokračoval v jízdě s nevšedním potěšením. Měl totiž dojem, že se z něho zčistajasna stal cyklista mnohem zdatnější a v každém ohledu výkonější. Prohlásil, jak se domníval, ke své choti: "Takhle lehce se mi nešlapalo, ani nepamatuju. To je asi tím zdejším vzduchem, ten mi zřejmě dělá moc dobře." Pak jí řekl, aby se nebála, že jí teď ukáže, jak rychle by mohl jet, kdyby chtěl. A sklonil se až k řídítkům a šlapal ze všech sil. Kolo se hnalo po silnici jako živá bytost; statky a kostely, psi a kuřata, všechno se řítilo proti němu a okamžitě mizelo za ním. Starší lidé zůstávali stát a jenom na něj zírali a děti mu s jásotem mávaly. Takhle bujaře uháněl asi osm kilometrů. Potom, jak to sám líčívá, se v něm začal vzmáhat takový divný strach, že něco není v pořádku. Že svou ženu neslyší mluvit, to ho nepřekvapilo; hlasitě hvízdal vítr a kolo pořádně rachotilo. Ale najednou ho přepadl pocit opuštěnosti. Natáhl ruku za záda a hmatal; měl za sebou jenom vzduch. Seskočil, či lépe řečeno sletěl s kola a civěl za sebe na silnici; ta se jako rovná bílá čára táhla tmavým lesem a nebylo na ní vidět živou duši. Harris znova skočil do sedla a šlapal zpátky do kopce. Za deset minut přijel na křižovatku, kde se cesta rozbíhala do čtyř stran; tam seskočil a snažil se upamatovat, kterou z těch odboček sem prve přijel. A jak si tak namáhal mozek, objevil se chlapík, sedící z jedné strany na koni. Harris ho zastavil a vyložil mu, že ztratil svou ženu. Ten člověk se ani moc nedivil, ani Harrise nelitoval. Zatímco spolu hovořili, přijel další statkář, a ten první mu začal vypravovat, co se Harrisovi přihodilo, ale nelíčil to jako nehodu, nýbrž jako povedenou anekdotu. Toho druhého chlapíka nejvíc překvapovalo, že s tím Harris nadělá tolik cavyků. Ani z jednoho ani z druhého nevypáčil Haris rozumné slovo, a tak jim vynadal, znova nasedl na kolo a dal se nazdařbůh tou prostřední silnicí. V polovině kopce potkal dvě mladé ženy, které si mezi sebou vedly jednoho mladíka. zřejmě si ho obě náramně předcházely. Harris se těch tří zeptal, jestli neviděli jeho ženu. A oni se ho zeptali, jak vypadá. Podrobně jim ji popsat nemohl, tolik holandsky neuměl; dovedl jim jenom říci, že je to žena moc krásná a že je prostřední postavy. To jim zjevně nestačilo, to byl popis příliš všeobecný; tohle mohl říci každý a tím způsobem si třeba pomoci k ženě, která mu neaptří. Ptali se ho tedy dál, co má jeho manželka na sobě; za živý svět si to nedovedl vybavit. Já myslím, že žádný muž nedokáže už deset minut potom, co se s manželkou rozloučil, popsat, co měla na sobě. Harris se upamatoval jenom na modrou sukni. Ale to oblečení museli jít, jak už to bývá, až nahoru, ke krku; nad sukní asi byla blůza; Harris měl nejasně před očima nějaký pásek; ale jaká blůza to je? Zelená, žlutá, modrá? S hladkým stojacím límečkem nebo s mašlí? A co má žena na klobouku? Péra? Kytky? A má dneska vůbec klobouk? To všechno si Harris popisovat netroufal, protože se bál, že by to mohl poplést a že by ho mohli poslat někam daleko za úplně jinou osobou. Ty dvě mladé ženy se pochichtávaly, a to Harrise v tom jeho rozpoložení rozčilovalo. A ten mladík koukal, jak by se Harrise co nejrychleji zbavil, a radil mu, aby jel do nejbližšího města na policii. Harris se tam nakonec rozjel. Na policii mu dali arch papíru, a ať prý jim svou ženu do všech podrobností popíše a přesně vylíčí, kdy a kde ji ztratil. Ale Harris nevěděl, kde ji ztratil; pamatoval si jenom jméno vesnice, kde obědval. Tam ještě byla jeho žena s ním, to věděl, a tamodtud odjeli spolu. Policisté se tvářili podezíravě. Pochybnost v nich budily tři věci: Za prvé: je to vskutku jeho manželka?; za druhé: ztratil ji doopravdy? za třetí: proč ji vlastně ztratil? Ale s pomocí místního hoteliéra, který uměl trochu anglicky, tu jejich nedůvěru rozptýlil. Slíbili mu, že v té věci něco podniknou, a večer mu manželku přivezli v uzavřeném valníku, spolu s účtem za výdaje s tím spojené. Shledání nebylo zrovna něžné. Paní Harrisová není moc dobrá herečka a působí jí veliké potíže, když se má přetvařovat. A v tomto případě, jak upřímně přiznává, se ani přetvařovat nechtěla. Jen jsme měli z krku otázku, na čem kdo pojede, už opět vyvstal ten věčný problém, co všechno s sebou. "Seznam, jako obyčejně, ne?" pravil George a chystal se psát. Téhle moudrosti se naučil ode mne; a já jsem se jí před lety naučil od strýce Podgera. "Než se dáš do pakování," říkával můj strýc, "vždycky si nejdřív udělej seznam." Byl to člověk metodický. "Vezmi si kus papíru -," on vždycky začínal od začátku - "a zapiš si všecko, co budeš potřebovat; pak si ten seznam znova projdi a hleď, ať v něm nezůstane nic, bez čeho se můžeš obejít. Představ si, že ležíš v posteli; co máš na sobě? No a hned to zapiš - a jedno navíc, rezervní. Vstáváš. A co děláš? Jdeš se umýt. Čím se meješ? Mýdlem; zapiš si mýdlo. Atakdále. Pak se zaměř na oblečení. Začni od nohou; co nosíš na nohou? Boty, střevíce, ponožky; zapsat! A tak postupuj až k hlavě. A co potřebuješ kromě oblečení? Kapku koňaku; zapiš si to! Vývrtku; zapsat! Všecko si zkrátka zapiš, a pak na nic nezapomeneš." Sám se podle toho návodu vždycky řídil. A když si ten seznam sepsal, pokaždé ho pečlivě zkonstroloval, aby se ujistil, že na nic nezapomněl. Potom ho zkontroloval ještě jednou a vyškrtal všecko, co mohl postrádat. Načež ten seznam vždycky ztratil. George povídá: "S sebou na kola si vždycky vezmeme jenom věci na den nebo dva. A hlavní část zavazadel budeme od města k městu posílat." "Ale musíme dát pozor," řekl jsem, "já znal jednou jednoho chlapíka..." Harris se podíval na hodinky. "To si poslechneme až na lodi," řekl, "já mám za půl hodiny schůzku s Clarou. Na nádraží Waterloo." "To nebude trvat půl hodiny," ujišťoval jsem ho. "Je to historka naprosto pravdivá a..." "Tak si ji nech v zásobě," přerušil mě George. "V Černém lese prý bývají deštivé večery, pak nám to vyprávění přijde vhod. Teď musíme honem dopsat ten seznam." Když tak o tom teď přemýšlím, tak si uvědomuji, že jsem tu historku nikdy neudal; vždycky mě při ní někdo přerušil. A vážně byla pravdivá. Harris má jednu vadu - Harris a anděl - Jedinečná lampa na velociped - Ideální sedlo - "Správkař" - Jeho orlí zrak - Jeho metoda - Jeho bujará sebedůvěra - Jeho prosté a laciné záliby - Jak vypadá - Jak se ho zbavit - George coby prorok - Vysoké umění zprotivit se v cizím jazyce - George studuje lidskou povahu - A navrhuje jeden pokus - Jeho prozíravost - Harrisova podpora je zajištěna, ovšem za jistých podmínek. III V pondělí odpoledne k nám přišel Harris; v ruce měl cyklistický časopis. "Jestli ti můžu poradit," povídám, "tak to pusť z hlavy." "Co mám pustit z hlavy?" povídá Harris. "Tu zbrusu novou, patentní, revoluci v cyklistice znamenající, všechno překonávající bůhvíjakou pitominu, inzerovanou v tom, co držíš v ruce." "No já teda nevím," řekl Harris. "Budeme mít co dělat s mnoha příkrými kopci; a tak budeme potřebovat dobré brzdy." "Brzdy potřebovat budeme, to ano," řekl jsem já, "ale nemůžeme potřebovat nějakou mechanickou překvapovačku, v které se nevyznáme a která nikdy nefunguje, když zrovna fungovat má." "Tohle," děl Harris, "funguje automaticky." "To mi ani nemusíš říkat," pravil jsem. "Já vím naprosto přesně, co to bude dělat, na to mám instinkt. Když pojedeme do kopce, zakousne se to do kola tak svědomitě, že celou tu mašinu budeme muset nahoru vynést. Ale vzduch na vršku udělá tomu zařízení dobře, takže znenadání přijde zase k rozumu. A až pojede z kopce, začne si uvědmovat, jak nemožně se chovalo. To povede k výčitkám svědomí a nakonec k zoufalství. Ta věci si řekne: ,Ne, za brzdu já se nehodím. Vůbec těm mládencům nepomáhám; naopak, ještě je utahám. Jsem prostě zmetek, ano, zmetek jsem.' A bez jediného slůvka varování celou svu funkci zničehonic složí. Takhle se ta brzda zachová. Pusť ji z hlavy. Jsi dobrák, ale máš jednu vadu." "Jakou?" zeptal se popuzeně. "Jsi hrozně důvěřivý," odpověděl jsem. "Když si přečteš nějakou reklamu, vždycky jí hned uvěříš. Každý experiment, který si nějaký blázen vymyslí v oboru cyklistiky, ty hned vyzkoušíš. Tvůj strážný anděl je naštěstí duch kvalifikovaný a svědomitý, a tak tě zatím pokaždé uchránil od všeho zlého. Ale radím ti dobře, neomezeně na něj nespoléhej. Od té doby, co ses dal na cyklistiku, nepoznal chviličku oddechu. Nedoháněj ho k šílenství." "Kdyby takhle mluvil každý," řekl Harris, "tak by ani v jediné životní oblasti nedošlo k žádnému pokroku. Kdyby nikdy nikdo nevyzkoušel nové věci, svět by zůstal stát na jednom místě. Jenom tím, že..." "Všechny tyhle argumenty já znám," přerušil jsem ho. "A uznávám, že člově to s novými vynálezy zkoušet má - ale jen do pětatřiceti; po pětatřicítce má podle mého názoru právo myslet na sebe. Ty i já jsme v tomhle směru svou povinnost vykonali - ty především. Jednou tě vyhodila do povětří patentní karbidová lampa..." "To byla moje chyba, to ty dobře víš," řekl Harris. "Patrně jsem ji seřídil na moc vysoký plamen." "Rád věřím," přitakal jsem, "že jestli existoval nějaký způsob, jak s tou lampou nesprávně zacházet, pak to byl ten způsob, jak jsi s ní zacházel ty. Tenhle svůj sklon bys měl vzít v úvahu; ten je pro naši debatu rozhodující. Já jsem si tenkrát nevšiml, cos udělal; já jenom vím, že jsme si tak pokojně a vesele jeli po silnici a že jsme si zrovna povídali o třicetileté válce, když ta tvá lampa bouchla, jako když vystřelí z pistole. Mne to jen hodilo do příkopu; ale ještě dneska vidím v duchu výraz tvé ženy, když jsem jí říkal, to že nic, ať si nedělá starosti, že tě ti dva chlapi vynesou až nahoru a v minutě že bude u tebe doktor a že s sebou přivede ošetřovatelku." "Škoda že tě nenapadlo tu lampu sebrat," řekl Harris. "Moc rád bych byl vyšetřil, proč tak vybouchla." "Sebrat tu lampu, na to nebylo dost času," připomněl jsem mu. "To by bylo trvalo dvě hodiny, než bych ji byl sesbíral jakž takž dohromady. A pokud jde o to, že vybouchla, tak už sám ten fakt, že ji inzerovali jako nejbezpečnější dosud vynalezenou lampu, by byl každému kromě tebe napověděl, že způsobí neštěstí. No a potom," pokračoval jsem, "jsi měl tu elektrickou lampu." "Ta přece svítila moc pěkně," pravil Harris. "Sám jsi to říkal." "Svítila báječně," řekl jsem, "na osvětlené hlavní třídě v Brightonu, kde splašila jednoho koně. Ale v okamžiku, kdy jsme za městem vjeli do tmy, zhasla a tys platil pokutu za jízdu bez světla. Snad se pamatuješ, žes tu lampu nechával naplno rozsvícenou, kdykoli jsi někam jel za slunného odpoledne. Když potom přišel čas, kdy se rozsvítit měla, to už byla pochopitelně unavená a chtěla si odpočnout." "No, tahle lampa trošku na nervy šla," zabručel Harris, "na to si vzpomínám." "I mně šla na nervy," řekl jsem. "Jak teda musela jít na nervy tobě! A pak tu máme ta sedla," pokračoval jsem - přál jsem si, aby si tu lekci vzal jaksepatří k srdci. "Víš o nějakém propagovaném sedle, které jsi nevyzkoušel?" "Já si odjakživa myslím," odvětil Harris, "že to pravé sedlo se jednou objevit musí." "Tak téhle naděje se vzdej," pravil jsem. "Žijeme v nedokonalém světě, kde je radost promíchána s žalostí. Možná že někde existují světy lepší, kde se sedla na bicykly vyrábějí z duhy, vycpávané obláčky; ale na tomto světě je nejjednodušší zvykat si na tvrdý dosed. Vzpomeň si na to sedlo, co sis koupil v Birminghamu; v prostředku bylo rozdělené a vypadalo jako ledviny." "Bylo zkonstruováno podle zásad anatomických," vysvětloval. "Nejspíš," řekl jsem. "Na víku té krabice, v které sis je přinesl, byl obrázek, představující sedícího kostlivce - či spíš tu část kostlivce, která sedění obstarává." "A naprosto správně," přikývl Harris. "Ukazovalo to skutečnou posici tvé..." "Nezabíhejme do detailů," přerušil jsem ho. "Mně ten obrázek připadal nechutný." "Z hlediska lékařského byl správný," přel se Harris. "Pro člověka, který si na kolo nebere nic jiného než kosti, snad," řekl jsem. "Ale na to sedlo jsem se posadil i já a musím říct, že pro člověka, který má taky maso, to bylo utrpení. Pokaždé když jsem jel přes kámen nebo přes nějaký výmol, tak mě to kouslo; měl jsem dojem, že jedu na popudlivé langustě. A tys na něm jezdil celý měsíc." "Chtěl jsem mu dát poctivou příležitost," odvětil, "a zkusit to s ním pořádně." "A tvá rodina přitom pořádně zkusila s tebou, smím-li toho rčení použít takto," řekl jsem. "Tvá žena se mi svěřila, že za celé vaše manželství jsi nebyl v tak mizerné náladě a nechoval ses tak nekřesťansky jako ten měsíc. A ještě si vzpomeň na to další sedlo, na to s tou pružinou vespod." "Á, myslíš ,spirálu' ," zvolal Harris. "Myslím to sedlo," pravil jsem," co tě v jednom kuse vyhazovalo, takže jsi lítal nahoru a dolů jako tajtrdlík na gumičce; někdy jsi dopadl zpátky na patřičné místo, ale někdy taky ne. Tohle všechno ti nepřipomínám proto, abych v tobě vyvolal trapné vzpomínky, ale abych ti vštípil do hlavy, jaké je to bláznovství dělat v tvém věku nějaké experimenty." "Nech si ty ustavičné narážky na můj věk," ohrazoval se Harris. "Muž, kterému je čtyřiatřicet..." "Muž, kterému je kolik?" "No, když teda tu brzdu nechceš, tak prosím," řekl Harris. "Ale jestli se ta vaše mašina s vámi zřítí s nějaké hory a ty i George proletíte střechou kostela, nedávejte pak vinu mně." "Za George ti nic slíbit nemůžu," pravil jsem, "toho, jak víš, rozčílí někdy úplná maličkost. Takže jestli k takové nehodě, jakou naznačuješ, dojde, George se možná hněvat bude, ale já se vynasnažím mu vysvětlit, že ty za to nemůžeš." "A máš všechno v pořádku?" ptal se. "Tandem v pořádku je," odvětil jsem. "Překontroloval jsi každou součástku?" Řekl jsem pevně: "Nepřekontroloval, a nikdo je překontrolovávat nebude! Kolo je ve stavu pojízdném a ve stavu pojízdném až do našeho odjezdu zůstane!" Mám totiž zkušenosti s tímhle "překontrolováním". Ve Folkestonu žil jeden chlapík, s kterým jsem se občas vídal v cyklistickém klubu. Jednou večer mi navrhl, abychom si příštího dne vyjeli společně na delší cyklistický výlet, a já jsem byl pro. Vstal jsem časně; přinutil jsem e k tomu s velikým sebezapřením, takže jsem měl sám ze sebe radost. Ten chlapík se opozdil o půl hodiny; já na něj čekal v zahradě. Byl nádherný den. "Ta vypadá pěkně, ta vaše mašina," povídá ten chlapík. "Jak běhá?" "No jako všecky ostatní," odpověděl jsem. "Ráno dost lehce, po obědě kapánek ztuha." Popadl můj velociped za přední kolo a za vidlici a zuřivě jím zalomcoval. "Tohle s ním nedělejte!" povídám. "Ublížíte mu!" Neviděl jsem důvod, proč by měl s mým kolem lomcovat; nic mu neudělalo. Nemluvě o tom, že i kdyby si zasloužilo, aby se s ním zalomcovalo, pak jsem já byl ta příslušná osoba, která s ním měla zalomcovat. Měl jsem zrovna takový pocit, jaký bych měl, kdyby začal mlátit mého psa. "To přední kolo se viklá," řekl. "Neviklá, když s ním nevikláte vy," pravil jsem. A neviklalo se, na mou duši ne, ani trošku se neviklalo. "To je nebezpečná věc," řekl ten chlapík. "Máte francouzák?" Měl jsem pevně stát na svém ale myslel jsem si, že se v tom třeba opravdu trochu vyzná. A tak jsem šel do kůlny, abych se tam pohlédl po nějakém nářadí. Když jsem se vrátil, můj známý seděl na zemi s předním kolem mého bicklu mezi nohama. Hrál si s ním tak, že je držel mezi ukazováčky a točil s ním; zbytek velocipedu ležel vedle něho na pěšině z oblázků. "S tím vaším předním kolem se něco stalo," pravil. "Vypadá to tak, že?" odpověděl jsem. Ale on patřil k lidem, kteří jakživi nepochopí ironii. Řekl: "Na mě to dělá dojem, jako by mělo vytlučená ložiska." "S tím si nedělejte starosti," povídám, "zbytečně se unavíte. Nasaďme to kolo zpátky a pojedeme." "Radši se koukneme, co to s ním je, když už je stejně venku," prohlásil. A říkal to tak, jako kdyby bylo nešťastnou náhodou vypadlo samo. A než jsem ho mohl zarazit, něco někde rozšrouboval a po cestičce se rozkutálelo deset dvacet kuliček. "Schytejte je!" zařval. "Schytejte je! Ani jediná se nesmí ztratit!" A byl z nich celý pryč. Aspoň půl hodiny jsme se plazili po zemi a našli jsme těch kuliček šestnáct. Můj známý pravil, že pevně doufá, že jsou všecky, protože kdyby všecky nebyly, znamenalo by to pro mé kolo vážnou pohromu. Když se kolo rozebírá, na nic prý se nemusí dávat takový pozor jako na to, aby se neztratila ani jediná kulička do ložisek. Kuličky se mají pečlivě spočítat, když se vyndávají, vykládal, aby přesně stejný počet přišel zas na příslušná místa zpátky. Slíbil jsem mu, že kdybych si někdy rozebíral kolo, budu mít jeho ponaučení na paměti. Pro jistotu jsem dal ty kuličky do svého klobouku a ten klobouk jsem položil na práh. To moc rozumné nebylo, to přiznávám. Po pravdě řečeno, byla to vyslovená hloupost. Ale zpravidla nebývám takové nemehlo; to on na mě musel tak působit. Prohlásil potom, že když už se do toho dal, podívá se mi prý taky na řetěz, a okamžitě se jal odmontovávat talíř s pedály. Snažil jsem se ho od toho odradit. Opakoval jsem mu, co mi kdysi smrtelně vážně řekl jeden můj zkušený přítel: "Když máš nějak v nepořádku střed, celé to kolo prodej a kup si nové; to přijde laciněji." "Tohle říkají lidi," odbyl mě ten chlapík, "co nemají o kole ani ponětí. Nic není lehčího než vymontovat střed." V tom měl pravdu, to jsem musel uznat. Ani ne v pěti minutách měl střed, rozebraný na dva kusy, na cestičce a lezl po čtyřech a sháněl šrouby. To je prý pro něho věčná záhada, kam se vždycky ztratí šrouby. Pořád ještě jsme hledali ty šrouby, když vyšla z domu Ethelberta. Zřejmě ji překvapilo, že jsme ještě v zahradě; myslela si prý, že jsme už prá hodin pryč. "Teď už to dlouho trvat nebude," pravil můj známý. "Já jen vašemu manželovi pomáhám překontrolovat to jeho kolo. Dobrá mašina, ale každá sem tam potřebuje generální prohlídku." "Jestli se budete chtít umýt, až s tím budete hotovi," řekla Ethelberta, "jděte laskavě dozadu do kuchyně. V pokojích děvčata právě uklidila." Mně pak řekla, že jestli se sejde s Kate, vyjede si s ní patrně na plachetnici; ale v každém případě že bude zpátky do oběda. Zlatku bych byl dal za to, abych mohl jet s ní. Začínalo mi být nanic z pohledu na toho blázna, který mi rozbíjel kolo. Zdravý rozum mi pořád našeptával: "Zaraž ho, než nadělá ještě víc škody. Máš přece právo chránit svůj vlastní majetek proti řádění šílence. Popadni ho vzadu za krk a vykopni ho z vrátek!" Ale když dojde k tomu, že bych měl ranit něčí city, je ze mne najednou slaboch, a tak jsem ho nechal dělat tu paseku dál. Hledání zbývajících šroubů se vzdal. Šrouby prý mají ve zvyku se znenadání objevit, když už s nimi člověk ani v nejmenším nepočítá, a tak se prý teď nejdřív mrkne na ten řetěz. A vypjal ho tak, že se ani nehnul; potom ho povolil, až byl dvakrát tak volný jako dřív. Načež prohlásil, že bychom měli radši pomýšlet na to, jak zasadit zpátky to přední kolo. Já držel rozevřenou vidlici a on se hmoždil s kolem. Po deseti minutách jsem navrhl, aby vidlici držel on a kolo že si vezmu na starost já; a tak jsme si vyměnili místa. Po první minutě pustil bicykl na zem a šel se krátkými krůčky procházet kolem kroketového hřiště, přičemž si obě ruce pevně svíral stehny. Jak se tak procházel, vykládal, že zvlášť je třeba dávat pozor, aby se prsty nepřiskříply mezi vidlici a dráty kola. Řekl jsem, že mu z vlastní zkušenosti musím dát za pravdu. Pak si zabalil ruce do několika hadrů a znovu jsme se pustili do práce. Posléze jsme to kolo přece jen dostali tam, kam patřilo; ale v okamžiku, kdy už blyo tam, kam patřilo, můj známý vyprskl smíchy. "Copak je na tom legračního?" ptám se. "Ale jsem prostě blbec!" povídá. To byla první jeho slova, pro která jsem k němu pocítil respekt. A zeptal jsem se ho, co ho k tomu objevu přivedlo. "No, zapomněli jsme na kuličky," řekl. Ohlédl jsem se po svém klobouku; ležel všelijak zdrchaný na prostředku cestičky a ložiskové kuličky zrovna polykal, tak hbitě, jak jen stačil, Ethelbertin nejmilejší pejsek. "To ho zabije!" zvolal Ebbson - od toho dne jsem ho už nikdy neviděl, ale mám dojem, že se jmenoval Ebbson. "Vždyť je to solidní ocel!" "O toho psa si starosti nedělám," řekl jsem. "Tenhle týden už spořádal jednu tkaničku od boty a balíček jehel. Příroda je vynikající vůdce; a štěňata zřejmě takováhle projímadla potřebují. Spíš mi leží na srdci mé kolo." Ebbson byl v úsměvné náladě. "Inu, dáme tam zpátky aspoň ty, co najdeme, a musíme prostě důvěřovat v prozřetelnost." Našli jsme jich jedenáct. Šest jsme jich vpravili na jednu stranu a pět na druhou a o půl hodiny později bylo zas přední kolo na svém místě. Jistě netřeba dodávat, že teď se skutečně viklalo; už si toho muselo všimnout i malé děcko. Ebbson pravil, že zatím se s tím takhle musíme spokojit. Sám už začínal vypadat unaveně. Kdybych ho byl nechal, určitě by se byl v tu chvíli sebral a šel domů. Ale já jsem si zatím umínil, že u mne musí zůstat a všecko dodělat. Pomyšlení na vyjížďku jsem úplně pustil z hlavy. Pýcha, s kterou jsem se díval na své kolo, byla ubita. Už jsem měl jen jedinou touhu: vidět Ebbsona, jak se dře a moří a utlouká. Oživil jsem jeho pohasínající elán sklenicí piva a uznalou pochvalou. Prohlásil jsem: "Vás pozorovat při téhle práci, to je pro mně veliká škola. Nejenže mě okouzluje vaše šikovnost a vynalézavost, ale přímo požitek mi působí to, jak jste pln bujaré sebedůvěry a jak jste přesvědčen o zdárném výsledku svého snažení." Takto povzbuzen, pustil se do převodního kolečka a pedálů. Opřel si velociped o dům a šelna to z té méně přístupné strany. Pak si velociped opřel o strom a šel na to ze strany přístupnější. Pak jsem já mu velociped držel a on ležel na zemi, s hlavou mezi oběma koly, a šel na to zespodu a nechal na sebe kapat olej. Pak mi zas velociped odebral a vpůli se přes něj přehnul jako pár sedlových brašen, takže ztratil rovnováhu a sletěl na hlavu. Třikrát řekl: "Zaplať pámbu, konečně je to v kupě." A dvakrát řekl: "Není to v kupě, herdek krucinál." Co řekl potřetí, to se snažím zapomenout. Potom se přestal ovládat a zkoušel na mé kolo pouštět hrůzu. S radostí jsem zaznamenal, že kolo projevovalo ducha; a další akce se zvrhla v prachsprostou zuřivou rvačku mezi Ebbsonem a mou mašinou. Chvílemi ležel bicykl na oblázkové cestičce a on se válel po něm; v příštím okamžiku se však situace pokaždé obrátila - na oblázkové cestičce ležel Ebbson a bicykl se válel po něm. Občas stál Ebbson, překypuje vítězoslávou, na nohou a pevně svíral bicykl mezi koleny. Ale jeho trimumf neměl nikdy dlouhého trvání. Nenadálým, prudkým trhnutím se kolo vždycky osvobodilo, vrhlo se na něj a rázně ho třísklo do hlavy jedním držadlem řídítek. Ve čtvrt na jednu, zmazaný a rozcuchaný, pořezaný a zkrvavený, konečně prohlásil: "Tak to by snad bylo," a sbíral se ze země a utíral si čelo. Kolo vypadalo, jako by toho taky mělo dost. Ale kdo z těch dvou to odnesl hůř, to se dalo těžko říci. Ebbsona jsem zavedl dozadu do kuchyně, kde se, pokud to bez sody a příslušného mycího nářiní šlo, poněkud umyl, a pak jsem ho poslal domů. Kolo jsem naložil do drožky a odvezl je do nejbližší správkárny. Přišel se se na ně podívat sám mistr z té dílny. "Co si přejete, abych s ním udělal?" ptal se. "Přál bych si," řekl jsem, "abyste je, pokud je to možné, zrestauroval." "Inu, je safraportsky zchátralé," pravil, "ale já udělám, co bude v mých silách." A udělal, co bylo v jeho silách, což přišlo na dvě libry deset šilinků. Ale už to nikdy nebylo to moje staré kolo; a koncem léta jsem je svěřil jednomu agentovi, aby je prodal. Nechtěl jsem nikoho klamat, a tak jsem tomu člověku dal pokyn, aby je inzeroval jako velocipéd z minulého roku. Agent mi však radil, abych se o stáří toho kola raději ani nezmiňoval. Pravil: "V tomhle podnikání nejde o to, co je pravda a co není; jde o to, co můžete lidem předložit k věření. A tohle kolo, jen tak mezi námi, nevypadá jako kolo z loňského roku; podle vzhledu by mohlo být staré deset let. A tak nebudeme o jeho stáři vůbec mluvit; dostaneme za ně, co za ně dostat můžeme." Nechal jsem to na něm a on pro mě vyzískal pět liber, což, jak říkal, bylo mnohem víc, než čekal. Jsou dvě možnosti, jak provozovat cyklistiku, abyste měli dostatek pohybu: buď kolo spravujete, nebo na něm jezdíte. A já si konec konců nejsem jist, jestli člověk, který si libuje ve spravování, na tom není líp. Je nezávislý na počasí a na větru; nejde mu na nervy stav silnic. Dejte mu francouzák, balík hadrů, mazničku a něco, na čem se dá sedět, a je mu blaze celý den. S jistými nevýhodami se ovšem smířit musí - není růže bez trní. On sám vypadá pořád jako dráteník a jeho kolo vám vždycky vnucuje myšlenku, že je někde ukradl a snaží se je tedy přestavět k nepoznání; ale jelikož se s ním jen zřídka dostane dál než k prvnímu milníku za obcí, tak na tom patrně nesejde. Omylu se ovšem dopouštějí lidé, kteří se domnívají, že s jedním a týmž kolem lze provozovat ty sporty oba. To je vyloučeno; takové dvojí vypětí žádné kolo nevydrží. Musíte se rozhodnout: buď z vás bude správkař nebo cyklista. Já osobně na kole raději jezdím, a tak přísně pečuju o to, abych kole sebe neměl nic, co by mě mohlo pokoušet k správkaření. Když se s mým kolem něco stane, dovedu je do nejbližší opravny. A mám-li k městu nebo k nějaké vesnici tak daleko, že bych tam nedošel, sednu si u silnice a čekám, až kolem pojede nějaká kára. Největší nebezpečí v takovém případě hrozí od potulného správkaře. Na toho působí pohled na porouchané kolo jako na krkavce zdechlina; s přátelským triumfálním skřekem se na ně střemhlav snese. Zprvu jsem to zkoušíval se zdvořilostí. Říkával jsem: "To nic, neobtěžujte se. Jeďte si dál a hezky si to užijte, tím mi prokážete tu největší laskavost. Jeďte dál, moc vás o to prosím." Ale zkušenost mě poučila, že v tak prekérní situaci se se zdvořilostí nic nesvede. Teď říkám: "Na to kolo nesahejte a zmizte, než vám uzarím tu vaši pitomou palici!" A když se tváříte odhodlaně a máte v ruce pořádný, statný klacek, tak toho správkaře obyčejně zaženete. Později toho dne přišel George. Povídá: "Tak co, bude všecko přichystáno?" "Všecko bude přichystáno do středy," řekl jsem, "až na tebe a Harrise patrně." "Tandem je v pořádku?" ptal se George. "Tandemu se daří výborně." "Nemyslíš, že by se na něm mělo všecko překontrolovat?" Odvětil jsem: "Věk a zkušenosti mě poučily, že existuje pramámo věcí, které člověk nemusí brát v pochybnost. V důsledku toho mi už zbývá jen velmi omezený počet otázek, jež mohu zodpovědět aspoň s částečnou jistotou. A mezi takové dosud ničím neotřesené názory patří u mne přesvědčení, že na mím tandemu není třeba nic překontrolovávat. A postarám se, za předpokladu, že můj život zůstane zachován, aby na něm od této chvíle až do středy žádná lidská bytost nic nepřekontrolovávala." "Být tebou," pravil George, "tak bych se kvůli tomu tak nerozčiloval. Přijde den, a patrně dost brzy, kdy ten velociped bdue mít mezi sebou a nejbližší správkárnou několikeré pohoří a navzdory tvé chronické touze po odpočinku opravu vyžadovat bude. Pak na nás budeš křičet, abychom ti řekli, kam sis dal olejničku a cos provedl s francouzským klíčem. Pak s vypětím posledních sil budeš ten tandem přidržovat u nějakého stromu a budeš chtít, aby ti někdo vyčistil řetěz a napumpoval zadní pneumatiku." Cítil jsem, že ty Georgeovy výtky jsou oprávněné - a že jsou do jisté míry i prorocky moudré. "Jestli ti připadám moc nedůtklivý, tak se na mě nezlob," řekl jsem. "Ale ráno tu byl Harris..." "Tak už mi nic neříkej, všechno chápu," pravil George. "Beztak jsem si s tebou přišel pohovořit o něčem jiném. Koukni se na tohle." A podal mi útlou knížečku v červené plátěné vazbě. Byla to rukojeť anglické konverzace pro turisty z Německa. Začínala "Na lodi" a končila "U doktora"; a nejdelší kapitola byla věnována konverzaci v železničním vagónu, a to v kupé zřejmě přecpaném hádavými a hulvátskými pomatenci: "Což se nemůžete posaditi dále ode mne, pane?" - To jest nemožno, milostivá, můj soused z druhé strany jest velice tlustý." - "Vynasnažme se uspořádati skladněji naše nohy." - "Buďte prosím tak laskav a přitiskněte si vaše lokty k tělu." - "Neračte se rozpakovati, milostivá, jestliže se vám na mém rameni spočívá pohodlně," přičemž pranic nenaznačovalo, jestli je to míněno sarkasticky nebo upřímně. - "Jsem vskutku nucen vás požádati, slečno, abyste se poněkud odsunula, takto nemohu vůbec dýchati," čímž chtěl autor bezpochyby vyjádřit přesvědčení, že tou dobou leží už celá společnost, všelijak propletena, na podlaze. Kapitolu uzavírala věta "Konečně jsme u cíle naší cesty, díky Bohu! (Gott sei Dank!)" zbožné to zvolání, jež za daných okolností mělo zcela jistě zaznít sborem. Na konci knížky byl dodatek, udílející německému turistovi pokyny, jak si během pobytu v anglických městech uchovat zdraví a dobrou pohodu; především ho nabádaly, aby vždy cestoval se zásobou dezinfekčního zásypu, aby si na noc všude zamykal dveře a aby neustále pečlivě přepočítával vrácené drobné. "To není zrovna duchaplná publikace," poznamenal jsem, vraceje svazeček Georgeovi. "Já za svou osobu bych Němci, který zamýšlí navštívit Anglii, tuhle knížku nedoporučil; tou by se tu určitě každému zprotivil. Ale znám knihy, vydané v Londýně a určené pro Angličany, cestující do ciziny, a ty jsou zrovna tak potomé. Všechna tahle díla zřejmě sepisuje nějaký vzdělaný idiot, který umí špatně sedm řečí a záměrně rozšiřuje zkreslené a falešné informace o moderní Evropě." "Nemůžeš ale popřít," pravil George, "že tyhle knížky jdou ohromně na odbyt. Prodají se jich tisíce, to já vím. Po každém evropském městě musí chodit spousty lidí, kteří mluví tímto stylem." "Patrně," odvětil jsem. "Ale naštěstí jim nikdo nerozumí. Sám jsem na nástupištích na nádraží a na nárožích v ulicích moc často viděl chlapy, kteří hlasitě předčítali z takovýchhle publikací. Ale jakživ nikdo neví, jakým to mluví jazykem, a nikdo nemá ani tušení, co to vlastně říkají. A to je jejich štěstí; kdyby jim lidi rozuměli, bezpochyby by jim způsobili těžké ublížení na těle." "To máš pravdu," řekl George. "Ale já bych si přál vidět na vlastní oči, co by se stalo, kdyby jim lidi rozuměli. A navrhuju, abychom v tu středu přijeli do Londýna hodně brzy zrána a hodinku dvě chodili s pomocí téhle knížečky nakupovat. Já sám potřebuju dvě nebo tři maličkosti - mezi jiným čepici a nějaké trepky. Loď nám odjíždí z Tilbury až ve dvanáct, takže budeme mít plno času. A já chci tenhle styl konverzace vyzkoušet někde, kde se mohu důkladně přesvědčit, jak působí. Chci prostě zažít pocity cizince, s kterým se mluví tímhle způsobem." Ten nápad mě okouzlil, připadal mi velice sportovní. V záchvatu nadšení jsem se Georgeovi nabídl, že půjdu s ním a vždycky na něj počkám před krámem. A prohlásil jsem, že jistě i Harris se k němu rád připojí - či vlastně ke mně. Ale George řekl, že takhle si to nepřestavuje. Harris a já máme prý jít s ním až do krámu. Jedině když ho zaštítí Harris, protože ten vypadá hrozivě, a když já budu u dveří, abych v případě nutnosti přivolal policii, je prý ochoten se do toho dobrodružství pustit. Zašli jsme k Harrisovi a vyložili jsme mu své záměry. Harris si prozkoumal tu příručku, zvláště kapitoly pojednávající o nákupu bot a klobouků, a řekl: "Jestli bude George kterémukoli ševci nebo kloboučníkovi říkat věci, které stojí v téhle knížce, nebude potřebovat žádnou záštitu; to bude potřebovat převoz do nemocnice." To George rozzlobilo. "Copak jsem nějaký ztřeštěný kluk bez kouska rozumu? Budu si samozřejmě vybírat věty jenom z těch zdvořilejších a ne tak provokujících partií; sprostším urážkám se vyhnu." Pouze za toho předpokladu slíbil Harris svou spoluúčast; a definitivně jsme se dohodli, že odstartujeme ve středu časně ráno. Proč Harris pokládá budík v životě rodinném za zbytečnost - Společenské pudy mládeže - Dětské představy o účelu jitra - Noční hlídač, který nikdy nespí - Jeho přehnaná úzkostlivost - Noční úvahy - Co všechno dělá člověk před snídaní - Hodná ovečka a ovečka zlá - Jaké to má nevýhody, když je někdo hodný - Harrisův nový sporák se uvádí špatně - Jak můj strýc Podger denně odcházel z domu - Postarší měšťan, považovaný za závodního běžce - Přijíždíme do Londýna - Hovoříme jazykem turistů. IV George přijel už v úterý večer a spal u Harrisových. To jsme považovali za mnohem lepší řešení než to, co on sám navrhoval, totiž abychom se pro něj cestou stavili a "vyzvedli ho". Vyzvednout George brzy po ránu, to znamená vyzvednout ho přímo z postele a třepat s ním, dokud se neprobudí - už to samo je příliš vyčerpávající činnost, aby s ní člověk zahajoval den -, pomáhat mu najít jeho věci a připakovat je; a pak to znamená čekat, než se nasnídá, což je z hlediska divákova představení nesmírně jednotvárné, se scénami, které se únavně opakují. Ale věděl jsem, že když bude spát u Harrisových v Beggarbushi, bude vzhůru včas; sám tam občas spím, a tak je mi známo, jak to tam chodí. Asi tak uprostřed noci, jak usoudíte, ale ve skutečnosti asi o něco později vás vyburcuje z prvního spánku randál, jako kdyby chodbou, zrovna kolem vašich dveří, pádila kavalérie. Váš jenom napůl probuzený rozum váhá, má-li si to vysvětlit jako vpád lupičů, příchod soudného dne nebo výbuch plynu. Posadíte se na posteli a pozorně se zaposloucháte. Události vás nenechají čekat dlouho; už v příštím okamžiku prásknou někde dveře a někdo nebo něco sjíždí dolů po schodech, asi na čajovém podnosu. "Já ti to říkal," povídá venku nějaký hlásek a vzápětí třískne do výplně vašich dveří jakýsi tvrdý předmět, podle zadunění patrně hlava. To už lítáte jako šílenec po pokoji a sháníte svoje svršky. Nic není tam, kam jste si to večer položil, a součásti základní důležitosti zmizely úplně; a zatím to vraždění nebo ta revoluce, či co to je, probíhá zcela nerušeně dál. S hlavou pod skříní, kde se vám zdá, že vidíte trepky, na moment znehybníte a nasloucháte vytrvalému, monotónnímu bušení do vzdálených dveří. Za těmi se bezpochyby zabarikádovala nebohá oběť; a někdo ji odtamtud chce vypáčti a dobít. Dostanete se tam včas? Ale klepání náhle ustane a nějaký hlásek, jehož krotce prosebný tón na vás působí úlevně uklidňujícím dojmem, se pokorně táže: "Tati, můžu už zůstat vzhůru?" Ten druhý hlas neslyšíte, jen reakce na něj: "Ne, to byla jenom vanička - ne, moc se neuhodila - jenom se vymáchala, víš. Jo, mami, já jim to vyřídím - ne, nikdo za to nemůže, to byla náhoda. Jo. Dobrou noc, tati." Načež týž hlásek, namáhající se, aby ho bylo slyšet i v nějakých dalekých prostorách domu, hlásí: "Máte jít zpátky do ložnice. Tati říká, že na vstávání je ještě moc brzy." I vy se vrátíte do postele a posloucháte, jak někdo je vlečen nahoru po schodech, zjevně proti své vůli. V důsledku promyšleného uspořádání jsou v Beggarbushi pokoje pro hosty zrovna pod pokoji dětí. A tak dojdete snadno k závěru, že týž někdo, s úctyhodnou vytrvalostí se vzpíraje, je ukládán zpátky do lože. Vývoj zápasu můžete sledovat velice přesně, neboť pokaždé, když je to tělo vrženo na pérové matrace, přímo nad vaší hlavou poskočí postel; zatímco pokaždé, když se tomu tělu podaří se opět vyprostit, zaznamenáte prudké žuchnutí na podlahu. Za nějaký čas je po boji - nebo možná po posteli, která se zřítila - a vy znovu upadnete do spánku. Ale za okamžik, nebo za dobu, která vám delší než okamžik nepřipadá, musíte opět otevřít oči, protože si uvědomujete, že u vás v pokoji někdo je. Dveře jsou pootevřeny a tou škvírou na vás civí čtyři vážné obličejíčky, naskládané jeden nad druhým; civí na vás jako na nějakou přírodní raritu, schválně chovanou v této místnosti. Nejhořejší obličejíček si všimne, že rarita se probudila, klidně překročí ostatní tři obličejíčky, vstoupí k vám a velice kamarádsky se posadí k vám na postel. "My jsme nevěděli, že už jste vzhůru," povídá. "My už jsme vzhůru dost dlouho." "To jsem si myslel," odpovíte stroze. "Tati to nemá rád, když vstáváme moc brzy," pokračuje obličejíček. "On říká, že když vstaneme, tak nikdo v domě nemá klid. A tak samozřejmě moc brzy vstávat nesmíme." Jeho tón, to je tón mírné rezignace. Je proniknut ctnostnou pýchou, pramenící z vědomí sebeobětování. "A tomuhle neříkáte být vzhůru?" poznamenáte. "Ó ne. My vlastně nejsme opravdicky vzhůru, víte, poněvadž jsme se ještě pořádně neoblíkli." Tato skutečnost je očividná. "Tati je ráno vždycky hrozně utahaný," praví dál ten hlásek. "No jakpak by ne, když celý den těžce pracuje. Vy taky býváte ráno utahaný?" V tu chvíli se otočí a teprve teď si uvědomí, že ostatní tři děti už taky vešly do pokoje a usadily se v půlkruhu na podlaze. Z jejich výrazu je zjevné, že se omylem připravily na takovou tu zdlouhavější formu kratochvíle, na nějaké veselé kázáníčko nabo kouzelnické představení a že trpělivě čekají, kdy tedy vylezete z postele a začnete něco dělat. Toho prvního to pohoršilo, to, že ostatní děti vnikly do hostovy ložnice. A kategoricky jim velí, aby šly pryč. Děcka mu na to neodpovědí; vůbec neodmlouvají; za hrobového mlčení a jako na jediný povel se na něj prostě vrhnou. Z postele vidíte jen zmatený propletenec zmítajících se paží a nohou, připomínající opilou chobotnici, která se marně snaží udržet rozvnováhu. Nepadne ani jediné slůvko; to zřejmě patří k etiketě těchto společenských zvyklostí. Spíte-li v pyžamu, vyskočíte z postele a celou tu vřavu ještě zvýšíte; máte-li na sobě méně atraktivní úbor, zůstanete, kde jste, a vykřikujete různé povely, jichž si vůbec nikdo nevšímá. Nejjednodušší je přenechat to všechno tomu nejstaršímu chlapci. Ten ty ostatní za chvíli vystrká ven a zavře za nimi dveře. Ty se však vzápětí znovu otevřou a jedno z dětí, obyčejně Muriel, je vstřeleno zpátky do pokoje. Vletí tam jako vymrštěné z katapultu. Murieliným handicapem jsou její dlouhé vlasy, jichž se dá výhodně použít jako topůrka při vrhu kladivem. Je si této své přirozené nevýhody očividně vědoma, drží si tedy vlasy pevně v jedné hrsti a druhou rukou mlátí. Ten největší zase otevře dveře a chytře využije sestry jako beranidla proti zdi, kterou tvoří ti venku. Slyšíte tupé údery, jak Murielina hlava do té zdi naráží a bourá ji. Když pak ten nejstarší zvítězí na celé čáře, vrátí se a znova se posadí k vám na postel. Není v něm ani špetka hněvu; už na celou tu příhodu zapomněl. "Já mám ráno rád," oznamuje. "Vy ne?" "Některé ráno je příjemné," souhlasíte. "Ale některé je dost rušné." Tu vaši výhradu nebere vůbec na vědomí; do jeho až éterické tvářinky se vloudí zasněný výraz. "Já bych si přál umřít takhle po ránu," dí, "to je všecko takové krásné." "Inu, to se ti může lehce stát," odvětíte, "jestli sem tvůj tatínek někdy pozve ně noc někoho popudlivého a nebude ho zavčas varovat." Sestopí z výšin kontemplativní nálady a je už zas ve své kůži. "Teď je moc pěkně na zahradě," prohlásí. "Nechtěl byste vstát a zahrát si kriket?" Takhle jste si ráno nepředstavoval, když jste šel večer spat, ale za tohoto vývoje událostí vám to připadá zrovna tak dobré, jako zůstat ležet, když nemáte nejmenší naději na usnutí; a tak tu nabídku přijmete. Později toho dne se dovíte, jak to vlastně bylo: Nemohl jste ráno spát, vstal jste tedy velice časně a dostal jste chuť zahrát si kriket. Dítka, vychovaná, aby hosty zdvořile respektovala, považovala za svou povinnost vašemu rozmaru vyhovět. Paní Harrisová u snídaně poznamená, že jste měl alespoň dohlédnout na to, aby se dítka pořádně oblékla, než jste je vytáhl ven; a Harris vám důrazně a velice rozechvělým hlasem dá na srozuměnou, že stačilo jedno ráno, a váš příklad a vaše vybídnutí nadobro rozmetaly jeho mnohaměsíční výchovné úsilí. Tu dotyčnou středu ráno údajně zburcoval George Harrisovic děti už ve čtvrt na šest a přemluvil je, aby se za jeho vedení naučily na Harrisově novém velocipedu exibiční jízdě kolem skleníků s okurkami. Avšak v tomto případě našeho přítetle ani paní Harrisová nekárala; instinktivně vytušila, že na tento nápad nemohl přijít sám od sebe. Ale ne že by se Harrisovic děti chtěly nějak vyhnout pokárání na účet přítele nebo druha. Každé jednotlivě i všechny dohromady jsou v tom, jak dovedou převzít odpovědnost za vlastní přečiny, vtělená poctivost. Jde jenom o to, jak se to všechno předloží jejich chápání. Když jim vysvětlíte, že nebylo vaším původním úmyslem vstát v pět ráno a hrát kriket na kroketovém hřišti, nebo jít předvádět výjevy z raných dějin církve a střílet z kuše na panáčky přivázané ke stromům, ale že kdyby to bylo bývalo ponecháno na vaší iniciativě, byl byste mírumilovně spal, dokud by vás v osm hodin nebyli po křesťansku vzbudili vůní přineseného šálku čaje, když jim tohle všechno vysvětlíte, pak ty děti nejdřív žasnou, poté se omlouvají a nakonec se kají. V tom posledním případě - když pouhým mávnutím ruky odbudete čistě akademickou otázku, jestli to, že se George probudil něco málo před pátou, lze přičíst jeho vlastnímu vnuknutí, nebo náhodnému