JAKÝ KRAJ, TAKOVÝ MRAV

 

Protože naše firma rychle dostavěla cukrovar v jedné spřátelené zemi, bylo několik vybraných pracovníků pozváno na jeho slavnostní otevření.

Nějakým zázrakem jsem se na seznamu ocitl i já, a tak jsem se těšil, že uvidím na vlastní oči vysoké státní činitele obou států. Součástí slavnosti měla být i jakási místní podoba tomboly a na to jsem se těšil asi nejvíc.

Po slavnostních projevech a stříhání pásky byla prohlídka celého objektu. Ten jsem znal jako své boty, a tak jsem šel rovnou do společenského sálu, kde měl proběhnout zábavný program se slosováním pozvánek, abych zaujal pohodlné místo a trochu se občerstvil.

Prohlídka netrvala dlouho, protože sál se během hodiny zcela zaplnil a na osvětlené pódium vešel moderátor, který celý program uváděl.

Vše bylo pojato v místním folklóru. Tanečnice, zpěváci, hudebníci a ukázka tradičního divadla s polonahými herečkami, které sklidily asi největší úspěch, zvláště u nás Středoevropanů. Program dále gradoval a jako zlatý hřeb nastalo slosování pozvánek.

Na pódiu se opět objevil moderátor a jedna z rozkošných tanečnic tahala jeden lístek za druhým, protože cen se losovalo padesát. A nebyly to ceny ledajaké. Za jakoukoli z nich by dal člověk u nás v Tuzexu celé jmění. Samozřejmě ceny byly tím hodnotnější, čím nižší bylo pořadí výhry, a tak moderátor hlásil: "Čtvrtou cenu vyhrává pozvánka číslo 683... a je to motocykl Yamaha." Šťastný výherce se přihlásil o výhru a moderátor pokračoval: "Protože poslední tři ceny jsou nejhodnotnější, prosím výherce, aby přišli sem na pódium. Třetí cenu vyhrává pozvánka číslo... 712 a je to... automobil Mercedes."

Sotva si výherce vyzvedl klíčky od auta, rozhostilo se v sále hrobové ticho a všichni přítomní doslova viseli moderátorovi na rtech. On byl však mistrem napětí a pomalu vyslovoval: "Druhou cenu vyhrává pozvánka číslo... 822... a podle našeho národního zvyku je to něco víc než obyčejný automobil." Během této věty jsem vyběhl na pódium, protože to bylo právě moje číslo, a srdce mi mohutně bušilo. "Druhá cena je... objetí a polibek od naší premiérky!" řekl moderátor a sálem se ozvalo zašumění, jako když fotbalista nastřelí tyčku. Já osobně z toho měl málem infarkt. "Já chci také auto! Já vám seru na tu vaši premiérku!" vyhrkl jsem na půl pusy směrem k moderátorovi. On se ke mně ale přitočil a sykl mi do ucha: "PŠT! To je první cena."

 

leden 94

 

zpět