Barvení titulků je jejich důležitá kompenzační součást

----perex do 250----
Každý člověk, má svou specifickou barvu hlasu, podle které se neomylně pozná, že mluví právě on. Představte si, že by měli všichni lidé naprosto stejnou barvu hlasu. Poznali byste, kdo co řekl, kdybyste na ně neviděli?
----/perex 218----

Ano, většinou byste to poznali. Avšak pouze kdybyste na něj viděli a on právě hovořil, nebo podle kontextu. To už byste ale místo nad obsahem řečeného, přemýšleli nad tím, kdo co řekl.

A podobné to je u titulků, pro diváky s postižením sluchu. Barvu hlasu však tito diváci často nepoznají (pouze nedoslýchaví), takže se k rozlišení mluvčích, používají barevné titulky. Ne však široká škála barev, ale pouze bílá, žlutá, tyrkysová a světle zelená. Pří používání více barev, by se třeba film, proměnil v barevný cirkus, titulky by se při tom všem střídání špatně četly, a také nejsou ostatní barvy dostatečně kontrastní (řeč je o 16 základních barvách), nebo by se stejně pletly (šedá<>bílá), případně nejsou příjemné pro oko a působí přímo jedovatě (sv. fialová).

Jedovatá barva, se dá používat na pár vět, v celém pořadu, ale číst text touto barvou, třeba hodinu, je sadismus, nebo masochismus, nebo i obojí (záleží na tom, jestli to titulkář dělá, nebo divák čte). Ve scéně stejně většinou hovoří 2-4 postavy (málokdy víc), takže jsou ty 4 dostatečné.

Některé platformy (Netfix, Youtube, Facebook), však barevné rozkližování v titulcích nepodporují, nebo se původní barevnost titulků (hlasů postav) vytratí (internetové televize) a vše je jednou barvou. Z tohoto důvodu se používá uvozovací pomlčka, když promluví jiná postava, aby se dalo alespoň podle ní poznat, že mluví někdo jiný. Jenže to už musí divák přemýšlet nad titulky, kdo co řekl, soustředit se na ně a zkracuje se tak čas (a pozornost) na sledování obrazu. Řešením ani není, psaní jmen, před začátkem promluvy, protože divák čte třeba hodinu a půl zcela zbytečně jména, kvůli kterým se rovněž musí promluvy zkracovat (aby se to vešlo na řádek a stihlo časově).

Nechápu tedy, proč někteří titulkáři ruší tuto kompenzační funkci u pořadů, zejména u těch, kde vždy byla.

Vymyšlený příklad s pouhými dvěma postavami. Moderátorka a její host zahradnice, u zahradnice ve skleníku.

Když mají účinkující každý svou „barvu hlasu“, je zřejmé na první pohled, kdo mluví (scéna je naprosto stejná, jako předchozí).