vletu domácky vyrobeného bumerangu do okna jeho ložnice - ta milá dítka upřímně doznala, že vinu na tom, že George vstal, lze dávat jim. Nejstarší chlapec to vyjádřil takto: "Měli jsme mít na paměti, že strejdu George čeká perný den, a měli jsme mu to rozmluvit, když chtěl vstát. Já sám si to velice vyčítám." Ale příležitostné vybočení z běžného návyku nikomu neublíží; a pro George, jak jsme Harris i já svorně usoudili, to byl konec konců prospěšný trénink. V Černém lese bychom měli vstávat v pět každé ráno; na tom jsme se usnesli. George sám po pravdě řečeno navrhoval budíček už v půl páté, ale Harris a já jsme ho přesvědčili, že asi tak v pět to bude až dost brzy; to budeme už kolem šesté na kolech a hlavní kus denní tury budeme mít vždycky za sebou, než nastane vedro. Příležitostně, nikoli však pravidelně, můžeme vyrazit i o něco dřív. Znám lidi, kteří se dokážou vzbudit v kteroukoli dobu přesně na minutu. Když večer kladou hlavu na polštář, řeknou si doslova "čtyři třicet", "čtyři čtyřicet pět" nebo "pět patnáct", podle toho, jak to potřebují; a otevřou oči v okamžiku, kdy hodiny ten čas ukážou. Podivuhodná věc, tohleto; a čím víc o ní člověk hloubá, tím větší je to záhada. Zřejmě máme uvnitř v sobě ještě nějaké "ego", které jedná naprosto nezávisle na našem vědomém já, a to je schopné, zatímco spíme, sledovat čas. Bez pomoci hodinek nebo slunce nebo jakékoli jiné pomůcky, známé některému z našich pěti smyslů, drží prostě v temnotě stráž. A v ten pravý okamžik zašeptá "Teď!" a probudí nás. Kdysi jsem mluvil s jedním chlapíkem od Temže, jehož zaměstnání vyžadovalo aby byl každé ráno venku z postele půl hodiny před přílivem. Říkal mi, že nikdy ani o minutku nezaspal. V pozdějších letech se už ani nenamáhal s tím, aby si dobu přílivu napřed vypočítal. Prostě si večer co večer unavený lehl, usnul bezesným spánkem a každé ráno, vždycky v různou hodinu, ho tichounce probudil ten nehmotný hlídač, přesný jako sám příliv. Ocházel snad potmě duch toho člověka zablácené schody v hrázi řeky? Nebo se vyznal ve všech pochodech přírody? Ale ať už postupoval jakkoli, ten člověk sám si nebyl ničeho vědom. V mém případě vyšel asi ten můj vnitřní hlídač kapánek ze cviku. Dělá, co může; je ale přehnaně úzkostlivý; tak si připouští starosti, že se pak plete v počtech. Řeknu mu třeba "V pět třicet, prosím," a on se mnou škube a probudí mě v půl třetí. Kouknu se na hodinky. Hlídač míní, že jsem si je patrně zapomněl natáhnout. Dám si je k uchu; pořád jdou. Hlídač tedy usoudí, že se asi nějak porouchaly; je totiž skálopevně přesvědčen, že je půl šesté, ne-li dokonce víc. Abych ho upokojil, vklouznu do trepek a jdu se podívat dolů na hodiny v jídelně. Jak se vede člověku, když uprostřed noci v županu a v trepkách tápe po domě, to snad není třeba líčit; většina lidí to zná z vlastní zkušenosti. Všecko - zvláště všecko, co má ostré rohy - se zbabělým potěšením do člověka vráží. Když máte na nohou pevné boty, všechny předměty se vám vyhnou; ale když si troufnete mezi nábytek ve vlněných pantoflích a bez ponožek, kdekterý kus po vás skočí a kopne vás. Vracím se do postele v náladě velice mizerné, odmítám poslouchat hlídačovy další slabomyslné názory, jako že všechny hodiny v domě se proti mně spikly, a trvá mi to půl hodiny, než zase usnu. Mezi čtvrtou a pátou mě pak můj hlídač budí každých deset lminut. Proč jen jsem ho o to buzení vůbec žádal? V pět hodin i on, příšerně utahaný, usne a přenechá svou povinnost služce, která ji splní o půl hodiny později než obvykle. V tu dotyčnou středu mě soužil do té míry, že jsem vstal v pět, jen abych už měl od něho pokoj. A nevěděl jsem ovšem, co mám dělat. Náš vlak odjížděl až v osm; všechna zavazadla jsme si zapakovali a odeslali i s bicykly na nádraží ve Fenchurch Street už včera večer. Šel jsem do pracovny; říkal jsem si, že budu hodinku psát. Ale časné jitro, zvláště když se člověk ještě nenasnídal, to není, jak jsem zjistil, ta pravá doba pro literární snažení. Sepsal jsem tři odstavce jakési povídky a hned jsem si je po sobě přečetl. O mém díle už bylo řečeno leccos nelichotivého; ale nikdy nikdo nenapsal dosud nic takového, co by vystihlo hodnotu těch tří odstavců. Hodil jsem je do koše a vzpomínal jsem, která - jestli vůbec nějaká existuje - charitativní instituce vyplácí penze nemohoucím autorům. Abych tomuto proudu úvah unikl, vstrčil jsem si do kapsy golfový míček, vybral jsem si jednu hůl a vyšel jsem si do ohrady. Tam se pásly dvě ovce a s živým zájmem se jaly přihlížet mému tréninku. Ta jedna byla taková přívětivá, přátelská holka. Golfu asi nerozuměla; ale patrně se jí zalíbilo, že se té nevinné zábavičce věnuji tak časně zrána. Po každém mém úderu zabečela: "Be-e-e zvadně-ě-ě, be-e-e-zvadně-ě-ě!" Radovala se z těch úderů, jako kdyby je prováděla sama. Pokud jde o tu druhou, to byla nabručená, protivná bába, a jako mě její kamarádka povzbuzovala, tak mě tahle všechnu chuť ke hře kazila. "Blbě-ě-ě-ě, blbě-ě-ě!" komentovala každý můj úder. A některé z nich, abych se přiznal, byly vskutku znamenité. Ale ta ovce je schávlně hanobila, jen proto, že si postavila hlavu a že mě chtěla rozčilovat. To mi bylo jasné. Nanejvýš nešťastnou náhodou udeřil jeden můj prudce odpálený míček tu hodnou ovci do čumáku. A tu se ta zlá zachechtala - zřetelně, nepochybně se zachechtala; chraptivě, sprostě se zachechtala. A zatímco její kamarádka zůstala stát jako přimrazená, úžasem úplně zkoprnělá, ta protivná poprvé změnila tón a zabečela: "Be-e-e-zvadně! To be-e-e-ru. Bá-á-á-ječně jsi ji ba-a-a-cil!" Půlkorunu bych byl dal za to, kdyby tu ránu byla místo tamté slízla tahle. Ale v tomhle světě vždycky trpí ti hodní a milí. Promarnil jsem v té ohradě víc času, než jsem zamýšlel, a když mě Ethelberta přišla upozornit, že je už půl osmé a že mám na stole snídani, najednou jsem si uvědomil, že jsem se ještě neoholil. A když se holím ve spěchu, tak se Ethelberta zlobí. Má totiž strach, aby si nezasvěcení nemysleli, že jsem se velice nešikovně pokusil o sebevraždu, a aby se tady v sousedství nezačalo šuškat, že spolu nejsme šťastni. Ostatně, říká Ethelberta, můj vzhled je toho druhu, že není radno ještě si s ním nějak zahrávat. Celkem vzato jsm byl jen rád, že se s Ethelbertou nemohu dlouho loučit; nerad bych byl ristkoval, že se žalem zhroutí. Škoda však, že jsem neměl dost času, abych mohl na rozloučenou udělit pár dobrých rad dětem, zejména ve věci rybářského prutu, z kterého si umíněně dělají branky pro kriket; ale hrozně nerad honím vlak. Půl kilometru před nádražím jsem dohonil George a Harrise; taky utíkali. V jejich případě - jak mě útržkovitě informoval Harris, když jsme klusali bok po boku - to zavinil ten nový kuchyňský sporák. Zrovna toho rána ho chtěli poprvé vyzkoušet, a on z té či oné příčiny vyhodil do povětří ledvinky a opařil jejich kuchařku. Harris vyslovil naději, že než se vrátíme, budou s ním u nich doma umět líp zacházet. Vlak jsme nezmeškali tak říkajíc jenom o chlup, a když už jsme úplně bez dechu seděli ve vagónu a já si vzpomínal na všecky události toho rána, živě mi vyvstaly před očima scény, jak můj strýc Podger dvěstěpadesátkrát do roka odjíždíval vlakem v devět třicet z Ealing Common do Moorgate Street. Od domu méno strýce Podgera bylo nádraží osm minut chůze. A strýc říkával: "Dej si na to čtvrt hodiny, aspoň se neuženeš." Ale v praxi to prováděl tak, že vyrazil z domu pět minut před odjezdem vlaku a pádil. Nevím, žím to bylo, ale tento zvyk vládl v celém předměstí. V Ealingu bydlelo v těch dobách mnoho tělnatých úředníků z londýnské bankovní čtvrti - řada jich tam patrně bydlí dodnes - a všichni ráno chytali vlak do Londýna. Všichni se pokaždé vypravili z domu pozdě; všichni měli v jedné ruce černou aktovku a noviny a v druhé deštník; a posledních pět set metrů cesty ke stanici, ať pršelo nebo bylo hezky, všichni utíkali. Lidi, co neměli nic na práci, hlavně chůvy a poslíčkové, sem tam i nějaký ten podomní zelinář, se za pěkného počasí scházívali ráno na obecní louce, aby běh těch pánů mohli sledovat, a těm nejzasloužilejším provolávali slávu. Strhující podívaná to nebyla. Pánové neběželi moc dobře, ba neběželi ani moc rychle; ale brali věc váždně a činili se ze všech sil. Ta exhibice uspokojovala ani ne tak cítění umělecké, jako spíš vrozený sklon obdivovat svědomité snažení. Příležitostně docházelo v přihlížejícím davu k nevinným sázkám. "Dvě proti jedný na toho dědu v tý bílý vestě!" "Deset proti jedný, že támhleten ufuněněj bubřina sebou řízne, než tam doběhne!" "Šecky prachy na barvoměnku duhovou!" - kteroužto přezdívku dala mládež s entomologickými zálibami jednomu sousedovi mého strýce, vojenskému hodnostáři ve výslužbě, pánovi, který vypadal nesmírně impozantně, když byl v klidu, ale obdivuhodně měnil barvy, když se musel pohybovat. Můj strýc i ti druzí psali občas do ealingských novin článečky, v nichž si trpce stěžovali, že místní policie proti takovým zlořádům nic nedělá; a redakce připojovala plamenné úvodníky O úpadku zdvořilosti v nižších vrstvách, zejména v západních předměstích. Ale nikdy nedošlo k nápravě. Ne že by můj strýc nevstával dost brzy; ale v poslední chvíli ho vždycky zaskočily nějaké potíže. První, co dělával po snídani, bylo, že ztratil noviny. A když něco ztratil, hned jsme to všichni poznali podle výrazu užaslého rozhořčení, které bylo v takových případech namířeno proti celému světu. Strýci Podgerovi nikdy nepřišlo na mysl, aby si řekl: "Jsem nepořádný, roztržitý dědek. Všecko si někam založím, a jakživ nevím, kam jsem to dal. A sám si to najít, to prostě nedokážu. Takže kdekomu v domácnosti musím jít strašně na nervy. Musím se sebou něco udělat a polepšit se." Naopak, kdykli si něco někam založil, vždycky jakýmsi zvláštním myšlenkovým pochodem došel k přesvědčení, že je to vina všech ostatních v domě, jen jeho ne. "Ještě před minutou jsem ty noviny měl v ruce!" vykřikoval. A z jeho tónu se dalo soudit, že je obklopen kouzelníky, kteří mu vždycky všechno někam odčarují, jen aby ho dožírali. "Nenechals je v zahradě?" nadhodila obyčejně teta. "Proč bych je nechával v zahradě, prosím tě? V zahradě noviny nepotřebuju. Noviny potřebuju ve vlaku." "A nesložil sis je už do kapsy?" "Kams dala rozum, ženská? To si myslíš, že bych pět minut před devátou trčel ještě doma a sháněl se po novinách, kdybych je už měl v kapse? To mě vážně máš za blbce?" Vtom někdo zvolal: "A co je tohle?" A odkudsi vylovil nějaké noviny, pečlivě složené. "Ách, copak to nejde, nechat moje věci na pokoji?" zavrčel strýc a zuřivě po těch novinách chňapnul. Otevřel aktovku a chtěl si je tam dát, tu se na ně podíval, zarazil se a pocit křivdy ho zbavil řeči. "Co je?" zeptala se teta. "Předvčerejší!" hlesl strýc; vždycky byl tak raněn, že ani na křik se nevzmohl; a novinami mrskl o stůl. Kdyby to občas byly včerejší, mohla to být aspoň zajímavá změna. Ale vždycky to byly předvčerejší; s výjimkou úterka, v úterý to byly sobotní. Nakonec jsme mu ty noviny obyčejně našli. Když ne, tak to si na nich seděl. A v tom případě se vždycky usmál, nikoli potěšeně, ale s výrazem únavy, jaká přepadá člověka, který cítí, že osud ho obklopil bandou nevyléčitelných idiotů. "Celou tu dobu je mají přímo před nosem a..." Tu větu nikdy nedokončil; zakládal si na tom, že se dovede ovládat. Když se věc s novinami vyřídila, strýc vykrčil do haly, kam si teta Marie navykla nahnat všechny děti, aby mu daly sbohem. Teta sama, kdykoli odcházela z domu, byť třeba jen na skok s sousedům, pokaždé se něžně rozloučila s každičkým spolubidlícím. Člověk nikdy neví, říkávala, co se může stát. Jedno z dítek samozřejmě vždycky chybělo, a v okamžiku, kdy se to zjistilo, všech šest ostatních se bez nejmenšího zaváhání s hlasitým hulákáním rozuteklo je hledat. A sotva šeck dítka zmizela, to chybějící se samo od sebe někde zcela blizoučko objevilo a mělo pro svou absenci naprosto rozumné vysvětlení; a okamžitě se rozběhlo za těmi ostatními, aby jim řeklo, že už je na světě. Tím pak, že každý člen rodiny hledal každého dalšího člena rodiny, se promarnilo nejméně pět minut, kterážto doba umožnila strýci, aby našel deštník a ztratil klobouk. Posléze, když se celý ten dav přece jen znovu shromážidl v hale, hodiny v salónu začaly odbíjet devět. Měly chladný, pronikavý hlas, který měl na mého strýce vždycky velice matoucí vliv. V tom rozčilení políbil obyčejně některé děti dvakrát a některé vynechal, zapomněl, které políbil a které nepolíbil, a musel začít znova od začátku. Říkával, že se ty děti určitě všelijak přeskupují a promíchávají schválně, a já si při nejlepší vůli netroufám tvrdit, že to obvinění bylo nespravedlivé. K dovršení jeho trampot mělo jedno z dětí tvářičku vždycky celou ulepenou, a právě toto dítě bylo vždycky nejpřítulnější. Když to všechno probíhalo proti všemu očekávání příliš hladce, tu se nejstarší chlapec obyčejně vytasil s upozorněním, že všechny hodiny v domě jdou o pět minut pozadu a on že kvůli otmu přišel včera pozdě do školy. To mého strýce vždycky přímo vystřelilo, zběsile se rozehnal k zahradní brance, a tam si pokaždé uvědomil, že si nevzal ani aktovku ani deštník. Ale to už se za ním řítila všechna ta dítka, která teta nedokázala zadržet, dvě z nich ve rvačce o deštník a ostatní v jednom chumlu kolem aktovky. A když se pak děti vrátily, obvykle jsme zjistili, že to nejdůležitější nechal strýc ležet na stole v hale, a dohadovali jsme se, jak asi nám kvůli tomu vynadá, až večer přijde domů. Na nádraží Waterloo jsme dorazili něco po deváté a ihned jsme se pustili do provádění Georgeova projektu. Otevřeli jsme knížku u kapitoly "Na stanovišti drožek", přistoupili jsme k jednomu kočáru, nadzvedli klobouky a přáli kočímu "Dobré jitro". Toho muže nemohl však ve zdvořilosti předčit nižádný cizinec, ať už pravý nebo hraný. Na svého přítele jménem Charles křikl, aby mu "podržel komoně", seskočil z kozlíku a vysekl nám poklonu, za kterou by se nemusel stydět ani učitel vzorného chování. Přivítal nás, zřejmě jménem celého národa, do Anglie a vyslovil politování, že zrovna v tu chvíli nedlí v Londýně Její Veličenstvo. Nemohli jsme mu bohužel splatit stejnou mincí. S něčím takovým naše přiručka nepočítala. Oslovili jsme ho "vozko", načež se opět poklonil až k dlažbě, a otázali jsme se ho, zda by byl tak dobrý a dovezl nás na Westminster Bridge Road. Ačkoli tam bylo jen pár kroků, nehnul ani brvou, položil si ruku na srdce a prohlásil, že potěšení bude na jeho straně. George si přečetl třetí větu té kapitoly a zeptal se, "jaké nám bude zapraviti jízdné." Tato otázka, uvádějící do rozhovoru nízký prvek, ranila zřejmě drožkářovy city. Pravil, že od vynikajících cizinců nikdy nebere peníze; naznačil, že by možná přijal nějaký suvenýr - diamantovou jehlici do kravaty, zlatou tabatěrku na šňupavý tabák, prostě takovou nějakou drobnůstku, která by mu nás připomínala. Ježto se zatím kolem nás shlukl malý zástup a ten žert mohl zajít příliš daleko, raději jsme bez dalšího dohadování nastoupili a odjeli jsme za provolávání slávy. Zastavit jsme dali kousek za Astleyovým divadlem, před obchodem s obuví, který vypadal podle našeho přání. Byl to takový ten přecpaný krám, jaký v okamžiku, kdy se ráno otevřou jeho okenice, vychrlí záplavy zboží daleko před sebe. Krabice s botami stály narovnány nejen na chodníku, ale i v rigolu pod ním. Boty visely v girlandách nade dveřmi i nad výlohami. Plátěná stříška proti slunci vypadala jako nějaký umouněný révový keř, plodící hrozny černých i hnědých bot. A vnitřek krámu, to byla besídka vystavěná ze samých bot. Když jsem vstupovali, majitel toho obchodu měl právě plné ruce práce: dlátem a kladivem zrovna otvíral novou bednu plnou botek. George smekl a řekl "Dobré jitro". Obchodník se ani neotočil. Okamžitě jsem poznal, že je to člověk nerudný. Zabručel cosi, co mohlo být "dobrýtro", ale taky nemuselo, a pokračoval v práci. George pravil: "Váš obchod mi byl doporučen mým přítelem panem X." V odpověď na to měl obchodník říci: "Pan X jest velice vážený pán; posloužiti někomu z jeho přátel bude mi svrchovaným potěšením." Ale on řekl: "Neznám; v životě jsem vo něm neslyšel." To nás vyvedlo z míry. Příručka uváděla tři nebo čtyři metody, jak nakupovat obuv; George si pečlivě vybral tu, která se točila kolem pana X., ježto byla ze všech nejzdvořilejší. Hezkou chvíli jste si s majitelem obchodu povídali o tom panu X., a teprve potom, když bylo takto navázáno přátelství a porozumnění, jste přirozeně a ladně sklouzli k vlastní příčině vaší návštěvy, totiž k vašemu přání dostat botky, a to "dobré a levné". Avšak tomuto hrubému, materialistickému muži nešlo očividně ani za mák o to, aby maloobchodní jednání probíhalo v delikátním duchu. S takovým člověkem bylo nutno jít k věci s brutální přímostí. George tedy pustil k vodě pana X., vrátil se k předchozí stránce a na té si namátkou vybral jednu větu. Jeho volba nebyla zrovna šťastná. Ten proslov by každému ševci musel připadat přinejmenším zbytečný. A za zmíněných okolností, když nás ze všech stran boty přímo ohrožovaly a dusily, měl důstojnost vyložené imbecility. Ta věta zněla: "Bylo mi řečeno, že zde máte botky na prodej." Teď teprve odložil obchodník dláto i kladivo a zahleděl se na nás. A zvolna, ochraptělým, zastřeným hlasem promluvil: "A k čemu myslíte, že si je tu skladuju? Abysem si k nim čuchal?" Patřil k lidem, kteří začínají klidně, ale za řeči se čím dál tím víc rozhořčují, neboť utrpěné křivdy v nich působí jako kvasnice. "K čemu myslíte, že tady ty botky mám?" pokračoval. "Abysem si z nich dělal sbírku? Proč si myslíte, že tenhle vobchod vedu? Pro zdraví? Nebo si myslíte, že ty botky miluju a že se vod jedinýho páru nemůžu vodloučit? Nebo že si je tu rozvěšuji, abysem se ně ně moh koukat? To jich tu je eště málo? Kde si myslíte, že ste? Na ňáký mezinárodní ševcovský výstavě? Co si myslíte, že tyhle boty představujou? Historickou sbírku? Už ste někdy slyšeli vo člověku, kterej vede vobchod s botama, ale ty boty neprodává? To si jako myslíte, že níma ten vobchod vozdobuju, aby pěkně vypadal? Zač mě vůbec máte? Za unikátního blba?" Já vždycky tvrdil, že tyhle návody ke konverzaci nejsou k ničemu. Teď jsme potřebovali nějaký anglický ekvivalent známého německého idiomu "Behalten Sie Ihr Haar auf." Ale nic takového se v té knížce, od první stránky do poslední, nedalo najít. Georgeovi však musím k jeho cti a chvále přiznat, že z toho, co se tam najít dalo, vybral a použil větu daleko nejlepší. Řekl: "Přijdu jindy, až mi snad budete moci ukázati více botek. Zatím adieu!" S tím jsme se vrátili do drožky a odjeli jsme a obchodník zůstal stát v botami ozdobeném vchodu do krámu a něco za námi pokřikoval. Co říkal, to jsem už neslyšel, ale kolemjdoucím to zřejmě připadalo zajímavé. George se přimlouval, abychom zastavili u jiného obchodu s obuví a udělali ten experiment nanovo; že prý doopravdy potřebuje pantofle. Ale my jsme ho přemluvil, aby s tím nákupem počkal, dokud nepřijedeme do nějakého cizího města, kde jsou obchodníci bezpochyby zvyklejší na takovýhle styl hovoru, nebo aspoň od přírody přívětivější. Pokud šlo o čepici, to byl však neoblomný. Tvrdil, že bez čepice se prostě nemůže vydat na cestu, a tak jsme zastavili před malým kloboučnictvím na Blackfriars Road. Vlastník toho obchůdku byl bodrý mužíček s bystrýma očkama a spíš nás povzbuzoval, než brzdil. Když se George slovy příručky zeptal: "Máte nějaké klobouky?" nikterak se nerozlobil; jenom se zarazil a zamyšleně se poškrábal na bradě. "Klobouky," řekl. "Nechte mě kapánek přemýšlet. Ano..." a tu se jeho milá tvář rozzářila vysloveně radostným úsměvem, "...ano, teď, když o tom uvažuji, tak se mně zdá, že tu nějaký klobouk mám. Ale povězte mi upřímně: Proč se mě na to ptáte?" George mu vysvětlil, že sei přeje zakoupit čepici, cestovní čepici, ale podstatou té transakce bylo, že to musí být "dobrá čepice." Mužíček protáhl obličej. "Ách," povzdychl si, "to jste mě bohužel dostal. Víte, kdybyste si přál čepici mizernou, která za ty peníze, co za ni chci, nestojí, čepici dobrou leda k mytí oken, pak bych vám mohl vyhledat přesně to pravé. Ale dobrou čepici... ne, dobré čepice nevedeme. Nicméně však minutku počkejte," dodal, když si povšiml výrazu zklamání, který se rozprostřel po Georgeově výrazné tváři. "Nespěchejte. Jednu čepici bych tu měl -" přikročil k dlouhé zásuvce a otevřel ji - "není to sice dobrá čepice, ale přece jen není tak mizerná jako většina těch ostatních čepic, co prodávám." Předložil ji na dlani. "Co byste jí řekl?" zeptal se. "Mohl byste se s ní spokojit?" George si ji zkusil před zrcadlem a vybral si další větu z příručky: "Tento klobouk mi sedí obstojně dobře, avšak povězte mi, soudíte, že mi sluší?" Mužíček o krok couvl a důkladně si George prohlédl. "Mám-li být upřímný," řekl potom, "nic takového říci nemohu." Otočil se od George a oslovil Harrise a mne. "Krásu vašeho přítele," pravil, "bych označil jako prchavou. Existuje, samozřejmě, ale snadno se vám může stát, že ji propásnete. Nu, a v této čepici ji podle mého názoru propásnete zcela určitě." V tom okamžku měl George dojem, že si už z toho zvláštního mužíčka střílel dost, a řekl: "No dobře, dobře. Neradi bychom zmeškali vlak. Kolik?" A mužíček odpověděl: "Cena této čepice, pane, - cena to dle mého mínění dvojnásobně vyšší, než jaká odpovídá hodnotě toho výrobku - je čtyři šilinky, šest pencí. Přál byste si, abych vám ji zabalil do obyčejného balicího papíru, pane, nebo do hedvábného?" George řekl, že si ji vezme jen tak, zaplatil mužíčkovi čtyři šest ve stříbře a vyšel z krámu. Harris a já za ním. Ve Fenchurch Street jsme to s drožkářem usmlouvali na pět šilinků. Znovu nám vysekl dvornou poklonu a prosil nás, abychom od něho pozdravovali rakouského císaře. Když jsme si pak ve vlaku vyměňovali názory, shodli jsme se na tom, že jsme to projeli dva jedna; a George, zjevně velice zkamaný, vyhodil tu příručku z okna. Na lodi jsme v pořádku našli svá zavazadla i kola a ve dvanáct hodin jsme s odlivem vyrazili dolů po Temži. Nezbytná odbočka - Zahájení historkou, jež obsahuje morální naučení - Jeden z půvabů této knihy - Časopis, který neměl úspěch - Jeho honosné heslo: "Poučení spojené se zábavou" - Problém: co se má pokládat za poučení a co za zábavu - Populární hra - Co si myslí znalec o anglických soudech - Další půvab této knihy - Jaký to byl les, co v něm žila ta panna - Popis Černého lesa. V Vypráví se historka o jednom Skotovi, který měl milou a chtěl si ji vzít. Ale byl jako všichni jeho soukmenovci velice opatrný. V okruhu svých známých si všiml, že mnohý jinak slibný svazek končí ve zklamání a rozčarování jenom proto, že si nevěsta či ženich udělali falešné představy o dokonalosti toho druhého. A umínil si, že v jeho případě k žádnému takovému zhroucení ideálů dojít nesmí. Jeho žádost o ruku vypadal tudíž takto: "Já sem chudej čloujek, Jennie; já ti nemůžu nabidnout ani žádný tříbro ani žádnou půdu." "Stačí, že ně můžeš nabidnout sebe samyho, Davie." "Kéž bych ti mohl nabidnout něco lepčiho, ďouče. Dyk já sem takovej ubohej nepodařenej trouba, Jennie." "Ale di! Na sjetě sou vo moc šerednější musky než ty, Davie." "Já sem teda žádny šerednějši neviděl, ďouče, a počitám, že bych je ani vidět nechtěl." "Lepči nehezkej chlap, na kteryho je spoleh, Davie, než takovej, kerej proháni ďoučata je takovej vejlupek dokonalosti, že sou s nim doma jen samy mrzutosti." "Na tom rači moc nestaujej, Jennie; von to neni dycky ten nejhezči krocan, co na dvorku rozfofruje nejvic krútiho péři. Já zrouna běhám za sukněma, to je vo ně vobecně známy; takže se mnou, počitám, budeš mít safraporcky trápeni." "Dyk ty máš dobrý srce, Davie, a máš mě dovopraudy rád, tim sem si jistá." "Jó, rád tě mám, Jennie, to jó, i dyž, samosebou, nemůžu řict, jak dlouhy trváni ta moje láska bude mit; a dobrák sem taky, to taky jó, ale jenom pokavád de ušecko po mym a nic ně z myho pořádku nevyhákne. To potom řádim jak čerchmant, jen se zeptej my mámy, a počitám, že zrouna tak jako s mym tátou to i se mnou bude horši a horši, čim vic budu stárnout." "Ty si porád nasazuješ psi hlavu, Davie. Ale seš čloujek hodnej. Já tě znám lip, než se znáš sám, a domou s tebou bude dobrej domou." "Může bej, Jennie. Ale svy chyby mám. A to je pro ženu a pro děcka moc smutná ujec, dyž se chlap nedá votáhnout vod sklenice; a já jak jen ucejtim visky, tak vodvirám hubu jak ňáká ryba; a pak to do sebe léju a léju, jako bych byl bezednej." "Ale dyž seš třízlivej, tak seš hodnej, Davie." "Voušem jen dokavád ně nic nepřeléze přes nos." "No snad to se mnou vydržiš, Davie, a budeš mi pomáhat v práci." "Nevidim duvod, proč bych to s tebou nevydržel, Jennie. Ale vo práci, vo ty se přede mnou ani nezmiňuj. Na tu ně stači pomyslet, a hned ně je nanic." "Každopádně budeš dělat, co je v tvejch silách, Davie. Žádnej čloujek nemůže dělat vic, jak říká náš pan farář." "Jenže ty moje síly, to sou ubohy síly, Jennie, a tak nevim, esli jich moc brzo nebudeš mit plny zuby. Sme ušecky slaby a hříšny stvořeni, Jennie, ale to by ti dalo moc a moc práce, dybys chtěla najit eště slabčiho a hřišnějšího čloujeka, než sem já." "Každopádně máš praudomluvnej jazy, Davie. Jiny chlapi slibujou chudákoj ďoučeti hory doly, ale pak se na ty slíby vykašlou zrouna tak jako na srce toho ďoučete. Ty se mnou mluviš vodeuřeně, Davie, a já si tě teda vemu a uvidime, co to bude dělat." O tom, co to dělalo, už ta historka nepovídá nic, ale jisté je, že za těchto okolností neměla ta dáma žádné právo si na zboží, které si koupila, stěžovat. Ale ať už si stěžovala nebo ne - ženy si přece neseřizují jazyky podle logiky - muži ostatně taky ne, když už o tom mluvíme - Davie si mohl aspoň s klidným svědomím říkat, že si žádné výčitky nezaslouží. A já chci jednat zrovna tak otevřevřeně s čtenářem této knihy. Chci zde svědomitě odhalit její nedostatky. Chci, aby nikdo nepřistupoval k četbě této knihy s falešnými představami. V této knize nebudou žádné užitečné informace. Kdo by se domníval, že by s pomocí této knihy mohl procestovat Německo a Černý les, ten by patrně zabloudil, dřív než by vyplul z Temže na moře. A to by ještě bylo to nejlepší, co by se mu mohlo stát. Čím dál by se dostal od domova, tím větší by měl potíže. Obstarávání užitečných informací nepovažuji totiž za svou silnou stránku. Toto přesvědčení nepatří mezi vlastnosti, s nimiž jsem se už narodil, k tomu jsem dospěl zkušenostmi. V raných dnech své žurnalistické dráhy jsem robotil v jednom plátku, který byl předchůdcem mnoha velice oblíbených periodik z dneška. Naší chloubou bylo, že jsme spojovali poučení se zábavností; co se mělo brát ako zábava a co jako poučení, to si čtenář posuzoval sám. Udíleli jsme rady lidem, kteří chtěli vstoupit v manželství - rozsáhlé, vážné rady, které, kdyby se jich bylo dbalo, mohly z okruhu našich čtenářů udělat předmět závisti celého manželského světa. Líčili jsme svým předplatitelům, jak se dá získat jmění chovem králíků, a dokládali jsme to fakty a číslicemi; naše čtenáře muselo udivovat jen to, že jsme sami nezanechali žurnalistiky a nezaložili si králičí farmu. Stále a stále jsme totiž na základě věrohodných pramenů nezvratně dokazovali, že člověk, jenž si s dvanácti výběrovými králíky a trochou soudnosti založí králičí farmu, musí koncem třetího roku docílit výnosu dvou tisíc ročně, kterýžto výnos bude dále prudce stoupat; to prostě jinak nejde. Ten člověk třeba ty peníze ani nechce. Třeba ani neví, co s nimi, až je bude mít. Ale isté je, že ho čekají. á sám jsem se však jakživ nesetkal s chovatelem králíků, který by vydělával dva tisíce ročně, ačkoli jsem o mnoha z nich věděl, že začali s těmi dvanácti nezbytnými, pečlivě vybranými králíky. Někde něco vždycky selhalo; možná že neměnná atmosféra králičí farmy podrývá tu soudnost. Pověděli jsme svým čtenářům, kolik holohlavých mužů žije na Islandu, a podle toho, co jsme mohli zjistit, to asi byl počet správný; kolika uzenáčů by bylo zapotřebí, aby položeny těsně za sebou pokryly vzdálenost mezi Londýnem a Římem, což muselo být velice prospěšné pro každého, kdo si přál položit řadu uzenáčů od Londýna k Římu, neboť si jich pak mohl rovnou objednat přesné množství; kolik slov pronese za den průměrná žena; a poskytli jsme řadu dalších podobných informací, vypočtených k tomu, aby naši čtenáři byli moudřejší a věhlasnější než čtenáři ostatních časopisů. Pověděli jsme im, jal léčit hysterické záchvaty u koček. Já osobně nevěřím - a už tenkrát jsem nevěřil - že hysterické záchvaty u koček se léčit dají. Kdybych já měl kočku se sklonem k hysterickým záchvatům, dal bych si inzerát, že ji prodám, nebo bych se jí dokonce zbavil. Bylo však naší povinností opatřit informaci, o kterou jsme byli požádání. A o tomhle nám nějaký blázen napsal, že to chce mermomocí vědět; a tak jsem nejhezčí část odpoledne strávil sháněním vědomostí v tomto oboru. To, co jsem potřeboval, jsem posléze našel na poslední stránce jedné starodávné kuchařky. Co tam to mělo co dělat, to jsem nedovedl pochpit. S vlastním posláním té knihy to nemělo pranic společného; ani zmínka tam nebyla o tom, že byste si z kočky mohli připravit nějakou pochoutku, a to ani z kočky, kterou jste vyléčili z hysterických záchvatů. Ten odstavec přidala autorka čistě z velkomyslnosti. A já mohu jen vyslovit lítost, že ho nevynechala; přivodil spoustu zlostné korespondence a ztrátu čtyř, ne-li více předplatitelů našeho plátku. Tazatel nám napsal, že uposlechnutí naší rady ho stálo dvě libry za roztřískané nádobí v kuchyni, nemluvě o rozbitém oknu a otom, že si pravděpodobně přivodil otravu krve; a kočka prý ještě ke všemu má mnohem horší záchvaty než dřív. A přotom ten náš recept byl dost jednoduchý: kočku držet mezi koleny, ovšem něžně, aby ji to nebolelo, a nůžkami ji udělat čistý, ostrý zářez do ocasu. Nikoli kus toho ocasu odstřihnout, to ne! Na to pozor! Jenom provést malou incisi! Vhodným místem pro tu operaci, jak jsme kazateli vysvětlili, by byla zahrada nebo sklep na uhlí; pokoušet se ji provést v kuchyni, a bez cizí pomoci, to mohl jedině idiot. Dávali jsme čtenářům pokyny ohledně etikety. Vykládali jsme jim, jak oslovovat peery a biskupy; jak jíst polévku. Instruovali jsme nesmělé mladíky, jak si v salónech osvojit nenucenou graciéznost. S pomocí diagramů jsme obě pohlaví školili v tanci. Řešili jsme za ně jejich náboženské pochybnosti a zásobovali jsme je kodexy mravních naučení, za jaká by se nemuselo stydět žádné malované chrámové okno. Ten časopis neměl finanční úspěch, předběhl o pár let svou dobu, a vdůsledku toho byl náš redakční štáb skrovný. Do mé působnosti, vzpomínám si, patřily "Rady matkám" - ty jsem psal za přispění své bytné, která se rozvedla s jedním manželem a pochovala čtyři děti, a tak jsem ji považoval za spolehlivou autoritu ve všech problémech domácnosti -, "Návod, jak si zařídit a vyzdobit byt - s nákresy", sloupek "Pokyny pro začínající literáty" - upřímně doufám, že jim mé vedení prospělo líp než doposud mně samotnému - a týdenní rubrika "Přímá slova mladým mužům", podpisovaná "strýc Henry". To byl moc laskavý, bodrý chlapík, ten strýc Henry, a měl rozsáhlé a mnohostranné zkušenosti a veliké porozumění pro nastupující generaci. Sám ve své, už dávno minulé, mladosti prošel mnoha trampotami, a tak mu téměř všechno bylo jasné. Dodnes si rady strýce Henryho čtu a - i když zrovna já bych to říkat neměl - pořád mi připadají dobré a zdravé. Často si myslím, že kdybych se byl radami strýce Henryho řídil přesněji, byl bych moudřejší, nebyl bych nadělal tolik chyb a byl bych sám se sebou spokojenější, než dneska jsem. Taková tichá, utahaná maličká ženská, která bydlela v bytečku o jediné místnosti za Totenham Court Road a měla manžela v blázinci, nám vyplňovala "Kuchařský koutek", "Pokyny stran výchovy" - pokyny jsme prostě překypovali - a jednu a půl stránky "Módních zvěstí", kteréžto zvěsti psala tím žoviálně samolibým stylem, jaký ani dnes, jak slýchávám, ještě docela nevymizel z moderního žurnalismu: "Musím se vám pochlubit, jakou božskou róbičku jsem měla na sobě minulý týden na slavnostních dostizích v Goodwoodu. Vévoda z C... leč nikoli!, to, co mi ten blázínek všechno napovídal, to prostě opakovat nesmím; on vždycky tolik přehání! A ta miloučká paní hraběnka, ta na mě, myslím, drobátko žárlila..." atakdále. Chudinka malá! Pořád ji vidím v těch jejích ušmudlaných vlněných šatech s inkoustovými skvrnami. Jeden den v Goodwoodu, nebo kdekoli jinde, kde je svěží vzduch, by jí byl možná vehnal do tváří trošku červeně. Majitel našeho časopisu - jeden z nejnestoudnějších ignorantů, s jakými jsem se kdy setkal - pamatuji se, jak jednou smrtelně vážně poučil jistého tazatele, že "Školu pro ženy" napsal Sheridan, a jak se potom dobrácky rozchechtal, když ho upozornili, že se plete - psal pomocí laciného naučného slovníku stránky, zasvěcené "Informacím všeobecným", a psal je celkem vzato pozoruhodně dobře. A náš redakční poskok, vyzbrojený znamenitými nůžkami, ručil za to, že budeme stále zásobováni "Vtipy a humorem." Byla to tvrdá dřina a plat byl ubohý, ale napřimovalo nás vědomí, že vzděláváme a zvelebujeme své spolubližní. Ze všech her, co jich je na světě, všude a věčně nejoblíbenější je hra na školu. To seberete šest dětí, posadíte si je na práh a sám si vykračujete sem a tam s knížkou a rákoskou. Takhle si hrajeme už jako mrňata, takhle si hrajeme, když jsou z nás kluci a holky, takhle si hrajeme, když jsme dospěli v muže a ženy, takhle si hrajeme, když se scvrklí a v bačkorách šouráme ke hrobu. Tahle hra se nám nikdy nezprotiví, nikdy nás neunaví. Kazí ji jenom jedno: že každé z těch ostatních šesti dětí se vehementně domáhá toho, aby taky na ně přišla řada a zase ono si mohlo vykračovat s knížkou a rákoskou. Že je žurnalistika přes četné stinné stránky povoláním tak oblíbeným, to má, tím jsem jist, tento důvod: každý žurnalista má pocit, že on je ten kluk, co si vykračuje sem a tam s rákoskou. Vláda, zámožní i chudí, společnost, umění, literatura, to jsou ty ostatní děti, co sedí na prahu. A žurnalista je vzdělává a zvelebuje. To jsem ale odbočil. To všechno jsem připomněl jenom proto, abych se omluvil, že teď tak zarytě odmítám stát se pramenem užitečných informací. Tak se zase vraťme. Jednou nás někdo, kdo se podepsal "Stavitel balónu", požádal o návod, jak si vyrobit vodík. Ten se dá vyrobit snadno - mně aspoň to snadné připadalo, když jsem si to prostudoval v knihovně Britského muzea; nicméně jsem "stavitele balónu", ať už to byl kdokoli, upozornil, že musí učinit všemožná nezbytná opatření, aby nedošlo k nehodě. Víc jsem přece udělat nemohl. Za deset dní přišla do redakce rudolící dáma, vedoucí za ruku cosi, o čem sama podala vysvětlení, že je to její syn, dvanáct let starý. Obličej toho chlapce byl až pozoruhodně bezvýrazný. Proč, to jsem pochopil, když ho máti postrčila dopředu a sundala mu klobouk. Neměl totiž vůbec žádné obočí a z vlasů mu zbyl jenom jakýsi odporný prach, který jeho hlavě propůjčoval vzhled natvrdo uvařeného vajíčka, oloupaného a posypaného pepřem. "Dneska týden to byl hezký mládeneček a vlásky se mu od přírody vlnily," pravila dáma. Mluvila stále se zvyšujícím tónem, který napovídal, že se něco strhne. "A copak se mu to stalo?" zeptal se šéfredaktor. "Tohle se mu stalo!" odsekla dáma. Vytáhla z rukávníku číslo našeho časopisu z minulého týdne, kde byl tužkou zatržený můj článek o výrobě vodíku, a mrskla s ním před šéfa. Ten to číslo zvedl a článek si přečetl. "Tak to byl on, ten " stavitel balónu" ?" otázal se. "Ano, to byl on, ten " stavitel balónu" ," přiznala dáma. "Takové ubohé, nevinné děcko - a teď se na něj koukněte." "Třeba mu zas narostou," nadhodil náš šéfredaktor. "Třeba ano," odvětila dáma a její tón se pořád ještě zvyšoval, "a třeba taky ne. Ale já chci vědět, co pro něj hodláte udělat." Šéfredaktor navrhl vodičku na vlasy. V prvním okamžiku jsem si myslel, že se dáma na něj vrhne; zatím se však omezila na slova. Ukázalo se, že jí nejde o žádnou vodičku na vlasy, ale o odškodné. Pronesla také několik poznámek o celkové úrovni našeho listu, o jeho prospěšnosti, o tom, má-li vůbec nárok na podporu veřejnosti, o tom, kolik zdravého rozumu a moudrosti mají jeho spolupracovníci. "Ale já si vážně nemyslím, že za to můžeme my," trval na svém šéfredaktor - byl to člověk slušných způsobů. "Váš chlapec žádal o informaci a dostal ji." "Nechte si ty vtipy," řekla dáma (ale on to určitě nemyslel jako vtip, frivolita k jeho slabostem nepatřila), "nebo vy dostanete něco, o co jste ani nežádal. Sec mazec," utrhla se znenadání, takže jsme se oba jako poplašená kuřátka horempádem uchýlili na svá křesla, "jestli po vás skočím, tak budete mít hlavu takovouhle." Chtěla tím bezpochyby říct, takovou jako ten chlapec. Poté připojila několik připomínek k šéfovu osobnímu zjevu, které byly zjevně nevkusné. Milá žena to nebyla, to rozhodně ne. Já jsem toho mínění, že kdyby tu žalobu, kterou vyhrožovala, byla na nás podala, nemohla ji vyhrát; ale náš šéfredaktor měl se soudy své zkušenosti a jeho neměnnou zásadou bylo se jim vyhýbat. Říkával: "Kdyby mě na ulici někdo zastavil a chtěl moje hodinky, tak bych mu je pochopitelně nedal. Kdyby mi začal vyhrožovat, že si je tedy vezme násilím, pak bych patrně, i když nejsem žádný rváč, udělal všechno, abych je před ním ochránil. Kdyby však prohlásil, že má v úmyslu je získat nějakým soudním řízením, pak bych je vytáhl z kapsy a podal mu je, a ještě bych si myslel, že jsem z toho vyvázl lacino." S tou rudolící dámou to srovnal pětiliberní bankovkou, která určitě představovala celoměsíční výnos časopisu; a dáma se vzdálila a svou poškozenou ratolest si odvedla s sebou. Po jejím odchodu ke mně šéfredaktor vlídně zahovořil. Pravil: "Nemyslete si, že vám to mám nějak za zlé; to není vaše vina, to je osud. Věnujte se dál mravním naučením a kritice - v tom jste nesporně dobrý; ale o " Užitečné informace" se už nepokoušejte. Jak říkám, vaše vina to není. Vaše informace jsou naprosto správné - nic se jim nedá vytknout; ale přinášejí prostě smůlu." Kéž bych se byl tou jeho radou vždycky řídil! Sobě i jiným lidem jsem mohl uspořit nejednu katastrofu. Já nevím, čím to je, ale je to tak. Když někoho poučím, kudy se nejlíp dostane z Londýna do Říma, ztratí ve Švýcarsku zavazadla, nebo hned za Doverem málem ztroskotá jeho loď. Když mu poradím při koupi fotoaparátu, prožene ho v Německu policie, že fotografoval najaké vojenské pevnosti. Jednou mně dalo spoustu práce, než se mi podařilo jistému muži vysvětlit, jak se má ve Stockholmu oženit se sestrou své zesnulé manželky. Zjistil jsem, kdy mu z Hullu odplouvá loď, a v kterých hotelích se nejlépa ubytuje. V informacích, kterými jsem ho zásobil, nebylo od začátku do konce ani jediné nedopatření; všude šlo všechno hladce. No prosím, a ten člověk se mnou od té doby nemluví. Proto já krotím svou vášeň k poskytování informací; proto, jestli se mi to podaří, se na těchto stránkách nebude vyskytovat nic, co by mělo charakter praktického návodu. Nebudou tu žádné popisy měst, žádné historické reminiscence, žádné poznámky o architektuře, žádná mravní naučení. Kdysi jsem se zeptal jednoho inteligentního cizince, co říká Londýnu. Řekl: "To je velikánské město." Já na to: "Co vás na něm upoutalo nejvíc?" Odvětil: "Lidi." A já zase: "A co ve srovnání s jinými městy - s Paříží, Římem, Berlínem -, co potom Londýnu říkáte?" Pokrčil rameny. "Je větší," pravil. "Co by se o něm dalo říct jiného?" Jedno mraveniště jako druhé. Spousty ulic, širokých i úzkých, kde se v nepochpitelném zmatku hemží malinké bytůstky; tyhle se přičinlivě, důležitě honí; tamhlety postávají a tlachají; jedny se hmoždí s ohromnými břemeny; jiné se jen vyhřívají na sluníčku. Spousty sýpek, plných potravy; spousty komůrek, kde ti tvorečkové spí a jedí a milují se; a koutek, kde leží jejich bílé kůstečky. Tenhle úl je větší, ten sousední menší. Jedno hnízdo je v písku, jiné zase pod kamením. Tohleto bylo vystěvěno teprve včera, tamhleto bylo vybudováno před celými věky, říká se dokonce, že ještě před tím, než přiletěly vlaštovky; kdoví. Ani lidové písně a báje v téhle knize nenajdete. Každé údolí, kde jsou nějaké usedlosti, má svou píseň. Já vám řeknu, jakou má zápletku, zveršujte si to a zhudebněte podle svého: Byla jedna dívka, najednou přišel jeden mládenec, měl ji rád a zase odjel. K omrzení stejná písnička, sepsaná v mnoha řečech, neboť ten mladý muž byl zřejmě ohromný cestovatel. V sentimentálním Německu se na něj pamatují moc dobře. Ale i obyvatelé modrých hor elsaských si vzpomínají, jak mezi ně přijel. A zrovna tak - jestli mě neklame paměť - navštívil břehy řeky Allan ve Skotsku. Učiněný věčný žid, ten mládenec; protože i dnes ještě prý naslouchají bláhová děvčata slábnoucímu dusotu kopyt jeho