BOJ O KORYTO

 

Když chtěl před lety politik zastavit kariéru a zničit mladého horlivého kádra, který se dral na jeho místo, stačilo, když se někde zmínil, že dotyčný má příbuzné v kapitalistické cizině a dotyčný se rázem ocitl v továrně s koštětem v ruce. V horším případě se ocitl v kanceláři nějakého vyšetřovatele, a potom ve vězení za protistátní činnost.

Dnes se to dělá jinak. Pokud chce politik zničit svého rivala, najme si šikovného fotografa, aby dotyčného sledoval na každém kroku a snažil se pořídit snímky, které by velmi zajímaly bulvární média. Netrvá to dlouho a veřejnost je šokována tím, že ona osoba má mimomanželský vztah, protože na zveřejněné fotografii se očividně líbá s někým ze své kanceláře (že šlo o oslavu narozenin a úplně obyčejnou pusu nikoho nenapadne, protože to u snímku napsáno není).

A je tady aféra. Senzacechtivci rozfoukávají žhavé, dokud to jde, psavci s obchodním duchem píší knihy, osoba, které se vše týká najímá právníky, a bývalý spolužák je ochoten říct do kamery, že když byli malí, musel jezdit z kopce na pekáči, protože mu zmiňovaný nikdy nechtěl půjčit sáňky (zajímavé je, že toho spolužáka není vidět ani na jedné fotografii třídy, do které chodil ten, kdo je přetřásán médii, protože byl pokaždé, když se fotili, nemocný).

Když náhodou začne všechno pohasínat, objeví se pro změnu sekretářka z bývalého zaměstnání, která tvrdí, že si jednou zapomněla vzít do práce podprsenku, když zaspala, a její šéf se jí zeptal, jestli si nezapomněla nařídit budíka, což byla jednoznačně dvojsmyslná poznámka (jaký byl ten druhý smysl, už neuvede). A kolotoč začíná znovu. Ten, který to všechno zosnoval, si mne ruce, jenomže bývalý šéf, místo aby podal demisi, podá žalobu.

Výsledek je pokaždé stejný. Ten, kdo měl být vlastně zničen, má ještě větší popularitu, protože všichni vidí, že je to docela obyčejný člověk.

 

květen 96

 

zpět