koně. V německé zemi, kde je tolik ruin, jež v dávných dobách byly domovy, znějícími lidskými hlasy, se dosud udržuje mnoho pověstí; i v tomto případě vám jenom prozradím, co všechno se do toho dává, jídlo si už ukuchtěte podle své chuti. Vemte jedno lidské srdce nebo dvě, každé jiného druhu; svazeček lidských vášní - těch není moc, nanejvýš půl tuctu; jako koření si připravte směs dobra a zla; hotovému pokrmu pak dodejte pikantnosti příchutí smrti a podávejte kdekoli a kdykoli libo. I název si stanovte podle libosti - "světcova cela", "strašidelná věž", "hrob v žaláři", "propast milenců" - ten guláš je ovšem vždycky stejný. A konečně nebudou v mé knize žádné popisy krajin. To ode mne není lenost, to je sebeovládání. Nic není snazšího než popsat krajiná; nic těžšího a zbytečnějšího než ty popisy číst. Když se Gibbon musel spolehnout na to, co líčili cestovatelé, aby mohl popsat Hellespont, a když s Rýnem seznamovaly anglické studenty především Caesarovy Commentarii, to se ještě slušelo, aby každý světoběžník, ať už jel jakkoli daleko, popsal nejlépe, jak dovedl, všechno, co viděl. Dr. Johnson, který znal jen o málo víc než vyhlídku na Fleet Street, si možná přečetl popis yorkshireských vřesovišť s potěšením i s užitkem. Rodilému Londýňanovi, který v životě neviděl vyšší kopec než Kančí hřbet v Surrey, připadalo patrně líčení Snowdonu vzrušující. Ale my jsme to všechno změnili, či lépe řečeno, všechno to pro nás změnily lokomotivy a fotografické aparáty. Člověk, který si každý rok zahraje tenis na úpatí Matterhornu a kulečník nahoře na Rigi, vám sotva poděkuje za sebedovednější a sebepečlivější popis skotských Grampian. Obyčejného člověka, který z desítky olejomaleb, stovky fotografií, tisíce obrázků v ilustrovaných časopisech a z řady stereoskopů zná Niagaru, slovomalba nějakého vodopádu určitě otráví. Jeden můj přítel z Ameriky, velmi kultivovaný pán, který měl moc rád poezii, už pro tu poezii, se mi přiznal, že si o jezerní oblasti udělal mnohem přesnější a uspokojivější představu z knížky fotografií za osmnáct pencí než ze všech slov Coleridgeových, Southeyových a Wordsworthových dohromady. A vzpomínám si, že na téma literárního líčení přírodních krás taky prohlásil, že to by mohl být autorovi zrovna tak vděčný, kdyby mu výmluvně popsal, co měl zrovna k večeři. Ale to už bylo v jiné debatě; v debatě o tom, co je vlastním posláním toho kterého umění. Můj přítel tvrdil, že zrovna tak, jako se plátno a barvy nehodí k vyprávění příběhů, je slovomalba, i ta nejlepší, jen neohrabanou metodou, jak vyvolat dojmy, kterých člověk mnohem líp nabude prostřednictvím zraku. A když už jsme u tohoto problému, tak si taky živě vzpomínám na jedno horké odpoledne ve škole. Měli jsme hodinu anglické literatury a vyučování jsme zahájili četbou jakési zdlouhavé, ale jinak docela přijatelné básně. Jméno autora, to musím ke své hanbě přiznat, jsem už zapomněl, a titul té básně taky. Četba skončila, my jsme zavřeli knihy a náš profesor, bělovlasý starý pán, velmi laskavý, nás vyzval, abychom vlastními slovy vylíčili to, co jsme právě četli. "Povězte mi," řekl povzbudivě, "o čem ta báseň pojednává." "Prosím, pane profesore," promluvil náš primus - hovořil se sklopenou hlavou a se zjevnou zdráhavostí, jako kdyby to bylo téma, o němž by se sám od sebe nikdy ani nezmínil - "pojednává to o jedné panně." "Zajisté," přisvědčil profesor, "ale já bych byl rád, kdybyste mi to vylíčil vlastními slovy. A my přece neříkáme panna, my říkáme dívka. No prosím, pojednává to tedy o jedné dívce. A co dál?" "O jedné dívce," opakoval vyvolaný chlapec, jehož rozpaky se dosazením toho nového výrazu očividně ještě zvýšily, "která žila v lese." "V jakém lese?" ptal se profesor. Chlapec si velice pozorně prohlédl kalamář ve své lavici a potom se zahleděl na strop. "No!" pobízel ho profesor, už trochu netrpělivě. "Vždyť jste o tom lese četl celých deset minut. Tak mi přece o něm něco říci můžete." "Rozsochaté stromy, jejichž větvoví propletené..." spustil ten primus. "Ne, ne," přerušil ho profesor, "já od vás nechci, abyste mi opakoval ty verše. Já chci, abyste mi vlastními slovy řekl, jaký byl ten les, co v něm žila ta dívka." Profesor netrpělivě podupával; primus udělal zoufalý pokus. "Prosím, pane profesore, byl to les jako každý jiný." "Povězte mu, jaký to byl les," řekl profesor, ukazuje na dalšího mládence. Ten prohlásil, že to byl "zelený les". To profesora rozladilo ještě víc; řekl - a já vážně nechápu proč - tomu druhému chlapci, že je trdlo, a přešel k třetímu, který už celou minutu seděl zřejmě na rozpálené plotně a mával pravou paží nahoru a dolů jako pominutý semafor. Byl by to v příští vteřině tak jako tak ze sebe vysypal, ať by ho byl profesor vovolal nebo ne; byl už v obličeji celý rudý, jak tu vědomost nemohl v sobě udržet. "Tmavý a pochmurný les!" zakřičel a hrozně se mu ulevilo. "Tmavý a pochmurný les," opakoval profesor s patrným uspokojením. "A pročpak byl tmavý a pochmurný?" Třetí chlapec se i teď mohl blýsknout. "Protože se do něj nedostalo slunce." Profesor cítil, že objevil básnka naší třídy. "Protože se do něj nedostalo slunce, či lépe řečeno, protože do něho nemohly proniknout sluneční paprsky. A pročpak tam nemohly proniknout sluneční paprsky?" "Prosím, pane profesore, protože tam bylo moc husté listí." "Velmi dobře," řekl profesor. "Ta dívka žila v tmavém a pochmurném lese, skrze jehož olistěný baldachýn se nemohly prodrat sluneční paprsky. No a copak v tom lese rostlo?" A ukázal na čtvrtého hocha. "Prosím, pane profesore, stromy, pane profesore." "A copak ještě?" "Muchomůrky, pane profesore." To se ozvalo po pauze. Muchomůrkami si profesor nebyl zrovna jist, ale když se poradil s textem, zjistil, že chlapec má pravdu; vskutku tam byla zmínka o muchomůrkách. "Správně," připustil tedy profesor, "rostly tam muchomůrky. A co ještě? Copak nacházíme v lese pod stromy?" "Prosím, pane profesore, hlínu, pane profesore." "Ale ne. Co v lese roste, kromě stromů?" "Aha! Prosím, pane profesore, křoví, pane profesore." "Křoví, velmi dobře. Tak jsme se konečně dostali o kousek dál. V tom lese byly stromy a keře. A co ještě?" Ukázal na drobného chlapce až skoro vzadu, který už dávno dospěl k náhledu, že ten les je přiliš daleko, aby jemu osobně mohl nějak vadit, a krátil si dlouhou chvíli tím, že sám proti sobě hrál čtverečky. To vyvolání ho vyrušilo a dopálilo, považoval však za nutné, aby i on inventář lesa něčím doplnil, a odvážně nabídl ostružiny. Ale to byla chyba; o ostružinách se básník nezmínil. "No jakpak by ne! Klobstock myslí pořád jenom na jídlo," komentoval to profesor, který si zakládal na tom, jak je pohotově vtipný. Třída se na Klobstockův účet zasmála a profesor měl radost. "Vy," řekl pak, ukazuje na jedoho hocha v prostřední lavici. "Co ještě bylo v tom lese kromě stromů a keřů?" "Prosím, pane profesore, byla tam bystřina." "Zcela správně; a copak dělala ta bystřina?" "Bublala, prosím." "Ale ne. Bublají potůčky, kdežto bystřiny...?" "Prosím řvou." "No budiž, ta bystřina tedy řvala. A co bylo toho příčinou?" To byla záludná otázka. Jeden chlapec - ne zrovna génius, to připouštím - obvinil tu dívku. Aby nám pomohl, formuloval profesor otázku jinak: "Kdypak ta bystřina řvala?" Na pomoc opět přispěchal náš třetí hoch a vysvětlil, že bystřina řvala, když padala mezi balvany. Nejednoho z nás asi napadlo, že to musla být notná cimprlína, ta bystřina, když nadělala tolik rámusu kvůli takové maličkosti; srdnatější bystřina by se vždycky zase vzchopila a beze slova uháněla dál. Bystřina, která řvala, pokaždé když spadla mezi balvany, to byla podle nás dost rozmazlená bystřina; ale profesor se nad tím výkladem tvářil spokojeně. "A co ještě kromě té dívky v tom lese žilo?" zněla další otázla. "Prosím, pane profesore, ptáčci, pane profesore." "Ano, v tom lese žili také ptáčci. A co ještě?" Ale ptáčci naši obrazotvornost zcela vyčerpali. "Ale no tak!" pobízel nás profesor. "Co je to za zvířátka, ta, co mají dlouhé ocásky a běhají po stromech?" Chvilku jsme přemýšleli, pak někdo z nás nadhodil kočky. Ale to byl omyl, o kočkách neřekl básník ani slovo; to, co se z nás profesor snažil vypáčit, byly veverky. O moc víc podrobností jsem si o tom lese už nezapamatoval. Jenom si ještě vzpomínám, že se tam mluvilo taky o obloze. Tam, kde byly stromy trochu dál od sebe, bylo možno při pohledu vzhůru spatřit oblohu; na té obloze byly často mraky a ta dívka, jestli mě neklame paměť, sem tam zmokla. Zdržel jsem se u této příhody jenom proto, že podle mého mínění osvětluje celý problém literárního líčení přírodních krás. Už tenkrát jsem nedovedl pochopit - a nedovedu to dodnes - proč to resumé našeho primusa profesorovi nestačilo. Při vší úctě k autorovi té básně, ať už byl kdokoli, nelze přece nesouhlasit s tím, že ten les byl - jakž ani nelze - "jako každý jiný". Teď bych vám mohl velice podrobně popsat Černý les. Mohl bych vám přeložit Hebela, který Černý les opěvoval. Spousty stránek bych mohl vyplnit líčením tamních rozeklaných roklí a úsměvných údolí, sosnami porostlých strání, skalními útesy korunovaných vrcholků hor, zpěněných potůčků (pokud je pořádkumilovní Němci neodsoudili, aby ve vší slušnosti tekly dřevěnými koryty nebo odvodňovacími rourami), bílých vesniček, osamělých statků. Ale děsí mě podezření, že byste to všecko přeskočili. Ale i kdybyste byli tak svědomití - nebo tak slabomyslní - že byste to nepřeskočili, nedokázal bych nic víc, než vzbudit ve vás přestavu, kterou mnohem lépe zprostředkují prostá slova nenáročného "Průvodce": Malebné pohoří, na jihu a na západě ohraničené nížinou rýnskou, do níž se svažuje velmi srázně. Po stránce geologické se skládá převážně z pestrých pískovců a z žuly; nižší jeho vrcholky jsou hustě porostlé jehličnatými lesy. Je bohatě zavlažováno četnými vodními toky a jeho lidnatá údolí jsou úrodná a dobře obdělávaná. Hostince jsou tu dobré, cizinci by však měli velice opatrně popíjet místní vína. Proč jsme jeli do Hannoveru - Co v cizině dovedou lépe - Umění zdvořilé konverzace v cizím jazyku, jak se mu vyučije v anglických školách - Skutečný příběh, poprvé vyprávěný - Jak se francouzského žertu použilo k pobavení anglické mládeže - Harrisovy otcovské pudy - Kropič ulic, když se na něj díváme jako na umělce - Georgeův patriotismus - Co měl Harris udělat - Co však udělal - Zachraňujeme Harrisovi život - Město, kde se nespí - Drožkářský kůň coby kritik. VI Po klidné plavbě bez zvláštních příhod jsme v pátek dorazili do Hamburku; a z Hamburku jsem cestovali do Berlína, a to přes Hannover. To není ta nejpříjemější trasa. A proč jsme navštívili Hannover, to nemohu objasnit jinak, než jak ten černoch objasnil soudci, proč byl v pastorově kurníku. "Jo, jo, pan souce, co pan konstábl vypovídával, to je nic než pravda. Já tam byl, pan souce." "Tak to tedy přiznáváte? A co jste v tom kurníku pana děkana pohledával s pytlem o půlnoci?" "Já budu to hned povidat, pan souce. Jo. Já přinosil pytel plná vod melouny k Massa Jordan. Jo. Massa Jordan, von móc milá a von ptal mě jit k von." "No a dál?" "Jo jo, pan souce, móc milá čovek je Massa Jordan. A tak my posadili a mluvili a mluvili..." "To si dovedu představit. Ale my chceme vědět, co jste dělal v kurníku pana děkana." "Jo, pan souce, na to budu pšijit. On bylo moc pozdě, než já vopustil vod Massa Jordan, a tak já povim sám ke mě, teď kroč ven s tvoje pravá noha, Ullysses, nebo ty dostáváš do malér s tvoje stará. Móc hubovatá ženská ona je, pan souce, móc..." "To mě nezajímá. Hubatých ženských je v našem městě víc. Fara pana děkana je ale od té cesty, co vede od pana Jordana k vám domů, skoro kilometr stranou. Jak jste se tam dostal?" "To je, co já budu vobjasnit, pane souce." "To mě těší. A jakpak nám to objasníte?" "No já myslim, pan souce, že já musel vodbočil." A my jsme zřejmě taky trochu odbočili. Na první pohled vám Hannover, nevím proč, připadá velice nezajímavý, ale pak vás chytne. Jsou to vlastně města dvě; jedno má široké moderní, hezké třídy a vkusné zahrady; a hned vedle je město ze šestnáctého století, kde starobylé domy s černým trámovím tvoří převisy nad uzoučkými uličkami; kde můžete skrze nízké klenuté průjezdy nahlížet do dvorů, nad nimiž se vrší řady pavalčí a jež kdysi nepochybně bývaly přecpány kavaleristy nebo zataraseny rachotivými kočáry se šestispřežím, čekajícími na své vlastníky, bohaté kupce a jejich tlusté, pomalé paničky, ale v nichž se teď volně prohánějí děti a slepice, zatímco přes vyřezávaná zábradlí pavlačí visí a suší se obnošené prádlo. Nad Hannoverem se vznáší zvláštní anglická atmosféra, zvláště v neděli, kdy stažené rolety na výkladích skříních a vyzváněcí zvony připomínají slunnější Londýn. Tu atmosféru britské neděle jsem necítil jenom já sám, to bych to přičítal své obrazotvornosti; i George měl stejný dojem. Harris a já jsme ho zastihli, když jsme se po nedělním obědě vrátili ze zapálenými doutníky z kratičké procházky, jak pokojně klimbá v nejpohodlnější lenošce v kuřáckém salónku. "Marná věc," pravil Harris, "britská neděle má něco do sebe a člověku s anglickou krví v žilách se musí líbit. A mně by to bylo moc líto, kdyby vzala za své, ať si mladá generace říká co chce." Posadili jsme se každý do jednoho kouta rozložitého kanape a připojili jsme se k Georgeovi. Do Hannoverska by prý měl člověk jet, když se chce naučit nejlepší němčině. To má ale tu nevýhodu, že mimo Hannoversko, což je jen malá provincie, nikdo té nejlepší němčině nerozumí. Takže se musíte rozhodnout, jestli chcete mluvit dobrou němčinou a zůstat v Hannoversku, nebo špatnou němčinou a cestovat. Německo, poněvadž bylo po tolik staletí rozděleno na desítky knížectví, má to neštěstí, že je v něm spousta rozmanitých nářečí. Když si Němci z Poznaňska chtějí popovídat s lidmi z Würtemberska, tak aby snad pokaždé mluvili francouzsky nebo anglicky, a slečinky, jimž se dostalo nákladného vzdělání ve Vestfálsku, moc překvapí a zklamou své rodiče, protože nejsou schopny porozumět jedinému slovu, když na ně promluví někdo v Meklenbursku. je sice pravda, že cizinec ovládající angličtinu by byl zrovna tak vedle na yorkshireské pahorkatině nebo na whitechapelské periférii; ale to je něco jiného. V Německu se nemluví dialektem pouze na venkově nebo mezi nevdělanci. Tam má vlastně každý kraj svou vlastní řeč, a na tu je pyšný a hrozně na ní lpí. Vzdělaný Bavorák vám přizná, že akademicky řečeno, je severní němčina správnější; ale mluvit bude dál jihoněmecky a jihoněmčině bude učit i své děti. Ale já si myslím, že během takových sta let vyřeší Němci tenhle svůj problém tím, že budou mluvit anglicky. Už teď každý německý chlapec a každé německé děvče, s výjimkou vrstvy rolnické, angličtinu ovládají. Kdyby angličtina měla méně libovolnou výslovnost, není nejmenší pochyby, že by se během relativně velmi krátké doby stala jazykem světovým. Všichni cizinci se shodují v tom, že pokud jde o gramatiku, je to řeč, které se dá naučit ze všech nejsnáze. Němec, když ji srovnává se svou mateřštinou, v níž se každé slovo v každé větě řídí nejméně čtyřmi odlišnými a na sobě nezávislými pravidly, vám řekne, že angličtině nemá gramatiku vůbec žádnou. K témuž závěru došla zřejmě i hezká řádka Angličanů; ale to jsou na omylu. Anglická gramatika doopravdy existuje a jednoho krásného dne zjistí ten fakt i naše školy a gramatika se začne vtloukat do hlavy našim dětem, a možná že pronikne i do kruhů literárních a novinářských. Teď zatím, jak se zdá, souhlasíme s cizinci, že je to veličina zcela zanedbatelná. Kamenem úrazu při našem pronikání do světa je anglická výslovnost. A anglický pravopis byl zřejmě vymyšlen především k tomu účelu, aby tu výslovnost zamaskoval. Lišácký nápad, vypočtený na to, aby krotil troufalost cizinců; nebýt toho, naučili by se té výslovnosti za rok. Neboť v Německu vyučují řečem jinak než u nás, takže němečtí hoši a děvčata, když v patnácti letech vyjdou z hymnasia nebo jiné střední školy, mohou se jazykem, kterému se učili, opravdu dorozumět. U nás v Anglii na to máme metodu, která v tom, jak dosáhnout co nejmenšího výsledku při co největším vynaložení času a peněz, je snad nedostižná. Anglický chlapec, který prošel dobrou anglickou střední školou, může hovořit s Francouzem, pomalu a s obtížemi, o zahradnicích a o tetách, kterážto konverzace může někoho, kdo ani nemá tety ani si nanajímá zahradince, brzy omrzet. Snad, je-li to chlapec zcela výjimečný, dokáže ještě říci, kolik je hodin, nebo prohodit pár opatrných poznámek o počasí. Dovedl by ovšem odříkat zpaměti slušný počet nepravidelných sloves; jenomže po pravdě řečeno, pramálo cizinců stojí o to, aby jim mladý Angličen odříkával jejich vlastní nepravidelná slovesa. Zrovna tak si možná zapamatuje namátkový výběr groteskně komplikovaných francouzských idiomů, které žádný moderní Francouz jakživ neslyšel, a když je slyšel, tak jim nerozuměl. Vysvětlení je v tom, že takový chlapec se v devíti případech z deeti učil franštině z "Ahnovy učebnice pro začátečníky". Historie tohoto slavného dílka je zajímavá a poučná. Tu knihu napsal původně pro legraci jeden vtipný Francouz, který sídlil několik let v Anglii. Myslel ji jako satiru na konverzační potenci britské společnosti. A z tohoto hlediska je výborná. Autor ji nabídl jednomu londýnskému nakladatelství. Ředitel té firmy byl prozíravý člověk. Pročetl si ten rukopis a poslal si pro autora. "Ta vaše knížka," řekl mu, "je moc chytrá. Já jsem se nad ní chechtal, až mi tekly slzy." "To mě těší," odvětil polichocený Francouz. "Snažil jsem se napsat to podle pravdy, a přitom zbytečně neurážet." "Veliká zábava to je," pokyvoval hlavou nakladatel. "Ale kdybych ji vydal jako takovou neškodnou legraci, mám dojem, že by neměla úspěch." Autor protáhl obličej. A nakladatel mluvil dál: "Lidi by o jejím humoru prohlašovali, že je vycucaný z prstu a přehnaný. Čtenáře myslící a inteligentní by ovšem pobavila, jenže tuhle část veřejnosti se z obchodního hlediska nevyplatí brát v úvahu. Mám ale nápad." Rozhlédl se po místnosti, aby se ujistil, že jsou sami, a pak se k autorovi naklonil a ztlumil hlas až k šeptou. "Vydáme tu knížku jako seriozní školní učebnici." Autor vykulil oči a nevzmohl se na jediné slovo. "Znám anglické školomety," pravil nakladatel. "Těm se bude tahle kniha líbit. Ta zapadne přesně do jejich metod. Nikdy nemůžou objevit nic bláznivějšího, nic méně vhodného k příslušnému účelu. Po téhle knížce se budou olizovat, jako se štěně olizuje po krému na boty." A autor obětoval umění lačnosti po zisku a svolil. Změnili titul a přidali slovníček, ale text nechali beze změny. Výsledek zná každý školák. "Ahn" se stal paládiem filologické výuky v Anglii. A jestli dneska už není tak všudypřítomný, pak jedině proto, že od té doby bylo vymyšleno něco, co příslušnému účelu odpovídá ještě méně. A aby snad anglický školák přece jen o té franštině nezískal třeba i z takových "Ahnů", nějaké mlhavé zdání, vymyslel si pro něj anglický vzdělávací systém další handicap a přidělil mu ku pomoci něco, co je v prospektech označováno jako "rodilý Francouz". Tento rodilý Francouz - bývá to, mimochodem, většinou Belgičan - je nepochybně pán svrchovaně počestný a jistě se dorozumí svým vlastním jazykem dosti plynně. Ale tím jsme s jeho kvalifikací hotovi. Vždycky, bez výjimky, je to člověk pozoruhodně neschopný kohokoli čemukoli naučit. Při jeho výběru se dokonce přihlíží ani ne tak k tomu, může-li mládež vzdělávat, jako spíš k tomu, může-li jí sloužit pro legraci. Vždycky je to komická figurka. Francouze důstojného vzhledu by na žádné anglické škole nezaměstnali. Ale když ho příroda obdařila několika neškodnými podivnůstkami, s nimiž se dá počítat jako se zdrojem veselí, pak si ho jeho zaměstnavatelé velice váží. A třída se pak na něj pochopitelně dívá jako na živého tatrmánka. Na ty dvě až čtyři hodiny, které se každý týden záměrně promarní touhle starobylou fraškou, se chlapci těší jako na zábavné mezihry v jinak monotónním školním životě. A když potom hrdý rodič vezme svého syna a dědice do Dieppe a zjistí, že ten mládenec nedovede ani zavolat drožku, laje nikoli systému, ale jeho nevinné oběti. Omezil jsem tyto své poznámky na francouzštinu, poněvadž to je jediná cizí řeč, které se snažíme naši mládež naučit. Na Angličánka, který by uměl německy, by lidi zhlíželi jako na špatného vlastence. Ale proč maříme tolik času, abychom zrovna té franštině vyučovali popsanou metodou, to odjakživa nedovedu pochopit. Když někdo nějakou cizí řeč neumí vůbec, tak mu to nikterak neubírá na cti. Ale s tímhle francouzským blábolením jsme - když si odmyslíme komické žurnalisty a dámy spisovatelky, pro jejich povolání je nezbytné - všude jen pro legraci. V německých školách mají trochu jiné metody. Každé cizí řeči je věnována jedna hodina denně. Vychází se z úvahy, že mládenci by neměli mít mezi jednotlivými hodinami tolik času, aby to, co se v té předešlé naučili, zase zapomněli; naopak, že by na to měli navazovat. Nemají žádného komického cizince, zjednaného, aby je obveseloval. Cizí řeči vyučuje Němec, který ji od a až do zet zná zrovna tak důkladně jako svou mateřštinu. Tento systém motná nevybaví německou mládež tím dokonalým cizím přízvukem, pro který britský turista budí v každé zemi pozornost, má ale jiné výhody. Studenti neříkají svému profesorovi "Zvonikvodmatkybóži" nebo "Džitrnajs" a nechystají pro hodiny franštiny nebo angličtiny žádné hrubozrnné fóry. Sedí prostě v lavicích a snaží se, už sami kvůli sobě, naučit tomu cizímu jazyku s pokud možno nejmenší námahou. A když vyjdou ze školy, dovedou rozmlouvat nikoli o perořízcích, zahradnicích a tetách, ale o evropské politice, o historii, o Shakespearovi nebo o hudební výchově, prostě o tom, k čemu se stočí konverzace. Když se budu na Němce dívat z anglosaského hlediska, možná že si v této knize najdu příležitost, abych je kritizoval; ale jinak je toho dost, čemu bychom se od nich měli přiučit; podkud jde o to, jak použít při výchově zdravého rozumu, to nám mohou dát jakýkoli náskok a ještě nás porazí jednou rukou. Na jihu a na západě lemuje Hannover krásný les Eilenriede, a tam došlo k smutnému dramatu, v němž význačnou roli sehrál Harris. V pondělí odpoledne jsme tím lesem projížděli na kolech, a to spolu s mnoha jinými cyklisty, neboť za slunných odpolední je to pro Hannoveřany oblíbené výletní místo a jeho stinné stezky se hemží šťastnými, bezstarostnými lidmi. Mezi nimi jela na kole, které zářilo novotou, mladá a krásná dívka. Byla to očividně cyklistka zcela nezkušená. Dalo se předpokládat, že nastane okamžik, kdy ta dívka bude potřebovat pomoc, a Harris, rytířský jako vždy, nadhodil, že bychom se měli držet v její blízkosti. Harris, jak Georgeovi i mně příležitostně vykládá, má dcery, či přesněji řečeno dceru, která s postupujícími lety určitě přestane pouštět v zahradě, zrovna pod okny, rachejtle a vyroste v krásnou a slušnou slečnu. Následkem čehož má Harris pochopitelně zájem o všechny krásné slečny do pětatřiceti nebo tak nějak; připomínají mu totiž, jak to aspoň tvrdí, domov. Ujeli jsme asi tři kilometry, když jsme kousek před sebou, na prostranství, kde se sbíhalo patero cest, spatřili mkuže s hadicí, který kropil vozovku. Hadice, opatřená všude tam, kde byla nastavována, dvěma malými kolečky, se při každém pohybu za ním svíjela, a připomínala tak obrovitého červa, který ze sebe chrlil, jak ho ten chlapík oběma rukama pevně svíral a jak jím mířil chvilku sem, chvilku tam a jak mu jednou krk zvedl, jindy zase stlačil k zemi, mocný proud vody v síle aspoň čtyř litrů za vteřinu. "Oč lepší je tahle metoda než ta naše!" poznamenal nadšeně Harris. Má chronický sklon přísně kritizovat všechna britská zařízení. "Oč jednodušší, rychlejší a hospodárnější! No jen se podívejte, símhle způsobem dokáže jeden chlap pokropit v pěti minutách takový kus cesty, na jaký by ten náš nemotorný, rachotící kropicí vůz potřeboval půl hodiny." George, který seděl za mnou na tandemu, k tomu podotkl: "Ano, ale taky by tímhle způsobem dokázal postříkat hezkou řádku lidí mnohem dřív, než by se dostali z jeho dosahu." George, pravý opak Harrise, je Brit až do morku kostí. Vzpomínám si, jak se jednou vlastenecky rozhorlil, když Harris navrhoval, že by se v Anglii měla zavést gilotina. "Je o tolik úhlednější," pravil Harris. "To je mně úplně jedno," řekl George; "já jsem Angličan, mně stačí šibence." "Naše kropcí vozy mají možná své nevýhody," pokračoval George teď, "ale mohou ti ohrozit leda nohy, a i tomu se dá uniknout. Kdežto člověk s tímhle zařízením se za tebou dostane i za roh a nahoru na schody." "Mně imponuje," stál na svém Harris, "jak jsou tihle kropiči šikovní. Ve Strassburgu jsem viděl chlapa, který z jednoho rohu kropil celý rynk plný lidí a žádné ženské nesmáčel ani lem sukně. Oni úžasně dovedou odhadnout vzdálenost. Dostříknou ti těsně ke špičkám bot a pak ti přestříknou hlavu, takže ti voda dopadá zrovna za paty. Dokážou..." "Zastav na minutku," povídá najednou George. "Proč?" ptám se. "Já se uklidím z cesty a zbytek té podívané si dopřeju někde v úkrytu za stromem. Možná že v tomhle oboru opravdu existují vyslovení majstři, jak říká Harris; ale tenhle kumštýř má zjevně jisté nedostatky. Zrovna zlil nějakého psa a teď vydatně sprchuje sloup se směrovkami. Já radši počkám, až s tím kropením přestane." "Neblázni," pravil Harris, "ten tě nepoleje." "To právě chci mít zaručeno," řekl George, načež seskočil, uchýlil se za nápadně krásný jilm, vytáhl si dýmku a začal si ji nacpávat. Mně se nechtělo šlapat na tandemu samotnému, a tak jsem seskočil taky, kolo jsem nechal u jednoho stromu a připojil jsme se ke Georgeovi. Harris na nás zavolal něco v tom smyslu, že děláme hanbu zemi, která nás zrodila, a jel dál. V příští chvíli jsem uslyšel zoufalý ženský výkřik. Pocházel, jak jsem zjistil, když jsem vykoukl za kmenem stromu, od té elegantní slečny, o níž jsem se už zmínil a na kterou jsme v rozhovoru o kropiči pozapomněli. Teď na tom svém bicyklu vytrvale šlapala přímo skrze hustý příval vody z hadice. Leknutí ji zřejmě tak ochromilo, že nedokázala ani seskočit ani uhnout s kolem stranou. Každým okamžikem byla zmáčenější a ten chlap s hadicí byl buď opilý nebo slepý, protože na ni s naprostou lhostejností lil vodu dál a dál. Desítky hlasů na něj řvaly a nadávaly mu, ale on to vůbec nebral na vědomí. Harris, jehož otcovské city to pobouřilo do nejzazších hlubin, učinil v tom momentě to, co se v té situaci učinit slušelo a patřilo. A kdyby byl celou akci provedl stejně chladně a uvážlivě, jak ji zahájil, mohl z té události vyjít jako hrdina dne, místo aby, jak se stalo, musel prchat za doprovodu urážek a vyhrožování. Bez nejmenšího zaváhání zahnul přímo ke kropiči, seskočil u něho, popadl hadici za násadec a pokoušel se mu ji vykroutit z rukou. Co udělat měl a co by byl udělal každý, kdo by v okamžiku, kdy se do toho vložil, neztratil hlavu, bylo uzavřít přívod vody. Pak mohl toho chlapa použít jako míče a zahrát si s ním podle libosti fotbal nebo volejbal nebo košíkovou; a těch dvacet či třicet lidí, co se mu hnalo na pomoc, by mu bylo jen tleskalo. Jeho snahou však bylo, jak nám později vysvětlil, zmocnit se hadice a za trest ji obrátit proti tomu pitomci. Jenže kropič měl stejnou shanu, totiž podržet si hadici jako zbraň, kterou by mohl postříkat Harrise. To mělo ovšem za následek, že oba dva zlili všechno živé i neživé do vzdálenosti padesáti metrů, jenom ne jeden druhého. Jakýsi muž, kterého to pomočilo tak dokonale, že už mu bylo úplně jedno, co se s ním stane dál, se rozzuřeně vřítil do té arény a rovněž přiložil ruku k dílu. Všem třem společně se pak podařilo stříkat postupně do všech světových stran. Obrátili hadici k nebi a voda cedila na lidi v podobě lijavce z doby rovnodennosti. Obrátili hadici k zemi a vytvářeli divé proudy, které lidem podrážely nohy nebo je zasahovaly v krajině žaludeční, takže se bolestí lámali v pase. Ani jeden z těch tří ne a ne tu hadici pustit z ruky, ani jednoho nenapadlo zastavit vodu. Člověk by byl řekl, že se rvou s nějakou odvěkou přírodní silou. Ve čtyřiceti pěti vteřinách, jak prohlásil George, který to stopnul, vymetli z širokého okruhu všechno živé, až na jedoho psa, z kterého kapalo jako z najády a který se pod náporem vody válel chvilku na jednu stranu, chvilku zas na druhou, ale znova a znova se udatně zvedal na vrávorající nohy, aby vyštěkal svůj vzdor proti tomu, co očividně považoval za pekelné síly, puštěné ze řetězu. Muži i ženy nechávali své velocipedy ležet na zemi a utíkali do lesa. Za každým trochu statnějším stromem vykukovaly mokré, rozzlobené hlavy. Konečně se na scéně objevil člověk, který si zachoval zdravý rozum. Nedbaje všeho nebezpečí, připlazil se k železnému klíči, který stále trčel z hydrantu, a otočil jím. Načež z úkrytů za čtyřiceti stromy začaly vylézat více či méně promoklé lidské bytosti, z nichž každá toho měla hodně na srdci. Já jsem v první cvhíli propadl úvahám, zda pro dopravu Harrisových pozůstatků do hotelu budou vhodnější nosítka nebo košíky na prádlo, a uznávám, že Harrisovi tehdy zachránila život pohotovost Georgeova. Protože byl suchý, mohl George běžet rychleji, a byl tedy na místě dřív než ten dav. Harris chtěl postiženým všechno vysvětlit, ale George ho rázně umlčel. "Na tohle si vyskoč," řekl, přistrkuje k němu svoje kolo, "a jeď! Lidi nevědí, že my dva patříme k sobě, a můžeš nám slepě důvěřovat, že to tajemství neprozradíme. Budeme se tu chvilku motat a překážet jim. A ty jeď cikcak, pro případ, že by stříleli." Přeji si, aby tato kniha byla strohým záznamem faktů, nezkreslených přeháněním, a proto jsem své vylíčení této události dal přečíst Harrisovi, aby se tam nevloudilo nic kromě suchého popisu. Harris tvrdí, že to přehnané je, připouští však, že dva tři lidi možná "pokropil". Navrhl jsem mu, že proti němu ze vzdálenosti pětadvaceti metrů obrátím hadici a pak se ho zeptám, zda "pokropený" je přiléhavý výraz, ale on tu zkoušku odmítl. Dále trvá na tom, že lidí, které postihla ta katastrofa, bylo nanejvýš pět šest a že čtyřicet je údaj přemrštěný. Já mu na to navrhl, že se s ním vrátím do Hannoveru a že celou tu věc nesmlouvavě přešetříme, ale on i tuto mou nabídku odmítl. Za těchto okolností musím prohlásit, že o této události, na kterou jistý počet Hannoveřanů dodnes trpce vzpomíná, podávám pravdivou a věcnou zprávu já. Téhož večera jsem odjeli z Hannoveru a zrovna včas, abychom se navečeřeli a vyšli si na večerní procházku, jsme dorazili do Berlína. Berlín vás zklame; jeho centrum je lidmi přecpáno, jeho okrajové čtvrti jsou úplně bez života, jeho jediná pověstná třída, Unter den Linden, pokus zkombinovat Oxford Street se Champs Elysées, na vás neudělá vůbec žádný dojem, protože na to, jak je krátká, je moc široká; jeho divadla jsou hezounká a milá, větší důraz než na výpravu a na kostýmy se tam klade na herce a neměnný repertoár je tam věcí neznámou - úspěšné hry se sice znova a znova reprizují, ale ne v nepřetržitém sledu, takže do jednoho berlínského divadla můžete chodit celý týden a každý večer uvidíte něco jiného; jeho budova pro operu je pro operu nedůstojná; jeho dvě varieté, zbytečně působící tuctově a vulgárně, jsou mizerně vybavena a moc veliká, aby se v nich člověk cítil dobře. V berlínských kavárnách a restauracích je největší provoz od půlnoci do tří. A přitom lidi, kteří tam chodí, musejí většinou vstávat už v sedm. Berlíňani buď rozřešili ten veliký problém moderního života, jak se obejít bez spánku, nebo se, jako Carlyle, už nemohou dočkat, až budou na věčnosti. Já sám nevím o žádném jiném městě, kde by byly v oblibě takhle pozdní noční hodiny - leda snad v Petrohradě. Jenomže v Petrohradě se zas tak časně nevstává. V petrohradských varieté, kam je v módě chodit po divadle - a v rychlých saních tam jedete půl hodiny - začínají představení až o půlnoci. Na Něvském prospektu se ve čtyři hodny ráno musíte doslova prodírat davem; a lidem, kteří někam cestují, jsou nejmilejší vlaky, vyjíždějící kolem páté ráno. Ty vlaky ušetří Rusovi protivné ranní vstávání. Rus dá svým přátelům dobrou noc, po večeři pohodlně odjede do města na nádraží a nikoho v domě v noci neobtěžuje. Postupim, berlínské Versailles, je moc krásné městečko uprostřed lesů a jezer. Na stinných cestičkách jeho tichého, rozsáhlého parku Sans-Souci si člověk snadno představí, jak tudy hubený, ušňupaný Bedřich "čundral" s ječivým Voltairem. George a Harris dali na mou radu a souhlasili s tím, že se v Berlíně dlouho nezdržíme a pojedeme do Drážďan. Skoro všechno, čím se Berlín může pochlubit, může člověk vidět jinde v lepším provedení, a tak jsme se dohodli, že se spokojíme s jednou projížďkou ulicemi. Portýr v hotelu nám opatřil drožkáře, pod jeož vedení, jak nás ujistil, lze v nejkratší možné době vidět všechno, co za vidění stojí. Ten chlapík pro nás přijel v devět ráno a byl přesně podle našich přání. Měl humor a inteligenci a hodně toho věděl; jeho němčině blyo dobře rozumět a znal i pár anglických slov, kterými si příležitostně vypomáhal. Jemu se tedy nedalo nic vytknout; zato jeho kůň, to bylo to nejprotivnější hovado, za jakým jsem kdy seděl. K nám pojal hned na první pohled nechuť. Já vyšel z hotelu první a on otočil hlavu a chladným, skleněným pohledem si mě změřil od hlavy až k patě; načež se podíval přes ulici na jiného koně, zřejmě kamaráda, který stál hlavou k němu. A já přesně věděl, co mu říká. Měl totiž velice výmluvný výraz a vůbec se nesnažil zastírat, co si myslí. Pravil: "Psina, co?, na jaký figury tu jeden v létě nenarazí!" Hned za mnou vyšel George a zůstal stát za mými zády. Kůň znova otočil hlavou a prohlížel si ho. V životě jsem nepotkal koně, který by se dovedl tak zkroutit. Jednou jsem viděl žirafu, která vyváděla s krkem moc pozoruhodné kousky, ale tohle zvíře se spíš podobalo takové té obludě, o jaké se člověku zdá po prašním dni v Ascotu, zakončeném večeří ve společnosti šesti starých kamarádů. Kdyby na mě oči toho koně vykukovaly mezi jeho vlastníma zadníma nohama, asi by mě to bylo nepřekvapilo. George mu byl zřejmě ještě víc k smíchu než já. Zase se otočil k tomu svému příteli. "Neuvěřitelný, co?" řekl. "Tohle přeci musej někde extra pěstovat." A s levého ramene si začal slízávat mouchy. Uvažoval jsem, jestli jako hříbě nepřišel o matku a jestli ho snad nevychovala nějaká kočka. Vlezl jsem s Georgem do drožky, usadili jsme se a čekali na Harrise. Přišel za chviličku. Já měl dojem, že mu to docela sluší. Měl na sobě bílý flanelový oblek s kalhotami jen po kolena, který si dal ušít speciálně pro jízdu na kole za horkého počasí; klobouk měl možná kapánek neobvyklý, ale určitě ho chránil proti slunci. Kůň mu věnoval jediný pohled, řekl tak zřetelně, jak jen kdy nějaký kůň promluvil: "Gott in Himmel!" a vyrazil ostrým klusem po Friederich Strasse, nechávaje Harrise i kočího stát na chodníku. Drožkář na něj volal, aby se zastavil, ale kůň si toho nevšímal. Harris i drožkář museli tedy za námi utíkat a dohonili nás až na rohu Dorotheen Strasse. Neslyšel jsem všechno, co drožkář koni pověděl, protože mluvil rychle a rozčileně, pochytil jsem jenom několik vět, jako třeba: "Ňák si na živobytí vydělávat musím, nemyslíš?" - "Kdo se tě ptal, co ty si o tom myslíš?" - "Jo, tobě to může bejt fuk, ty nažrat dostaneš." Kůň ten rozhovor přerušil jednoduše tím, že vykročil a na vlastní pěst zahnul do Dorotheen Strasse. Drožkáři řekl asi něco v tomto smyslu: "Tak už nech těch řečí a jedem, ať to rito máme za sebou. A kde to jen trochu pude, vemem to postranníma ulicema." Naproti Braniborské bráně omotal náš drožkář opratě přes bič, zapíchnutý vedle kozlíku, slezl dolů a přišel nám udělat přednášku. Ukázal nám, kde je Tiergarten, a pak se rozhovořil o budově Reichstagu. Podle vzoru průvodců nás poučil o její přesné výšce, délce a šířce. Potom obrátil naši pozornost k samotné Braniborské bráně. Řekl nám, že je zbudována z pískovce a že napodobuje athénské "properláje". Po tomto slově jeho kůň, který tu chvíli oddechu věnoval olizování vlastních noh, k němu otočil hlavu. Neřekl nic, prostě se na něj podíval. Drožkář znervózněl a spustil znova. Tentokrát prohlásil, že ta brána napodobuje "propydlárie". A tu kůň vykročil po třídě Unter den Linden a od rozhodnutí vykročit po třídě Unter der Linden ho nic nemohlo odradit. Jeho majitel se s ním chvilku hádal, ale kůň se dal v klus. Podle způsobu, jakým při tom klusu krčil rameny, jsem vytušil, že říká: "Bránu viděli, tak co? To jim musí stačit. A ty už stejně nevíš, co mluvíš, a i kdybys to věděl, tak oni by ti stejně nerozuměli. Mluvíš totiž německy." A tak to šlo po celé třídě Unter den Linden. Kůň byl ochoten postát u každé pozoruhodnosti tak dlouho, abychom se na ni mohli podívat a abychom se dověděli, co to je. Ale dalším výkladům a popisům zabránil prostě tím, že se vždycky zas vydal na další cestu. "Tihle chlapi přeci nechtějí nic jinýho," řikal si zřejmě v duchu, "než aby mohli doma říct, že to tady všecko viděli. A jestli jim křivdím, jestli jsou inteligentnější, než se zdají, tak se přeci mnohem víc dovědí z tištěnýho průvodce než od toho mýho starýho trouby. Kdo chce vědět, jak je vysoká ňáká kostelní věž? A když se to jednomu řekne, tak si to stejně nepamatuje dýl než pět minut, a když si to dýl pamatuje, tak jenom proto, že nemá v hlavě nic jinýho. Mě ty vejklady prostě otravujou. Kdybysme to radši vzali trapem, ať se všichni dostanem domů k obědu!" Teď, když o tom uvažuju, si nejsem tak docela jist, jestli ta stará bestie s těma vypoulenýma očima neměla vlastně pravdu. Rozhodně jsem zažil cicerony, při jejichž výkladu by mě bylo moc potěšilo, kdyby byla zakročila. Ale lidé jsou náchylní "nevážit si darů štěstěny", jak říkají Skotové, a tak jsme tenkrát toho koně proklínali, místo abychom mu byli vděčni. George se diví - Německá pořádkumilovnost - "Sbor kosů z Černého lesa koncertuje v sedm" - Porcelánový les - Čím vyniká nad všechny psy - Němec a sluneční soustava - Úhledná krajina - Horské údolí, jak by mělo vypadat podle německých představ - Spád vodních toků v Německu - Rozruch v Drážďanech - Harrisův komický výstup - Jak se setkal s nepochopením - George a jeho teta - George, polštářek a tři slečinky. VII Když jsme jeli vlakem z Berlína do Drážďan, řekl najednou George, který se už čtvrt hodiny velice soustředěně díval z okénka: "Co to mají v tom Německu za zvyk, že si schránky na dopisy dávají do korun stromů? Proč si je, jako my, nepřidělají na domovní dveře? To by mě pěkně otravovalo, kdybych si pro dopisy musel denně vyšplhat na strom. Nemluvě o tom, že to není slušné vůči listonošům. Takhle muset doručovat poštu, to je přece hrozně vyčerpávající dřina. A pro člověka ne zrovna šikovného to ještě navíc musí být vysloveně nebezpečné, zvláště za větrných nocí. A když už si ty schránky na stromy dávat musejí, proč si je nevěší někam níž, proč je přidělávají až mezi nejhořejší větve? Ale moment! Možná, že té zemi křivdím," pravil dále George, neboť ho v tu chvíli napadlo něco nového, "možná že Němci, kteří jsou v mnoha věcech před námi, zdokonalili službu poštovních holubů. Ale i tak si myslím, že bylo rozumnější nacvičit ty ptáky, když už je stejně cvičili, aby ty dopisy doručovali blíž k zemi. Vytahovat si denně poštu z těchle bedýnek, to musí být i pro typického Němce v nejlepších letech dost těžký problém." Podíval jsem se tam, kam se díval a povídám: "To nejsou schránky na dopisy, to jsou ptačí budky. Tomuhle národu musíš rozumět. Němec má ptáky rád, ale musejí to být ptáci spořádaní. Normální pták, když se to nechá na něm, si postaví hnízdo, kde ho napadne. A takové hnízdo, to podle Němcova názoru na úhlednost není pranic úhledného. Nikde na něm není žádná malůvka, žádná sádrová štukatura, dokonce ani žádný praporeček. A když si hnízdo dostaví, tak si ten pták stejně žije mimo ně. A všecko pouští dolů do trávy; větvičky, nedojedené červy, no zkrátka všechno. A chová se neslušně; naprosto veřejně se miluje se svou paničkou, hádá se s ní a krmí děti. A to německého domácího šokuje. Řekne tedy ptákovi: ,Já tě mám pro leccos rád. Rád se na tebe kouknu. Rád si tě poslechnu, když zpíváš. Ale nemám rád tvoje způpsoby. Tumáš budku, v té nechávej všecko svoje smetí, ať je nevidím. Ven vylez, jkenom když chceš zpívat. Ale svoje domácí záležitosti si koukej vyřizovat uvnitř. Drž se prostě v téhle budce a nedělej mi virvár na zahradě!' "¨ V Německu do sebe lidé nasávají pořádkumilovnost přímo se vzduchem, v Německu chřestí batolata chřestítky do taktu a i německý pták už dospěl tak daleko, že dává přednost budce a s pohrdáním zhlíží na těch pár necivilizovaných vyvrhelů, co si pořád ještě stavějí hnízda ve stromech a v živých plotech. Časem, to je jisté, bude mít každý německý pták své patřičné místo v kompletním chóru. Tohle nahodilé štěbetání bez ladu a skladu musí, to se vycítí, jít pedantické německé nátuře na nervy; vždyť to nemá žádný řád. Hudbymilovný Němec to zorganizuje. Nějakého silného ptačího jedince s obzvlášť dobře vyvinutým voletem vycvičí k tomu, aby ten sbor dirigoval, a každý pták, místo aby mrhal svým talentem ve čtyři ráno někde v lese, bude v hodinu oznámenou na plakátech zpívat za doprovodu piana v zahradní pivnici. Tam směřuje všechen vývoj. Němec miluje přírodu, ale v jeho představách vypadá příroda jako přesně seřazené struny v harfě. Velice se stará o svou zahradu. Na její severní stranu zasadí sedm stromků růží a sedm jich zasadí na stranu jižní, a když všechny nevyrostou do stejné výšky a stejných obrysů, dělá mu to takové starosti, že celé noci nespí. Každou kytku přiváže k tyčce. To se sice s jeho názorem na kytky nesrovnává, ale skýtá mu to klid, protože ví, že jsou, kde být mají, a že se chovají, jak se sluší a patří. Jezírko si obloží zinkem, a ten jednou týdně odstraní, odnese do kuchyně a vydrhne. Do geometrického středu trávníku, který někdy není větší než ubrus a obyčejně bývá oplocen, postsaví porcelánového psa. Psy Němci velice milují, ale zpravidla dávají přednost těm porcelánovým. Porcleánový pes nenadělá totiž nikdy jámy do pažitu, aby si tam zahrabal kosti, a nikdy nerozhází zadníma nohama do všech světových stran hlínu na záhonec. Z německého hlediska je to prostě pes ideální. Zůstane tam, kam ho postavíte, a jakživ se nukáže tam, kde ho mít nechcete. Může to být po všech stránkách vzor dokonalosti podle nejnovějších požadavků Kynologického klubu; nebo můžete popustit uzdu své fantazii a opatřit si něco zcela jedinečného. Tady nejste, jako u jiných psů, odkázáni jenom na existující plemena. Z porcelánu si můžete opatřit třeba psa modrého, nebo i růžového. A chcete-li se pochlubit úplnou raritou, můžete mít psa dvouhlavého. Jednoho přesně stanoveného dne na podzim skloní Němec všechny své květiny a keře, připevní je k zemi a přikryje je rohožemi; a jednoho přesně stanoveného dne na jaře je zase odkryje a narovná. Je-li náhodou výjimečně pěkný podzim nebo výjimečně pozdní jaro, tím hůř pro nebohou vegetaci. Žádný pravověrný Němec by nepřipustil, aby do pořádku, který si zavedl, zasahovalo něco tak nesystematického, jako je sluneční soustava. Když už nemůže počasí řídit, tak je aspoň ignoruje. Ze stromů má Němec nejraději topol. Půvaby rozsochatého dubu, rozložitého kaštanu, nebo rozevlátého jilmu ať si opěvují ty druhé, ty nepořádné národy. Němci jsou všechny takové stromy s těmi jejich individualistickými, neukázněnými způsoby trnem v oku. Topol, ten roste tam, kde byl zasazen, a tak, jak je zasazen. Ten nemá žádné nepatřičné, bouřlivácké vlastní nápady. Ten nechce ani vlát, ani se košatit. Ten roste řádně a rovně, jak německý strom růst má; a tak Němec všechny ostatní stromy postupně vyvrátí z kořene a na jejich místa zasadí topoly. Němec má přírodu rád, ale víc se mu líbí tak, jak by se byl té jedné dámě líbil ten urozený divoch - ve slušnějším úboru. Tuze rád se projde lesem - k hostinci. Ale ta cesta nesmí moc příkře stoupat, musí mít po jedné straně rigolek z cihel, aby se na ní nedržela voda, a každých dvacet metrů musí u ní stát lavička, aby si Němec mohl odpočívat a stírat si pot s čela; neboť sednout si do trávy, to by Němce zrovna tak nenapadlo, jako by nenapadlo anglického biskupa válet sudy po Trafalgar Square. Rád se rozhlédne s vrcholku kopce, ale přeje si tam najít kamennou desku, která mu doporučí, čeho si má povšimnout, a stůl a lavici, kde by si mohl střídmě pochutnat na pivu a na belegte Semmel, což obojí si prozíravě přinesl s sebou. Jestliže tam navíc objeví někde na stromě policejní vyhlášku, která mu to či ono zakazuje, pak jeho pocit pohodlí a bezpečí je obzvlášť povznášející. Němec není dokonce ani proti divoké scenérii, ovšem za předpokladu, že není příliš divoká. Když se mu příliš divoká zdá, okamžitě ji začne krotit. Vzpomínám si, jak jsem v okolí Drážďan objevil malebné těsné údolíčko, svažující se k Labi. Klikatá silnička se vinula podél horské bystřiny, která se asi tak půldruhého kilometru vzdouvala a pěnila mezi zalesněnými břehy přes balvany a skaliska. Šel jsem po té silničce celý okouzlený a najednou jsem za jednou zatáčkou narazil na hordu asi osmdesáti nebo sta dělníků. Ti to údolí velice pilně uhlazovali a tu bystřinu učili slušnosti. Všechny kameny, které překážely přímému toku vody, pečlivě odstraňovali a odváželi. Stromy a keře, které z lesní stěny přečnívaly, stejně tak jako všecku spleť popínavých rostlin vykopávali i s kořeny nebo aaspoň přistřihovali. O něco dále jsem pak došel k dílu už dohotovenému - k horskému údolí, jak podle německých představ vypadat má. Říčka, tady už široká a loudavá, tekla přes uhrabané drobné kamínky vyrovnaným korytem mezi dvěma zdmi a kamennými římsami. Každých sto metrů způsobně sestupovala po třech nízkých dřevěných stupínkách. Břehy měla do jisté šíře oholené a v pravidelných vzdálenostech osázené mladými topoly. Každý ten strůmek byl obehnán proutěným pletivem a podepřen železnou tyčí. Místní úřady doufají, že v několika málo letech to údolí "dobudují" po celé délce, takže v něm pro pořádek horujícímu německému milovníku přírody nebude při procházce vůbec nic vadit. Každých padesát metrů tam bude lavička, každých sto metrů policejní vyhláška a každých sedm set metrů hostinec. A takhle se to dělá od Němenu až po Rýn. Takhle se zúhledňuje celá zem. Moc dobře se pamatuju na údolí řeky Wehry. To byla kdysi nejromantičtější roklina z celého Černého lesa. Když jsem tam byl naposled, tábořily tam stovky italských dělníků, kterí se tvrdě dřeli, aby tu divokou Wehru vyškolili, jak a kudy má téci; tuhle jí vyzdívali břehy, tamhle vyhazovali do povětří skály, které jí stály v cestě, a jinde v ní zase stavěli z cementu schůdky, po kterých by mohla putovat střízlivě a bez všelijakých skopičin. Neboť v Německu se nevedou žádné nesmyslné řečičky o nespoutané přírodě. V Německu se příroda musí umět chovat slušně a řádně, aby dítkám nedávala špatný příklad. Německý básník, kdyby někde uzřel vodní tok, řítící se z výše tak, jak líčí (ne docela přesně) Southey řítící se vodopád lodorský, byl by tak šokován, že by ho ani nenapadlo se zastavit a napsat o něm aliterující verše. Německý básník by okamžitě odspěchal a podal o té vodě raport na policii. A to pěnění a burácení by mělo moc krátné trvání. "No, no! Copak je tohle za pořádek!" přísně by k tomu vodnímu toku zahovořil hlas příslušného německého funkcionáře. "Takovéhle věci tady nestrpíme! Koukej stékat hezky pokojně! Kde si myslíš, že jsi?" A místní úřední osoby by tu bystřinu vybavily zinkovým potrubím a dřevěnými žlaby a točitým schodištěm a přiměly by ji stékat dolů ukázněně, hezky po německu. To je totiž spořádaná země, tohle Německo! Ve středu večer jsme dorazili do Drážďan a zůstali jsme tam přes neděli. Když se to vezme kolem a kolem, tak Drážďany jsou snad nejatraktivnější město v celém Německu; ale tam by měl člověk spíš nějakou tu chvíli žit, než tam přijet jen na krátkou návštěvu. Ta muzea a galérie, ty paláce a zahrady, to krásné a historicky bohaté okolí, to všechno vám může poskytnout potěšení na celou zimu, ale když na to máte jen týden, tak se vám z toho zatočí hlava. Drážďany nemají tu veselost, co má Paříž nebo Vídeň, veselost, které se ale dost rychle přejíte; půvab Drážďan je německy solidnější, trvalejší. Je to Mekka hudebníků. Za pět šilinků získáte v Drážďanech křeslo v opeře, ale s ním bohužel i silnou nechuť vyslechnout ještě někdy nějaké představení v opeře anglické, francouzské nebo americké. Největší rozruch dělá v Drážďanech dodnes postava Augusta Silného, toho "hříšného muže", jak mu vždycky říkal Carlyle. Mezi lidmi má pověst člověka, který hodil Evropě na krk přes tisíc dětí. Co je tu hradů, v nichž věznil tu či onu odkopnutou milenku - jednu z nich, která umíněně uplatňovala nárok na vyšší titul, dokonce prý, chuděru, čtyřicet let! Pořád ještě vám ukazují těsné světničky, v nichž se žalem utrápila k smrti. Zámků, zostouzených tou či onou Augustovou hanebností, je tu v okolí jako kostí na bojišti; a většina historek, které vám vypravují průvodci, není zrovna pro uši mladého člověka, vychovaného v Německu. Králův portrét v životní velikosti visí v tom vznešeném Zwiengeru, který si dal vystavět jako arénu pro zápasy dravých šelem, když na tržišti se už na ně lid nemohl dívat; muž s převislým obočím, plný nezastírané smyslnosti, ale i s jistou kultivovaností a vkusem, jaké tak často smyslnost provázejí. Moderní Drážďany jsou mu nepochybně za leccos zavázány. Nač ale cizinec v Drážďanech nejvíc vyvaluje oči, to jsou tramvaje. Ty obrovské vehikly frčí ulicemi patnácti až třicetikilometrovou rychlostí a zatáčky berou stylem irských vozků. Jezdí jimi kdekdo, až na důstojníky v uniformě; ti do nich nesmějí. Dámy ve večerních toaletách, jedoucí do plesu nebo do opery, tam sedí bok po boku s poslíčky, kteří drží na klíně koše. Tramvaje mají na ulicích hlavní slovo a všechno a všichni jim horempádem letí z cesty. Kdybyste jim z cesty neuskočili a náhodou byli pořád ještě naživu, až by vás pak sesbírali, tak byste po uzdravení museli zaplatit pokutu, že jste jim neuskočili z cesty. A to by vás naučilo mít se před nimi na pozoru. Jednou odpoledne si Harris vyšel na "čundr" na vlastní pěst. A večer, když jsme seděli v Belvederu a poslouchali tamní kapelu, řekl najednou bez zvláštní souvislosti: "Ti Němci ale nemají vůbec žádný smysl pro humor." "Proč myslíš?" zeptal jsem se ho. "Ale dneska odpoledne," odpověděl, "jsem naskočil do jedné té tramvaje. Chtěl jsem se dívat po městě, a tak jsem zůstal stát na takové té plošině - no jak tomu tady říkají?" "Stehplatz," pomohl jsem mu. "Ano, správně," pravil Harris. "No a to přece víte, jak se ty vozy kymácejí a jak se musíte připravit na každou zatáčku a dávat na sebe pozor, když se to zastavuje nebo rozjíždí." Přikývl jsem. "Takhle nás tam stálo asi tak šest," pokračoval Harris, "a já pochopitelně, nemám ty zkušenosti. Tramvaj se prudce rozjela a odhodila mě dozadu. Padl jsem na jednoho tlustého pána, který stál zrovna za mnou. Ten sám nestál moc pevně, a tak po tom nárazu naletěl na nějakého kluka, který si vezl zelené soukenné pouzdro s trubkou. Ani jeden z těch dvou se neusmál, ani ten chlap ani ten kluk s trubkou; prostě tam stáli a mračili se. Chtěl jsem se jim omluvit, ale než jsem ze sebe vypravil jediné slovo, tramvaj z nějakého důvodu přibrzdila, a to mnou zas pochopitelně mrsklo dopředu, takže jsem vrazil do staršího bělovlasého chlapíka, který na mě dělal dojem profesora. No prosím, a ani ten se neusmál. Ani brvou nehnul." "Třeba myslel na něco jiného," nadhodil jsem. "Přece nemohli všichni na té plošině myslet na něco jiného," odvětil Harris. "A já během té jízdy vrazil do každého z nich apoň třikrát. Oni totiž už vědí, kdy přijde zatáčka, a na kterou stranu se tedy mají naklonit. Já jako cizinec jsem samozřejmě tuhle výhodu neměl. A to, jak jsem se válel a potácel po té plošině, jak jsem se zuřivě chytal jednou toho, podruhé jiného, to přece musela být strašná legrace. No intelektuální humor to nebyl, to neříkám, ale většinu lidí by to rozesmát muselo. Ale ti Němci v tom vůbec nic zábavného neviděli - vypadali spíš polekaně, nic víc. Byl tam jeden chlap, takový mrňous, který se zády opíral o to kolo od brzdy; na toho jsem spadl pětkrát, počítal jsem to. Tak byste přece čekali, že se aspoň při tom pátém žuchnutí rozchechtá; ale nerozchechtal se. Tvářil se jenom otráveně. To je ale mrzoutský národ!" Taky George zažil v Drážďanech dobrodružství. Nedaleko Altmarktu tam byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků, které byly na prodej. Vlastním artiklem toho krámku bylo sklo a porcelán; s těmi polštářky to zřejmě jenom zkoušeli. Byly to moc krásné polštářky, z atlasu a ručně vyšívané. Šli jsme kolem toho krámku dost často a George se tam pokaždé zastavil a prohlížel si ty polštářky. Říkal, že takový polštářek by jistě udělal radost jeho tetě. Na tu svou tetu myslel George po celou cestu. Denně jí psal dlouhatánské dopisy a z každého města, kde jsme se zdrželi, jí poslal nějaký dárek. Podle mého názoru to hrozně přehání a já jsem mu to už nejednou rozmlouval. Jeho teta se sejde s jinými tetami a všechno jim to poví; a to celou čeleď tet nebezpečně dezorganizuje a dezorientuje. Jakožto synovec ostře odmítám ten nemožný standart, který George takto zavádí. Ale George ne a ne poslechnout. A tak nás v sobotu po obědě opustil a že prý si zajde do toho krámku a koupí tetě jeden polštářek. Že prý se vrátí co nevidět, ať na něj počkáme. Čekali jsme na něj podle mého mínění hezky dlouho. Když se konečně vrátil, vůbec nic nenesl a vypadal ustaraně. Ptali jsme se ho, kde má polštářek. Řekl nám, že ho nekoupil, že si to rozmyslel, že o polštářek by teta patrně nestála. Bylo nám jasné, že něco popletl. Snažili jsme se to vyzvědět, ale jemu nebylo zrovna do řeči. Po naší dvacáté nebo bůhvíkolikáté otázce už odpovídal velice stroze. Až večer, když jsem s ním náhodou zůstal o samotě, sám o té věci začal. "V některých věcech," povídá, "jsou ti Němci dost nepochopitelní." "Co se stalo?" ptám se ho. "Inu, jde o ten polštářek, co jsem chtěl koupit." "Pro tetu," dodal jsem. "No a proč ne?" odsekl. Okamžitě se naježil; v životě jsem nepoznal člověka, který by byl tak nedůtklivý na zmínku o tetě. "Proč bych nemohl své tetince poslat polštářek?" "Nerozčiluj se," chlácholil jsem ho. "Já ti to přece nevytýkám, já si tě proto vážím." Uklidnil se a vykládal dál: "Byly čtyři v té výloze, jestli si vzpomínáš, moc se od sebe nelišily a na každém bylo na cedulce zřetelně napsáno dvacet marek. Já netvrdím, že německy mluvím plynně, ale s troškou námahy se obyčejně vyjádřím dost srozumitelně, a to, co se říká mně, taky pochopím, když ten druhý zrovna nedrmolí. Tak jsem teda vešel do toho krámku. Přivítala mě tam mladá dívenka; moc hezká, taková tichounká, dalo by se říct až upejpavá. No rozhodně nepatřila k holkám, od jakých bys něco takového čekal. V životě mě nic tak nepřekapilo." "No a co tě tam překvapilo?" ptal jsem se. George vždycky předpokládá, že už víte, jak to všechno dopadlo, když vám to teprv začíná vypravovat; ta jde na nervy, ta jeho metoda. "To, co se stalo," odvětil George. "Vždyť ti to zrovna povídám. Ta dívenka se usmála a co prý si přeju. Tomu jsem naprosto správně porozuměl, v tom nemohlo dojít k žádnému omylu. Tal jsem položil na pult dvacet marek a povídám: ,Dejte mi, prosím, jeden polštářek.' A ona na mě vykulila oči, jako kdybych chtěl celou peřinu. Myslel jsem, že mě dobře neslyšela, tak jsem to opakoval hlasitěji. Ani kdybych ji byl pošimral pod bradičkou, tak se na mě nemohla koukat s větším úžasem a rozhořčením. A řekla, že jde asi o nějaký omyl. Nechtěl jsem se pouštět do dlouhé konverzace a pak nevědět, kudy kam. Prohlásil jsem, že nejde o žádný omyl, ukázal jsem na tu svou dvacetimarkovou bankovku a potřetí jsem opakoval, že bych chtěl jeden polštářek, ,polštářek za dvacet marek' . Teď přišla zezadu jiná dívka, starší; a ta první jí opakovala, co jsem řekl; zřejmě ji to vysloveně rozrušilo. Ta druhá jí nevěřila - že prý nevypadám na člověka, který by takhle chtěl polštářek. A pro jistotu se mě sama zeptala: ,Vážně jste řekl, že byste chtěl polštářek?' ,Řekl jsem to už třikrát,' povídám jí, ,a řeknu to teda ještě jednou: Chtěl bych polštářek.' ,Tak ten teda nedostanete!' ona na to. To už mě rozzlobilo. Kdybych byl o ten polštářek tolik nestál, tak jsem už z toho krámu odešel; ale ty polštářky jsou tam přece ve výloze - výslovně na prodej, neviděl jsem důvod, proč bych jeden z nich nemohl dostat. ,Dostanu ho!' povídám. To je docela jednoduchá věta. A řekl jsem ji se vší rozhoností. V tu chvíli se objevila třetí dívka. Ty tři představují patrně veškeren personál toho krámku. To byla taková koketka s bystrými kukadly, tahle poslední. Za jiných okolností bych se s ní moc rád seznámil. Ale teď mě to spíš naštvalo, že přišla. Na tuhle záležitost jsem přece tři děvčata nepotřeboval. Ty první dvě holky začaly té třetí všechno vykládat, ale dřív než se dostaly do polovičky, ta třetí se začala hihňat - no byl to ten typ holky, co se hihňá všemu. Načež si všecky tři začaly šuškat a štěbetaly jako sýkorky; a za každým pátým slůvkem se koukly po mně; a čím déle se po mně koukaly, tím víc se ta třetí hihňala; a než doštěbetaly, tak už se hihňaly všecky tři, ty káči pitomé; já jsem si připadal jako šašek, který vystupuje na soukromém představení. Když se ta třetí holka natolik vzpamatovala, že se mohla udržet na nohou, tak udělala pár kroků ke mně; ale to se pořád ještě hihňala. A povídá: ,A když ho dostanete, půjdete hned pryč?' Já jsem jí hned nerozuměl, tak to řekla ještě jednou: ,Ten polštářek totiž. Když ho dostanete, půjdete pryč? Okamžitě?' No já jsem si nic jiného nepřál, než jít pryč. A taky jsem jí to řekl. Ale, dodal jsem, bez toho polštářku pryč nepůjdu; teď už jsem byl pevně rozhodnut ten polštářek dostat, i kdybych měl v tom krámku čekat přes noc. Ta třetí šla zpátky k těm druhým dvěma. Myslel jsem si, že mi ten polštářek přinesou, a tím že to konečně vyřídíme. Ale místo toho se stalo něco naprosto neuvěřitelného. Ty dvě poslední dívky si stouply za tu první - všecky tři se při tom pořád půhvíproč chichotaly - a strkaly ji ke mně. Přistrkali mi ji těsně na tělo a ona mi najednou, dřív než jsem si mohl uvědomit, oč jde, položila ruce na ramena, stoupla si na špičky a dala mi pusu. A pak si schovala obličej do zástěry a utekla z krámku a ta druhá dívka za ní. Ta třetí mi otevřela dveře a tak očividně očekávala, že z tho krámku odejdu, že jsem v tom zmatku opravdu odešel a nechal těch dvacet marek ležet na pultě. Neříkám, že mi ta pusa nechutnala, i když jsem žádnou pusu nechtěl. Chtěl jsem ten polštářek. Ale do toho krámku se mi už nechce. Protože tomu všemu vůbec nerozumím." "Cos od té slečny vlastně chtěl?" zeptal jsem se. "No polštářek." "To vím," řekl jsem. "Rád bych ale věděl, jak jsi to řekl německy." "No Kuss," odvětil George. "Tak nemáš nač si naříkat," povídám. "On je v tom trošku zmatek. Kuss neznamená polštářek, Kuss znamená pusu, polibek; polštářek se řekne Kissen. Ty sis ty dva výrazy popletl - jako se to už stalo mnohým jiným. Já sám se v těchhle věcech moc nevyznám. Ale tys chtěl pusu za dvacet marek, a vzhledem k tomu, jaks mi tu dívenku vylíčil, leckdo by tu cenu považoval za přiměřenou. Ale snad abychom to neříkali Harrisovi. Ten má, jestli si dobře vzpomínám, taky nějakou tetu." Pán a slečna Jonesovi z Manchesteru - Výhody kakaa - Pokyn pro Mírovou společnost - Okno jako středověký argument - Oblíbená rekreace křesťanů - Jazyk průvodců - Jak napravit, co natropil čas - George zkouší lektvar - Osud pijáka německého piva - Harris a já se rozhodujeme vykonat dobrý skutek - Takový ten běžný pomník - Harris a jeho přátelé - Ráj bez pepře - Ženy a města. VIII Už jsme byli na cestě do Prahy a čekali jsme v ohromné dvoraně drážďanského nádraží, až nám příslušné úřady dovolí odebrat se na nástupiště. George, který si odskočil ke stánku s knihami, se k nám najednou vrátil s očima plnýma děsu a povídá: "Tak jsem to viděl!" "Co totiž?" zeptal jsem se ho. Byl příliš rozčilen, aby se vzmohl na rozumnou odpověď. "Je to tady! A jde to sem, oba dva sem jdou! Počkejte chvilku a uvidíte to taky. Nedělám si legraci; doopravdy to existuje!" Jako vždycky v této roční době, i tentokrát se v novinách objevily více či méně seriózně míněné články o tom tajuplném mořském hadovi, a tak jsem si v první chvíli myslel, že George mluví o něm. Ale už po vteřinovém přemýšlení jsem si uvědomil, že uprostřed Evropy, skoro pět set kilometrů od mořského pobřeží, se něco takového vyskytovat nemůže. Ale než jsem mohl George začít zpovídat, popadl mě za rameno. "Hele!" povídá. "Tak co? Přeháním?" Otočil jsem se a spatřil jsem něco, co určitě spatřilo jen pramálo mých krajanů - cestujícího Angličana s dcerou, oba přesně podle představ evropského kontinentu. Kráčeli směrem k nám, a pokud jsme nesnili, byli z masa a kostí, živoucí a konkrétní - anglický "milórd" a anglická "mís", jak je už řada generací zobrazuje v kontinentálních humoristických časopisech a na kontinentálních jevištích. Do posledního puntíku byli naprosto dokonalí. Ten pán byl vysoký a hubený, měl pískové vlasy, obrovský nos, žádné vousy, ale zato dlouhatánské licousy. Přes oblek z látky pepř a sůl měl lehký převlečník, který mu sahal téměř k patám. Bílou tropickou přílbu mu zdobil zelený závoj; přes jedno rameno měl divadelní kukátko a v ruce, oděné rukavicí levandulové barvy, třímal alpskou hůl, o něco delší, než byl sám. Jeho dcera byla vyčouhlá a kostnatá. Její úbor popsat nedovedu; to by byl možná dokázal jen můj dědeček, dej mu Pánbu slávu; jemu by snad byl připadal povědomý. Stačí, když řeknu, že mi připadal neuváženě krátký, neboť vystavoval na obdiv kotníky - budiž mi prominuto, že se o takových věcech vůbec zmiňuji - které z hlediska uměleckého přímo volaly po tom, aby byly zakryty. Její klobouk mi připomněl paní Hemansovou; proč, to bych těžko vysvětloval, snad pro tu její omšele květnatou poezii. Na nohou měla botky vykládané česanou přízí - lastinky se jim tuším říká - na rukou rukavice bez prstů, na nose skřipec. I ona třímala alpskou hůl (v okruhu sto padesáti kilometrů nejsou kolem Drážďan žádné hory) a k pasu měla řemínky připevněnou černou kabelu. Zuby jí trčely z úst jako králíkovi a postavou se podobala matraci na chůdách. Harris honem sháněl svůj fotoaparát a samozřejmě ho nenašel; jakživ ho nenajde, když ho potřebuje. Kdykoli začne Harris lítat sem a tam jako pes, který se ztratil, a křičet: "Kde mám aparát? Kam jsem si ksakru dal aparát? Nevzpomínáte si, kam jsem si dal aparát?", hned víme, že toho dne poprvé uviděl něco, co by stálo za snímek. Později si vzpomněl, že ten aparát měl v příruční brašně; tam v takových případech bývá vždycky. S tím, že se nám zjevili, se ti Angličané nespokojili; sehráli svou roli do posledního písmene. Při každém kroku zevlovali na všechny strany. Pán měl v ruce rozevřeného Baedekra, dáma konverzační příručku. Mluvili franštinou, které nemohl nikdo rozumět, a němčinou, kterou si sami nedokázali překládat. Pán se snažil upoutat pozornost nádražních zřízenců tím, že do nich šťouchal tou svou alpskou holí, a dáma, spatřivši plakát na nějakou sortu kakaa, zvolala "šoking!" a odvrátila hlavu. V tomhle ji ovšem bylo možno omluvit. I v Anglii, která si obzvlášť potrpí na dekorum, se sice člověk dovídá, že dáma, když pije kakao, zřejmě už nic jiného - alespoň podle těch reklam soudě - na tomto světě nepotřebuje; nanejvýš metr průhledného mušelínu. A na kontinentě se, jak se zdá, obejde vůbec beze všech životních potřeb. Kakao je pro ni nejen pokrmem a nápojem, ale podle představ výrobců kakaa dokonce i oděvem. Ale to jen tak mimochodem. Ti dva se samozřejmě ihned stali terčem všech pohledů. Využil jsem té výhody, že jim mohu trochu pomoci, a pět minut jsem se s nimi bavil. Byli velice milí. Ten pán mi řekl, že se jmenuje Jones a že pochází z Manchesteru, ale nevěděl, z které manchesterské čtvrti, ani kde Manchester leží. Ptal jsem se ho, kam mají namířeno, ale to zřejmě taky nevěděl. Prý přijde na to. Ptal jsem se ho, jestli ta alpská hůl není pro procházky v přelidněných městech rekvizita trochu nešikovná; připustil, že sem tam se opravdu plete chodcům pod nohy. Ptal jsem se ho, jestli mu ten závoj nepřekáží v rozhledu; vyložil mi, že ten se nosí jen tehdy, když mouchy jsou už moc dotěrné. Na té dámě jsem vyzvídal, jestli se jí nezdá, že vítr tady fičí studně; pravila, že si toho skutečně všimla, zvláště na nárožích. Ty otázky jsem nekladl takhle po pořádku, jak jsem je teď zapsal; jen jsem jimi prokládal všeobecný hovor. Rozloučili jsme se v dobrém. Hodně jsem o tomto zjevení uvažoval a dospěl jsem k definitivnímu závěru. Jeden člověk, s kterým jsem se později setkal ve Frankfurtu a kterému jsem tu dvojici popsal, mi řekl, že on ji viděl v Paříži, a to tři neděle potom, co vyvrcholila fašodská krize a Francie byla na Horním Nilu nucena ustoupit Anglii; zatímco jeden obchodní cestující z jistých anglických oceláren, s kterým jsem mluvil ve Štrasburku, viděl ten párek v Berlíně, zrovna když tam vládlo rozčilení nad problémem Transvaalu. A tak jsem došel k závěru, že to jsou herci, kteří jsou zrovna bez angažmá a jsou najímáni, aby takhle vystupovali, v zájmu udržení světového míru. Francouzské ministerstvo zahraničí si přálo utlumit hněv pařížské luzy, volající po válce s Anglií, a tak si sehnalo ten podivuhodný párek a poslalo ho, aby se procházel po Paříži. Když je vám něco k smíchu, tak to přece současně netoužíte zabít. Francouzský lid uviděl anglického občana a anglickou občanku - ne jako karikatury, ale jako živoucí skutečnost - a jeho rozhořčení se vybilo chechtotem. Úspěch tohoto strategického tahu přiměl tak ty dva, že nabídli své služby i vládě německé - a všichni víme, jak blahodárné to přineslo výsledky. Z toho by si měla vzít příklad i naše vlastní vláda. Možná že by nám to taky přišlo vhod, kdybychom si někde poblíž Downing Street pěstovali několik maličkých tlusťoučkých Francouzů, které bychom, kdyby to okolnosti vyžadovaly, vyslaly honem na venkov, aby tam, když už jim říkáme žabožrouti, pojídali žabí sendviče; anebo bychom si mohli najmout četu neelegantních Němců s ježkem, aby pochodovali ulicemi, kouřili z dlouhých fajfek a říkali "so". Lidi by se smáli a křičeli: "S těmihle válčit? Kdepak, to by byl holý nesmysl!" Nemá-li zájem vláda, doporučuji tento postup mírovým společnostem. Návštěvu Prahy jsme byli nuceni poněkud prodloužit. Praha je totiž jedno z nejzajímavějších měst v Evropě. Její kameny jsou prosáklé historií a bájemi; každé její předměstí určitě bylo někdy bojištěm. To je to město, co počalo reformaci a vysedělo třicetiletou válku. Ale poloviny všech svých útrap mohla být Praha patrně ušetřena, kdyby měla méně veliká a ne tak lákavě příhodná okna. První z těch mohutných katastrof uvedla v pohyb tím, že vyhodila sedm katolických konšelů z oken své radnice na píky husitů. A k té druhé dala později signál tím, že z oken starobylého hradu na Hradčanech vyhodila zase královské místodržící - to byla druhá pražská defenestrace. Od těch dob se v Praze rozhodovalo ještě o mnoha fatálních problémech; ale jelikož se vyřešily bez násilí, lze patrně usoudit, že se projednávaly ve sklepích. Okno jakožto argument by zřejmě pro každého roduvěrného Pražana znamenalo vždycky příliš silné pokušení. V Týnském chrámě stojí červotoči rozrytá kazatelna, z které kázal Jan Hus. Dnes je z téhož místa slyšet hlas kněze papeženského, zatímco v daleké Kostnici hrubě otesaný kamenný kvádr, zpola zarostlý břečťanem, označuje místo, kde Hus a Jeroným byli upáleni na hranici. Na takové drobné ironie si historie potrpí. V témž chrámě je pohřben Tycho de Brahe, astronom, který se dopustil toho běžného omylu, že zemi s těmi jedenácti sty vyznáními a jediným lidstvem pokládal za střed vesmíru; ale jinak se na hvězdy díval správně. Špinavými pražskými uličkami, vroubenými paláci, se v divém spěchu často hnal slepý Žižka a ne zrovna moc skrupulózní Valdštejn - toho Praha pasovala na hrdinu; a je vážně hrdá na to, že byl jejím měšťanem. V jeho pochmurném paláci na Valdštejnském náměstí vám jako posvátné místo ukazují pokojík, kde se modlíval, a sami sebe, jak se zdá, přesvědčují, že měl doopravdy duši. Příkré, klikaté pražské cesty musely být mnohokrát ucpány, jednou prchajícími vojsky Zikmundovými, za nimiž se řítili krvelačně rozlícení táborité, jindy sinalými protestanty, pronásledovanými vítěznými katolíky Maxmiliánovými. Do pražských bran hřímali a na pražských mostech se bili tu Sasové, tu Bavoři, tu Francouzi, tu "světci" Gustava Adolfa, tu ocelové válečné stroje Bedřicha Velikého. Význačným rysem Prahy jsou odedávna židé. Občas pomáhají křesťanům v jejich oblíbeném řemesle vzájemného vyvražďování a veliký prapor, visící od klenby "Altneuschule", je svědectvím odvahy, s kterou podporovali katolického Ferdinanda v bojích proti protestantským Švédům. Pražské ghetto bylo jedno z prvních v Evropě a v malé synagoze, jež dosud stojí, konají pražští židé pobožnosti už osm set let; jejich ženské naslouchají těm pobožnostem zvenčí, s ušima u úzkých otvorů, zřízených pro ně v masívních zdech. Přilehlý židovský hřbitov, "Bethchajim, čili dům života", vypadá, jako by byl mrtvými přeplněn k prasknutí. Staletý řád přikazuje, že jen zde, v tomto stísněném políčku, smějí kosti izraelitů odpočívat. A tak tu omšelé a zpřerážené náhrobní kameny leží nahloučeny v zmatených kupách, jako kdyby je v zápase o místo vyvracely a přehazovaly ty zástupy pod nimi. Zdi ghetta jsou už dávno srovnány se zemí, ale pražští židé pořád ještě lnou k svým páchnoucím uličkám, ačkoli už jsou ty uličky rychle nahrazovány pěknými novými třídami, které slibují, že se tahle čtvrť nakonec změní v nejsličnější část města. V Drážďanech nám radili, abychom v Praze nemluvili německy. Všude v Čechách vře už po léta národností nenávist mezi německou menšinou a českou většinou, a být omylem považován za Němce, to je v určitých pražských ulicích moc nepříjemné pro člověka, jehož zdatnost v běhu o závod už není to, co bývala. Ale my jsme v těch určitých pražských ulicích přece jen mluvili německy; nezbývalo nám totiž nic jiného než mluvit buď německy nebo nijak. Čeština je prý jazyk velice starobylý a vysoce vědecky pěstěný. Její abeceda má čtyřicet dvě písmena, takže cizinci připomíná čínštinu. To není řeč, kterou by člověk mohl rychle pochytit. A tak jsme se shodli v tom, že své zdraví vystavíme mnohem menšímu riziku, když se budeme držet němčiny, a musím říci, že se nám nic nestalo. Proč, to se jenom dohaduji. Pražáci jsou lidé neobyčejně bystří; a do naší němčiny se možná vloudily drobné chybičky, pokud šlo o přízvuk, nepatrné nepřesnosti, pokud šlo o gramatiku, a to asi Pražanům odhalilo fakt, že přes všechny vnější známky přece jen nejsme rodilí Němci. Nikterak za tímto vysvětlením nestojím; předkládám je pouze jako jedno z možných. Ale abychom se vyhnuli zbytečnému nebezpečí, vydali jsme se na prohlídku Prahy s ciceronem. Ani jediný z ciceronů, které jsem dosud poznal, nebyl dokonalý. Tenhle měl dva jasné nedostatky. Jeho angličtina byla nesporně ubohá. Vlastně to ani nebyla angličtina. Nevím, za co by se to dalo prohlásit. Ale to nebyla tak docela jeho chyba; učil se anglicky u jedné dámy ze Skotska. Já rozumím skotštině dost dobře - má-li člověk držet krok s moderní anglickou literaturou, tak je to nezbytné -, ale porozumět horalské skotštině, vyslovované se slovanským akcentem a občas zpestřené německými přehláskami, to klade na inteligenci příliš vysoké požadavky. Hodinu nám trvalo, než jsme se zbavili dojmu, že se ten člověk dusí. Nejdřív jsme každou chvíli čekali, že nám dokoná v náručí. Během dopoledne jsme si však na něj zvykli a postupně jsme ovládali instinktivní nutkání praštit ho pokaždé, když otevřel ústa, do zad, nebo strhat z něho šaty. Později jsme dokonce jistému procentu z toho, co říkal, přece jen porozuměli, a to nás přivedlo k objevu jeho druhého nedostatku. Nedávno zřejmě vynalezl vodičku pro růst vlasů a přemluvil nějakého místního lékárníka, aby ji vyráběl a inzeroval. A teď strávil polovinu času tím, že nás upozorňoval nikoli na krásy Prahy, ale na dobrodiní, jež by z používání té jeho smíchaniny vzešlo lidstvu; a konvenční přikyvování, s kterým jsme pod dojmem, že se tak výmluvně rozohňuje nad vyhlídkami a architekturou, přijímali jeho nadšení, si vykládal jako chápavý zájem o ten zatracený lektvar. To mělo za následek, že už ho od tohoto tématu nebylo možno odvrátit. Pobořené paláce a drolící se kostely odbýval kratičkými zmínkami, jako kdyby šlo o bezvýznamné hlouposti, které hovějí jen dekadentním zálibám. Svou povinnost spatřoval nikoli v tom, aby nás vedl k zadumání nad spoustami, jež natropil čas, ale spíš aby zaměřil naši pozornost k prostředkům, jež ty spousty mohou zahladit. Co nám bylo do hrdinů s rozbitou hlavou nebo do světců s hlavou bez vlasů? Náš zájem by se měl rozhodně týkat světa živoucího; dívek a jejich bohatých vrkočů, či spíš těch bohatých vrkočů, které by mohly mít, kdyby uvážlivě používaly vodičky "Kofka", mladíků a jejich bujných knírů - no prostě všeho toho, co zobrazuje nálepka na lahvičce. Bezděky si v duchu rozdělil svět na dvě oddělení. Na svět minulý ("Před použitím"), což je svět nanicovatý, nezajímavý, už na pohled protivný; a na svět budoucí ("Po použití"), což je svět žírný, bujarý, v němž je každému požehnáno. A v důsledku toho neměl potřebnou způsobilost k průvodcování po výjevech ze středověku. Každému z nás poslal pak jednu láhev toho přípravku do hotelu. Patrně jsme se jí v počátečním stádiu rozhovoru s ním nevědomky dožadovali. Pokud jde o mě, nemohu tu vodičku ani pochválit, ani zatratit. Po dlouhé řadě zklamání už nemám v tyhle věci důvěru; nemluvě o tom, že neustálý pach po parafínu, třeba slabý, může vyvolat různé poznámky, zvláště když je člověk ženatý. Kdepak, teď už se ani vzorek neodvažuji vyzkoušet. Svou láhev jsem věnoval Georgeovi. Sám o ni požádal, že prý ji pak v Anglii pošle jednomu svému známému do Leedsu. Později jsem se dověděl, že Harris mu tu svou láhev věnoval taky, pro téhož známého. Od chvíle, kdy jsme odjeli z Prahy, nám pořád něco neodbytně připomínalo cibuli. I George to musel uznat. Ale připisoval to té spoustě česneku, co se v Evropě používá při vaření. Ještě v Praze jsme Harris a já prokázali Georgeovi přátelskou službu. Už hodnou dobu jsme pozorovali, jak si George čím dál víc pochutnává na plzeňském pivu. A to je zákeřný nápoj, tohle německé pivo, zvláště když je horko; tím se člověk nesmí moc napájet. Do hlavy vám sice nestoupne, ale po nějakém čase vám zničí línii. Kdykoli přijíždím do Německa, tak si říkám: "A teď žádné pivo! Když, tak nějaké to zdejší bílé víno s kapkou vody. Sem tam možná skleničku minerálky nebo sodovky. Ale pivo, to nikdy - nebo teda zřídkakdy." To je správné a prospěšné rozhodnutí, které doporučuji všem, kdož cestují. Kéž bych se ho sám dokázal držet. George, ačkoli jsem ho snažně prosil, se však rozhodně odmítl podřídit takovému striktnímu omezení. Když se prý pije s mírou, tak je německé pivo přímo zdravé. "Jedna sklenice dopoledne," prohlásil, "a jedna nebo i dvě večer, to nikomu neublíží." V tom měl možná pravdu. Harrisovi a mně však působilo starosti, že těch sklenic vypil obyčejně šest. "To bychom mu měli nějak zatrhnout," pravil Harris. "To už je na pováženou." "U něho je to dědičné, jak mi sám vykládal," pravil jsem já. "Celá jeho rodina trpí žízní v jednom kuse." "No, byla by tu apollinárská kyselka," uvažoval Harris. "Ta, když se do ní vymačká kousek citrónu, je úplně neškodná. Já myslím hlavně na jeho figuru. Takhle přijde o tu svou vrozenou ladnost." Důkladně jsme to prodebatovali, a jelikož nám přišla na pomoc sama prozřetelnost, dojednali jsme si pevný plán. K ozdobě města zrovna v Praze odlili nový pomník. Čí pomník to byl, to už jsem zapomněl. Vím jenom, že v podstatě to byl takový ten běžný pomník, představující takového toho běžného pána s takovým tím běžně strnulým krkem a na takovém tom běžném koni - na takovém tom koni, co vždycky chodí po zadních nohách a předními hrabe do vzduchu a do taktu. Ale v podrobnostech byl ten pomník osobitý. Místo běžné šavle nebo hůlky coby odznaku moci držel ten pán v natažené ruce svůj vlastní klobouk s chocholem; a jeho kůň měl místo běžného vodopádu coby ocasu dosti prořídlý přívěsek, který se jaksi nehodil k tomu jeho okázalému postoji. Člověk měl pocit, že kůň s takovýmhle ocasem by se neměl tak pyšně vzpínat. Ten pomník stál na malém náměstíčku nedaleko staroměstského konce Karlova mostu, ale stál tam jen dočasně. Městská správa se rozhodla - velice rozumně - že než stanoví jeho definitivní umístění, vyzkouší prakticky, kde by se vyjímal nejlíp. A tak dala ještě zhotovit tři hrubé kopie toho pomníku - jenom takové dřevěné siluety, na které se nesmělo koukat zblízka, ale které při pohledu z větší dálky dělaly ten žádoucí efekt. Jedna ta kopie se tyčila na cestě k mostu Františka Josefa, druhá stála na prostranství za divadlem a třetí uprostřed Václavského náměstí. "Jestli George není do tohohle tajemství zasvěcen," pravil Harris - chodili jsme už hodinu sami dva po městě a George seděl v hotelu a psal dopis své tetě - "jestli si všech těchhle soch nevšiml, tak z něho s jejich pomocí udělám ještě dnes večer člověka lepšího a štíhlejšího." Při večeři jsme obratně sondovali, jak to s ním je; a když jsme zjistili, že o tom všem vůbec nic neví, vyzvali jsme ho na procházku a postranními uličkami jsme ho zavedli k tomu pravému pomníku. George se na něj podíval a hned chtěl jít dál - takový poměr má ke všem pomníkům - ale my jsme ho přiměli, aby se zastavil a prohlédl si ho pořádně. Provedli jsme ho kolem toho výtvoru čtyřikrát a předvedli jsme mu ho ze všech možných stran. Asi jsme ho tím dost otrávili, ale šlo nám o to, aby mu všecko pevně uvízlo v paměti. Vyprávěli jsme mu historii toho pána na tom koni, poučili jsme ho, jak se jmenuje umělec, který ho vysochal, a kolik ta socha váží a měří. Voperovali jsme mu ten pomník do mozku. Když jsme ho konečně nechali na pokoji, věděl o tom pomníku víc, než do té chvíle věděl o čemkoli jiném. Celého jsme ho do toho pomníku ponořili a nakonec jsme ho pustili dál jenom pod podmínkou, že tam s námi znova zajde zítra ráno, až bude na všecko líp vidět, a dohlédli jsme na to, aby si za tím účelem zapsal do notýsku, kde vlastně ten sochařský výtvor stojí. Pak jsme s ním šli do jeho oblíbené pivnice, sedli si k němu a vyprávěli mu historky o lidech, kteří vypili spoustu německého piva, ačkoli na ně nebyli zvyklí, a zešíleli z něho a propadli vražedným mániím; o lidech, kteří si pitím německých piv připravili v mladém věku smrt; o zamilovaných mládencích, u nichž pivo zavinilo, že se rozešli s překrásnými dívkami. V deset hodin jsme vykročili na zpáteční cestu k hotelu. Noc vypadala na bouřku, přes nadýchnutý měsíc se honily těžké mraky. "Zpátky nepůjdeme tou cestou, kterou jsme sem přišli," prohlásil Harris, "půjdeme podél řeky. Tam je to moc hezké, když svítí měsíc." A jak jsme tak šli, vypravoval o smutném osudu jednoho svého známého, který skončil v ústavu pro neškodné blbečky. Teď si prý na něj vzpomněl z toho důvodu, že byla zrovna takováhle noc, když toho chudáka naposled viděl. To se prý procházeli po temžském nábřeží a ten člověk Harrise velice vyděsil, protože umíněně tvrdil, že na konci Westminsterského mostu vidí sochu vévody z Wellingtonu, která, jak každý ví, stojí na Piccadilly. Přesně v tom okamžiku jsme došli k první z těch dřevěných kopií. Stála na protější straně vozovky, uprostřed malého náměstíčka, obehnaného železným plotem. George se znenadání zarazil a opřel se o kamenné zábradlí nad vodou. "Copak?" ptal jsem se ho. "Máš závrať?" "Trošku," řekl George. "Odpočiňme si tady chviličku." A zůstal tam stát a nemohl odtrhnout oči od té kopie. "Když už je řeč o sochách," promluvil chraptivě, "tak mě vždycky znova překvapí, že jsou jedna přesně jako druhá." "To s tebou nesouhlasím," řekl Harris. "Obrazy, prosím. Některé obrazy jsou opravdu skoro stejné jako jiné obrazy, ale socha, ta se vždycky od těch druhých soch nápadně liší. No vem si třeba ten pomník, co jsme viděli zkraje večera, než jsme šli na pivo. Ten, co na něm je ten muž na koni. Pomníků s muži na koni uvidíš v Praze dost, ale ani jeden takový jako tamten." "Ale ano! Všecky jsou stejné," řekl George. "Na všech je stejný kůň, na všech je stejný chlap. Všecky jsou úplně stejné. To je blbost, tvrdit, že stejné nejsou." A vypadal, jako kdyby se na Harrise zlobil. "Proč myslíš?" zeptal jsem se ho já. "Proč myslím?" odsekl George, otáčeje se ke mně. "Koukni se támhle na tu sakramentskou potvornost!" "Na jakou sakramentskou potvornost?" řekl jsem. "No támhle na tu!" křikl George. "Jen se na ni koukni! Zase ten samý kůň s půlkou ocasu a stojící na zadních, zase ten samý chlap bez klobouku, zase ten samý..." "No to mluvíš o tom pomníku, co jsme viděli před večeří," přerušil ho Harris. "Ale kdepak!" křikl George. "Mluvím o té soše, co stojí támhle!" "O jaké soše?" ptal se Harris. George se na něj zadíval; ale Harris, kdyby se byl jen trochu snažil, mohl být slušným hercem v ochotnickém divadle. Jeho obličej nevyjadřoval nic jiného než znepokojení a zármutek přítele. Pak vytřeštil George oči na mě. Já se snažil, seč jsem byl, napodobit výraz Harrisův, a ještě jsme do něj z pilnosti přidal stín výčitky. "Nechceš jet drožkou?" zeptal jsem se co nejlaskavěji. "Já nějakou honem seženu." "Co s drožkou, kruci?" utrhl se na mě. "Odkdypak nemáte smysl pro legraci, vy dva? To jsem si rovnou mohl vyjít s párkem přitroublých starých bab!" Načež vykročil k mostu a my museli za ním. "To jsem moc rád, že sis jenom dělal legraci," řekl Harris, když jsme George dohonili. "Vím totiž o případu, kdy měknutí mozku začínalo právě..." "Ách, ty blboune pitomá!" skočil mu do řeči George. "Ty víš vždycky o všem!" Choval se opravdu velice nepříjemně. Vedli jsme ho dál podél řeky, za divadlo. Tvrdili jsme, že tamtudy to máme blíž, a vlastně jsme ani nelhali. Na prostranství za divadlem stálo druhé z těch dřevěných zjevení. Když je George uviděl, zase se zastavil. "Copak?" ptal se vlídně Harris. "Tobě je nějak zle, ne?" "Já myslím, že tudyhle to blíž nemáme," řekl George. "Máme, určitě," ujišťoval ho Harris. "No já půjdu radši jinudy," prohlásil George, otočil se a šel zpátky; a my zase za ním. Celou cestu po Ferdinandově třídě jsme se Harris a já bavili o soukromých ústavech pro choromyslné, které, jak říkal Harris, nejsou v Anglii vedeny zrovna nejlíp. Jeden jeho přítel, říkal Harris, který je pacientem v takovém ústavu pro choromyslné... George ho přerušil: "Máš zřejmě spoustu přátel v blázinci." Řekl to tónem nesmírně urážlivým, jako kdyby chtěl naznačit, že většinu Harrisových přátel jinde ani hledat nelze. Ale Harrise to nerozhněvalo; docela mírně odpověděl: "Inu, když se nad tím člověk zamyslí, tak je to opravdu zvláštní, že jich už tolik takhle skončilo. Už mě to začíná znervózňovat." Na rohu Václavského náměstí se Harris, který šel pár kroků před námi, zastavil. "Tohle je moc hezká ulice, viďte?" řekl, strkaje ruce do kapes a s obdivem se rozhlížeje po náměstí nahoru. George i já jsme se řídili jeho příkladem. Dvě stě metrů od nás, zrovna uprostřed náměstí, stál ten třetí strašidelný pomník. Ten byl, řekl bych, ze všech nejlepší - nejvěrněji napodoboval originál a nejsnáz mohl diváka poplést. Výrazně se rýsoval proti dramatické obloze: kůň vzpínající se na zadních nohách a s tím podivně zkráceným ocasem; jezdec s nepokrytou hlavou a ukazující svým kloboukem s chocholem k měsíci, který bylo teď vidět celý. "Hele, jestli proti tomu nic nemáte," řekl George - promluvil tónem skoro až tklivým, vůbec už ne agresivním - "tak já bych přeci jen radši jel drožkou, kdyby tu nějaká byla po ruce." "Mně se zdálo, že vypadáš divně," pravil laskavě Harris. "Hlava, co?" "Vypadá to tak," odvětil George. "Já jsem si všiml, že to na tebe leze," povídal Harris, "ale nechtěl jsem o tom mluvit. Máš halucinace, viď?" "Ne, ne! To ne!" honem se bránil George. "Já nevím, co to se mnou je." "Já to vím," pravil rozšafně Harris, "a povím ti to. To máš z toho piva. To já znám případ, kdy jeden člověk..." "Teď mi o něm nic neříkej," prosil George. "Ne že bych ti nevěřil, to ne, ale teď o něm slyšet nechci." "Nejsi prostě na to pivo zvyklý," řekl Harris. "Ode dneška se ho ani nedotknu," přikyvoval George. "Asi máš pravdu. Zřejmě mi nedělá dobře." Zavezli jsme ho domů a uložili jsme ho do postele. Choval se velice krotce a vděčně. O mnoho později jsme mu jednou večer, po celodenní jízdě na kole a po nesmírně chutné večeři, zapálili tlustý doutník, odstranili jsme z jeho dosahu všechny těžší předměty a prozradili jsme mu, jakou lest jsme si na něj pro jeho blaho v Praze vymyslili. "Kolik říkáte, že jsme viděli těch kopií?" zeptal se George, když jsme mu všecko dopověděli. "Tři," odvětil Harris. "Jenom tři?" pravil George. "To víte jistě?" "Naprosto jistě," přikývl Harris. "Proč?" "Ale nic," mávl rukou George. Ale mám dojem, že Harrisovi moc nevěřil. Z Prahy jsme jeli vlakem do Norimberka, a to přes Karlovy Vary. Říká se, že hodní Němci se po smrti dostanou do Karlových Varů, jako se hodní Američané dostanou do Paříže. Já o tom pochybuji, Karlovy Vary jsou dost malé, veliké zástupy by se tam nevešly. Vstává se tam v pět, protože vyjít si na promenádu je nóbl v době mezi šestou a osmou ráno; to hraje na kolonádě hudba a k "Sprudlu" se táhne hustá fronta, skoro dva kilometry dlouhá. A mluví se tam větším počtem jazyků, než kolik se mohlo odrážet od babylónské věže. Na každých deseti dvaceti metrech se tam vyskytují polští židé a ruská knížata, čínští mandaríni a turečtí pašové, Norové, kteří vypadají, jako kdyby vystoupili z Ibsenových her, slečinky z boulevardů, španělští grandové a anglické hraběnky, horalové z Černé Hory a milionáři z Chicaga. Karlovy Vary poskytují svým návštěvníkům veškeren luxus, co ho je na světě - až na pepř. Pepř nedostanete v okruhu osmi kilometrů za žádné peníze; a za dobré slovo ho dostanete tak málo, že to nestojí za odnešení. Pepř je totiž pro "játraře", kteří tvoří čtyři pětiny karlovarských pacientů, vyslovený jed; a ježto prevence je lepší než léčba, je pepř z širokého okolí pečlivě vymýcen. A v Karlových Varech se tvoří "pepřové party", které pořádají výlety do míst mimo hranice lázeňské oblasti a oddávají se pepřovým orgiím. Norimberk, jestli čekáte město vzezření středověkého, vás zklame. Kuriózních koutků a pitoreskních záběrů je tu plno, ale všechno to obklopuje a prostupuje moderna, a ani to starobylé není zdaleka tak starobylé, jak byste si mohli myslet. Každé město je konec konců jako žena - je tak staré, jak staře vypadá; a Norimberk je dáma pořád ještě žádoucí a pod tím svěžím nalíčením a napudrováním je v záři plynového i elektrického světla dost těžké uhodnout její skutečný věk. Jen když se podíváte moc zblízka, uvidíte vrásčité zdi a prošedivělé věže. Harris porušuje zákon - Pozorný člověk; nebezpečí, jimž je vystaven - George se dává na zločineckou dráhu - Komu by Německo mohlo připadat jako ráj - Anglický hříšník; jaká ho čekají zklamání - Německý hříšník; jak výjimečné má výhody - Co nesmíte dělat se svými peřinami - Jak si levně zahýřit - Německý pes; jeho prostoduchá dobrota - Broučí nezpůsoby - Lid, jenž jde cestou, kterou jít má - Německý hošík; jak miluje právní řád - Jak se lze dostat na scestí s dětským kočárkem - Německý student; jak se trestá jeho bujnost. IX Než jsme z Norimberka dojeli do Černého lesa každý z nás tří se tak či onak dostal do maléru. Zahájil to Harris, a to tím, že ve Stuttgartu urazil úřední osobu. Stuttgart je hezké město, čisté a veselé, takové menší Drážďany. A navíc má tu výhodu, že kvůli tomu málu, co je v něm k vidění, nemusí člověk nikam daleko; prostředně veliká obrazárna, malinké muzeum starožitností a půl paláce - a tím jste se vším hotovi a můžete se jít bavit. Harris netušil, že to je úřdní osoba, to, co uráží. Považoval to za hasiče (taky to jako hasič vypadalo) a řekl tomu "dummer Esel". Ale v Německu se úřední osobě "osle pitomá" říkat nesmí, a tohle úřední osoba nepochybně byla. Došlo k tomu takhle: Harris byl v městském parku a chtěl se z něho dostat ven, a tak když před sebou viděl otevřenou branku, překročil nějaký drát a vyšel na ulici. Harris tvrdí, že si žádné tabulky nevšiml, ale na tom drátu nesporně tabulka s nápisem "Durchgang verboten!" visela. Chlapík, který stál u branky, Harrise zastavil a tu tabulku mu ukázal. Harris mu za to poděkoval a šel dál. Ten chlapík ho dohonil a vyložil mu, že takhle jakoby nic se ta věc vyřídit nedá; aby svůj přestupek napravil, musí prý Harris přes ten drát zpátky do parku. Harris toho muže upozornil, že tabule průchod brankou zakazuje, a že kdyby tedy znovu vešel do sadu touto cestou, přestoupil by zákon podruhé. To ten muž musel uznat, a navrhoval, aby se přes tuto nesnáz přenesl Harris tím, že zpátky do parku vejde normálním vchodem, který je za rohem, a týmž vchodem že zas okamžitě vyjde ven. A nato mu Harris řekl "vy osle pitomá". To nás zdrželo o celý den a Harrise to stálo čtyřicet marek. Já jsem se Harrisovým příkladem řídil v Karlsruhe; ukradl jsem tam kolo. Nechtěl jsem ovšem to kolo ukrást, chtěl jsem být prostě užitečný. Vlak, z kterého jsme právě vystoupili, se už zas chystal k odjezdu, když tu jsem si všiml, že v zavazadlovém vagónu zůstalo Harrisovo kolo; byl jsem přesvědčen, že je to to Harrisovo. A nikde nikdo, aby mi pomohl. Tak jsem do toho vagónu skočil sám a to kolo jsem vyvlekl ven; v posledním okamžiku. Když jsem je triumfálně vedl po nástupišti, narazil jsem na Harrisovo kolo; bylo opřeno o zeď za nějakými bandaskami na mléko. To kolo, co jsem zachránil, nepatřilo Harrisovi, ale někomu jinému. Byl jsem v trapné situaci. Stát se mi to v Anglii, šel bych k přednostovi stanice a vysvětlil mu, jak jsem si to popletl. Ale v Německu to nestačí, když takovou maličkost vysvětlíte jednomu člověku; tam vás vodí od jednoho k druhému a musíte to vysvětlovat aspoň šesti lidem; a když některý z těch šesti není náhodou po ruce, nebo nemá zrovna čas vás vyslechnout, mají ve zvyku nechat si vás tam přes noc a vy to musíte dovysvětlit druhý den ráno. Tak jsem si řekl, že to kolo dám radši někam, kde nebude na očích, a otom žře se beze všech cavyků nenápadně kousek projdu. Uviděl jsem kůlnu na dříví, která mi připadala pro ten účel jako stvořená, ale když jsem do ní ten bicykl vedl, zahlédl mě bohužel nějaký úředník v červené čepici, který se naparoval jako polní maršálek ve výslužbě, a zamířil ke mně. "Co to děláte s tím velocipedem?" ptal se. "Chci ho dát tuhle do kůlny, aby tady nepřekážel," řekl jsem. Svým tónem jsem se pokoušel vyjádřit, že tu akci podnikám z laskavosti a pozornosti a že by mně za ni nádražní funkcionáři měli poděkovat; ale jeho to nedojalo. "Je to váš velociped?" zeptal se. "Nu... ani ne," odvětil jsem. "A čí je?" vyštěkl ostře. "To vám říct nemohu," odpověděl jsem. "Čí je, to nevím." "Kde jste ho vzal?" zněla další otázka. Jeho tón byl až urážlivě podezíravý. "Ve vlaku," odpověděl jsem s tou nejklidnější důstojností, jaké jsem byl v tom okamžiku schopen. "Já jsem se totiž," dodával jsem upřímně, "dopustil chyby..." Nenechal mě domluvit. Poznamenal pouze, že si to hned myslel, a zapískal na píšťalku. Vzpomínky na to, co následovalo, nejsou moc veselé, aspoň ne pro mě. Zázračně šťastnou náhodou - nad některými z nás prý bdí prozřetelnost - se to nedopatření přihodilo právě v Karlsruhe, kde je jeden Němec, dosti významný úřední činitel, mým přítelem. Nad tím, jaký osud by mě byl stihl, kdyby to nebylo nádraží v Karlsruhe, nebo kdyby ten můj přítel nebyl doma, se radši ani nezamýšlím; takhle jsem vyvázl tak říkajíc o chlup. Moc rád bych ještě dodal, že jsem z Karlsruhe odjel bez poskvrny na své pověsti, ale to bych lhal. Že jsem se z toho dostal beztrestně, to tamní policejní kruhy dodnes pokládají za hrubý výsměch právnímu řádu a spravedlnosti. Všechny lehčí prohřešky se však propadají do bezvýznamnosti vedle zločinného jednání Georgeova. Ten incident s kolem nám udělal čáru přes rozpočet a ještě se nám při něm ztratil George. Později vyšlo najevo, že na nás čekal před policejní budovou, ale to jsme tenkrát nevěděli. Mysleli jsme si, že odjel napřed do Badenu, a protože jsme se už nemohli dočkat, abychom byli daleko od Karlsruhe, a patrně jsme si to všechno jaksepatří nerozmysleli, skočili jsme do prvního vlaku, který jel tím směrem, a jeli jsme za Georgem. A zatím George, když ho to čekání omrzelo, šel zpátky na nádraží a tam zjistil, že jsme pryč a že jsou pryč taky jeho zavazadla. A Harris měl jeho jízdenku; a já byl bankéřem celé party, takže George měl v kapse jenom pár drobných. Po zralé úvaze, nalézaje v těchto okolnostech sám pro sebe omluvu, se tedy dal na zločineckou dráhu, nad kterou se Harrisovi i mně, když jsme si později přečetli, jak se o ní bez okolků vyjadřují soudní protokoly, ježily vlasy. Na vysvětlenou bych snad měl říci, že v Německu je cestování poněkud komplikované. V místě, odkud jedete, si do místa, do kterého jet zamýšlíte, zakoupíte jízdenku. Asi se domníváte, že tato jízdenka vám umožní, abyste se do onoho místa dostali, ta vám to však neumožní. Když vám přijede vlak, pokoušíte se do něho protlačit; ale průvodčí vás velkopanským gestem zarazí. Kde máte cestovní doklady? Ukážete mu jízdenku. Průvodčí vám vyloží, že jízdenka sama o sobě vám není k ničemu; jejím zakoupením jste se možnosti cestovat přiblížili teprve o první krok; musíte zpátky k pokladně a přikoupit si něco, co se nazývá "Schnellzugkarte". Když se s tím vracíte, domníváte se, že máte po starostech. A taky smíte nastoupit, prosím, to ano. Ale posadit se, kam chcete, to nesmíte a taky nesmíte nikde zůstat stát a taky nesmíte chodit po vagónech sem a tam. Musíte si koupit další lístek, tentokrát zvaný "Platzkarte", a ten vás opravňuje zaujmout určité místo na určitou vzdálenost. Často jsem přemýšlel, co by asi směl člověk, který by trval na tom, že si víc než ten první lístek nekoupí. Měl by aspoň právo utíkat za vlakem mezi kolejnicemi? Nebo by si mohl na sebe nalepit cedulku s adresou a jít do vagónu pro zavazadla? A jak by naložili s člověkem, který by měl lístek Schnellzug, ale přikoupit si Platzkarte by zarytě odmítal, nebo nemohl, protože by na ni neměl; dovolili by mu, aby si lehl do sítě na deštníky, nebo aby se pověsil ven z okna? Ale vraťme se k Georgeovi. Ten měl jen tolik peněz, že si do toho Badenu mohl koupit lístek třetí třídy a do osobního vlaku. Víc neměl. Aby se tedy vyhnul zvídavosti průvodčího, počkal, až se vlak rozjel, a pak do něj naskočil. To byl jeho první hřích: a) Vstoupil do vlaku, který už byl v pohybu; b) přestože byl úřední osobou upozorněn, aby to nedělal. Druhý hřích: a) Cestoval vlakem vyššího řádu, než pro jaký měl jízdenku. b) Byv úřední osobou vyzván, aby rozdíl jízdného vyrovnal, odmítl tak učinit. (George říká, že to učinit "neodmítl", že tomu člověku prostě řekl, že na to nemá.) Třetí hřích: a) Cestoval ve vagónu vyšší třídy, než pro jakou měl jízdenku. b) Byv úřední osobou vyzván, aby rozdíl jízdného vyrovnal, odmítl tak učinit. (I zde George namítá, že hlášení je nepřesné. Obrátil prý naruby kapsy a nabídl tomu člověku všechny německé drobné, které měl, což přepočteno na měnu anglickou činilo asi osm pencí. Byl prý také ochoten přestěhovat se do třetí třídy, ale v tom vlaku třetí třída nebyla. Byl prý dále ochoten přestěhovat se do vagónu zavazadlového, ale o tom nechtěli ani slyšet.) Čtvrtý hřích: a) Zaujal místo k sezení, aniž svrchupsané předem zaplatil. b) Zdržoval se v chodbičce. (Co měl ale dělat, když mu nedovolili, aby se posadil, ježto za místo k sezení nezaplatil, a když za místo k sezení zaplatit nemohl?) Ale vysvětlení se v Německu nebere jako omluva; a tak Georgeova cesta z Karlsruhe do Badenu je snad nejdražší cesta v celé historii cestování. Když se člověk zamyslí nad tím, jak snadno a jak často se v Německu může dostat do maléru, musí nakonec usoudit, že průměrnému mladému Angličanovi by tato země asi připadala jako učiněný ráj. Pro studujícího medicíny, pro kandidáta advokacie, pro důstojníčka na dovolené je život v Londýně hrozná nuda. Zdravý Brit se baví, jen když porušuje zákon, jinak se nebaví vůbec. Nic z toho, co dělat smí, mu nepůsobí to pravé potěšení. Jedinou jeho představou blaha je mít na krku nějaký malér. Ale v tomto ohledu mu Anglie poskytuje pramálo příležitostí; dostat se do pěkného průšvihu, to vyžaduje od mladého Angličana moc vytrvalou snaživost. Na toto téma jsem jednou hovořil s naším kostelním kurátorem. Bylo to ráno 10. listopadu a oba jsme s jistými obavami probírali policejní hlášení. Policie totiž sebrala obvyklý houf mladíků, protože v noci ze včerejška, po obvyklém průvodu na oslavu nastolení londýnského starosty, ztropili obvyklé výtržnosti v Criterionu. Můj přítel kurátor má taky synáčky a jeden můj synovec, kterého střežím otcovským zrakem, je, jak předpokládá jeho milující máti, v Londýně pouze za tím účelem, aby studoval strojařinu. Ale v seznamu mládenců, kteří zůstali ve vazbě, nebylo šťastnou náhodou žádné nám známé jméno, a tak jsme se s úlevou pustili do moralizování o té bláznivé a zpustlé mládeži. "To je zajímavé," pravil můj přítel kurátor, "jak si Criterion udržuje v tomhle ohledu svou pozici. Když já byl mladý, tak to bylo zrovna tak: ten večer vždycky skončil randálem v Criterionu." "A vždycky nesmyslně," poznamenal jsem. "A vždycky na jedno brdo," dodal. "Nemáš ponětí," pokračoval pak a do zbrázděné tváře se mu vkradl zasněný výraz, "jak nevýslovně to člověka utahá, než ho dovedou od Piccadilly Circus k policejnímu komisařství ve Vine Street. Ale co jiného jsme mohli dělat? Naprosto nic. Sem tam jsme zhasli nějakou tu pouliční lampu, ale vždycky se odněkud vynořil lampář a zase ji rozsvítil. Když někdo z nás tupil policajta, tak ten policajt si toho prostě nevšímal. Snad ani nepochopil, že ho někdo uráží; nebo jestli to pochopil, tak si z toho prostě nic nedělal. Mohl ses porvat s vrátným v tržnici Covent Garden, když sis na něco takového troufal. Ve většině případů si ovšem přišel na své ten vrátný; když si na své přišel, tak tě to stálo pět šilinků, když ne, dělala pokuta půl zlatky. Já jsem zrovna tomuhle sportu moc neholdoval. Jednou jsem se pokusil ujet s drožkou. To se pokládalo za zlatý hřeb moderního uličnictví. Šlohnul jsem tu drožku pozdě v noci před jednou hospodou v Dean Street, a už na Golden Square na mě s křikem mávala nějaká stará paní, obklopená třemi děcky, z nichž dvě brečela a to třetí napůl spalo. Než jsem stačil zmizet, šoupla mi ty haranty do vozu, zapsala si moje číslo, zaplatila mi napřed, o šilink víc, jak prohlásila, než kolik to podle úředního sazebníku mělo dělat, a nařídila mi, abych tu havěť zavezl tam a tam, což prý je jenom kousíček za Severním Kensingtonem. Ukázalo se ale, že je to až bůhvíkde za Willesdenem. Kůň byl už unavený, a tak nám ta jízda trvala dobré dvě hodiny. No byl to ten nejzdlouhavější fór, na jaký jsem se kdy vzmohl. Jednou nebo dvakrát jsem se snažil ty fakany přemluvit, aby se nechali zavézt zpátky k té staré paní; ale jak jsem na ně promluvil, ten nejmenší, to byl kluk, začal pokaždé vřískat. A když jsem nabízel jiným drožkářům, že jim to rito přenechám, většinou mi na to odpověděli slovy písničky, která byla tehdy populární: "Nemyslíš, hochu, že zacházíš příliš daleko?" Jeden ten chlapík se mi nabídl, že mé ženě vyřídí jakýkoli můj poslední vzkaz, a jiný mi zase slíbil, že zorganizuje dobrou partu a že mě na jaře přijdou z těch pustin vyhrabat. Když jsem na ten kozlík lezl, tak jsem si představoval, jak si mě najme takový nakvašený starý plukovník a jak já ho zavezu do nějakých končin, kde lišky dávají dobrou noc a kde se nesežene drožka, aspoň deset kilometrů do místa, kam se chtěl dostat, a tam jak ho nechám u patníku nadávat. Takhle to mohla být psina; taky nemusela, toť se ví, to by bylo záleželo na okolnostech a na tom plukovníkovi. Ale v životě mě nenapadlo, že bych si mohl vyjet do nějaké horoucí tramtárie a vzít si na starost sirotčinec, plný bezmocných kojenců. Kdepak Londýn," končil můj přítel kurátor s povzdechem, "ten milovníkům nezákonností poskytuje pramálo příležitostí." Kdežto v Německu, tam je to naopak hračka, opatřit si malér. Mnoho z toho, co se v Německu dělat nesmí, se totiž dá dělat docela snadno. Každému mladému Angličanovi, který prahne po tom, aby se dostal do nějakého průšvihu, a ve své vlasti se v tomto ohledu cítí omezován, upřímně radím, aby si koupil jízdenku do Německa; jenom tam, nikoli zpáteční, ta platí jenom jeden měsíc, a tak by to byly vyhozené peníze. V policejním rádci německého Vaterlandu najde úplný seznam činů, které, když se jich dopustí, budou mít pro něj půvab a vzrušení. V Německu nesmíte vyvěšovat z oken peřiny. Tím tedy může začít. Když vytřepe z okna peřiny, může se dostat do maléru už před snídaní. Doma se může vyvěsit z okna sám, a pokud nebude zaclánět před něčím oknem, nebo pokud nesletí a neporaní dole nějakého chodce, tak to nikomu nebude vadit. V Německu nesmíte vyházet na ulici v maškarním kostýmu. Jeden můj známý ze skotské vysočiny, který přijel na celou zimu do Drážďan, strávil celých prvních pár dní svého pobytu tím, že se se saskými úřady dohadoval o tomto předpisu. Příslušní činitelé se ho ptali, co tam dělá v tom obleku. Nepotrpěl si na žádné špásování, a tak odpověděl, že v něm chodí. Ptali se ho dále proč v něm chodí. Odvětil, že proto, aby mu nebylo zima. Řekli mu naprosto otevřeně, že mu nevěří, a poslali ho v uzavřeném landauru zpátky do jeho bytu. Sám anglický vyslanec musel osobně ujistit úřady, že skotský kroj je běžným oděvem mnoha úctyhodných a zákonů dbalých britských poddaných. Z diplomatických důvodů se saské úřady musely s tím prohlášením spokojit, ale svůj soukromý názor na tu věc dodnes neodložily. Na anglické turisty si už jakž takž zvykly; ale jeden pán z Leicestershiru, kterého několik německých důstojníků pozvalo na hon, byl okamžitě, jakmile se objevil před hotelem, odveden, i s koněm a se vším všudy, a musel se ze své necudnosti zodpovídat před soudem. Další věc, kterou v ulicích německých měst dělat nesmíte, je krmení koní, mul nebo oslů, ať už vašich vlastních, nebo cizích. Když vás popadne nezkrotná touha nakrmit něčího koně, musíte si s tím zvířetem dát schůzku a hostina se musí konat na místě k tomu účelu úředně stanoveném. Na ulicích, ba vlastně ani na jiných veřejných prostranstvích, nesmíte rozbíjet sklo a porcelán; a když to přece jen uděláte, musíte sesbírat všechny střepy. Co s těmi střepy, když jsou konečně pohromadě, máte udělat, to už vám nepovím. Jen jedno vím jistě: že je nepřípustné je někde pohodit, někde nechat ležet, prostě jakkoli se jich zbavit. Pravděpodobně se od vás očekává, že je budete mít u sebe, dokud nezemřete, a pak že se s nimi dáte pochovat; nebo - to je možné - je smíte spolykat. V německých ulicích nesmíte střílet z kuše. Německý zákonodárce nemá, jak vidno, dost na nepravostech tuctového člověka - na zločinech, kterých by se asi lidi běžně dopouštěli, kdyby směli; německý zákonodárce si pracně vymýšlí, co všechno by mohl provádět volně pobíhající šílenec. Zatím neexistuje v Německu zákon, stíhající člověka, který by se uprostřed ulice postavil na hlavu; něco takového tam zákonodárce ještě nenapadlo. Ale jednoho krásného dne si nějaký německý státník vyjde do cirkusu, a až tam uvidí akrobaty, hned se nad tím opomenutím zamyslí. A rovnou se pustí do práce a znovelizuje zákon doložkou, jež lidem zakáže stavět se uprostřed ulice na hlavu, a vyměří na to pokutu. To je to hezké na německém právním řádu: že každé provinění je v Německu přesně otaxírováno. Tam vás nenechají, jako v Anglii, celou noc bdít a uvažovat, jestli z toho vyváznete tím, že složíte kauci, jestli vám napaří čtyřicet šilinků pokuty, nebo jestli kápnete na soudce zrovna ve chvíli, kdy na vás nebude mít náladu, a vyfásnete sedm dní. V Německu přesně víte, co vás která legrácka bude stát. Můžete si už napřed rozložit peníze po stole, otevřít si Policejního rádce a naplánovat si dovolenou až do posledního padesátníku. Chcete-li si jeden večer užít zvlášť levně, doporučuji procházet se po nesprávné straně chodníku, zvláště po výslovném upozornění, že se to nesmí. Počítám, že když si vyberete vhodnou čtvrť a budete se držet v tichých postranních uličkách, můžete se po té nesprávné straně chodníku procházet celý večer za pouhé tři marky a něco. Po německých městech se po setmění nesmíte potulovat "ve shlucích". Kolik lidí takový "shluk" tvoří, to mi není jasné a žádná z úředních osob, s nimiž jsem o tom hovořil, se necítila dost kompetentní, aby udala přesný počet. Jednou jsem jistému svému německému příteli předložil k úvaze, jestli vzhledem k tomuto speciálnímu nařízení příliš neriskuje, když se chystal s manželkou, s tchýní, s pěti svými dětmi, se sestrou, s jejím snoubencem a se dvěma neteřemi do divadla. Nevzal tu mou připomínku jako vtip. Přelétl tu skupinu osob pohledem a řekl: "No snad to dopadne dobře. Vždyť jsme jedna rodina." "Ten paragraf se o žádném rodinném shluku zvlášť nezmiňuje," namítl jsem, "ten ktergoricky říká shluk. Já to nemyslím nikterak nelichotivě, ale i já, když to vezmu etymologicky, se na to vaše kolegium musím dívat jako na shluk. Jestli to policie bude brát takhle nebo jinak, to se ukáže. Já vás prostě varuju." Můj přítel byl ochoten mávnout nad mými obavami rukou, ale jeho manželka nechtěla riskovat, že by policie tu jejich společnost hned na počátku večera rozehnala, a tak se rozdělili na menší skupinky a smluvili si, že všichni se zase sejdou až ve vestibulu divadla. Jiný chtíč, který v Německu musíte držet na uzdě, je ten, co vás nabádá, abyste házel různé věci z okna. Kočky nejsou pro vás žádnou omluvou. V prvním týdnu mého pobytu v Německu mě v jednom kuse budily kočky. Jedné noci mě to už rozzuřilo. Shromáždil jsem si takový malý arzenál - dva tři kusy uhlí, několik tvrdých hrušek, pár nedohořených svíček, jedno stařičké vejce - to jsem našel na stole v kuchyni - jednu láhev od sodovky a ještě několik podobných předmětů - otevřel jsem okno a začal jsem bombardovat místo, odkud, jak se mi zdálo, ten kočičí řev vychází. Patrně jsem se ani jednou nestrefil; neznám člověka, který se někdy do nějaké kočky strefil, i když ji viděl, leda snad omylem, když mířil na něco jiného. Viděl jsem prvotřídní střelce, ověšené medailemi ze střeleckých závodů - ano, takové sekáče - pálit do koček ze vzdálenosti padesáti metrů z brokovnic - a nezasáhli ani chlup. Často si říkám, že za opravdického mistra ve střelbě by měl být prohlášen ne ten, co provrtá přesný střed terče, pádící vysokou a takové ty cíle pro děti, ale ten, kdo by se mohl pochlubit, že odprásknul kočku. Ty moje kočky ale přece jen zmizely; možná že jim zkazilo náladu to vejce; už když jsem je s toho stolu sbíral, všiml jsem si, že nedělá dobrý dojem. A tak jsem si vlezl zpátky do postele a myslel jsem si, že ta epizoda je uzavřena. Ale za deset minut se mi zuřivě rozdrnčel elektrický zvonek. Pokusil jsem se ho ignorovat, ale zvonil tak umíněně, že jsem na sebe hodil župan a sešel dolů k brance. Tam stál strážník. Všecky věci, které jsem prve vyházel z okna, měl před sebou na hromádce; všecky až na to vejce. Zřejmě je pečlivě sesbíral. "Jsou tyto předměty vaše?" zeptal se. "Byly moje," řekl jsem, "ale už mě, upřímně řečeno, omrzely. Ať si je vezme, kdo chce. Třeba vy si je můžete vzít." Mou nabídku ignoroval. "Tak vy jste je vyhodil z okna," prohlásil. "Nemýlíte se," přisvědčil jsem, "vyhodil jsem je." "Proč jste je z toho okna vyhodil?" otázal se. Německý strážník má pořad otázek přesně stanovený; a nikdy je nezpřehází a nikdy žádnou nevynechá. "Házel jsem je po nějakých kočkách," odpověděl jsem. "Po jakých kočkách?" zeptal se. To jsou ty otázky, co vám němečtí strážníci běžně kladou. Odvětil jsem s takovou mírou sarkasmu, jakou jsem do svého akcentu byl schopen vložit, že mu ke své hanbě opravdu nemohu říci, jaké kočky to byly. Vysvětlil jsem mu, že osobně žádnou z nich neznám. Nabídl jsem se mu však, že když si policie všechny kočky z této čtvrti předvolá, rád přijdu a podívám se, jestli bych ty inkriminované nemohl identifikovat podle vřískotu. Německý strážník nerozumí žertu, což je asi moc dobře, neboť na žertování s kteroukoli německou uniformou je určitě těžká pokuta; říkají tomu "opovážlivé jednání vůči úřední osobě". A tak mi ten strážník stroze odpověděl, že policie není povinna mi při identifikaci koček pomáhat; je pouze povinna mě pokutovat za vyhazování předmětů z okna. Zeptal jsem se ho, co má člověk v Německu dělat, když ho noc co noc budí kočky ze spaní, a on mi vyložil, že mohu podat udání na majitele takové kočky, nečež ho policie napomene, případně, bude-li nutno, nařídí, aby řečená kočka byla utracena. Kdo ji utratí a co bude ta kočka do té doby dělat, to mi už nevyložil. Zeptal jsem se ho, jak mi radí postupovat, abych majitele kočky vypátral. Na chvilku se zamyslel a pak mi navrhoval, abych kočku až do jejího domova stopoval. Po tomto prohlášení jsem s ním už raději dál nedebatoval; určitě bych byl řekl něco, co by mi bylo ještě víc přitížilo. I tak mě ta noční zábavička stála dvanáct marek. A ani jeden ze čtyř vyšších německých funkcionářů, kteří mě v té věci vyslýchali, neviděl na celém tom postupu od začátku do konce pranic směšného. Ale většina lidských poklesků a bláznivin neznamená v Německu relativně vůbec nic vedle hanebnosti, které se dopustíte, když vstoupíte na trávník. Na trávník nesmíte v Německu vstoupit nikde a za žádných okolností. Tráva, to je v Německu fetiš. Dotknout se nohou německé trávy, to by byla stejně strašlivá svatokrádež jako tancovat na muslimském modláku tarantelu. Německou trávu respektuje i ten pes; žádného německého psa by ani ve snu nenapadlo, aby na ní spočinul tlapkou. Když v Německu uvidíte psa skotačícího po trávníku, můžete vzít jed na to, že je to pes nějakého bezbožného cizáka. V Anglii, když chceme, aby nám někam necourali psi, tak to místo ohradíme dva metry vysokým drátěným plotem, podepřeným pevnými kůly a nahoře opatřeným bodci; v Německu postaví doprostředka takového místa tabulku "Hunden verboten" a pes, který má v žilách německou krev, se na tu tabulku jednou koukne a už peláší pryč. V jednom německém parku jsem viděl zahradníka, který v plstěných papučích vkročil opatrně na trávník, zvedl tam nějakého brouka a pak ho vážně a důrazně postavil na cestičku; a potom přísně dohlížel, aby se ten brouk nepokusil lézt zpátky na pažit; a ten brouk, celý zahanbený, honem odkvačil do rigolku a za okamžik zahnul na pěšinu, označenou šipkou a nápisem "Ausgang". V německých parcích mají různé cestičky pro různé čeledě občanstva a žádná osoba nesmí pod trestem odnětí svobody i majetku chodit po cestičce pro jinou osobu. Existují tam speciální stezky pro "bicyklisty" a speciální stezky pro "pěší", áleje pro "jezdce na koních", široké třídy pro občany v lehkých povozech a ještě širší třídy pro občany v těžkých povozech; pěšiny pro děti a pro "osamělé dámy". Že ještě nebyla zřízena žádná zvláštní trasa pro holohlavé muže nebo pro "moderní ženy", to považuji za vážné opomenutí. V Grosser Garten v Drážďanech jsem jednou narazil na starou dámu, která bezradně a nerozhodně stála na křižovatce sedmi cest. Před každou se tyčila na stráži výhružná tabule, odhánějící každého, pro koho ta která cesta nebyla určena. "Nezlobte se, že vás obtěžuji," řekla ta stará dáma, když zjistila, že hovořím anglicky a čtu německy, "ale byl byste tak laskav a řekl mi, co jsem s kudy musím jít?" Pozorně jsem si ji prohlédl. A usoudil jsem, že je "dospělá" a "pěší", ukázal jsem jí tedy příslušnou stezku. Podívala se na ni a zatvářila se nespokojeně. "Ale tamtudy já jít nechci," pravila. "Nemohla bych se dát tudyhle?" "Probůh, madam, jen to ne!" odvětil jsem. "Tato cestička je vyhrazena pro děti." "Ale vždyť já bych jim neublížila," usmála se dáma. A vskutku nevypadala na dámu, která by ubližovala dětem. "Madam," řekl jsem jí, "kdyby to záleželo na mně, klidně bych vás na tu cestičku pustil, i kdyby na jejím druhém konci stál můj prvorozený. Ale já pro vás nemohu udělat nic jiného, než podat vám informaci o zákonech této země. Kdybyste se vy, zcela dospělá osoba ženského pohlaví, na tuto stezku odvážila, šla byste vstříc neodvatné pokutě, ne-li dokonce uvěznění. Pro vás je tamhleta stezka, ta s tím zjevným označením "Nur für Fussgänger", a já vám důtklivě radím, abyste se po ní honem rozběhla; takhle tady stát a rozmýšlet se, to není dovoleno." "Ale ta cestička nevede ani přibližně tím směrem, kterým já chci jít," namítla mi ta stará dáma. "Vede tím směrem, kterým byste měla chtít jít," řekl jsem a odporoučel jsem se. V německých parcích jsou zvláštní lavičky s nápisem "Pouze pro dospělé" (Nur für Erwashsene), a když si ten nápis přečte německý chlapeček, který by se mor rád posadil, jde okamžitě dál a najde si lavičku, na níž si smějí odpočinout děti. A teprve na tu usedne a dává pozor, aby se zablácenými botičkami nedotknul jejího sedátka. Představte si, že by taková lavička s cedulkou "Pouze pro dospělé" stála v Regent's Parku nebo v St. James's parku! Na tu by se snažilo posadit kdekteré dítě v okruhu sedmi kilometrů a tahalo by z ní všechny děti, které se už na ni dostaly. A pokud jde o "dospělé", z těch by se k ní ani jediný nedostal na kratší než třičtvrtěkilometrovou vzdálenost, takový by kolem ní byl nával děcek. Kdežto německý hošík, který na takovou lavičku nedopatřením a jen z nepozornosti přece jen usedl, s úlekem okamžitě vstane, když je na svůj omyl upozorněn, a vzdálí se se svěšenou hlavou, a zardívaje se studem a kajícností až po kořínky vlasů. Ale ne že by se otcovská vláda o německé dítko nestarala. V německých parcích a veřejných zahradách jsou pro ně zařízeny zvláštní plácky (Spielplätze), z nich každý je vybaven hromadou písku. Zde si to dítko může udělat tolik báboviček z blátíčka a vystavět tolik hradů z písku, kolik jen srdce ráčí. Bábovička udělaná z jiného blátíčka než z toho blátíčka by německému dítku připadala jako bábovička nemorální. A nikterak by je neuspokojila; jeho dušička by se proti ní bouřila. "Tato bábovička," řeklo by si dítko v duchu, "není, jak by to být mělo, zhotovena z vládního blátíčka, speciálně k tomu účelu určeného; není dále vyrobena na místě vládou pro výrobu báboviček stanoveném a udržovaném; nemůže mi tužíd působit opravdové potěšení; vždyť je to bábovička ilegální." A doud jeho otec nezaplatí patřičnou pokutu a ono samo neobdrží patřičný výprask, nepřestane se trýznit výčitkami svědomí. Jiná skvělá rekvizita, s jejíž pomocí si lze v Německu opatřit vzrušení, je obyčejný dětský kočárek. Co smíte, máte-li s sebou Kinderwagen (tak se mu tam říká), a co nesmíte, to v německém zákoníku zabírá řady stránek; ty když si pročtete, dojdete k přesvědčení, že člověk, který dokáže prostrkat dětský kočárek skrze celé německé město, aniž poruší zákon, je předurčen pro diplomatickou kariéru. S kočárkem se nemíste loudat, ale taky s ním nesmíte přiliš pospíchat. S kočárkem se nesmíte nikomu plést do cesty, a když se někdo připlete do cesty vám, musíte se mu vyplést z cesty. Když se s kočárkem chcete zastavit, musíte dojet na některé ze speciálních míst, na nichž se stání kočárků povoluje; ale když na takové místo dojedete, tak tam zastavit musíte. S kočárkem nesmíte přejít přes ulici; jestliže vy i děcko bydlíte náhodou na druhé straně ulice, je to vaše chyba. Kočárek nesmíte nechat stát bez dozoru, kde vás napadne, a jen na určitá místa si ho smíte přitáhnout s sebou. Jsem si jist, že když si v Německu vyjdete s kočárkem, můžete si za půl hodiny zajistit tolik malérů, že vám vydrží na celý měsíc. Mladý Angličan, který prahne po půtkách s policií, nemůže udělat nic lepšího, než zajet si do Německa a vzít si s sebou dětský kočárek. V Německu nesmíte po desáté hodině večerní nechat nezamčeny domovní dveře a po jedenácté nesmíte ve svém vlastním domě hrát na piano. V Anglii se mi po jedenácté hodině v noci nikdy nezachce hrát na piano nebo poslechnou ti, jak hraje někdo jiný; ale když vám někdo řekne, že hrát nesmíte, tak je to hned něco jiného. Tady v Německu až do jedenácti večer o piano moc nestojím, ale po jedenácté bych vydržel seděl hodiny a hodiny a s rozkoší naslouchat Modlitbě panny nebo ouvertuře k opeře Zampa. Pro zákonůmilovného Němce vašak hudba po jedenácté přestává být hudbou; stává se hříchem a jakžto taková ho už neuspokojuje. Jediné individuum v celém Německu, které si smí dovolit jednat protizákonně, je německý student, a i ten pouze po jistou, výslovně vytyčenou hranici. Podle zvykového práva se mu dopřávají jistá privilegia, jsou však striktně vymezena a jasně formulována. Tak například: německý student se smí opít a usnout v rigolu u chodníku a stojí ho to pak ráno jenom spropitné policajtovi, který ho našel a dopravil domů. Ale musí si k tomu účelu vybrat rigol v nějaké postranní ulici. Když si tedy německý student uvědomí, dže se kvapem blíží okamžik, kdy pro něj přestane existovat svět, sebere všechnu svou zbývající energii a zahne někam za roh, kde může bez obav padnout. V jistých oblastech smí taky zvonit u dveří; činže v těchto končinách je totiž nižší než v ostatních čtvrtích města; obyvatelstvo čelí této nepříjemnosti tím, že si členové každé rodiny smluví tajný způsob zvonění, aby věděli, jestli mají jít otevřít nebo ne. Když do takové domácnosti jdete pozdě v noci na návštěvu, uděláte dobře, když se s tím jejich signálem seznámíte, nebo se vám při vytrvalém zvonění může stát, že vám vyšplíchnou na hlavu škopek vody. Německému studentovi se také dovoluje zhasínat v noci pouliční lampy, ale kdyby jich zhasínal příliš mnoho, to už by se námitky ozvaly. Špásující německý student si to obyčejně vypočítá správně a spokojí se s pěti šesti lucernami nočně. Rovněž smí při návratu domů až do půl třetí v noci na ulicích řvát a zpívat; a v určitých hostincích je přípustno, aby bral kolem pasu obsluhující Fräulein. Aby to nebudilo ani sebemenší zdání neslušnosti, jsou číšnice v hostincích, kam chodí studenti, vždy pečlivě vybírány z žen usedlých a postarších, následkem čehož si německý student může dopřávat rozkoší flirtu beze všeho strachu a nebezpečí, že komukoli způsobí újmu na pověsti. Inu, je to národ dbalý předpisů, tihle Němci. Baden Baden z hlediska návštěvníkova - Krása časného jitra, jak ji vidíme den předtím odpoledne - Vzdálenost, když ji měříme kružítkem - Táž, když ji měříme nohama - George se vypořádává se svým svědomím - Líná mašina - Cyklistika, jak ji líčí plakát: samá pohoda - Cyklista z plakátu; jeho odění; jeho metoda - Okřídlený lev coby domácí mazlíček - Pes, která má svou hrdost - Kůň, jemuž se spílalo. X Z Badenu, o němž se nedá říci nic jiného, než že je to zábavní letovisko mimořádně podobné ostatním zábavným letoviskům tohoto typu, jsme už vážně odstartovali na kolech. Měli jsme v plánu desetidenní túru, do níž kromě důkladného průzkumu Černého lesa měla být zahrnuta i projížďka údolím Dunaje, které v úseku těch třiceti kilometrů mezi Tuttlingenem a Simaringenem je snad tím nejhezčím údolím v celém Německu; Dunaj, ještě uzoučký, se tu kroutí kolem neporušených starosvětských vesniček; kolem věkovitých klášterů, schoulených mezi zelenými pastvisky, na jejichž svazích dosud střeží své ovečky bosonohý a prostovalsý fráter s provazem utaženým kolem beder a s pastýřskou holí v ruce; skrze lesy plné skal; mezi sráznými stěnami útesů, jejichž každičkou strmící špici korunují rozvaliny pevnosti, kostela nebo hradu. A taky jsme chtěli mrknout na Vogézy, kde polovina obyvatelstva krutě trpí, když na ni mluvíte francouzsky, druhá polovina se urazí, když ji oslovíte německy, a obě poloviny ohrnují nos, jakmile uslyší první slůvko anglické; za tohoto stavu věcí je ovšem konverzace s cizinci poněkud rozčilující. Celý ten program se nám však splnit nepodařilo, neboť činy člověka vždycky pokulhávají za jeho úmysly. Ve tři hodiny odpoledne se moc snadno řekne i uvěří, že "ráno vstaneme v pět, v půl šesté lehce posnídáme a v šest vyrazíme." "Takže až začne horko, budeme už mít notný kus cesty za sebou," poznamenává jeden. "V tomhle ročním období je časné jitro ta nejkrásnější část dne, viďte?" dodá druhý. "To je bez debaty." "Je takový svěží chládek!" "A to polosvětlo, to je taková nádhera!" První ráno ty své závazky splníte. Parta se opravdu shromáždí už v půl šesté. Je velice zamlklá; někteří jedinci mají poněkud kousavou náladu; jsou náchylni vrčet na jídlo a vůbec na všecko; ovzduší je nahuštěno kompresovanou nedůtklivostí, která hledá ventil. Večer se pak ozve hlas Pokušitelův: "Já myslím, že když vyjedeme v půl sedmé, přesně ovšem, tak bude pořád ještě dost času." Zaprotestuje hlas Ctnosti; značně nesměle: "Ale to porušíme svoje předsevzetí." Na to odvětí Pokušitel: "Sloužit mají předsevzetí lidem, ne lidi předsevzetím." Ďábel umí parafrázovat Písmo, jak to zrovna potřebuje. "Nemluvě o tom, že takhle burcujeme celý hotel; myslete taky trošku na ten ubohý personál." Hlas Ctnosti pokračuje, ale už docela slabounce: "Ale tady přece vstávají časně všichni." "Nevstávali by, kdyby nemuseli, chudáci! Tak teda snídat se bude v půl sedmé, na chlup, co říkáte? Tak apsoň nebudeme nikoho tahat z postele." Takto se Hřích maskuje jako Dobro a člověk spí až do šesti a vykládá svému svědomí, které mu pochopitelně stejně nevěří, že to dělá jen a jen z nesobeckých ohledů k bližním. Takové ohledy se, jak jsem poznal, dovedou protáhnout až do sedmi. Zrovna tak vzdálenost je docela jiná, když ji měříme kružítkem na mapě, než když ji pak ve skutečnosti měříme nohama. "Patnáct kilometrů za hodinu a sedm hodin jízdy: sto pět kilometrů. To se udělá za den jako nic." "A nemusíme do nějakých namáhavých kopců?" "Na druhé straně zas pojedem vždycky dolů. Ale prosím: tak teda deset kilometrů za hodinu a za den řekněme takových osmdesát. Gott in Himmel! Jestli nedokážeme ujet za hodinu deset kilometrů, tak jsme si měli radši vyjet v křeslech pro invalidy." Člověku vážně připadá, že míň ujet nemůže - na papíře. Ale ve čtyři odpoledne nezní už hlas Povinnosti jako jásavá polnice: "No, tak abychom snad zase nasedli." "Neblázni, prosím tě! Času dost! Tady je takový pěkný rozhled. No ne?" "Moc pěkný. Ale nezapomeňte, že do Svatého Blažeje máme ještě osmatřicet kilometrů." "Kolik?" "Osmatřicet, ne-li o něco víc." "Snad nechceš říct, že jsme dneska ujeli jenom dvaačtyřicet kilometrů?" "Nanejvýš." "Blbost! Té tvé mapě se nedá věřit." "Hele, to je přece úplný nesmysl. Až sem jsme jeli v jednom kuse, hned od rána." "Nejeli jsme v jednom kuse. Předně jsme vyrazili až v osm..." "Ve tři čtvrtě na osm!" "No prosím, tak ve tři čtvrtě; a každých deset kilometrů jsme zastavili." "Ale jenom abychom se rozhlédli po krajině. To by přece nemělo žádnou cenu, vyjet si do nějaké země a pak se tam ani nerozhlédnout." "A museli jsme vyšlapat pár pořádných kopců." "A dneska je taky mimořádné vedro." "No já jenom, abyste si uvědomili, že do Svatého Blažeje máme ještě osmatřicet kilometrů." "A nějaké kopce?" "Dva. Oba nahoru a zas dolů." "Vždyť jsi říkal, že do Svatého Blažeje je to s kopce." "Taky že je. Ale jenom posledních patnáct kilometrů. A odtud je do Svatého Blažeje třicet osm." "A není něco na poloviční cestě? Co je to za hnízdo, tadyhle u toho jezera?" "No Svatý Blažej to není a není to ani poblíž Svatého Blažeje. A takhle začínat je nebezpečné." "Nebezpečné je přepínat síly. Všeho s mírou! To musí být hezoučké hnízdečko, tohle Titisee, aspoň podle mapy. Vypadá to tam na moc dobrý vzduch." "Prosím, já proti němu nic nemám. To vy dva jste chtěli dojet až do Svatého Blažeje." "Ále, já po Svatém Blažeji nijak žhavě netoužím. Taková díra v dolíku! V Titisee to je určitě o moc hezčí." "A máme tam blízko, co?" "Asi osm kilometrů." Sbor: "Zůstaneme v Titisee." George ten rozdíl mezi teorií a praxí objevil hned první den naší jízdy. "Pokud se pamatuju," řekl George - šlapal sólo a Harris a já jsme jeli kousek před ním na tandemu - "tak nahoru na kopce se mělo jezdit vlakem a jenom dolů na kole." "V podstatě ano," přikývl Harris. "Ale na každý kopec v Černém lese vlaky nejezdí." "Toho jsem se obával," zabručel George; a na chvíli zavládlo mlčení. "Ostatně," podotkl Harris, který se nad tou otázkou zřejmě zadumal, "jezdit pořád jen s kopce, to bys přece ani ty nechtěl. To by nebylo fér. Není přece růže bez trní." Opět nastalo ticho, které tentokrát přerušil po chvíli George: "Ne abyste se vy dva štvali do úpaduz jenom kvůli mně!" "Jak to myslíš?" ptal se Harris. "No tak," vysvětloval George, "abyste tam, kde do těch kopců dráha vede, neměli strach, že se to dotkne mého lepšího já, když nahoru vyjedeme vlakem. Já osobně jsem připraven vyjet na všechny tyhle kopce vlakem, i kdyby to nakrásně nebylo fér. To už bych si se svým svědomím vyřídil; celý týden vstávám den co den v sedm, a tak už mi moje svědomí něco málo dluží. Na mě se prostě v té věci neohlížejte." Slíbili jsme mu, že si to zapíšeme za uši, a zase jsme se pohroužili do zarytého mlčení, které zase přerušil George. "Jaké jsi říkal, že to je kolo, tohle tvoje?" Harris mu to pověděl. Co to bylo za značkku, to už jsem zapomněl; a to je taky vedlejší. "To víš jistě?" dotíral George. "Ovšemže to vím jistě," odvětil Harris. "Proč se ptáš? Co se ti na něm nezdá?" "No, neodpovídá tomu plakátu," řekl George. "Jakému plakátu?" ptal se Harris. "No plakátu, co tomuhle výrobku dělá reklamu," vykládal George. "Jeden jsme si den nebo dva před naším odjezdem prohlížel na takové ohradě v Sloane Street. Je na něm chlap, který jede na kole téhle značky a třímá v ruce žerď s nějakým praporem. Ten chlap se ani trošku nenamáhu, to je nad slunce jasnější; jen si na té mašině sedí a zlehka vdechuje čistý vzduch. A ten jeho bicykl si jede sám od sebe a jede znamenitě. Kdežto tahle tvoje mašina nechává všecku dřinu na mně. Je to líná bestie. Když ji nepostrkuješ, tak se ani nehne. Já na tvém místě bych na to kolo podal reklamaci." Když se nad tím člověk zamyslí, tak opravdu moc málo bicyklů odpovídá reklamě. Vzpomínám si jenom na jeden jediný plakát, na němž se ten zobrazený jezdec trochu namáhal. Ale toho pronásledoval býk. Jinak má tvůrce plakátu za úkol přesvědčit ještě zcela nerozhodnutého adepta cyklistiky, že za normálních okolností se tento sport provozuje tak, že si člověk sedne na přepychově pohodlné sedlo a neviditelnými nebeskými silami se dává hbitě unášet tam, kam si unesen být přeje. Jezdcem je zpravidla dáma a my cítíme, že jde-li o dokonalý odpočinek těla, spojený s naprostým osvobozením ducha od jakékoli tísně, nemůže se sladké zdřímnutí na nejkomfortnějším lůžku ani zdaleka vyrovnat jízdě na kole po kopcovité cestě. Soudě podle plakátu, nemohla by ta dívka na velocipedu vidět svět růžověji, ani kdyby si cestovala na pohádkovém letím obláčku. Má na sobě úbor, který je pro cyklistiku za horkého počasí přímo ideální. Je sice pravda, že staromódní hostinské by jí možná nedovolily posadit se k obědu a úzkoprsé policejní orgány by možná měly sto chutí ji zatknout a zahalit do deky, aby ji mohly předvést k soudu. Leč takoví lidé jsou pro ni vzduch. Z vršků i do vršků, skrze hustý dopravní ruch, jaký by i na důmyslnost kočky kladl nadměrné požadavky, po vozovkách, na jakých by se rozsypal i solidní parní válec, uhání ta dívka jako vidina bezstarostné líbeznosti; plavé vlasy jí vlají po větru, vznáší se bez tíže jako sylfida, jednu nožku na sedle, druhou zlehka na svítilně. Někdy se blahosklonně na to sedlo i posadí; pak si opře nožky o přední rámové tyče, zapálí si cigaretu a nad hlavou mává lampiónem. Méně často jede na takovém kole tvor obyčejného pohlaví mužského. To už nebývá tak vynikající akrobat jako ta dáma; ale tak prostinké cviky jako stát na sedle a mávat vlaječkami, nebo pít za jízdy pivo či bujón, předvést dokáže a taky předvádí. Inu, něčím se nepochybně zaměstnávat musí; hodiny a hodiny sedět bez hnutí na kole, nemít co dělat a o čem přemýšlet, to musí každého činorodého muže velice otravovat. Proto ho vídáme, jak stojí na pedálech, když se už blíží k vrcholku nějaké vysoké hory, aby pronesl zdravici slunci nebo v rýmech oslovil scenérii kolem sebe. Sem tam zobrazuje ten plakát párek cyklistů; a v takovém případě je nám okamžitě zcela jasné, oč vhodnější k flirtování je moderní velociped než staromódní salón nebo tolikrát už obehraná zahradní vrátka. On a ona nasednou na kola, když se ovšem napřed ujistili, že jsou to kola té správné značky, a pak už nemusí myslet na nic jiného než na tu líbeznou starou pohádku. Bermondseyský bezpečně bezporuchový bezkonkurenční britský bicykl nebo Hertfordská hypermoderní heuréka vesele sviští stinnými alejemi a skrze čilý ruch měst, v nichž je zrovna trh. Není třeba šlapat, není nutno se starat o řídítka. Stačí popustit kolům uzdu a říci jim, kdy chcete být doma - o víc se vás neprosí. Zatímco se Edwin naklání se sedla, aby Angelině zašeptal do ouška ty miloučké prastaré nicůtky, a zatímco Angelina, aby neprozradila, jak se rdí, otáčí tvářinky k obzoru za sebou, ty čarovné bycykly stejnoměrně udržují svůj vytyčený kurs. A vždycky svítí slunce a cesty jsou vždycky suché. A vzadu nikdy nejede přísný rodič, vedle nikdy nepřekáží tetička, za rohem nikdy nevykukuje ďáblík bratříček, nikdy nedojde ke smyku. Ach Bože! Proč ani Bermondseyský bezkonkurenční ani Hertfordská heuréka nebyly k dostání, když my jsme byli mladí? Nebo taky Bermondseyský bezkonkurenční, či Hertfordská heuréka stojí u nějakých vrátek; asi na ně přišla únava. Celé odpoledne ty velocipedy nosily mladé lidi. Ti teď plni soucitu seskočili, aby svým strojům dopřáli odpočinek. Sedí v trávě ve stínu ladných větví; ta tráva je vysoká a suchá. U nohou milenců proudí potůček. Samý klid a mír. A to je právě to, co si umělec tvořící plakát na bicykl vždycky klade za úkol vyjádřit - klid a mír. Ale to nemám pravdu, když říkám, že na plakátech se žádný cyklista nenamáhá. Teď si uvědomuji, že přece jen znám plakáty zobrazující pány, kteří se na bicyklech nemáhají velice těžce - skoro by se dalo říci, že se lopotí div ne k padnutí. Jsou hubení, až vychrtlí z té těžké rachoty, na čele se jim perlí pot; je vám jasné, že jestli je někde mimo plaká čeká ještě další stoupání, musí buď sestoupit z kola, nebo umřít. Jenže to je důsledek jejich vlastní zpozdilosti. Takhle to s nimi dopadá, protože umíněně jezdí na kolech podřadných značek. Kdyby nasedli na Putneyský populár nebo na Hampsteadského hrubiána, jako to učinil ten rozumný mladý muž uprostřed plakátu, vší té zbytečné dřiny mohli být ušetřeni. Pak by se od nich nepožadovalo nic jiného, než aby se - už z vděčnosti - tvářili šťastně; a snad ještě, aby sem tam maloučko přibrzdili, kdyby se jejich kolo v té své mladické bujarosti na chviličku utrhlo a rozjelo se až moc hbitě. Vy unavení mladíci, sklesle sedící na patnících, příliš vyčerpaní, abyste se šli někam schovat před vytrvalým deštěm, který vás promáčí skrz naskrz; vy zemdlelé dívky s mokrými, zplihlými vlasy, zoufalé, že už je tak pozdě, a toužící klít a nadávat, jen kdybyste to dovedly; vy obtloustlí plešatí pánové, viditelně se scvrkající při tom funění a supění po nekonečných silnicích; vy zfialovělé, utýrané paničky, s posledním úsilím nutící k pohybu to pomalé, neochotné kolo; proč jen jste si nekoupili Bermondseyský bezkonkurenční nebo Hertfordskou heuréku? Proč všude po naší vlasti tolik převládají bicykly podřadných značek? Nebo je to snad s cyklistikou zrovna tak, jako se vším ostatním? Že by život ani v jediném případě nesplnil to, co slibuje na plakátech? Co mě v Německu vždycky znova okouzlí a uchvátí, to jsou psi. V Anglii se do omrzení chovají pořád ta stejná stará plemena; všechna už je známe jako svoje boty: mastif, dalmatin, teriér (černý, bílý, drsnosrstý, to jak kdy, ale vždycky svárlivý), kolie, buldok; nikdy nic nového. Kdežto v Německu najdete rozmanitost. Tam potkáte psy, jaké jste v životě neviděli; dokud nezačnou štěkat, nepoznáte ani, že to jsou psi. A to je takové osvěžení, to vás tak upoutá! George nás v Sigmaringenu upozornil na jednoho psa, s kterým se zastavil. Ten vypadal, jako kdyby to byl kříženec tresky a pudla. A já bych si netroufal tvrdit, že to nebyl kříženec tresky a pudla. Harris si ho chtěl vyfotografovat, ale ten tvor se najednou vyšplhal na plot a zmizel v nějakém křoví. Nevím, čeho to němečtí chovatelé psů chtějí vlastně dosáhnout; zatím to chovají v tajnosti. George je toho názoru, že jejich metou je ten heraldický okřídlený lev. Pro tuto teorii toho mluví dost a musím říci, že v jednom či dvou případech, s nimiž jsem se setkal, se mohlo zdát, že v tomto směru bylo už téměř dosaženo úspěchu. Nicméně se zdráhám uvěřit, že to nebyla jen a jen nešťastná náhoda. Němec je přece člověk praktický a já si nedovedu představit, k jakému účelu by okřídlený lev mohl sloužit. Pouhá kurióznost zjevu konečným cílem toho chovatelského úsilí být nemůže; vždyť už mají jezevčíka!; co by tedy chtěli víc? Nemluvě o tom, že v domácnosti by okřídlený lev nesmírně překážel; kdekdo by mu v jednom kuse šlapal na ocas. Já osobně se domnívám, že se Němci pokoušejí vypěstovat mořskou pannu, kterou by mohli vycvičit k lovu ryb. Neboť Němec u žádného živoucího tvora nepodporuje zahálčivost. I svého psa rád vidí pracovat a německý pes taky práci miluje; o tom není nejmenší pochyby. Jak žije pes anglický, to mu určitě připadá jako hrozná mizérie. No jen si představte, že silný, podnikavý a inteligentní živočich výjimečné energie je odsouzen k tomu, aby den co den celých čtyřiadvacet hodin prolenošil! Jak vám by se to líbilo? Pak není divu, že má pocit, jako by ho někdo nechápal, že prahne po všem nedosažitelném a neustále se dostává do malérů. To německý pes má pořád čím se zaměstnávat. Má co dělat a ví, že k něčemu je. Jen se na něj podívejte, jak si vykračuje, když ho zapřáhli do mlékařské kárky. Ani církevní kurátor, když vybírá na kostel, nemůže pociťovat a dávat najevo větší uspokojení sám nad sebou. A ani se ten pes vlastně moc nenamáhá; kárku strká to člověčí stvoření vzadu, on jenom štěká; tak si taky představuje dělbu práce. Říká si v duchu: "Ta babka sice neumí štěkat, ale umí strkat. No prosím." Je radost se dívat, s jakým zájmem a s jakou pýchou si hledí živnosti. Jiný pes, jdoucí kolem, udělal - možná - nějakou uštěpačnou poznámku, znevažující tučnost jeho mléka. Mlékařský pes se bez ohledu na čilý provoz na ulici náhle zastaví. "Promiňte, cože jste to říkal o našem mlíku?" "O vašem mléku jsem se ani nezmínil," odpoví druhý pes tónem důstojné nevinnosti. "Poznamenal jsem jenom, že je dneska hezky, a ptal jsem se, co teď stojí křída." "Ale! Tak vy jste se ptal, co stojí křída! Vážně to chcete vědět?" "Ano. Díky. Já jsem si myslel, že vy byste mi to mohl říct." "A to jste měl pravdu. Můžu. Tak teda křída..." "Tak dělej! Hni sebou!" křikne stařenka; je unavená, je jí horko a ráda by byla s tou rozvážkou brzo hotova. "Jo, hned! Copak jsi, ksakru, neslyšela, co tady ten utrousil o našem mlíku?" "Ale nech ho bejt! Jede sem tramvaj. Už je támhle za rohem. Ať nás nepřejede!" "Nemůžu ho nechat bejt! Mám přeci svou hrdost. Ptal se, co stojí křída, a doví se to! Tak teda křída stojí přesně dvacetkrát víc..." "Vážně nás kvůli tobě přejedou, to už vidím," hořekuje srdceryvně babka a ze všech svých chabých sil se snaží psa odtáhnout. "Jézuskote! Že já jsem tě nenechala doma!" Tramvaj už se na ně řítí. Křičí na ně nějaký drožkář. Od protějšího chodníku spěchá přes ulici jiné ohromné psisko; to za sebou vleče vozík s pečivem, ale doufá, že dorazí včas, aby se do té rozepře mohlo taky vložit; za ním utíká vřískající holčička. Shlukuje se dav lidí. A na scénu přibíhá strážník. "Křída stojí přesně dvacetkrát víc," říká mlékařský pes, "než zač budeš stát ty, až si to s tebou rozdám!" "Myslíš, jo?" "Jo, myslím, ty nevlastní vnuku francouzskýho pudla, ty kapustožroute, ty..." "No! Já to věděla, že nás kvůli tobě přejedou!" brečí ubohá mlékařka. "Já mu říkala, že nás kvůli němu přejedou!" Ale pes ještě není se vším hotov a vůbec si jí nevšímá. Teprve po pěti minutách, když už je zase obnovena doprava, když už si ta malá pekařka sesbírala všechny své umazané rohlíky a strážník už je pryč i se jmény a adresami kdekoho, kdo byl na ulici, teprve pak se pes dá pohnout k tomu, aby se ohlédl. "No, je z toho kapánek mišmaš, to jo," připouští. Ale pak se sebe střepe všecky starosti a dodá vesele: "Ale že jsem mu to vytmavil, zač je křída! Ten si na nás podruhý netroufne!" "To teda doufám," řekne babka, sklíčeně se rozhlížejíc po ulici plné mléka. Ale jeho nejoblíbenějším sportem je čekat na vršku kopce, až se tam objeví jiný pes, a pak si s ním dát závod dolů. Jeho druh musí potom pádit za ním a sbírat rozházené předměty, bochníky, hlávky zelí, košile, prostě všechno to, co vyletuje z vozíku. Na úpatí kopce se pes zastaví a na svého přítele počká. "Pěknej závod, co?" heká udýchaně, když ten Člověk konečně přichází, napakovaný až po bradu. "A moh jsem ho vyhrát, nebejt toho pitomýho malýho kluka. Připletl se mi do cesty, zrovna když jsem zahnul za roh. Jó, ty sis ho všim? Já ho bohužel neviděl, fakana zatracenýho. Proč tam tak ječí? Že jsem ho povalil a přejel vozejkem? To je těžká věc, když se mi neuhnul. To je stejně hanebnost, jak lidi nechávají svoje děti bez dozoru a nestarají se o to, jestli je někdo povalí. A jéje! Tohle všechno se z vozejčku vysypalo? Tos to teda moc pečlivě nezabalil, na takovýhle možnosti máš pamatovat. Že tě ani ve snu nenapadlo, že bych si to moh z toho kopce hasit třicetikilometrovou rychlostí? Ale jdi! Tak špatně mě přeci neznáš, aby sis moh myslet, že se jen tak beze všeho nechám předběhnout od toho čokla starýho Schneidera. Jenže ty holt vůbec málo myslíš. To víš jistě, žes to sebral všecko? Že doufáš? Já bych moc nedoufal, bejt tebou; já bych se na ten kopec rozběhl znova a přesvědčil bych se. Že seš moc utahanej? No dobrá, ale jestli bude něco chybět, tak nedávej vinu mně." Taky je hrozně umíněný. Prohlašuje s naprostou jistotou, že doprava má zabočit na druhém rohu, a nic ho nepřesvědčí, že až na třetím. Je přesvědčen, že přes ulici se dostane včas, a nedá si to vymluvit, dokud nevidí, že vozík je na cucky. Pak se velice omlouvá, to ano. Ale to už nepomůže. Jelikož má obyčejně rozměry i sílu mladého býčka a jeho lidský společník je zpravidla stařík nebo babka s roztřesenými koleny, nebo dokonce malé děcko, prosadí si pochopitelně vždycky svou. Největším trestem pro něho je, když ho jeho majitel nechá doma a táhne si vozík sám. Ale Němec je takový dobrák, že tohle udělá málokdy. Všechno nasvědčuje tomu, že pes je do vozíku zapřahán pro své vlastní potěšení, nikoli pro potěšení někoho jiného; a já jsem přesvědčen, že ty titerné postroje a ty maličké kárky si němečtí venkované zhotovují především s nadějí, že se zavděčí svým psům. V jiných zemích - v Belgii, v Holandsku, ve Francii - často vídám, jak se s těmi tažnými psy špatně zachází a jak jsou přetěžováni; v Německu se s něčím podobným nesetkáte nikdy. Němec zvířatům jen strašlivě spílá. Viděl jsem, jak se jeden Němec postavil před svého koně, koukal mu do očí a zasypával ho všemi nadávkami, které mu přišly na jazyk. Ale kůň si z toho nic nedělal. Jiný Němec se řvaním na svého koně už tak utahal, že si zavolal ženu, aby mu s tím pomohla. Když přišla, pověděl jí, co kůň provedl. Ženu to rozpálilo skoro zrovna tak jako jeho. A tak si před koně stoupli oba a oba mu spílali dál. Spílali jeho mrtvé matce, uráželi jeho otce; kousavě se vyjadřovali o jeho osobním vzhledu, o jeho inteligenci, o jeho morální odpovědnosti a o jeho koňských schopnostech vůbec. Zvíře snášelo ten příval hodnou chvíli s příkladnou trpělivostí; pak udělalo to nejrozumější, co se za těchto okolností udělat dalo. Aniž se samo rozčililo, dalo se zničehonic klidně na pochod. Paní se vrátila ke svému prádlu a chlap šel za koněm po ulici a nadával mu dál. Dobrosrdečnější lid, než je v Německu, už ani být nemusí. Krutost vůči zvířatům nebo dětem v té zemi skoro vůbec neexistuje. Bič je v rukou Němce jen hudební nástroj; jeho práskání je slyšet od rána do večera. Jakéhosi italského vozku, který ho v Drážďanech použil jinak, rozhořčený dav před mýma očima bezmála lynčoval. Německo je jediná země v Evropě, kde se turista může v drožce, kterou si najal, uvelebit naprosto pohodlně a s vědomím, že jeho milý, ochotný přítel mezi postraňky nebude ani přetěžován ani týrán. Statek v Černém lese; jaká v něm vládne družnost - Jak voní - George rozhodně odmítá zůstat po čtvrté hodině ráno v posteli - Cesta, na které nelze zabloudit - Můj zvlášť výjimečný instinkt - Nevděčná parta - Harris coby vědec - Jeho bujará sebedůvěra - Vesnice; kde byla a kde být měla - George; jeho plán - Promenujeme á la Franç ais - Německý drožkář ve spánku a za bdění - Člověk, jenž šíří za hranicemi anglický jazyk. XI Jednou, protože jsme už byli utahaní a široko daleko nebylo žádné městečko ani žádná vesnice, jsme v Černém lese přespali v jednom statku. Na statcích v Černém lese je nejpůvabnější ta družnost, co v nich vládne. V místnosti vedle vás jsou krávy, nad vámi koně, v kuchyni husy a kachny, a prasata, děti a kuřata jsou po celém domě. Oblékáte se, a za zády uslyšíte zachrochtání: "Dobrýtro. Nemáte tu náhodou ňáký šlupky vod brambor? Nemáte, jak vidím. Tak sbohem." Hned potom se ozve kdákot a strčí k vám krk stará slepice. "Pěkné ráno, co? Viďte, že vám to nevadí, že jsem si tohohle červa přinesla sem k vám? V tomhle domě je hrozně těžké najít místečko, kde si jeden může pochutnat na jídle hezky v klidu. Já jsem se už jako kuře s jídlem vždycky loudala, a když vás je dvanáct... No bodejť, já to věděla, že mi nedají pokoj. Každá bude chtít kousek. Viďte, že si můžu vyskočit nahoru na postel? Tam si mě snad nevšimnou." Jak se oblékáte dál, začne k vám dveřmi nakukovat několik střapatých hlav; mají zřejmě dojem, že ta místnost se dočasně proměnila v menažérii. Nedá se uhodnout, jestli ty hlavy patří klukům nebo holkám; pouze doufáte, že jsou všecky pohlaví mužského. Zavřít dveře nemá smysl, protože se nedají ničím zajistit, a jak od nich odejdete, ta drobotina do nich hned zase strčí a otevře si je. Snídáte tak, jak je zpravidla při jídle zobrazován marnotratný syn: společnost vám dělají dvě tři prasata; ode dveří vás kritizuje parta postarších hus; z jejich syčení a navíc z jejich pohoršeného výrazu usoudíte, že vás pomlouvají. Snad i nějaké krávě se uráčí do té místnosti nakouknout. Toto uspořádání na způsob Noemovy archy, to je patrně to, co statkům v Černém lese dává jejich jedinečnou vůni. To není taková vůně, jaká vám připomene jednu určitou věc. Tohle je, jako kdybyste vzali růže a uleželý sýr a olej na vlasy, trochu vřesu a pár cibulí, broskve a mydlinky, k tomu závan mořského vzduchu a jedné mrtvoly - a všechno to smíchali dohromady. Ani jeden ten odér nemůžete přesně vymezit, cítíte však, že jsou tam všecky - všecky odéry zatím ve světě objevené. A lidé, kteří v těchto domech žijí, velice tuto směs milují. Neotvírají okna, a tak ani o špetku z ní nepřijdou; udržují si ji pečlivě zazátkovanou. Když zatoužíte po nějaké jiné vůni, můžete si vyjít ven a přivonět si třeba k fialkám nebo k sosnám; ale uvnitř, uvnitř je vůně domu; a na tu si prý za čas tak zvyknete, že bez ní nemůžete existovat a že už v žádné jiné atmosféře nedokážete usnout. Příští den jsme měli před sebou dlouhou pěší túru, a tak jsme si přáli vstát časně, dokonce třeba už v šest, kdyby to šlo bez obav, že zburcujeme celou domácnost. Ptali jsme se paní domu, jestli se to tak zařídit dá, a ona řekla, že snad ano. Ona sama prý tou dobou asi doma nebude, protože ten den chodívá do města, kam je takových dvanáct kilometrů, a zpátky zřídkakdy přichází před sedmou; ale možná že se přibližně v ten čas vrátí domů najíst její muž nebo některý syn. No někoho prý určitě domů pošlou, aby nás vzbudil a udělal nám snídani. Jak se potom ukázalo, žádné buzení jsme nepotřebovali. Vstali jsme ve čtyři, sami od sebe. Vstali jsme ve čtyři, protože nás bolela hlava z hrozného rámusu a randálu. Kdy vlastně sedlák z Černého lesa v létě vstává, to nemůžu říct; my jsme měli dojem, že vstává celou noc. A první, co obyvtel Černého lesa po probuzení udělá, je, že si obuje mohutné boty s dřevěnými podešvemi a vydá se na zdravotní procházku po domě. Dokud nevyjde třikrát do schodů a třikrát z nich nesejde zas dolů, nemá pocit, že je vzhůru. Ale jakmile vzhůru je, běží nahoru do stáje a probudí koně. (V Černém lese jsou statky zpravidla vystavěny na svahu nějakého příkrého kopce a přízemí je nahoře a seník dole.) I kůň si musí zřejmě dát zdravotní procházku po baráku; a když se o ni sedlák postará, jde dolů do kuchyně a začne štípat dříví, a když ho rozštípal dostatečné množství, má sám ze sebe radost a dá se do zpěvu. Vzhledem k tomu všemu jsme usoudili, že bude pro nás nejlepší, když i my se tím skvělým příkladem budeme řídit. Dokonce i George toho rána koukal, aby co nejrychleji vstal. V půl páté jsme se skrovně nasnídali a v pět jsme už vyrazili. Naše cesta vedla před jednu horu a podle toho, co jsme zjistili dole ve vsi, to byla taková ta cesta, na které vůbec nemůžete zabloudit. Tyhle cesty každý z vás jistě zná. Zpravidla vás dovedou zpátky na místo, z kterého jste startovali; a když vás tam nedovedou, tak moc litujete, že vás tam nedovedly, protože to byste aspoň věděli, kde jste. Já od samého počátku tušil zradu, a ta nás taky po několika kilometrech postihla. Cesta se dělila do tří směrů. Červotočivý ukazatel udával, že ta stezka doleva vede k místu, o němž jsme v životě neslyšeli a které nebylo na žádné mapě. Druhé rameno, které mělo ukazovat směrem té prostřední cesty, zřejmě už dávno neexistovalo, a cesta doprava, na tom jsme se všichni shodli, zjevně vedla zpátky do vesnice. "Ten dědek říkal výslovně," připomínal nám Harris, "že se máme dát po úbočí kopce." "Kterého kopce?" zeptal se případně George. Před námi se totiž tyčilo aspoň šest kopců, některé vysoké, některé nižší. "Říkal taky," dodal Harris, "že se dostaneme do lesa." "To zcela nepochybně," poznamenal George, "ať se dáme kteroukoli z těch cest." Opravdu, všechny ty kopce byly porostlé hustým lesem. "A ještě říkal," bručel Harris, "že na vršku budeme za půldruhé hodiny." "A z toho právě vidím," pravil George, "že se mu nedá věřit." "Tak co teda budeme dělat?" ptal se Harris. Já mám náhodou orientační smysl. To není žádná zvláštní přednost a já se tím nechci chlubit. Nijak jsme se o to nezasloužil, je to prostě takový živočišný instinkt. Že se mi občas připlete něco do cesty - hory, propasti, řeky a podobné překážičky - za to pochopitelně nemohu. Můj instinkt je naprosto správný, to země si to někdy poplete. Vedl jsem přátele tou prostřední cestou. Že ta prostřední cesta neměla tolik slušnosti, aby vždycky aspoň půl kilometru pokračovala stejným směrem, a že po pěti kilometrech stoupání a klesání skončila najednou ve vosím hnízdě, to se přece nemělo klást za vinu mně. Kdyby byla ta prostřední cesta šla tím směrem, kterým jít měla, tak nás určitě dovedla tam, kde jsme být chtěli, o tom jsem pevně přesvědčen. Ale i když to dopadlo jinak, byl bych s radostí znova využil svého talentu a objevil další cestu, kdyby se se mnou bylo jednalo, jak se sluší a patří. Ale nejsem žádný anděl - k tomu se otevřeně přiznávám - a exponovat se pro nevděčníky a sprosťáky, to odmítám. Pochybuji ostatně, že by Harris a George byli ještě na můj úsudek dali. A tak jsem si v té věci umyl ruce a vedení převzal Harris. "Doufám," řekl Harris, "že jsi s výsledkem své činnosti spokojen." "Velice," odvětil jsem s hromady kamení, na níž jsem seděl. "Až sem jsem vás dovedl bez nejmenší nehody. A klidně bych vás vedl dál, ale žádný umělec nemůže pracovat, když ho nikdo nepovzbuzuje. Vy dva se mnou zřejmě spokojeni nejste, protože nevíte, kde jste. Ale jak můžete vědět, že nejste zrovna tam, kde jste být chtěli? Ale prosím, nechme toho, já už nic neříkám. A nečekám žádné díky. Dál budiž po vašem, já už pro vás nehnu ani prstem." Snad jsem to říkal trochu trpce, ale nemohl jsem si pomoci. Za celou tu strastiplnou cestu se mi nedostalo jediného vlídného slůvka. "Abys nám špatně nerozuměl," pravil Harris. "George i já jsme si plně vědomi, že tam, kde jsme, bychom se byli bez tvého přičinění nedostali. To ti ochotně přiznáváme. Ale instinkt se může někdy zmýlit. Takže já navrhuji, abychom ho nahradili vědou, ta je spolehlivější. Tak kdepak máme slunce?" "Nemyslíš," řekl George, "že kdybychom se vrátili stejnou cestou zpátky do té vesnice a najali si tam za jednu marku nějakého kluka, aby nám dělal vůdce, že bychom ušetřili spoustu času?" "Kdepak, tím bychom spoustu hodin ztratili," pravil velice rozhodně Harris. "Jen to nech na mně. Já tyhle věci studuju, moc mě zajímají." Vytáhl hodinky a začal se točit dokolečka. "To je jednoduché jako abeceda," pokračoval. "Malou ručičku namíříte k slunci, úhel mezi ní a dvanáctkou rozpůlíte, a máte sever." Chvíli se tím všalijak mořil a nakonec to určil. "No - a je to!" prohlásil. "Tamhle je sever - tam, co je to vosí hnízdo. A teď mi dejte mapu." Podali jsme mu mapu a on se posadil tváří k těm vosám a začal mapu zkoumat. "Todtmoos je odtud... jiho-jihozápadně," řekl za okamžik. "Jak to myslíš - odtud?" ptal se George. "No odtud, z toho místa, kde teď jsme," odsekl Harris. "A kde jsme?" řekl George. To Harrisovi trošku zamotalo hlavu, ale nakonec se uklidnil. "To je úplně jedno, kde jsme," pravil. "Ať jsme, kde jsme, Todtmoos je jiho-jihozápadně. Pojďme, takhle jen maříme čas." "Já sice nechápu, jak jsi na to přišel," řekl George, vstal a vzal si na záda svůj tlumok, "ale asi je to opravdu úplně jedno. Jsme tady kvůli zdraví a hezky je tu všude." "Všecko půjde jako na drátku," usmál se sebejistě Harris. "Nic se neboj, před desátou budeme v Todtmoosu, a tam si dáme něco k jídlu." On sám si prý představuje biftek a po něm nějakou omeletku. George řekl, on že o tom začne uvažovat, teprve až uvidí Todtmoos. Pochodovali jsme asi půl hodiny a potom, když jsme se vynořili z lesa na otevřené prostranství, uviděli jsme pod sebou, asi tak ve vzdálenosti tří kilometrů, tu vesnici, co jsme jí ráno procházeli. Stál v ní takový prapodivný kostel s venkovním schodištěm na věži; to bylo dost nezvyklé. Mně se při pohledu na něj udělalo smutno. Chodili jsme tvrdě tři a půl hodiny a ušli jsme zřejmě asi tak pět kilometrů. Ale Harris byl nadšen. "No konečně víme, kde jsme!" zvolal. "Ale vždyť jsi říkal, to že je úplně jedno," připomněl mu George. "Taky, že je," odvětil Harris, "ale mít jistotu, to taky není špatná věc. Teď mám mnohem víc sebedůvěry." "V tom nevidím zrovna moc velkou výhodu," zabručel George. Ale Harris to tuším neslyšel. "Teď jsme od slunce na východ," pokračoval Harris, "a Todtmoos je odtud na jihozápad. Takže když..." Najednou se zarazil. "Mimochodem," řekl, "nevzpomínáte si, jak jsem to říkal? Že symetrála toho úhlu na hodinkách ukazuje k severu nebo k jihu?" "Říkal jsi, že ukazuje k severu," odvětil George. "Jistě?" naléhal Harris. "Jistě," odpověděl George. "Ale tím se v těch svých výpočtech nenech ovlivňovat. S největší pravděpodobností sis to popletl." Harris chviličku přemýšlel; pak se mu čelo zas vyjasnilo. "Správně!" řekl. "Ovšemže ukazuje k severu. Musí to být k severu. Jak by mohla ukazovat k jihu? Takže my se teď musíme dát takhle k západu. Pojďte." "Já se beze všeho dám k západu," pravil George, "nebo ke kterékoli jiné světové straně, pro mě jsou všecky stejně dobré. Chtěl bych pouze poznamenat, že teď právě jdeme přímo k východu." "Ale kdepak!" odsekl Harris. "Jdeme k západu!" "Říkám ti, že jdeme k východu," stál na svém George. "Prosím tě, neopakuj to pořád," křikl Harris, "celého mě popleteš!" "To je mi fuk," odsekl George. "Radši tě popletu, než abych šel špatným směrem. Znova tě upozorňuju, že jdeme přímo k východu." "Co to plácáš za nesmysly?" utrhl se na něho Harris. "Slunce je támhle!" "Slunce vidím," odpověděl George, "a to docela jasně. Ale ať už je tam, kde podle tebe a vědy být má, nebo není, já vím jen jedno: když jsme byli v té vesnici dole, byl tamhleten prazvláštní vrch s tím prazvláštním skalním útvarem od nás na sever. Takže teď se díváme k východu." "Máš pravdu!" zvolal Harris. "Já na moment zapomněl, že jsme se úplně otočili." "To bych si, být tebou, vždycky hned poznamenal," bručel George. "Takový manévr asi ještě provedeme víckrát." Udělali jsme čelem vzad a vykročili jsme opačným směrem. Po čtyřicetiminutovém šlapání jsme se zase vynořili z lesa a ta vesnice zase ležela dole pod námi. Tentokráte od nás na jih. "No tohle!" žasl Harris. "Já na to nevidím nic zvláštního," řekl George. "Když chodíš vytrvale kolem nějaké vesnice, tak ji přirozeně sem tam zahlédneš. Já osobně jsem dokonce moc rád, že ji vidím. Je to pro mě důkaz, že jsme ještě nezabloudili naprosto beznadějně." "Ale měla by být od nás na opačnou stranu," řekl Harris. "To bude, asi tak za hodinku, když budeme takhle chodit dál," pravil George. Já moc nemluvil; já se zlobil na oba dva. Ale s radostí jsem pozoroval, jak se George čím dál víc vzteká na Harrise. Ona to byla od Harrise pitomost, myslet si, že se dokáže orientovat podle slunce. "Kdybych já věděl jistě," dumal Harris, "jestli ta symetrála ukazuje k severu nebo k jihu!" "To už by sis měl definitivně ujasnit," řekl George. "To je dost důležité." "Ne, k severu ukazovat nemůže," pravil Harris. "A hned ti řeknu proč." "Nenamáhej se," zarazil ho George. "Já ti ochotně věřím, že k severu ukazovat nemůže." "Ale vždyť jsi jen teď říkal, že může," řekl Harris vyčítavě. "Nic takového jsem neříkal," pravil George. "Říkal jsem, že ty jsi říkal, že může - to je něco docela jiného. Ale když teda myslíš, že nemůže, pojďme opačným směrem. To bude aspoň změna." Harris tedy udělal nový výpočet, na základě opačných předpokladů, a zase jsme se ponořili do lesa; a zase jsme po půlhodinovém prudkém stoupání měli pod sebou tu vesnici. Tentokrát, pravda, jsme nad ní byli o něco výš a slunce bylo mezi ní a námi. "Já si myslím," řekl George, když jsme tam stáli a dívali se na ni, "že odtud je ta vyhlídka na ni nejhezčí - zatím. Ale už nám zbývá jenom jedna jediná světová strana, z které jsme ji neviděli. A potom bychom snad do ní mohli sejít a trochu si odpočinout." "Já nevěřím, že je to pořád ta samá vesnice," prohlásil Harris. "Nemůže to být ta samá." "Nemůžeš přece nepoznat tenhle kostel," řekl George. "Ledaže by to byl stejný případ jako s těmi čtyřmi sochami v Praze. Třeba si místní úřady daly pořídit několik modelů té vesnice, v životní velikosti, a rozhodily je tady po lesích, aby viděly, kde se to bude nejlíp vyjímat. Ale to nic, teď je důležité, kudy máme jít." "Já nevím," pravil Harris, "a už je mi to taky jedno. Dělal jsem, co jsem mohl; tys nehnul ani prstem, jenom jsi remcal a pletl mě." "Snad jsem do vás obou kapánek ryl, to je možné," připouštěl George, "ale zamyslete se nad tím vším z mého stanoviska. Jeden mi říká, že má instinkt, a zavede mě do vosího hnízda uprostřed lesa..." "Za to já nemůžu, že si vosy stavějí hnízda v lese," namítl jsem. "Já taky neříkám, že za to můžeš," odvětil George. "Já se nehádám, já jenom konstatuju nezvratná fakta. Ten druhý, co mě celé hodiny vodí do vršků a s vršků podle zásad přísně vědeckých, nerozezná sever od jihu a jakživ neví, jestli jde zpátky nebo pořád dopředu. Já o sobě netvrdím, že kromě těch běžných instinktů mám ještě nějaké další, a vědec nejsem taky žádný. Ale tamhle za tím druhým polem vidím nějakého mužského. Nabídnu mu, že mu dám tolik, kolik by dostal za tu trávu, co seká na sušení - odhaduju to na marku padesát -, když mě dovede na dohled k Todtmoosu. Jestli vy dva chcete jít se mnou, prosím. Jestli ne, vymyslete si nějaký další systém a sami si už podle něj vypočtěte, kudy půjdete." Georgeův návrh se sice nevyznačoval ani originalitou ani sebedůvěrou, ale v tu chvíli se nám zamlouval. Naštěstí jsme se jen docela málo vzdálili od místa, kde jsme se původně dali špatným směrem; a tak jsme se s pomocí toho pána s kosou dostali na správnou cestu a do Todtmoosu jsme dorazili o čtyři hodiny později, než jsme měli naplánováno, a s takovou chutí k jídlu, že jsme se museli bez oddychu a za naprostého mlčení činit celých pětačtyřicet minut, než nás přešla. Z Todtmoosu jsme měli původně v úmyslu dojít pěšky až k Rýnu; ale s ohledem na tu nepředpokládanou ranní námahu jsme se rozhodli zapromenovat si v kočáře, jak by řekl Francouz; a za tím účelem jsme si najali malebný povoz, tažený koněm, o kterém bych byl řekl, že je jako sud, kdyby nebylo jeho kočího, jelikož při porovnání s ním vypadal vychrtle. V Německu je každý povoz seřízen pro dva koně, ale zpravidla ho táhne jen jeden. Ekvipáž tedy vypadá, jako kdyby se na jednu stranu kácela, ale to nevadí, jen když se zachovává styl. Má se totiž budit dojem, že obyčejně jezdíte s párem koní, ale toho jednoho že jste momentálně někam zašantročili. Německý kočí není to, čemu říkáme suverén. Ještě nejlíp to s ním jde, když spí. Pak aspoň nenadělá žádnou škodu; a kůň, který bývá celkem vzato inteligentní a zkušený, vás v tom případě povozí poměrně bezpečně. Kdyby se koně v Německu dali vycvičit k tomu, aby na konci projížďky vyinkasovali peníze, nebylo by tam kočích vůbec zapotřebí. A to by byla pro pasažéry úžasná úleva, protože když je německý kočí vzhůru a nepráská zrovna bičem, má obyčejně plné ruce práce, aby se dostal do nějakého maléru - nebo z něho. Do maléru se umí dostat mnohem líp. Vzpomínám si, jak jsem jednou v Černém lese sjížděl v kočáře s několika dámami s velmi příkrého kopce. Bylo to na takové té silničce, co se točí po srázu jako vývrtka. Ten vrch se napravo od nás v úhlu pětasedmdesáti stupňů zvedal a nalevo od nás v úhlu pětasedmdesáti stupňů padal do hlubin. Jelo se nám velice pěkně, protože kočí, jak jsme k svému potěšení zjistili, měl zavřené oči; ale najednou ho něco, buď nějaký ošklivý sen nebo bolení žaludku, probudilo. A hned se chopil opratí a šikovným manévrem strhl podsedního koně přes okraj silnice; tam ten chudák zůstal viset v postraňcích. Našeho kočího to očividně ani trochu nepřekvapilo a nevyvedlo z míry; a já jsem si uvědomil, že i oba koně jsou zřejmě na takovou situaci zvyklí. Všichni jsme vystoupili a kočí slezl z kozlíku. Zpod svého sedátka vytáhl ohromný zavírák, který s sebou určitě vozil jen pro tyto případy, a obratně přeřezal ty levé postraňky. Uvolněný kůň se kutálel dolů a zarazil se zase až na silnici, takových osmnáct metrů pod námi. Tam se vyškrábal na nohy zůstal stát a čekal na nás. My jsme znova nasedli do vozu a s tím jedním koněm jsme dojeli až k němu. A kočí ho s pomocí nějakých provazů zase zapřáhl a pokračovali jsme v jízdě. A mě na tom nejvíc ohromilo poznání, že kočí i koně jsou na tenhle způsob sjíždění s kopců naprosto zvyklí. Připadalo jim to zřejmě jako výhodná zkratka. Vůbec by mě bylo nepřekvapilo, kdyby byl ten chlap navrhl, že se přpoutáme řemenem a že se až dolů skutálíme všichni, i s kočárem a se vším všudy. Jinou zvláštností německého kočího je, že se nikdy nesnaží popustit nebo přitáhnout otěže. Neřídí rychlost kočáru tím, že určuje krok koně, nýbrž tím, že manipuluje s brzdou. Má-li se jet rychlostí takových dvanácti kilometrů v hodině, zatočí brzdu jen maličko, takže o kola pouze škrábe, neustále vydávajíc zvuk, jako když se brousí pila; pro rychlost šestikilometrovou přitáhne brzdu víc, takže cestujete za doprovodu skučení a skřípotu, připomínajících symfonii umírajících vepřů. A když si přeje zastavit, utáhne brzdu docela. Když má dobrou brzdu, má vypočteno, že povoz zastaví - není-li jeho kůň tahoun mimořádně silný - za necelé dvě koňské délky. Ani německý kočí ani německý kůň nemají zřejmě tušení, že povoz lze zastavit mnoha jinými způsoby. Německý kůň prostě táhne a táhne ze všech sil, dokud nezjistí, že už tou károu nepohne ani o centimetr; teprve pak se zastaví. V ostatních zemích se koně milerádi zastaví, když se jim to prostě nějak naznačí. Znám koně, kteří jsou ochotni kráčet i docela pomaloučku. Ale německý kůň je, jak se zdá, uzpůsoben jen pro jednu určitou rychlost a od té není schopen se odchýlit. Mluvím ryzí, ničím nepřikrášlenou pravdu, když říkám, že jsem v Německu viděl kočího, který trnul hrůzou, že nezarazí včas, aby zabránil srážce, ale přitom nechal opratě zplihle viset přes blatník a oběma rukama jenom zběsile utahoval brzdu. Ve Waldshutu, což je jedno z těch městeček ze šestnáctého století, jimiž na svém horním úseku protéká Rýn, se nám naskytla podívaná, v Evropě tak nesmírně běžná: narazili jsme na cestujícího Brita, udiveného a rozzlobeného nad tím, že cizinci neovládají subtilnosti anglického jazyka. Když jsme přišli na nádraží, vykládal právě velice čistou angličtinou, byť s nepatrným somersetshireským přízvukem, už podesáté, jak nám sdělil, svému nosiči prostinký fakt, že ačkoli má jízdenku do Donaueschingenu a opravdu chce jet do Donaueschingenu, aby viděl prameny Dunaje, které tam nejsou, přestože se tvrdí, že tam jsou, přeje si, aby kolo mu poslali do Engenu a kufr do Kostnice, a tam aby to nechali až do jeho příjezdu. To vysvětlování ho celého rozpálilo a rozčililo. Nosič byl člověk ještě mladý, ale v tu chvíli vypadal staře a zbědovaně. nabídl jsem jim své služby. Kéž bych to byl neudělal! Ale jistě mnohem vroucněji si to později přál ten člověk, co vzteky málem oněměl. Nosič nám vykládal, že všechna ta tři spojení jsou komplikovaná, že zásilky je nutno několikrát překládat z vlaku do vlaku. Aby se to všechno vyřešilo v klidu, na to nebyl čas, protože náš vlak měl odjet už za několik minut. Angličan byl hrozně mnohomluvný - to je vždycky chyba, když se má objasnit něco zamotaného - a nosič koukal, aby to už měl z krku a mohl si oddychnout. O deset minut později, když jsem o tom problému znova uvažoval ve vlaku, mi najednou svitlo, že když jsem dal tomu portýrovi za pravdu, že bicykl by se měl poslat přes Immendingen, a souhlasil jsem, aby ho přes Immendingen poslal, zapomněl jsem mu dát instrukce, kam ho má dát poslat z Immendingenu. Kdybych měl sklon k depresím, dodnes bych se musel týrat představou, že to kolo pořád ještě trčí v Immendingenu. Ale já zastávám filosofii, že se člověk má snažit dívat se na všechno z té příjemnější stránky. Třeba ten nosič sám od sebe to mé opomenutí napravil, nebo třeba došlo k nějakému prostému zázraku a to kolo se vrátilo k svému majiteli ještě před ukončením výletu. Kufr jsme poslali do Radolfzellu; ale tady se utěšuji vzpomínkou, že na jeho nálepce stálo Kostnice; a tak si myslím, že když nádražní úředníci v Radolfzellu viděli, že se o něj nikdo neshání, poslali ho za nějaký čas do Kostnice. Ale tohle všechno není důležité pro mravní naučení, které chci z té příhody vytěžit. Podstatné na té situaci bylo rozhořčení toho Angličana, když zjistil, že nádražní nosič není schopen se dorozumět anglicky. Když jsme na něj promluvili, dal to své rozhořčení najevo naprosto nepokrytě. "Děkuju vám, moc vám děkuju," pravil. "Jde o věc nesmírně jednoduchou. Já sám chci jet vlakem do Donaueschingenu; z Donaueschingenu hodlám jít pěšky do Geisengenu; z Geisengenu pojedu zase vlakem do Engenu; a z Engenu bych rád jel na kole do Kostnice. Ale nechci s sebou tahat kufr; ten si chci vyzvednout v Kostnici, až tam dojedu. A to se už celých deset minut pokouším vysvětlit tomuhle pitomci, a on ne a ne to pochopit." "To je opravdu ostuda," přitakal jsem. "Tihle němečtí dělníci neumějí většinou jinak než německy." "Probíral jsem to s ním u jízdního řádu," dál se zlobil ten Angličan, "vysvětloval jsem mu to pantomimicky. Ale pořád mu to marně vtloukám do palice." "To je k neuvěření," pravil jsem. "Člověk by řekl, že je to nabíledni." Harris dostal na toho člověka vztek; chtěl mu vynadat, proč je tak hloupý, že cestuje po odlehlých končinách cizích krajů a ještě si tam vymýšlí složité dopravní transakce, když neumí ani slovo z jazyka té země. Ale já jsem tu Harrisovu vznětlivost pokrotil a upozornil jsem ho, že ten muž přispívá nevědomky k vznešené a výborné akci. Shakespeare a Milton se možná maloučko přičinili o to, že se znalost anglického jazyka poněkud rozšířila i mezi méně favorizovanými obyvateli Evropy. Newton a Darwin mají možná zásluhu na tom, že se jejich rodná řeč stala nezbytností pro vzdělané a hloubavé cizince. Dickens a Ouida (vy, co si myslíte, že čtenářská obec dá na úsudky literární kritiky, byste se moc divili, jakou tato dáma, doma tolik vysmívaná, má pozici v cizině) pomohli možná angličtinu ještě víc zpopularizovat. Ale ten, kdo znalost angličtiny rozšířil od mysu sv. Vincence až po Ural, to je Angličan, který, ačkoli není buď schopen, nebo ochoten se naučit jedinému slůvku z kteréhokoli cizího jazyka, cestuje s peněženkou v ruce do všech koutů evropského kontinentu. Možná že vás šokuje jeho ignorace, možná že vám jde na nervy jeho omezenost, možná že vás zlobí jeho drzost. Ale to pranic nemění na tom praktickém faktu, že je to on, kdo poangličťuje Evropu. To kvůli němu se švýcarský venkovan plahočí za zimních večerů sněhem, aby se zúčastnil kursů angličtiny, které se konají v kdekteré vesnici. To kvůli němu se drožkáři a průvodčí, pokojské a pradleny zahloubávají do učebnic anglické mluvnice a do příruček anglické konverzace. To kvůli němu ty tisíce cizích obchodníků i obchodníčků posílají své synáčky a dcerušky do všech anglických měst na studie. To kvůli němu každý evropský hoteliér i hostinský připojuje k oznámením, jimiž shání personál: "Přijmou se pouze osoby s dokonalou znalostí angličtiny." Kdyby si anglicky hovořící národy osvojily zásadu, že se musejí domluvit i jinak než anglicky, to báječné pronikání anglického jazyka do celého světa by se rázem zastavilo. Člověk hovořící anglicky stojí mezi ostatními cizinci a cinká svým zlatem. "Sem!" volá. "Tady je odměna pro každého, kdo umí anglicky!" To je ten veliký vychovatel. Teoreticky snad na něj můžeme nadávat; ale prakticky bychom před ním měli smeknout. Vždyť je to misionář anglického jazyka. Zarmucují nás přízemní sklony Němců - Skvostná vyhlídka, ale žádný hostinec - Co si Evropan myslí o Angličanovi - Že ani neví, jak se dostat z deště pod střechu - Vstupuje zemdlený turista s cihlou - Honička na psa - Nevhodné místo k usídlení - Úrodný kraj - Na kopec vystupuje veselý stařík - George, polekán, že už je tak pozdě, spěchá dolů na druhou stranu - Harris běží za ním, aby mu ukázal cestu - Nerad jsem někde sám, běžím tedy za Harrisem - Výslovnost, určená speciálně pro cizince. XII Co urozenou anglosaskou duši velice zlobí, to jsou ty přízemní sklony, které Němce vedou k tomu, aby u cíle každého výletu postavili hostinec. Na vrcholku hory, v pohádkové úžlabině, na opuštěném sedle, u vodopádu nebo klikaté bystřiny - všude vždycky stojí prosperující Wirtshaft. A jak může člověk pět rapsódie o čarokrásné vyhlídce, když je obklopen pivem politými stoly? Jak se může hroužit do snění o dávné minulosti v odéru telecí pečeně se špenátem? Jednoho dne, zabráni do povznášejících myšlenek, jsme stoupali spletí lesních houštin. "A na vrcholku," pravil trpce Harris, když jsme se zastavili, abychom nabrali dech a o jednu dírku si utáhli pásky, "bude stát nevkusná hospoda a lidi tam budou baštit bifteky a švestkové koláče a chlemtat bílé víno." "Myslíš?" prohodil George. "Určitě," odpověděl Harris. "Vždyť je znáš. Ani jediný háječek ti tu nevěnují pro samotu a rozjímání; ani jedinou výšinu neponechají neznesvěcenou vulgaritou a materialismem, aby potěšila milovníka přírody." "Počítám," poznamenal jsem já, "že tam budeme krátce před jednou, když se ovšem nebudeme lajdat." "No, to bude zrovna připravený Mittagstich," zasténal Harris, "a patrně budou mít zase ty modré pstroužky, co je v těchhle končinách chytají. V tom Německu se člověk jakživ nezbaví jídla a pití. To už je k zbláznění!" Znova jsme rázně vykročili a v té kráse, kterou jsme procházeli, jsme zapomněli na své rozhořčení. Ukázalo se, že můj odhad byl správný. Ve tři čtvrti na jednu zvolal Harris, který šel v čele: "Tak jsme tady; už vidím vrcholek." "A co hospoda?" ptal se George. "Tu nevidím," odvětil Harris. "Ale určitě tam někde je, na to můžeš vzít jed. Ďas aby ji vzal!" Za pět minut jsme stáli na nejvyšším bodě. Podívali jsme se na sever, na jih, na východ a na západ; a pak jsme se podívali jeden na druhého. "Skvostná vyhlídka, co?" řekl Harris. "Nádherná," přitakal jsem. "Velkolepá," přidal se George. "Jednou měli konečně tolik rozumu," pravil Harris, "že tu hospodu postavili tak, aby nebyla zrovna na ráně." "No! Zřejmě ji někam schovali," dodal George. "A to už tak člověku nevadí, když mu ji nestrkají přímo pod nos," řekl Harris. "Když je na svém místě," poznamenal jsem, "tak je taková hospoda docela dobrá věc." "To bych rád věděl, kam ji šoupli," rozhlížel se George. "Což abychom se po ní podívali?" řekl z náhlého vnuknutí Harris. Ten nápad se nám líbil. Já sám jsem byl zvědav. Dohodli jsme se, že každý budeme pátrat jiným směrem a že se zas vrátíme na ten vrcholek a podáme hlášení, jak jsme dopadli. Za půl hodiny jsme se tam sešli znova. Nebylo třeba slov. Obličej každého z nás jasně oznamoval, že jsme v německé přírodě konečně objevili kouteček, neposkvrněný mrzkou připomínkou jídla a pití. "Já bych byl nevěřil, že to je vůbec možné," řekl Harris. "Vy ano?" "Tohle je patrně jediných pět set čtverečních metrů v celém Vaterlandu," odpověděl jsem mu já, "kde není hospoda." "A zrovna my jsme na to místo kápli!" řekl George. "Tři cizinci! A ani jsme se o to nesnažili." "Vážně," přikývl jsem. "Pouhou šťastnou náhodou je nám teď dopřáno vystrojit hostinu našim delikátnějším citům, aniž cokoli láká naše nízké pudy. Pohleďte jen, jak jsou ozářeny támhlety vzdálené horské štíty; není to úchvatné?" "Když už mluvíme o přírodě," pravil George, "kterápak je asi nejkratší cesta dolů?" "Ta vlevo," odvětil jsem, nahlédnuv do turistického průvodce. "Ta nás dovede za necelé dvě hodiny do Sonnensteigu - tam, jak koukám, se velice vychvaluje Zlatý orel. Cesta vpravo je sice o něco delší, ale zato poskytuje mnohem rozsáhlejší výhledy do dálek." "No, ty výhledy," pravil Harris, "jsou jeden jako druhý; nemyslíte?" "Já," prohlásil George, "já jdu tou cestou doleva." A Harris i já jsme šli za ním. Ale nebylo nám souzeno dostat se dolů tak rychle, jak jsme předpokládali. V těch končinách dochází často k náhlým bouřkám a už po čtvrthodinové chůzi jsme měli na vybranou, buď najít honem nějaký úkryt, nebo prožít zbytek toho dne v šatech prosáklých vodou. Rozhodli jsme se pro tu první alternativu a vybrali jsme si strom, který by nám za normálních okolností poskytl ochranu víc než dostatečnou. Ale bouře v Černém lese, to není okolnost normální. V první chvíli jsme se uklidňovali vzájemným ujišťováním, že takhle prudký liják nemůže trvat dlouho. Později jsme se pokoušeli najít útěchu v úvaze, že kdyby přece jen trval dlouho, budeme co nevidět tak promoklí, že se nebudeme muset bát, že promokneme ještě víc. "Vědět, že to dopadne takhle," pravil Harris, "tak bych byl skoro uvítal, kdyby tam nahoře byla nějaká hospoda." "V tom teda vážně nevidím žádnou výhodu, když jsem nejen mokrý skrz naskrz, ale ještě k tomu hladový," řekl George. "Dám tomu lijáku ještě pět minut na rozmyšlenou, a pak jdu dál." "Tyhle horské samoty," poznamenal jsem, "jsou moc půvabné, když je hezky. Ale když prší a člověk je navíc už ve věku, kdy..." V tom okamžiku na nás zavolal hlas, vycházející z tlustého pána, který stál asi tak patnáct metrů od nás pod obrovským parapletem. "Není libo jít dovnitř?" ptal se ten tlustý pán. "Kam dovnitř?" zakřičel jsem v odpověď. Myslel jsem si nejdřív, že je to takový ten vtipálek, co musí v jednom kuse žertovat, i když nikdo nemá na žerty ani pomyšlení. "No do hostince," odpověděl tlouštík. Vyběhli jsme ze svého útočiště a spěchali k němu. Přáli jsme si dovědět se o tom všem něco víc. "Já už jsem na vás volal z okna," pravil tlustý pán, když jsme k němu doběhli, "ale vy jste mě zřejmě neslyšeli. Tahle bouřka může trvat ještě celou hodinu, to byste strašně promokli." Byl to přelaskavý stařík; a tolik se o nás bál. Řekl jsem mu: "To je od vás moc hezké, že jste pro nás přišel. My nejsme šílenci, vážně ne. Nemyslete si, že jsme celou tu půlhodinu, co jsme stáli pod tím stromem, věděli, že dvacet metrů od nás je v listí schovaný hostinec. My neměli ani tušení, že tady nějaký hostinec stojí." "Mě napadlo, že to asi nevíte," pravil stařík, "proto jsem přišel." Ukázalo se, že nás okny té hospody pozorovali všichni, co byli uvnitř, a že se nestačili divit, proč stojíme pod stromem a tváříme se tak žalostně. A nebýt toho roztomilého staříka, tak se na nás ti pitomci vydrželi dívat zřejmě až do večera. Hostinský řekl na svou omluvu, že jsme mu připadali jako Angličani. A to se nedá brát jako metafora. V Evropě si lidé doopravdy myslí, že každý Angličan je cvok. O tom jsou zrovna tak pevně přesvědčeni, jako je každý anglický venkovan přesvědčen, že Francouzi se živí žábami. A i když při přímém osobním styku děláte všechno možné, abyste je z toho bludu vyvedli, můžete se často setkat s neúspěchem. Byla to útulná malá hospůdka, kde se dobře vařilo a kde i Tischwein byl docela ucházející. Zůstali jsme tam pár hodin, usušili jsme se a nakrmili a popovídali jsme si o pěkné vyhlídce z okna. A když už jsme se chtěli zvednout k odchodu, došlo k příhodě, která ukazuje, oč virulentnější jsou v tomto světě vlivy zla než vlivy dobra. Vstoupil jakýsi turista. Vypadal velice ustaraně. V ruce nesl cihlu, přivázanou ke kusu provazu. Vstoupil s nervózním chvatem, pečlivě za sebou zavřel dveře, přesvědčil se, jestli pevně zapadly, dlouze a vážně se díval oknem ven a teprve pak odložil s úlevným povzdechem tu svou cihlu vedle sebe na lavici a objednal si jídlo a pití. Na celém tom výjevu bylo něco tajuplného. Každý se jistě v duchu divil, k čemu má ten člověk tu cihlu, proč za sebou tak pečlivě zavřel dveře, proč se tak bojácně díval z okna; ale jeho zoufalý výraz nevybízel k rozhovoru, a tak jsme se zdrželi všech otázek. Když se dal do jídla a do popíjení, začal mít trochu lepší náladu a vzdychal už méně často. Nakonec si pohodlně natáhl nohy, zapálil si ohavně páchnoucí doutník a klidně a spokojeně pufal. A pak se to stalo. Tak znenadání, že podrobné vylíčení událostí je zhola nemožné. Vzpomínám si, že z kuchyně vešla do lokálu jedna číšnice s mísou v ruce. Viděl jsem ještě, že zamířila ke dveřím vedoucím ven. A v příštím okamžiku už po celém lokále řádil zmatek a vřava. Připomínalo to proměnu v té vánoční pohádkové férii, kdy z prostředí plujících obláčků, pomalé hudby, kývajících se květinek a ladně odpočívajících víl jste zčistajasna přehozeni mezi řvoucí policajty, padající přes ječící dětičky, mezi hejsky, peroucí se s Pantalony, mezi uzenky a Harlekýny, šašky a namazané klouzačky. Jak se ta číšnice s mísou jen dotkla dveří, okamžitě se rozletěly dokořán, jako kdyby se do nich byli zvenku opíraly veškeré pekelné mocnosti. Do lokálu se vřítili dva vepři a jedna slepice; v kočce, která spala na sudu s pivem, se náhle rozsršel nezkrotný život. Číšnice vyhodila mísu do vzduchu a plácla sebou na podlahu. A pán s cihlou vyskočil tak prudce na nohy, že převrhl stůl, za kterým seděl, se vším, co na něm bylo. Zapátrali jsme po příčině té pohromy; a vzápětí jsme ji objevili v postavičce zparchantělého teriéra se špičatýma ušima a veverčím ocáskem. Z nějakých dalších dveří se přihnal hostinský a chtěl toho psa z lokálu vykopnout. Ale místo něho nakopl jedno z těch čuňat, to tlustší. Byl to rasantní, znamenitě zasazený kopanec a to čuně ho slízlo celý; nic z něj nepřišlo nazmar. Měli jsme s tím ubohým zvířetem veliký soucit; ale ani ten největší soucit, jaký s ním kdokoli mohl mít, se nedal srovnat se soucitem, který ten vepřík pociťoval sám se sebou. Přestal pobíhat sem a tam; posadil se doprostředka lokálu a dovolával se svědectví celé sluneční soustavy, jaké nespravedlnosti se stal obětí. Jeho nářek muselo být slyšet ve všech okolních údolích a lidé se tam určitě divili, k jaké živelní katastrofě to došlo nahoře v horách. Ta slepice, ta se s kdákotem pletla všude současně. To byl vůbec podivuhodný pták; hladce dokázal vyběhnout po zdi až ke stropu; on a ta kočka shodili všecko, co se ještě po podlaze neválelo. Ani ne ve čtyřiceti vteřinách bylo už v lokále devět lidí a všichni se snažili nakopnout jednoho psa. Tomu či onomu se to patrně občas podařilo, protože chvílemi přestal pes štěkat, aby mohl zavýt. Ale pořád ještě se nevzdával. Za všecko se musí platit, uvažoval zřejmě, i za hon na prasata a slepice; a tahle legrace mu za těch pár kopanců stála. A navíc si s velikým zadostiučiněním uvědomoval, že za každý kopanec, který slíznul sám, většina ostatních živých tvorů v lokále slízla dva. To nešťastné čuně - to, co v jednom kuse nehybně dřepělo uprostřed místnosti a kvílelo -, to se dokonce pokaždé vzmohlo na čtyři. Pokoušet se nakopnout toho psa, to bylo jako hrát fotbal s míčem, který pořád mizí - ne když se ho chystáte nakopnout, ale v okamžiku, kdy jste to nakopnutí už rozjeli a jste s ním v tak pokročilém stádiu, že je už nemůžete stornovat, takže v každém případě musíte dokopnout a jenom doufáte, že vaše noha najde nakonec nějaký pevný cíl, o který se zarazí, protože jinak byste s žuchnutím hrcli na zem. Když se někdo přece jen strefil do toho psa, tak jenom náhodou, když už ani nečekal, že se do něho strefí; takže to každého tak nesmírně překvapilo, že jen psa nakopl, už se přes něj přerazil. Kromě toho se každý každé půl minuty převalil přes to prase, přes to sedící, co prostě nebylo schopné se kamkoli uhnout z cesty. Těžko říci, jak dlouho by ta skrumáž byla trvala. Ale ukončilo ji rozvážné jednání Georgeovo. Už chvíli se snažil polapit nikoli toho psa, ale toho druhého vepříka, toho, co byl pořád ještě schopen pohybu. Nakonec ho zahnal do kouta a tam ho přemluvil, aby přestal lítat pořád dokolečka po lokále a aby se radši běžel proběhnout ven. A čuník s táhlým zakvílením vyrazil ze dveří. Vždycky si přejeme to, co zrovna nemáme. Jedno prase, jedna slepice, devět lidí a jedna kočka, to všechno neznamenalo najednou pro toho psa nic vedle té kořisti, která mizela. A tak neuváženě vystřelil za ní a George za ním přirazil dveře a zavřel je na závoru. Hostinský se zvedl a obhlédl všechno, co se válelo po podlaze. "Hravej pejsek, ten váš," řekl chlapíkovi, co prve přišel s tou cihlou. "To není můj pejsek," odvětil ten muž ponuře. "A čípak teda je?" ptal se hostinský. "Já nevím, čí je," odpověděl turista. "Tak s tímhle si na mě nepřijdete," řekl hostinský, zvedaje shozený portrét německého císaře a stíraje s něho rukávem pivo. "To já vím," přikývl turista. "S tím jsem počítal. Já už jsem z toho málem bez sebe, jak kdekomu v jednom kuse říkám, že to není můj pes. Nikdo mi to nechce věřit." "A proč s ním teda chodíte na špacír, když není váš?" pravil hostinský. "Co se vám na něm tak líbí?" "Já s ním na žádné špacíry nechodím," odvětil turista. "To on chodí se mnou. Přidal se ke mně dneska dopoledne v deset hodin a ne a ne se ode mě odtrhnout. Když jsem vešel sem k vám, tak už jsem si myslel, že jsem se ho konečně zbavil. Utekl jsem totiž od něho asi čtvrt hodiny cesty odtud, když velice soustředěně trhal nějakou kachnu. Tu budu určitě muset zaplatit, až se budu vracet." "Zkoušel jste po něm házet kamením?" ptal se Harris. "No jestli!" odvětil turista opovržlivě. "Kamením jsem po něm házel tak dlouho, že mě od toho bolí ruka; ale on si myslel, že si s ním chci hrát, a všechny ty kameny mi nosil zpátky. Celou poslední hodinu s sebou tahám tuhle zatracenou cihlu a pořád doufám, že se mi podaří ho utopit. Ale on se ke mně jakživ nepřiblíží natolik, abych ho mohl čapnout. Sedne si tak, abych na něj nemohl dosáhnout, a s otevřenou tlamou po mně pokukuje." "No takovouhle legraci jsem teda hezky dlouho neslyšel," řekl hostinský. "To jsem rád, že to aspoň někoho pobavilo," pravil turista. Rozloučili jsme se s ním, když pomáhal hostinskému sbírat všecko, co se rozbilo, a vydali jsme se zase na cestu. To věrné zvíře čekalo asi deset metrů ode dveří na svého přítele. Vypadalo utahaně, ale spokojeně. Byl to zřejmě pes s prazvláštními a nenadálými rozmary a chvilku jsme měli strach, aby nenašel zalíbení v nás. Ale my jsme mu byli lhostejní a nechal nás klidně přejít. Jeho loajalita k tomu citům nepřístupném pánovi byla až dojemná; a my jsme neudělali nic, čím bychom ji podkopali. Když jsme k své plné spokojenosti procestovali Černý les, jeli jsme na kolech přes Alt Breisach a Kolmar do Münsteru; odtamtud jsme se vydali na krátký průzkum Vogéz, kde podle nynějšího německého císaře přestává lidstvo. Alt Breisach, opevněné město na skalách, kolem něhož teče řeka hned z jedné strany, hned zase z druhé - v té své nezkušené mladosti Rýn totiž zřejmě neví, kudy se má vlastně dát - musel jako místo k usídlení mimořádně lákat milovníky změn a vzruchů. Ať kdokoli s kýmkoli vedl válku a ať to byla válka o cokoli, Alt Breisach se do ní vždycky zapletl. Kdekdo ho obléhal a spousta obléhatelů ho dobyla; a většina z nich o něj zase přišla; nikdo, jak se zdá, nebyl schopen si ho udržet. Obyvatel Alt Breisachu jakživ nevěděl s jistotou, komu vlastně patří a co vlastně je. Jednoho dne se stal Francouzem, ale dřív než se mohl naučit natolik francouzsky, aby mohl platit daně, už z něho byl Rakušan. Pak, zatímco se snažil zjistit, co má člověk dělat, aby byl dobrým Rakušanem, objevil najednou, že už není Rakušanem, že se z něho stal Němec, ale který zrovna Němec z těch desítek různých německých národností, to mu nikdy nemohlo být docela jasné. Jednoho dne vypátral, že je katolík, a hned nazítří zjistil, že je horlivý protestant. To jediné, co jeho existenci dávalo jakous takous stabilitu, byla neměnná nutnost těžce platit za tu výsadu, že může být tím, čím zrovna je. Ale jak o těchto věcech začne člověk přemýšlet, musí se divit, proč ve středověku kdokoli kromě králů a výběrčích daní vynakládal vůbec nějakou námahu, aby zůstal naživu. Vogézy se ani rozmanitostí ani krásou nevyrovnají vrchům Černého lesa. Pro turistu mají přednost jenom v tom, že v nich vládne mnohem větší chudoba. Vogézský venkovan nemá ten neromantický vzhled spokojené zámožnosti, který člověku vadí u jeho protějšku na druhé straně Rýna. Tady mají vesničky i statky spíš půvab zchátralosti. A další věc, kterou vogézská oblast vyniká, jsou její zříceniny. Mnohé z jejích četných hradů sedí na takových skalních hrotech, kde byste řekli, že si leda orlové mohou postavit hnízdo. A v jiných, jež začali budovat Římané a dobudovali trubaduři a jež bludištěm svých dostud stojících hradeb pokrývají celé akry země, můžete bloudit hodiny a hodiny. Ve Vogézách naznají živnost ovocnáře a zelináře. Většina jejich zboží tam roste divoce, stačí je jenom sbírat. Když procházíte Vogézami, těžko můžete dodržet nějaký cestovní program, protože pokušení zastavit se a najíst se ovoce je tam za horkých dní příliš silné, abyste mu mohli odolat. Maliny, nejlahodnější, jaké jsem kdy ochutnal, jahody, rybíz a angrešt tam rostou na stráních v takové hojnosti jako u anglických lesních cest ostružiny. Vogézské kloučky nic neláká, aby se vydali na lup do ovocného sadu; mohou si zkazit žaludek, aniž se dopustí hříchu. Těch ovocných sadů je ve vogézských horách spousta; ale vniknout do nich za účelem krádeže ovoce, to by bylo zrovna tak absurdní, jako kdyby se ryba chtěla dostat bez placení na plovárnu. Ale i tam, toť se ví, může dojít k omylu. Jednou odpoledne, když jsme lezli do kopc, jsme se dostali na takovou planinku, kde jsme zůstali hrozně dlouho a snědli mnohem víc ovoce, než nám bylo zdrávo; ono ho totiž bylo kolem nás plno, a nejrozmanitějších druhů. Začali jsme s několika opožděnými jahodami a od těch jsme přešli k malinám. A pak objevil Harris stromek s ranými rynglemi - no prostě báječnými. "Tak tohle je zatím to nejlepší, nač jsme přišli," prohlásil George. "Těm bychom se měli zvlášť věnovat," Což, vzhledem k tomu, jak ty ryngle vypadaly, byla dobrá rada. "Škoda," řekl Harris, "že hrušky jsou ještě trošku tvrdé." To ho chvíli mrzelo, ale pak přišel na pár zvlášť výtečných žlutých rynglí a ty ho trochu utěšily. "Na ananasy je to tady asi moc na severu, ne?" pravil George. "Takový čerstvý ananas by mně zvlášť přišel k chuti. Tohohle obyčejného ovoce se člověk za chvilku přejí." "Je tady moc toho ovoce, co roste na keřích, a málo toho, co roste na stromech, v tom já vidím nedostatek," řekl Harris. "Já například bych si dal ještě nějakou tu ryngli." "Támhle leze do kopce nějaký chlapík," upozornil jsem je, "který vypadá jako domorodec. Ten bude možná vědět, kde by se ty ryngle daly ještě najít." "Vykračuje si zdatně, na to, jak je starý," poznamenal Harris. Ten člověk opravdu šplhal nahoru obdivuhodným tempem. A navíc byl, pokud jsme to na tu vzdálenost mohli posoudit, v neobyčejně dobré náladě, protože zpíval a křičel z plných plic a všelijak gestikuloval a mával rukama. "To je ale veselý dědek," řekl Harris. "Radost ho pozorovat. Ale proč má tu hůl přes rameno? Proč se o ni do toho kopce neopírá?" "Poslechni, mně se nezdá, že je to hůl," pravil George. "A co by to teda mohlo být?" ptal se Harris. "No mně to spíš připadá," řekl George, "jako puška." "Že bychom byli něco provedli, co myslíš?" nadhodil Harris. "Že by tohle byl soukromý sad, co myslíš?" "Vzpomínáte si na tu tragédii, co k ní asi tak před dvěma lety došlo v jižní Francii?" připomněl jsem jim. "Jak si ten voják utrhl pár třešní, když šel kolem jednoho stavení, a jak ten sedlák, co mu ty třešně patřily, vyletěl ven a bez jediného slova výstrahy toho vojáka zastřelil?" "Ale to se přece nesmí, ani ve Francii, zastřelit někoho jenom proto, že si utrhl nějaké ovoce," řekl George. "Ovšemže se to nesmí," odpověděl jsem. "To bylo naprosto protizákonné. A to jediné, co obhájce mohl uvést jako omluvu, bylo, že ten sedlák má strašně výbušnou náturu a že si zrovna na tomhle druhu třešní zvlášť zakládal." "Že se o tom případu zmiňuješ," pravil Harris, "tak si na něj trochu vzpomínám. A mám dojem, že ta obec, kde se to stalo, - ta komuna, jak tomu tam tuším říkají - musela pozůstalým po tom vojákovi zaplatit obrovské odškodné; a to bylo zcela správné." Vtom řekl George. "Mě už to tady nebaví. Nemluvě o tom, že je už dost pozdě." A Harris řekl: "Jestli George bude pořád upalovat tímhle tempem, tak se natáhne a něco si udělá. Nemluvě o tom, že ani nezná cestu." Mně bylo najednou teskno, když jsem tam nahoře zůstal sám a neměl s kým promluvit. Nemluvě o tom, že už jako malý kluk jsem hrozně rád běhal dolů s příkrých kopců, a tak jsem si řekl, že schválně zkusím, jestli z toho pořád ještě mohu mít požitek. Člověk se při tom dost protřese, ale je to zdravé pro játra. Tu noc jsme přespali v Barru, příjemném malém městečku na cestě k St. Ottilienbergu, což je zajímavý starobylý klášter v horách, kde vás obsluhují opravdické jeptišky a účet vám předkládá páter. Když jsme v Barru čekali na večeři, vstoupil do lokálu osamělý turista. Vypadal sice jako Angličan, ale mluvil jazykem, který se nepodobal žádnému z těch, co jsem dosud slyšel. Ale byl to jazyk elegantní a libozvučný. Hostinský na toho cizince jen zaraženě civěl a hostinská vrtěla hlavou. Cizinec si povzdychl a zkusil to s jinou řečí, která ve mně sice probouzela jakési zasuté vzpomínky, ale v tu chvíli jsme ji nemohl nikam zařadit. A zase mu nikdo nerozuměl. "Ksakru!" ulevil si hlasitě. "Á, vy jste Angličan!" zvolal hostinský a jeho tvář se rozjasnila. "A monsieur vypadá unaveně," dodala čilá maličká hostinská. "Monsieur hned dostane večeři." Oba mluvili výtečně anglicky, skoro stejně dobře, jako mluvili francouzsky a německy; a hned se kolem hosta začali točit a dělali mu všemožné pohodlí. U večeře seděl hned vedle mne a dali jsme se spolu do řeči. "Povězte mi," požádal jsem ho - byl jsem na to velice zvědavý - "jakým jazykem jste to mluvil, když jste sem vešel?" "Německy," pravil. "Á, tak to promiňte," omlouval jsem se. "Vy jste mi nerozuměl?" ptal se. "To byla asi moje chyba," odpověděl jsem, "já umím německy moc málo. Na cestách člověk sem tam něco pochytí, ale to pochopitelně nestačí." "Ale oni mi taky nerozuměli," divil se, "hostinský a jeho žena; a němčina je přece jejich rodná řeč." "Myslím, že ne," řekl jsem. "Děti tady sice mluví německy, to je pravda, a náš hostinský a jeho žena do jisté míry taky. Ale jinak po celém Alsasku a Lotrinsku hovoří lidé, zvláště ti starší, pořád ještě francouzsky." "Však já jsem na ně promluvil francouzsky taky," řekl turista, "a oni mi nerozuměli o nic víc." "To je teda divné," připustil jsem. "To je víc než divné," pravil, "v mém případě je to přímo nepochopitelné. Já mám státnici z moderních jazyků. Stipendium na universitu jsem dostal jen na základě svých znalostí franštiny a němčiny. A v koleji považovali správnost mých větných vazeb a čistotu mé výslovnosti za zcela mimořásné. A přesto mi v cizině nerozumí nikdo ani slovo. Můžete mi to vysvětlit?" "Myslím, že ano," odvětil jsem. "Vaše výslovnost je až příliš bezvadná. Vzpomeňte si, co řekl ten Skot, když poprvé v životě ochutnal ryzí whisky: "Možná, že je čistá, ale pít se nedá." A zrovna tak je to s vaší němčinou. Ta lidem připadá spíš jako artistická exhibice než jako řeč. Jestli vám smím radit, tak vyslovujte tak špatně, jak jen to dokážete, a mrskněte tam všechny chyby, které si umíte vymyslet." Takhle je to totiž všude. V každé zemi se udržuje jedna speciální výslovnost, určená k tomu, aby jí užívali výhradně cizinci - výslovnost, které doma nikoho užívat nenapadne a které by tam nikdo ani nerozuměl, kdyby se jí užilo. Jednou jsem slyšel, jak jistá Angličanka vykládala jednomu Francouzi, jak má vyslovit sloveso "have". "Vy to stále vyslovujete," pravila vyčítavě, "jako kdyby se to psalo h-a-v. Ale tak se to nepíše. Na konci je ,e' ." "Ale já měl dojem," pravil žák, "že ani u vás se to ,e' na konci ,have' neozve." "No! A u vás se taky ozvat nesmí," vykládala učitelka. "To je tak zvané nehlasné ,e' ; modifikuje však výslovnost předcházející souhlásky." Do té chvíle říkával žák ,have' docela inteligentně. Potom, kdykoli se v řeči k tomu slovu dostal, najednou se zarazil, soustředil všechno svoje myšlení a nakonec vydal zvuk, kterému se dalo porozumět jen z celkového kontextu. Když nechám stranou utrpení prvních křesťanských mučedníků, jsem přesvědčen, že jen málo lidí prošlo větším martyriem, než jakým jsem prošel já, když jsem se pokoušel osvojit si správnou výslovnost německého výrazu pro kostel - Kirche. Než jsem se s tím vypořádal, umiňoval jsem si, že radši nepůjdu v Německu nikdy do kostela, než abych se takhle trápil. "Ne, ne," říkával můj učitel - byl to pán velice svědomitý -, "vy to říkáte, jako kdyby se to psalo K-i-r-ch-k-e. Tam žádné ,k' není. To se musí..." A znova, už podvacáté toho dopoledne, mi předváděl, jak se to musí vyslovit; nejsmutnější na tom bylo, že já jsem za živý svět nemohl nikdy postřehnout sebemenší rozdíl mezi tím, jak to říká on, a tím, jak to říkám já. A tak to zkoušíval s nějakou novou metodou. "Vy to říkáte z hrdla," vykládal. Měl pravdu, opravdu jsem to říkal z hrdla. "Ale já chci, abyste to říkal až odtud zdola." A tlustým ukazováčkem mi vždycky ukázal na končiny těla, v nichž jsem měl to slovo vytvářet. Po lopotném úsilí, jehož výsledkem bývaly zvuky naznačující všechno jiné, jenom ne místo pro bohoslužby, jsem se pokaždé omlouval. "Já se vážně bojím, že to nesvedu," říkával jsem. "Víte, leta už mluvím takříkajíc ústy. Netušil jsem, že člověk může mluvit taky žaludkem. A abych se to i já naučil, na to už je u mě, myslím, pozdě." Ale když jsem strávil spousty hodin v temných zákoutích a k hrůze náhodných mimojdoucích cvičil a cvičil v tichých uličkách, přece jen jsem se nakonec naučil vyslovovat to slovo správně. Můj učitel mnou byl nadšen, a než jsem poprvé přijel do Německa, i já sá jsem měl ze sebe radost. V Německu jsem však zjistil, že nikdo nechápe, co tím slovem myslím. Jakživ jsem se s ním nedostal do blízkosti nějakého kostela. Musel jsem se vzdát té správné výslovnosti a pracně se vrátit k té své původní, k té špatné. Pak teprve se na mě lidi usmívali a říkali mi, že je to za rohem, nebo první ulicí dolů, prostě podle okolností. Já si myslím, že výslovnosti cizího jazyka by se mělo vyučovat jinak než tím, že se od žáka vyžadují tyhle interní akrobatické výkony, které jsou většinou neproveditelné a vždycky bezúčelné. Člověk obyčejně dostane nějaký takovýhle návod: "Přitiskněte mandle k spodním partiím hrtanu. Poté, sklenuv dolní přepážku čelistní nosní dutiny tak, aby se skoro - nikoli úplně! - setkala s čípkem, pokuste se špičkou jazyka dosáhnout štítné žlázy. Naberte dech a zmáčkněte hlasivky. Načež, aniž otevřete rty, řekněte ,Garoo' ." Ale i kdybyste to všechno dokázali, učitel by stejně nebyl spokojen. Průzkum povahy a chování německého studenta - Buršácká mensura - Očima sběratele dojmů - Užívání a zneužívání toho, co se vžilo - Humorná stránka věci - Recept, jak dělat divochy - Jungfrau; její zvláštní vkus, pokud jde o obličej - Knajpa - Jak se tře salamandr - Rada cizincům - Příhoda, která mohla skončit špatně - O dvou mužích a dvou ženách - Ve společnosti starého mládence. XIII Do programu zpáteční cesty domů jsme zařadili návštěvu jednoho německého universitního města, protože jsme si přáli vidět na vlastní oči, jak žije německý student; tuto zvědavost nám umožnila uspokojit laskavost jistého našeho německého přítele. V Anglii si chlapec až do patnácti let hraje a pak do dvaceti pracuje. V Německu naopak pracuje dítě a hraje si jinoch. Německý chlapec má školu v létě od sedmi, v zimě od osmi a ve škole se učí. Výsledkem toho je, že v šestnácti má důkladné vědomosti z klasické filologie a z matematiky, že z historie toho ví tolik, kolik je rozumné, aby věděl člověk, který bude nucen být příslušníkem jisté politické partaje, a že získal dobré základní znalosti moderních jazyků. Takže těch osm semestrů na universitě, zabírajících víc než čtyři roky, má zbytečně - když nepočítáme mladíky, jejichž cílem je profesura - bohatou náplň. Německý jinoch není sportovec, což je škoda, protože by byl dobrým sportovcem. Maličko hraje fotbal a ještě méně jezdí na kole; mnohem víc se v zakouřených kavárnách věnuje kulečníku. Ale hlavně utrácí německý student - nebo aspoň většina německých studentů - svůj čas bumlováním po korze, pitím piva a souboji. Je-li synáčkem bohatého otce, vstoupí do nějakého Korpsu - členství v korpsu elitním stojí asi čtyři sta liber ročně. Je-li to mládenec z rodiny středostavovské, dá se zapsat do nějakého Burschenschaftu nebo Landsmannschaftu, kde je to o něco lacinější. Tyto spolky se rozpadají na menší kroužky, které se snaží o udržení národnostního rázu. Jsou tam Swabiáni ze Švábska; Frankoniáni, pocházející z říše francké; Thuringiáni a tak podobně. V praxi to samozřejmě dopadá tak, jak to dopadá u všech podobných pokusů - já jsem přesvědčen, že polovinu členů londýnského Spolku skotských horalů tvoří Londýňané - ale aspoň je dosaženo toho malebného cíle, že každá universita je rozdělena na několik desítek separátních studenských sdružení, z nichž každé má své odlišné čapky a barvy - a což je stejně důležité - svou vlastní pivnici, do které nesmí vstoupit žádný student, nosící barvy jiné. Hlavní pracovní náplní těchto studentských organizací je bít se mezi sebou nebo s nějakým rivalským korpsem či schaftem v soubojích naostro, v té proslulé buršácké mensuře. Mensura byla už popsána tolikrát a tak důkladně, že nehodlám čtenáře nudit jejím podrobným líčením. Vystupuji zde pouze jako sběratel dojmů a schválně nechci popsat nic jiného než dojem, jaký na mě udělala první mensura, kterou jsem viděl, protože si myslím, že první dojmy jsou pravdivější a užitečnější než názory otupené delším poznáváním nebo poopravené cizími vlivy. Francouz nebo Španěl vás hledí přesvědčit, že býčí zápasy se konají především pro blaho býků. A kůň, o němž vy jste přesvědčeni, že řičí bolestí, se prý jenom tak chechtá, když vidí, jak komicky vypadají jeho vlastní vnitřnosti. Váš francouzský nebo španělský známý staví jako slavnou a vzrušující smrt v aréně proti chladnokrevné brutalitě, k jaké dochází na dvorku koňského řezníka. A když nemáte rozum pevně v hrsti, vracíte se domů s předsevzetím zahájit agitaci, aby na podporu rytířskosti byly býčí západy zavedeny i v Anglii. Torquemanda byl určitě přesvědčen, že inkvizice je humánní; pro tlustého pána, trpícího třeba svalovými křečemi nebo revmatismem, je prý takový hodinka na skřipci hotovým tělesným dobrodiním; cítí se pak pohyblivější v kloubech - elastičtější, dalo by se říci - než se cítil dřív. Angličtí lovci se zas dívají na lišku jako na tvora, kterému nutno závidět; má možnost si jeden den báječně a zadarmo zasportovat a ještě je při tom středem všeobecné pozornosti. To, co se vžilo, zaslepuje člověka vůči tomu, co nechce vidět. Z německých pánů, které potkáváte na ulicích, každý třetí je poznamenán, a bude poznamenán až do hrobu, dvacítkou až stovkou duelů, které vybojoval ve svých studentských dnech. Německé děti si hrají na mensuru už v dětských pokojích a cvičí se na ni už v gymnasiu. Němci sami sebe neustále ujišťují, že na ní není nic brutálního - nic odporného, nic ponižujícího. Argumentují tím, že školí německou mládež v chladnokrevnosti a udatnosti. I kdyby se to dalo dokázat, byl by to, zvláště v zemi, kde je každý muž voják, argument značně jednostranný. Copak jsou morální kvality zápasníka, kterému jde o cenu, totéž co morální kvality vojákovy? To sotva. V poli je určitě mnohem víc platná odhodlanost a ráznost než neuvažující lhostejnost k tomu, co se s člověkem děje. Ostatně německý student by mnohem víc statečnosti potřeboval k tomu, aby se nebil. Bije se totiž nikoli proto, že mu to působí potěšení, ale proto, aby se zalíbil veřejnému mínění, které pokulhává dvě stě let za dnešní dobou. To jediné, k čemu mensura studenta vychovává, je surovost. Prý se při ní může blýsknout obratností - tak mi to bylo řečeno - ale to není moc zjevné. Souboj sám se ničemu tolik nepodobá jako zápolení s těžkými širokými palaši ve varieté; a celá ta podívaná je úspěšný pokus spojit směšnost s nechutností. V aristokratickém Bonnu, kde si potrpí na styl, a v Heidelbergu, kde je pořád plno návštěvníků jiných národností, se při tom snad zachovávají jakés takés formality. Tam prý se ta utkání konají v pěkných místnostech, raněné obskakují šedovlasí lékaři a hladové olivrejovaní sloužící a všecko od začátku do konce se provádí s jistou dávkou malebné obřadnosti. Ale na typičtěji německých universitách, kde se cizinci vyskytují jen vzácně a kde se o ně ani moc nestojí, se hledí pouze na ty nejpodstatnější náležitosti, a ty celé té věci moc velkou reklamu nedělají. Jsou dokonce tak hrozně znechucující, že důtklivě doporučuji, aby citlivý čtenář i tento jejich popis přeskočil. O tomhle tématu se uhlazeně psát nedá a já se o to ani nechci pokoušet. Místnost je holá a zaneřáděná; stěny má pocákané pivem, krví a voskem ze svíček; strop začazený; podlahu posypanou pilinami. Kolem dokola se mačkají studenti; smějí se, kouří, povídají si, někteří dřepí na podlaze, jiní sedí na stoličkách a lavicích. Uprostřed stojí čelem k sobě duelanti, podobní japonským válečníkům, jak je známe z japonských čajových podnosů. V té podivné ztuhlosti, s těmi okuláry na očích, s těmi vlněnými šály omotanými kolem krku, s tím zábalem kolem těla, který vypadá jako ze špinavých prošívaných dek, s těmi pravicemi, chráněnými vycpávkami a napřaženými šikmo do výše, by mohli představovat pár neohrabaně vyřezaných figur z nějakého orloje. Sekundanti, také více nebo méně obalení tlustými vycpávkami a s obličeji chráněnými ohromnými koženými štítky na čapkách, je narafičí do patřičných postojů. Člověk má skoro dojem, že slyší cvakat natahovací pérka. Pak zaujme své místo rozhodčí, zazní povel a vzápětí se ozve pět krátce po sobě jdoucích třesknutí dlouhých rovných šavlí. Dívat se na ten souboj, to vás nemůže bavit: není v něm žádný pohyb, žádná obratnost, žádná ladnost (mluvím o svých vlastních dojmech). Zvítězí ten nejsilnější, ten, který v tlustě omotané paži, pořád tak nepřirozeně natažené, udrží tu velikánskou nemotornou šavli nejdéle a nezeslábne natolik, aby nebyl schopen se krýt nebo sekat. Všechen zájem je soustředěn na zranění. K těm dochází na dvou místech - nahoře na hlavě nebo na levé straně obličeje. Někdy úplně odletí kus vlasatého skalpu nebo část tváře, což si potom hrdý vlastník, či přesněji řečeno bývalý vlastník, pečlivě zabalí a chová, aby to mohlo kolovat při veselých nočních pitkách; a z každé takové rány tryská samozřejmě mocný proud krve. Ta pocáká doktory, sekundanty i diváky; stříká na strop a na stěny; promočí bojovníky a dělá si rybníčky v pilinách. Po každém kole se k duelantům přiřítí doktoři a tak dost už zkrvavenými prsty jim stahují široce rozpuklé rány, snažíce se je osušit malými chuchvalečky navlhčené vaty, které má asistent připravené na podnose. Jakmile se však duelanti znova postaví proti sobě a začnou se zase bít, krev se z nich pochopitelně řine nanovo, napůl je oslepuje a z podlahy pod nimi dělá klouzačku. Sem tam uvidíte, jak se některému soupeři obnažily skoro až k uchu všechny zuby, takže pro zbytek souboje vypadá, jako by se na polovičku diváků šklebil a druhou stranu obličeje vyjadřoval naprostou vážnost; a někdy zas někomu rozseknou nos, což mu při dalším boji dodává nesmírně arogantního výrazu. Jelikož metou každého studenta je odejít z univerzity s nejvyšším možným množstvím jizev, velice pochybuji, že se někdo zvlášť snaží se krýt, třeba jen v té omezené míře, jakou takovýhle způsob boje vůbec připouští. Skutečný vítěz je ten, kdo z duelu vyjde s největším počtem zranění; ten, kdo potom, sestehovaný a záplatovaný tak, že se téměř nepodobá lidskému tvoru, může celý měsíc promenovat po korze a je předmětem závisti německých jinochů a obdivu německých děv. Kdo utržil jen málo a bezvýznamných ran, ten se mrzutě a zklamaně drží v ústraní. Ale ta řežba, to je teprve začátek celé zábavy. Druhé jednání toho tyátru se odehrává v šatně. Lékařskou péči tu mají na starosti vlastně ještě medikové - mládenci, kteří zrovna dostali diplom a třesou se na praxi. Úcta k pravdě mě nutí prohlásit, že ti, co jsem já s ními přišel do styku, byli hrubiáni, kteří si na té své práci zrovna pochutnávali. Ale to se asi nedá vyčítat jim. Patří totiž k věci, aby doktor způsobil zraněnému co nejvíc dalšího trápení, a o takovu práci by asi slušný lékař moc nestál. A jak student snáší ošetření svých ran, to je stejně důležité jako to, jak je přijímá. Každá operace se musí provádět tak surově, jak jen to jde, a kamarádi při ní ošetřovaného bedlivě pozorují, jestli se ke všemu tváří klidně a potěšeně. Vrcholným přáním všech zúčastněných je rána hezky zjevná, široce rozšklebená. Proto je schválně sešívána lajdácky; všichni titiž doufají, že v tom případě vydrží jizva až do konce života. Běžně se počítá s tím, že taková rána, celý příští týden uvážlivě jitřená a rozšťourávaná, zajistí svému šťastnému nositeli ženušku s věnem, vyjádřeným číslem nejméně pětimístným. Existují normální mensury, konané dvakrát týdně, jichž průměrný student vybojuje do roka asi tak dvanáct. Ale existují i jiné, k nimž nejsou připouštěni hosté. Když se o některém studentovi usoudí, že se při souboji nějakým nepatrným úhybným pohybem hlavy nebo těla, třeba jen bezděčným, zostudil, může svou prestiž znovu získat jedině tím, že se postaví nejlepšímu šermíři ze svého korpsu. Jeho soupeř mu pak zasadí tolik a tak krvavých ran, co se jich dá snést. A povinností oběti je předvést kamarádům, že vydrží nehnutě stát, i když se mu odsekává od lebky div ne půlka hlavy. Pochybuji, že existuje argument, který by vážně mluvil ve prospěch německé mensury; ale i kdyby existoval, mohl by se týkat pouze těch dvou bojujících. Na diváky může mensura působit - a taky působí, o tom jsem přesvědčen - pouze zhoubně. Znám sám sebe dost dobře, abych věděl, že nemám nadměrně krvežíznivou povahu. Účinek, který měla mensura na mne, lze tedy označit jako účinek běžný. Zpočátku, než došlo k vlastní akci, jsem pociťoval zvědavost smíšenou s obavou, do jaké míry mě ta podívaná rozruší, i když jsem díky svým mizivým zkušenostem z pitevny a z operačních sálů nebyl tolik na pochybách, jak bych byl býval bez toho. Když začala téci krev a byly obnažovány nervy a svaly, zakoušel jsem směs znechucení a útrpnosti. Ale při druhém duelu, to musím přiznat, začalo mé lepší já ustupovat do pozadí; a když se rozběhl ten třetí a místnost se plnila tím podivně horkým pachem krve, začínal jsem, jak říkají Američané, vidět rudě. A chtěl jsem víc. Podíval jsem se kolem sebe z tváře na tvář a ve většině z nich jsem jako v zrcadle viděl své vlastní pocity. Jestli je správné probouzet v moderním člověku tuto žízeň po krvi, pak je mensura zařízení užitečné. Ale je to správné? Chvástáme se, jak jsme civilizovaní a humánní, ale ti z nás, kteří nepřehánějí své pokrytectví až k sebeklamu, dobře vědí, že pod našimi naškrobenými náprsenkami číhají divoši se všemi divošskými pudy ničím nedotčenými. Tu a tam je těch divochů možná zapotřebí a vůbec se nemusíme bát, že vyhynou. Ale z druhé strany mi naopak připadá nerozumné je příliš vykrmovat. Ve prospěch normálního souboje, když ho posuzujeme naprosto vážně, lze uvést řadu důvodů. Ale mensura neslouží vůbec žádnému dobrému účelu. Je to dětinství a dětinskosti ji nezbavuje ani fakt, že je to zábava krutá a brutální. Rány samy o sobě nemají žádnou opravdickou cenu; vznešenosti jim může dodat jen příčina, z které vznikly, nikoli jejich rozměr. Mezi světové hrdiny patří právem Vilém Tell; ale co bychom si pomysleli o členech klubu otců, založeném jenom za tím účelem, aby se ti otcové dvakrát týdně scházeli a sestřelovali kuší jablka s hlav svých synáčků? Ti mladí němečtí panáčci by přece všech těch výsledků, na které jsou tak pyšní, zrovna tak dosáhli, kdyby škádlili divoké kočky. Ale když někdo vstupuje do nějakého spolku jen a jen proto, aby se dal zohavit spoustou šrámů, tak se snižuje na úroveň tancujícího derviše. Cestovatelé nám vypravují o divoších z nitra Afriky, kteří vyjadřují své pocity při slavnostních příležitostech tím, že poskakují a do krve se mrskají bičem. Aby je napodobovali v Evropě, to snad není nutné. Mensura je vlastně reductio ad absurdum skutečného souboje; a jestli Němci opravdu nevidí, jak je směšná, pak je můžeme pouze litovat, že nemají smysl pro humor. Ale i když s veřejným míněním, které ospravedlňuje a nařizuje mensuru, nelze ani souhlasit, lze je aspoň pochopit. Mnohem těžší je najít nějaké vysvětlení pro universitní řád, který, i když ne zrovna doporučuje, tak přinejmenším schovívavě trpí opilství. V Německu se neopíjejí všichni studenti; těch, co nepijí, ba pilně studují, je dokonce většina. Ale tu menšinu, které se klidně přiznává nárok na to, aby mládež reprezentovala, tu zachraňuje před naprosto nepřetržitou ožralostí pouze schopnost - získaná ovšem za značnou cenu - prochlastat půl dne a celou noc a zůstat i při tom jakž takž při smyslech. Na každého to stejně nepůsobí, ale mladík, ani ne dvacetiletý, který má postavu jako Falstaff a pleť jako Rubensův Bacchus, je v každém universitním městě zjev zcela běžný. Že německou děvu může uchvátit obličej pořezaný a posekaný tak, že vypadá jako smontovaný z všelijakých různorodých materiálů, které se k sobě vůbec nehodí, to je prokázaný fakt. Ale sotva ji může vábit nafouklá tvář plná uhrů a "arkýř", který z ní trčí v takových rozměrech, že se kvůli němu celá ta konstrukce div nezřítí. Ale co se dá čekat, když pití piva zahajuje u něj už v deset dopoledne Frühschoppen a zakončuje ve čtyři ráno Kneipe. Knajpa je něco takového, čemu my bychom řekli "pánská jízda", a může být velice nevinná nebo velice rabijácká, podle toho, jak je sestavena parta. Jeden student pozve své spolužáky, deset nebo sto, někam do lokálu a poskytne jim tolik piva a laciných doutníků, o kolik si řeknou, aby se dobře poměli a aby to sneslo jejich zdraví; hostitelem může být i sám Korps. I zde, jako všude, se setkáte s německým smyslem pro disciplínu a pořádek. Jakmile vstoupí nějaký nový příchozí, všichni, co sedí kolem stolu, vstanou, srazí podpatky a zasalutují. Když je společnost kompletní, zvolí se předseda, a ten má za povinnost udávat čísla písní, které se mají zpívat. Tištěné knížky s těmito písněmi jsou rozloženy po stole, vždycky jedna pro dva muže. Předseda ohlásí třeba číslo dvacet pět. "První sloka!" křikne a okamžitě všichni spustí; každou knížku mají mezi sebou dva a zpívají z ní zrovna tak, jak by dva věřící zpívali z jednoho zpěvníku v kostele. Po každé sloce je pauza, dokud předseda nedá povel k sloce další. Jelikož každý Němec je rutinovaný zpěvák a většina jich má slušný hlas, působí to dost pozoruhodně. Způsob přednesu připomíná sice zpívání v kostele, ale slova těch písní moc často ten dojem zkorigují. Ať už jsou to však písně vlastenecké nebo sentimentální balady nebo odrhovačky, jaké by průměrného mladého Angličana hrozně šokovaly, všecky se od začátku do konce zpívají s přísnou vážností, bez jediného zasmání, bez jediného falešného tónu. Po poslední sloce zvolá předseda "prosit!", kdekdo odpoví "prosit!" a v příštím okamžiku jsou všecky sklenice prázdné. Pianista vstane a ukloní se a celá společnost se na oplátku ukloní jemu; a pak vstoupí Fräulein a znova naplní sklenice. Mezi jednotlivými písněmi se pronášejí vzájemné přípitky, ale je při nich pramálo veselí a ještě méně smíchu. Mezi německými studenty se pokládá za vhodnější pouhý úsměv a vážné přikývnutí na souhlas. Neobvykle slavnostně se pije mimořádný přípitek, zvaný salamandr, adresovaný některému z hostů jako zvláštní vyznamenání. "Nyní," řekne předseda, "budeme ,tříti salamandra' (,Einen Salamander reiben' )." Všichni vstaneme a stojíme v pozoru jako regiment. "Sind die Stoffe parat?" táže se předseda. "Sunt," odpovídáme jednohlasně. "Ad exercitium salamandri," zvolá předseda a my se připravíme. "Eins!" Drhneme sklenicemi do kruhu o stůl. "Zwei!" A sklenice drnčí znova; a na "Tři!" opět. "Pijte! (,Bibite!' )" Jako kdybychom byli řízení jediným mechanismem, všichni současně vyprázdníme sklenice a zvedneme je do výše. "Eins!" zvolá předseda. Dna vyprázdněných sklenic krouží po desce stolu a vydávají zvuky, jako když ustupující vlna shrabuje oblázky s kamenité pláže. "Zwei!" Ten rachot zaburáci znova a znova zmlkne. "Drei!" Sklenice s jediným třesknutím dopadnou na stůl a my už zase sedíme na svých židlích. Za povyražení se při knajpě pokládá, když se dva studenti navzájem urazí (žertem ovšem) a pak se vyzvou na souboj v pití. Určí se rozhodčí, naplní se dvě obrovité sklenice, ti dva mladíci si sednou proti sobě, každý s rukou na uchu nádoby, a kdekdo na ně upře pohled. Rozhodčí dá povel - a do hrdel duelantů začne okamžitě klokotat pivo. Vítězem je ten, kdo první třískne o stůl dokonale vyprázdněnou sklenicí. Cizinec, který se chce zúčastnit knajpy a rád by si při ní počínal po německu, udělá dobře, když si ještě před zahájením všech procedur přišpendlí na klopu saka lísteček se svým jménem a adresou. Německý student je vtělená zdvořilost, a ať je sám v jakémkoli stavu, vždycky se postará o to, aby se jeho host dostal nějakým způsobem ještě přede dnem bezpečně domů. Nemůže se ovšem od něho chtít, aby si pamatoval všechny adresy. Kdosi mi vyprávěl, co se přihodilo třem hostům jedné berlínské knajpy, a jak to s nimi mohlo dopadnout tragicky. Ti cizinci byli odhodláni vzít to všechno zgruntu. Tento svůj úmysl jasně prohlásili, stržili potlesk, každý pak napsal svou adresu na vizitku a tu vizitku si přišpendlil před sebe na ubrus. A to byla chyba. Ty visitky si měli, jak jsem už řekl, důkladně přišpendlit na saka. Člověk si přece někdy přesedne jinam, najednou, aniž si to uvědomuje, se třeba octne na opačné straně stolu; ale ať se stěhuje kamkoli, stěhuje se v saku. Někdy po půlnoci nadhodil předseda, že by ti, co se ještě udrží na nohou, mohli chovat bezstarostněji, kdyby napřed někdo dopravil do postelí pány, kteří už nejsou schopni zvednout hlavu se stolu. Mezi těmi, kteří už o všechno, co se kolem nich děje, nadobro ztratili zájem, byli i ti tři Angličané. O těch bylo rozhodnuto naložit je pod dohledem jednoho relativně střízlivého studenta do drožky a vrátit je domů. Kdyby byli celý večer zůstali sedět na svých původních místech, všechno mohlo být v pořádku; ale oni naneštěstí pobíhali sem a tam a teď nikdo nevěděl, který pán patří ke které vizitce; především to nevěděli oni sami. Ale za toho všeobecného rozjaření si z toho zřejmě nikdo nedělal těžkou hlavu. Byli tu tři páni a tři adresy. Usoudilo se nejspíš, že i kdyby došlo k omylu, ráno se to stejně správně roztřídí. No odnesli prostě ty tři pány do drožky, ten relativně střízlivý student si vzal do ruky ty tři vizitky a drožka odstartovala, zatímco celá společnost hulákala "sláva!" a "dobré pořízení!" Německé pivo má jednu výhodu: člověk po něm není opilý tak, jak výrazu opilý rozumíme v Anglii. Většinou se nechová závadně; prostě zvadne. Není mu do řeči; chce být sám a touží spát; a je mu úplně jedno kde - kdekoli. Vedoucí té čtyřčlenné party dal zastavit u nejbližší adresy. Vyvlekl z drožky svůj nejhorší případ; vrozený instinkt mu radil, toho aby se zbavil nejdřív. Spolu s drožkářem ho vynesl na schody penziónu a zazvonil. Otevřít přišel ospalý portýr. Odtáhli své břímě do domu a rozhlíželi se, kam je složit. Dveře do jednoho pokoje byly náhodou otevřeny; a nikdo tam nebyl; co lepšího si mohli přát? Zanesli ten svůj ranec dovnitř. Zbavili ho jen toho, co se z něho dalo stáhnout snadno, a uložili ho do postele. A pak se student i drožkář, sami se sebou velice spokojení, vrátili do vozu. U další adresy zastavili znova. Tentokrát se po jejich zazvonění objevila dáma v kimonu a s knížkou v ruce. Německý student se podíval na hořejší z těch dvou vizitek, co mu zbyly v ruce, a ptal se, má-li to potěšení hovořit s paní Y. Náhodou měl a šlo samozřejmě pouze o potěšení z jeho strany. Vyložil paní Y, že ten pán, co momentálně spí na zemi u zdi, je její manžel. To, že se s ním zase shledává, v ní nevyvolalo pražádné nadšení; otevřela prostě dveře do ložnice a vzdálila se. Drožkář a student odnesli toho spícího dovnitř a položili ho na postel. S jeho svlékáním se už neobtěžovali, na to byli moc unavení. Domácí paní už ani nezahlédli, a tak se vytratili, aniž se odporoučeli. Poslední vizitka patřila starému mládenci, ubytovanému v jednom hotelu. Svého posledního spáče odvezli tedy do toho hotelu, tam ho svěřili nočnímu portýrovi a víc se o něj nestarali. Vraťme se teď na adresu, kam byl doručen ten první balík. Tam to bylo takhle: Asi tak osm hodin před tím doručením pravil pan X paní X: "Už jsem ti říkal, miláčku, že jsem na dnešní večer pozván na takovou sešlost, které se, tuším, říká knajpa?" "Ano, o něčem takovém ses mi zmínil," odvětila paní X. "Co to je, ta knajpa?" "To je taková mládenecká parta, miláčku, kde se scházejí studenti, aby si zazpívali a popovídali... a zakouřili a... a tak podobně, víš." "Aha. Tak to doufám, že se tam budeš dobře bavit," řekla paní X, která byla moc milá a rozumná. "No, bude to zajímavé," soudil pan X. "Už dlouho si přeju to poznat. Možná že..." dodal, "chci říct, že není vyloučeno, že přijdu domů kapánek pozdě." "Čemu říkáš pozdě?" ptala se paní X. "To je těžké odhadnout," odvětil pan X. "Víš, tihle studenti, to je nevázaná chasa, a když je jich víc pohromadě... A pak, tam jsou, myslím, pořád samé přípitky. Já nevím, jak to na mě bude působit. Když se mi naskytne nějaká příležitost, tak se ztratím brzy. ...ovšem, když to bude možné tak, abych je tím neurazil. Ale když to nepůjde..." Na to řekla paní X, což, jak jsem se už zmínil, byla žena rozumná: "Měl by sis těm lidem, co jim ten penzión patří, říct, aby ti půjčili klíč od domu. A já budu dneska spát s Dolly, takže mě nebudeš rušit, ať už přijdeš kdykoli." "To je báječný nápad," souhlasil pan X. "To by mě mrzelo, kdybych tě v noci rušil. Ale já stejně přijdu jako myška a rovnou vklouznu do postele." Někdy uprostřed noci, či možná už k ránu, se Dolly, což byla sestra paní X, posadila na posteli a chvíli naslouchala. "Jenny," řekla, "jsi vzhůru?" "Jsem, holka" odpověděla paní X. "To nic. Spi dál." "Ale co to je?" ptala se Dolly. "Nemyslíš si, že je to požár?" "Já si myslím," odvětila paní X, "že to je Percy. Patrně ve tmě o něco zakopl. Nic se neboj, holka, a klidně spi dál." Ale jen Dolly znova zadřímla, paní X, která byla dobrou manželkou, si řekla, že se tiše vykrade z ložnice a dohlédne, aby bylo s Percym všechno v pořádku. A tak si vzala župan a trepky a plížila se chodbou ke svému vlastnímu pokoji. Ale probudit toho pána, co tam ležel na posteli, to by bylo chtělo zemětřesení. Paní X si rozsvítila svíčku a přikradla se k němu. Ale nebyl to Percy; ani to nebyl nikdo Percymu podobný. Tento muž, to bylo paní X naprosto jasné, se nikdy, za žádných okolností, nemohl stát jejím manželem. Tak, jak vypadal teď, probouzel u ní dokonce vyslovený odpor. Jejím jediným přáním bylo, aby se ho co nejrychleji zbavila. Ale bylo na něm něco, co jí připadalo povědomé. Přistoupila k němu blíž a podívala se na něj pozorněji. A pak si vzpomněla. No ovšem, to je přece pan Y, u něhož hned ten první den, jak přijeli do Berlína, byli s Percym na večeři. Ale co dělá tady? Postavila svíčku na stůl, posadila se a hlavou v dlaních se zamyslela. A najednou jí svitlo. S tímhle panem Y šel přece Percy na tu knajpu. A došlo k omylu. Pan Y byl dopraven na adresu Percyho. A Percy v tuhle chvíli... Vyvstaly před ní hrůzné možnosti, vyplývající z této situace. Vrátila se do pokoje k Dolly, spěšně se oblékla a potichu se odplížila dolů. Na ulici chytila naštěstí drožku a dala se zavést k paní Y. Drožkáři řekla, aby na ni počkal, a vyletěla nahoru a neodbytně zazvonila. Zase přišla otevřít paní Y, pořád v tom kimonu a s tou knížkou v ruce. "Paní X!" zvolala. "Co vás k nám přivádí?" "Můj manžel!" - To bylo to jediné, nač se v tom okamžiku paní X vzmohla. - "Je tady?" "Paní X!" zajíkla se paní Y a vytáhla se do své plné výšky. "Jak se opovažujete...?" "Jéje, prosím vás, nevykládejte si to špatně," žadonila paní X. "Všechno je to jenom takové strašlivé nedopatření. Chudáka Percyho museli zřejmě místo k nám domů přinést sem k vám, určitě ho sem museli přinést. Jděte se, prosím vás, kouknout." "Nerozčilujte se, drahoušku," pravila paní Y, která byla mnohem starší a mnohem mateřštější. "Přinesli ho sem ani ne před půl hodinou, a já, abych vám řekla pravdu, jsem se na něj ani nepodívala. Je támhle v tom pokoji. Myslím, že si ani nedali tolik práce, aby mu stáhli boty. Když zachováte klid, dostaneme ho dolů a domů a nikdo kromě nás dvou o tom nebude nic vědět." Paní Y byla, jak vidno, přímo žhavá, aby paní X pomohla. Rázně otevřela dveře ložnice a paní X tam vstoupila. A v momentě z ní byla zase venku a tvář měla bílou a vyděšenou. "To není Percy," vydechla. "Co mám dělat?" "Tak takovýchhle omylů byste se dopouštět neměla!" řekla paní Y a sama vykročila k ložnici. Paní X ji zarazila. "Ale váš manžel to taky není." "Nesmysl!" řekla paní Y. "Není, vážně," trvala na svém paní X. "Já to musím vědět, protože od toho zrovna jdu, ten spí v Percyho posteli. "A jak se tam dostal?" zahřměla paní Y. "Dopravili ho tam, uložili ho tam," vysvětlovala paní X a dala se do pláče. "To právě mě přivedlo na myšlenku, že Percyho museli dát k vám." Ženy zíraly jedna na druhou; hodnou chvíli bylo ticho, přerušované pouze chrápáním toho pána za dveřmi, které zůstaly pootevřeny. "Ale kdo je teda tamten?" promluvila konečně paní Y, která se vzpamatovala první. "Nevím," odpověděla paní X, "toho jsem nikdy neviděla. "Nemůže to být nějaký váš známý?" Ale paní Y pouze přibouchla dveře. "Co budeme dělat?" ptala se paní X. "Já vím, co udělám já," řekla paní Y. "Já pojedu s vámi k vám a vyzvednu si svého manžela." "Ale on tvrdě spí," namítala paní X. "Ten spí, co ho znám," odvětila paní Y, zapínajíc si plášť. "Ale kam se poděl Percy?" vzlykala chudinka paní X, když spolu sestupovaly se schodů. "To je otázka," pravila paní Y, "kterou musíte zítra položit jemu." "Když vyvádějí takovéhle přehmaty," řekla paní X, "tak se vůbec nedá říct, co všechno s ním mohli provést." "Ráno to všechno vyšetříme," konejšila ji paní Y. "Ty knajpy, to je pěkná ohavnost," prohlásila paní X. "Do žádné už Percyho nepustím. Nikdy. Jaktěživa." "Drahoušku," poznamenala paní Y, "když si bude hledět svých povinností, sám už nebude do žádné chtít." A proslýchá se, že doopravdy nechtěl. Ale, jak jsem už řekl, chyba byla v tom, že si vizitky přišpendlili na ubrusy, a ne na saka. A za každou zmýlenou bývá člověk na tomhle světě moc přísně potrestán. Kapitola, jak se na kapitolu na rozloučenou sluší, vážná - Němec z anglosaského hlediska - Prozřetelnost v uniformě a s přílbou - Ráj pro pitomce, kteří si s ničím nevědí rady - Německé svědomí; jeho agresívnost - Jak se patrně v Německu věší - Co se stane s hodnými Němci, když umřou - Vojácké pudy; stačí na všechno? - Němec coby obchodník - Jak se drží při životě - Moderní žena, zde jako všude jinde - Co se dá říci proti Němcu jakožto národu - Je po čundru. XIV "Téhle zemi by dokázal vládnout každý," pravil George. "I já bych jí dokázal vládnout." Seděli jsme v zahradě Kaiser Hofu v Bonnu a dívali jsme se dolů na Rýn. Byl to poslední večer našeho čundru; zítřejší časně ranní vlak měl už být začátkem konce. "Všechno, co bych chtěl, aby národ dělal, bych napsal na kus papíru," pokračoval George, "dal bych to u nějaké dobré firmy ve spoustě kopií vytisknout, ty kopie bych dal vyvěsit po všech městech a vesnicích - a tím by bylo všechno vyřízeno." V tom mírném, poddajném Němci z dneška, jehož jedinou ctižádostí je, jak se zdá, platit daně a dělt to, co mu nařizují osoby, jež se Prozřetelnosti zlíbilo mu určit za vrchnost, je upřímně řečeno těžké odhalit nějaké stopy po jeho divokém předkovi, který si svou osobní svobodu opatroval jako oko v hlavě; který si sice ustanovil soudce, ale jen jako poradce, a právo výkonu rozsudku ponechal svému kmeni; který byl sice věřný svému náčelníkovi, ale poslouchat ho, to by bylo bývalo pod jeho důstojnost. V dnešním Německu se toho hodně namluví o socialismu, ale to je socialismus, který by byl pořád tím starým despotismem, jenže pod jiným jménem. Individualismus nemá pro německého voliče pražádný půvab. On si přeje, ba přímo touží být ovládán, a ve všem všudy řízen. O vládě nad sebou vůbec nediskutuje, pouze o její formě. Policajt, to je pro něj - a podle všeho bude vždycky - náboženství. V Anglii se na ty své muže v modrém díváme jako na neškodnou nutnost. Průměrnému občanovi posouží nanejvýš jako ukazatelé cesty, ačkoli v rušných částech města se najednou projeví jejich užitečnost, když převádějí přes ulici staré dámy. Za tyto služby k nim pociťujeme vděčnost, ale jinak se jimi v myšlenkách moc nezabýváme. Naproti tomu v Německu je policajt uctíván jako nějaký malý bůh a milován jako anděl strážce. Německému dítku představuje kombinaci svatého Mikuláše a bubáka. To od něho má veškero dobro: Spielplätze, kde si může hrát a kde jsou houpačky a kolovadla, kupy písku, o které se dá válčit, koupaliště a zábavné parky; a on taky trestá každé darebáctví. Každý hodný chlapeček a každá hodná holčička v Německu žijí v naději, že se zavděčí policajtům. Když se na ně policajt usměje, tak se neznají pýchou. S německým dítkem, jež policajt pohladil po hlavince, je to k nevydržení; jeho nadutost je nesnesitelná. Německý občan je vojín a policajt je jeho důstojník. Policajt mu nařizuje, kudy má kráčt po ulici, a jak rychle má kráčet. Policajt stojí před každým mostem, aby Němci řekl, jak má ten most přejít; kdyby tam žádný policajt nestál, Němec by se tam asi posadil a čekal, až odteče řeka. Na nádraží ho policajt zamkne do čekárny, kde si nemůže ublížit. A když přijde patřičný čas, vytáhne ho ven a předá ho průvodčímu, což je zase policajt, jenže v jiné uniformě. Průvodčí mu řekne, kam si má ve vlaku sednout a kdy má vystopit, a dohlédne na to, aby skutečně vystoupil. V Německu na sebe neberete žádnou odpovědnost. Všecko se zařídí za vás a zařídí se to dobře. Že byste se o sebe dovedli postarat sami, to se nepředpokládá; a taky se vám nevyčítá, že se o sebe postarat nedokážete; postarat se o vás, to je povinností německého policajta. A když se vám něco stane, tak pro něj není omluvou, že jste třeba pitomec, který si s ničím neví rady. Ať jste kdekoli a děláte cokoli, jste pod jeho dozorem a on o vás pečuje - a dobře o vás pečuje, to se mu nedá upřít. Když se ztratíte, on vás najde, když ztratíte něco, co vám patří, on vám to objeví. Když nevíte, co vlastně chcete, on vá to poví. Když chcete něco, co byste mít měl, on vám to sežene. V Německu není zapotřebí soukromých právních poradců. Když chcete koupit nebo prodat dům či pole, celý ten převod provede stát. Když vás někdo ošidil, stát za vás vede proces. Stát vás ožení, pojistí, a dokonce si s vámi o nějaký ten pakatýlek i zahraje. "Ty se postarej o to, aby ses narodil," říká německá vláda německému občanovi, "o všechno další se už postaráme my. Doma i mimo domov, ve zdraví i v nemoci v zábavě i v práci, všude ti řekneme, co máš dělat, a dohlédneme, abys to skutečně dělal. Ty si prostě s ničím nedělej starosti." A Němec si je nedělá. Když nemůže najít žádného policajta, tak putuje a putuje, až dojde k nějaké policejní vyhlášce na zdi. Tu si přečte; a pak jde udělat to, co ta vyhláška nařizuje. Vzpomínám si, že jsem v jednom německém městě - které to bylo, to už jsem zapomněl, ale to taky není důležité, protože tohle se mohlo stát v kterémkoli německém městě - viděl otevřenou bránu do zahrady, kde se měl zrovna pořádat koncert. Nikomu, kdo by byl chtěl tou bránou vstoupit a dostat se tak na koncert bez placení, nestálo vůbec nic v cestě. Z těch dvou bran, které byly asi čtyři sta metrů od sebe, tahle byla dokonce mnohem příhodnější. A přece se ani jediný člověk z toho davu, který proudil kolem, nepokusil tou bránou projít. Všichni se v žáru slunce usilovně plahočili až k tomu druhému vchodu, kde stál chlapík, který vybíral vstupné. Viděl jsem německé kluky, jak roztouženě stojí na pokraji prázdné ledové plochy na zamrzlé řece. Celé hodiny tu mohli bruslit a nikdo by o tom byl nevěděl. Policajti stáli u přeplněného kluziště, které bylo skoro kilometr odtud za záhybem řeky. Nic tedy těm klukům nebránili, aby na ten led vstoupili, jenom vědomí, že tady se to nesmí. Takovéhle věci nutí člověka k vážnému zamyšlení, jsou-li vůbec ti Teutoni příslušníky toho hříšného řádu lidí. Není možné, že ten krotký, učenlivý lid jsou vlastně andělé, sestoupivší na zem kvůli sklenici piva, která, jak je jim známo, jenom v Německu stojí za pití? V Německu jsou silnice na venkově vroubeny ovocnými stromy. Muže nebo chlapce, který by si chtěl utrhnout a sníst nějaké ovoce, nezarazí žádný jiný hlas než hlas svědomí. V Anglii by něco takového vyvolalo veřejné pohoršení. Děti by po stovkách umíraly na choleru. Lékaři by si uběhali nohy, jak by se snažili zdolat přirozené následky nezřízeného požívání kyselých jablek a nezralých ořechů. hlas veřejnosti by se dožadoval toho, aby takové ovocné stromy byly oploceny, a tím zneškodněny. To by se pěstitelům ovoce rozhodně netrpělo, aby ve snaze ušetřit si výlohy za zdi a ploty rozsévali po celém národě choroby a smrt. Ale v Německu ujde takový kluk spoustu kilometrů po liduprázdné silnici, lemované ovocným stromovím, aby si ve vesnici na druhém konci té cesty koupil pár laciných hrušek. Že míjí ty nehlídané stromy, prohýbající se pod tíhou zralých plodů, tak nevšímavě, to duch anglosaský považuje za hanebné promrhání příležitosti, za pohrdání požehnanými dary prozřetelnosti. Nevím, je-li tomu tak doopravdy, ale jak jsem poznal německou povahu, vůbec bych se nepodivil, kdybych slyšel, že když v Německu odsoudí někoho k smrti, dají mu kus provazu a řeknou mu, aby se šel pověsit sám. To by státu ušetřilo spoustu starostí a já si takového německého kriminálníka dovedu živě přestavit, jak si ten kus provazu nese domů, tam jak si pozorně předčítá policejní instrukce a jak je ve své vlastní kuchyňce do puntíku splňuje. Němci jsou hodní lidé. Jako celek jsou snad nejhodnější na světě; jsou to lidé milí, nesobečtí, laskaví. Jsem přesvědčen, že většina jich přijde do nebe. Když je člověk porovná s jinými křesťanskými národy světa, tak ho to dokonce nutí k závěru, že celé nebe je výrobek převážně německý. Jenom nechápu, jak se tam vlastně dostanou. Že by dušička německého jednotlivce měla tolik iniciativy, aby sama od sebe vyletěla nahoru a zaklepala u svatého Petra na bránu, tomu věřit nemohu. Já osobně si myslím, že ty dušičky jsou tam dopravovány po skupinkách a vpouštěny dovnitř pod dozorem zesnulého policajta. Carlyle říká o Prusech - a platí to o celém německém národě - že jejich hlavní předností je učenlivost, s jakou se nechají vydrilovat. O Němcích se dá říci, že je to národ, který půjde kamkoli a udělá cokoli, když se mu to nařídí. Vycepujte si Němce a pošlete ho pod dozorem někoho v uniformě do Afriky nebo do Asie, a určitě z něho bude znamenitý kolonizátor, který dokáže čelit všem nesnázím zrovna tak, jako by dokázal čelit i samému ďáblovi, kdyby se mu to poručilo. Ale těžko si ho lze představit jako průkopníka. Kdyby měl něco zařizovat samostatně, to by moc brzy ztratil glanc a umřel, nikoli proto, že by mu chyběla inteligence, ale proto, že by si sám prostě na nic netroufl. Němec je už tak dlouho vojákem Evropy, že mu vojáctví přešlo do krve. Vojáckých ctností, těch má přemíru; ale projevují se na něm i stinné stránky vojenského výcviku. Slyšel jsem o jednom německém sluhovi, nedávno puštěném z kasáren, kterému jeho pán nařídil, aby do jistého domu odnesl dopis a počkal si na odpověď. Ubíhaly hodiny a ten chlapík se nevracel. Jeho pán, udivený a zneklidněný, šel tedy za ním. A našel ho stát před tím domem, kam ho poslal, s odpovědí v ruce. Sluha tam čekal na další rozkazy. Ta historka zní přehnaně, ale já osobně jí věřím. Zvláštní je, že tentýž člověk, který coby jednotlivec je bezradný jako děcko, se v momentě, kdy si oblékne uniformu, změní v inteligentního tvora, schopného převzít odpovědnost a iniciativu. Němec umí vládnout jiným a vládě jiných se podrobit, ale sám sobě vládnout neumí. Snad by se tomu dalo odpomoci tím, že by se každý Němec vycvičil na důstojníka a pak se stal podřízeným sebe samého. V tom případě by si dozajista velel rozvážně a prozíravě a dbal by i na to, aby sám sebe vzorně a akurátně poslouchal. Že se německá povaha dostala do těchto kolejí, za to pochopitelně nesou odpovědnost především školy. Ustavičným jejich učivem je plnění povinností. Krásný ideál pro každý národ; ale než se člověk do toho plnění dá, měl by si přát mít jasně vyloženo, co to vlastně je, ta jeho povinnost. Němec si pod tím pojmem podle všeho představuje "slepou poslušnost vůči všemu, co má na sobě uniformu". To je pravý protiklad názorů anglosaských; ale ježto jak Anglosasové tak i Germáni prosperují, musí být na obou těch metodách něco dobrého. Němci měli až dosud setsakramentské štěstí, že byli mimořádně dobře vedeni a řízeni; půjde-li to tak dál, bude to s nimi dobré. Do malérů se dostanou, až se v té mašinérii, co jim vládne, nějakým nedopatřením něco porouchá. Ale možná že ta jejich metoda má tu výhodu, že produkuje nepřetržitou zásobu dobrých vládců; zatím to na to vypadá. Jako obchodník bude Němec, jestli se jeho povaha důkladně nezmění, podle mého náhoru vždycky pokulhávat za svým anglosaským konkurentem; a to kvůli svým ctnostem. Pro něho totiž život znamená něco mnohem důležitějšího než pouhou honbu za bohatstvím. Národ, který uprostřed dne zavírá na dvě hodiny své banky a poštovní úřady, aby se mohl rozejít do svých domovů, pochutnat si v kruhu rodinném na vydatném obědě a jako zákusek si patrně ještě dát šlofíka, nemůže přece doufat - a pravděpodobně si to ani nepřeje - že by mohl konkurovat národu, který jí vstoje a spí s telefonem u postele. V Německu ovšem neexistují, aspoň zatím, tak značné třídní rozdíly, aby z boje o postavení byla otázka života a smrti, jako je tomu v Anglii. S výjimkou pozemkové šlechty, do jejíhož panství proniknout nelze, nehrají společenské stupně valnou roli. Paní profesorová a paní svícnařová se každý týden scházejí na Kaffeeklatsch a vyměňují si klípky jako rovný s rovným. Pronajímatel koňských potahů a lékař spolu družně popíjejí ve své oblíbené pivnici. Mohovitý stavitel, když se s prostorným krytým vozem chystá na výlet do přírody, pozve svého políra a svého krejčího, aby i se svými rodinami jeli s ním. Každý dodá příslušný příděl pití a proviantu, a když se vracejí domů, všichni zpívají sborem stejné písničky. Dokud se tyto poměry udrží, nebude Němec nucen obětovat nejlepší léta svého života na to, aby si nahromadil dost peněz k zabezpečení stáří. Jeho choutky a - což je ještě důležitější - choutky jeho ženy jsou nenákladné. V bytě nebo ve vilce má rád zařízení se spoustou červeného plyše a hodně pozlacené a nalakované; tak se mu to líbí; a asi to není o nic nevkusnější než padělaný nábytek alžbětinský, kombinovaný s imitací Ludvíka XIV., to vše v záři elektrického světla a pod záplavou fotografií. Stěny domu si zvenčí dá patrně omalovat od místního umělce; bude tam mít krvavou bitvu, v jejíchž spodních partiích se budou dost nevhodně vyjímat domovní dveře, ale zato kolem oken ložnice se mu bude v jakémsi oparu trepotavě vznášt Bismarck. Pokud jde o staré mistry, úplně mu stačí, že je má ve veřejných obrazárnách; a jelikož statut Vaterlandu neobsahuje dosud heslo "slavné osobnosti do vašich domovů", nic Němce nenutí, aby vyhazoval peníze za přeměnu svého obydlí ve skladiště starožitností. Němec je bumbrlíček. V Anglii pořád ještě existují statkáři, kteří sice tvrdí, že hospodařit na statku rovná se hladovět, ale s chutí se sedmkrát denně důkladně najedí. Po celém Rusku se jednou do roka pořádají týden trvající hody, během nichž umře mnoho lidí, protože se přejedli lívanci; ale to jsou náboženské svátky a je to výjimka. Ale Němec, když se to vezme kolem dokola předčí jako jedlík všechny národy světa. Vstává časně a už při oblékání do sebe hodí několik šálků kávy a aspoň šest teplých rohlíků namazaných máslem. Ale teprve v deset hodin zasedne k něčemu, čemu se opravdu dá říci jídlo. V jednu nebo v půl druhé se pak koná hlavní oběd. Ten bere Němec velice vážně a prosedí u něho pár hodin. Ve čtyři se odebere do kavárny, kde jí dorty a napájí se čokoládou. Večer zasvětí jídlu celý - nikdy, nebo jen málokdy, jedné večeři o několika chodec, ale celé sérii drobných zakousnutí; tak asi v sedm si dá láhev piva a jednu nebo dvě belegte Semmeln; o přestávce v divadle další láhev piva a malý Aufschnitt; před návratem domů láhvinku bílého vína a Spiegeleier; a než zaleze na kutě, ještě kousek sýra nebo páreček, což spláchne zase nějakým tím pivem. Ale není gurmán. Francouzští kuchaři a francouzské ceny nejsou v jeho restauracích pravidlem. Svému pivu a levným domácím bílým vínům dává přednost před mnohem dražšími víny bordeauxskými a šampaňskými. A vlastně asi dělá dobře; člověka totiž maně napadá, že francouzskému vinaři, když dodává láhev vína do německého hotelu nebo obchodu, musí strašit v hlavě Sedan. Byla by to ovšem bláhová pomsta, protože to zpravidla není Němec, kdo to víno vypije; ten trest by stihl nějakého nevinného Angličana na cestách. Ale kdoví, možná, že si ti francouzští dodavatelé vzpomínají i na Waterloo a říkají si, že skórují v každém případě. Luxusní zábavy se v Německu nenabízejí a nikdo se o nich neshání. Všude po celém Vaterlandu se žije domácky a kamarádsky. Němec nepěstuje nákladné sporty, které by ho stály peníze, nebuduje honosné obchodní budovy, které by musel udržovat, nechodí do společností pyšných na své měšce, kvůli kterým by se musel parádit. Své hlavní potěšení, sedadlo v opeře nebo na koncertě, si může pořídit za pár marek; a jeho žena a jeho dcery tam chodí v šatech spíchnutých doma a s šálem přes hlavu. Ten nedostatek okázalosti po celé zemi je pro oko Angličanovou namouduši až osvěžující. Privátní kočár tam člověk uvidí jednou za uherský měsíc a drožku si Němec zavolá, jenom když se nedá použít levnější a čistší tramvaje. Takovým způsobem si Němec uchovává svou nezávislost. Německý obchodník se ani k svémku zákazníkovi servilně nelísá. Jednou jsem v Mnichově doprovázel jistou Angličanku, když si vyšla na nákup. Byla zvyklá nakupovat v Londýně a v New Yorku a tak nad vším, co jí mnichovský obchdník ukazoval, ohrnovala nos. Ne že by se jí to zboží nelíbilo; ale měla už takovou metodu. Vykládala, že většinu těch věcí by jinde mohla dostat levněji a v lepším provedení; nemyslela si to doopravdy, byla prostě toho názoru, že takhle se s obchodníky mluvit má. Řekla mu, že to, co má na kladě, je nevkusné - ale nemyslela to urážlivě, to byla, jak už jsem řekl, její metoda - a že má malý výběr; že jeho zboží není moderní, že je tuctové, že vypadá neslušivě. Obchodník se s ní nepřel; nic jí nevymlouval. Dal všechny ty věci zpátky do patřičných krabic, krabice uložil zpátky do patřičných regálů, odešel do pokojíku za krámem a zavřel za sebou dveře. "To už se sem nevrátí?" ptala se ta dáma, když uplynulo několik minut. Její tón vyjadřoval ani ne tak otázku, jako spíš projev čiré netrpělivosti. "Pochybuji," odvětil jsem. "A proč ne?" ptala se velice udiveně. "Asi je z vás otrávený," odvětil jsem. "S největší pravděpodobností si teď za temi dveřmi čte noviny a pokuřuje z dýmky." "Co je to za divného obchodníka," pravila má známá, sebrala své balíčky a rozhořčeně vyšla z krámu. "To je jejich způsob," vysvětloval jsem jí. "Tady máte zboží; jestli chcete, můžete je mít. Jestli je nechcete, tak jsou skoro radši, když vůbec nepůjdete dovnitř a nebudete o něm mluvit." Jindy jsem v kuřáckém salónku jistého německého hotelu vyslechl od jednoho mladého pána z Anglie historku, kterou bych si byl, být na jeho místě, nechal pro sebe. "Vůbec nemá smysl," pravil ten mladý pán, "chtít s Němcem smlouvat. To je něco, pro co nemá buňky. V jednom krámku na George Platz jsem viděl první vydání Loupežníků. Šel jsem dovnitř a ptal jsem se, kolik ta knížka stojí. Za pultem stál takový divný starý pavouk. Povídá ,Pětadvace marek,' a dál si četl. Já mu povídám, že jsem před několika dny viděl ještě zachovalejší výtisk za dvacku - tak se přece mluví, když chce člověk smlouvat, to už je taková usance. Ale on se zeptal: ,Kde?' Povídám mu, že v jednom krámě v Lipsku. A on mi navrhl, ať se tam teda vrátím a koupím si to tam; bylo mu zřejmě úplně jedno, jestli se mnou udělá obchod, nebo ne. Povídám: ,Tak kolik za to doopravdy chcete?' ,Jak jsem řek,' odpověděl. ,Pětadvacet marek.' Byl to hrozně nerudný dědek. Povídám: ,Takovou cenu to nemá.' ,To já neříkám, že má,' štěkl na mě. Povídám: ,Dám vám za to deset marek.' A myslel jsem si, že nakonec vezme dvacet. Dědek se zvedl. Říkal jsem si, že vyleze před pult, aby tu knížku vyndal z výlohy. Ale on šel místo toho přímo ke mně. Byl to dost veliký chlap. Popadl mě za ramena, vystrkal mě z krámku na ulici a s prásknutím za mnou zabouchl dveře. V životě mě nic tak nepřekvapilo." "Třeba ta knížka za těch pětadvacet marek stála," nadhodil jsem. "Ovšemže za ně stála!" odvětil. "Ale takhle se přece nekšeftuje!" Jestli něco změní německou povahu, tak to bude německá žena. Ona sama se mění velice rychle - dělá pokroky, jak my tomu říkáme. Ještě před deseti lety by si žádná německá žena, dbalá své reputace a hledící se provdat, nebyla troufla sednout na kolo; dneska jich po celé zemi sviští tisíce. Staří lidé nad nimi kroutí hlavou; ale mladíci, jak jsem viděl, je dohánějí a pak jedou vedle nich. Ještě před nedávnem se v Německu pokládalo za neženské, aby slečna dovedla na kluzišti dělat kroužky. Pro slečnu se při bruslení slušelo, aby se bezvládně pověsila na nějakého mužského příbuzného. Teď už si někde v koutě trénuje osmičky, a když jí nepřijede na pomoc nějaký mládenec, tak trénuje samostatně. Hraje tenis a jednou jsem pozoroval - z bezpečného místa ovšem - jak řídí lovecký dvoukolák s kabinkou pro psy. Skvěle vzdělaná, to je odjakživa. V osmnácti mluví dvěma až třemi jazyky a z literatury toho už mnohem víc zapomněla, než kolik průměrná Angličanka vůbec přečetla. Ale zatím jí to její vzdělání nebylo k ničemu. Po svatbě se ulidila do kuchyně a honem koukala, aby si z hlavy všechno vyházela a nechala si tam místo jenom na špatné vaření. Ale dejme tomu, že se jí v té hlavě rozbřeskne a přijde na to, že žena zrovna tak nesmí zasvětit celý život domácí dřině, jako ze sebe muž nepotřebuje dělat jen a jen stroj na kšeftování. Dejme tomu, že se v ní zrodí ctižádost podílet se na životě společnosti a národa. Pak by vliv takového partnera, tělesně zdravého, a proto duševně průbojného, byl rozhodně trvalý a dalekosáhlý. Je totiž nutno mít na paměti, že německý muž je mimořádně sentimentální a vlivu žen nesmírně snadno podléhá. Říká se o něm, že je to výtečný milenec, ale mizerný manžel. Ale to si zatím zaviňují samy ženy. Němka, jakmile se provdá, neodsune jenom všechnu romantiku na vedlejší kolej; ona s ní udělá něco mnohem horšího: popadne koště a vůbec ji vymete z domu. Už jako děvče se jakživa neuměla strojit; ale ako manželka svlékne i to, co přece jen dřív nosila, a začne se balit do všech nejrozimanitdějších hadrů, jaké v domě vyštrachá; takový aspoň dělá dojem. A postavu, která by často mohla být ke cti Junoně, a pleť, za jakou by se nemusel stydět zdravý anděl, začne soustavně a rozvážně ničit. Své vrozené právo na obdiv a zbožňování prodá za porci sladkostí. Odpoledne co odpoledne ji uvidíte, jak se ve své kavárně cpe těžkými šlehačkovými dorty, které splachuje mohutnými loky čokolády. A tak je zakrátko tlustá, rozkynutá, nepohyblivá a naprosto nelákavá. Až Němka nechá svého odpoledního kafíčka a svého večerního piva, až bude pěstovat pohyb, aby si udržela postavu, a až bude v manželství číst něco jiného než kuchařku, zjistí německá vláda, že má co dělat s novou a neznámou veličinou. Už teď se člověk všude po celém Německu setkává s neomylnými známkami faktu, že německé Frauen ustupují modernějším Damen. Právem můžeme být zvědaví, co z toho vzejde. Vždyť německý národ je ještě mladý a pro svět je důležité, jak dospěje. Němci jsou lidé dobří a roztomilí, kteří by mohli vydatně napomáhat k tomu, aby svět byl lepší. Mají, toť se ví, své chybičky. Ale sami nevědí, že je mají; jsou o sobě přesvědčeni, že jsou dokonalí, a to je od nich zpozdilost. V tom svém sebevědomí jdou dokonce tak daleko, že si myslí, že jsou lepší než Anglosasové; a to už je nepochopitelné; to už si snad jenom tak hrají. "Mají sice své přednosti," pravil George, "ale jejich tabák, to je celonárodní hřích. Já jdu spat." Vstali jsme, opřeli jsme se o nízké kamenné zábradlí a pozorovali jsme, jak po mírné, temné řece tancují světýlka. "Když se to vezme kolem dokola, tak to byl moc příjemný čundr," pravil Harris. "Docela se už těším domů, ale zároveň, jestli mi rozumíte, mě mrzí, že už je po všem." "Co je to vlastně ,čundr' ?" zeptal se mne George. "Jak bys to vyložil?" "Čundr," vysvětloval jsem, "to je putování, ať už dlouhé nebo krátké, které nikdy nekončí. To jediné, čím se řídí, je nutnost vrátit se ve stanovený čas na místo, z kterého člověk vyšel. Někdy se jde živými ulicemi, někdy po polích nebo álejemi; někdy máme na tu vycházku několik hodin, ale někdy i několik dní. Ale ať už trvá dlouze nebo krátce, ať už vede tudy nebo jinudy, nikdy se nezbavíme myšlenky na ten sypající se písek. Na mnohé lidi cestou kývneme a na mnohé se usmějeme; s některými se zastavíme na chvilku řeči; a s několika nemnohými jdeme kousek společně. Moc věcí nás zaujme a často se cítíme dost unavení. Ale celkem vzato se příjemně bavíme a moc nás mrzí, když je po všem."